6 Tdo 610/2011
Datum rozhodnutí: 30.09.2011
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 610/2011 - 20
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podal obviněný Ing. L. S. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 3 To 681/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 68/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 32 T 68/2009, byl obviněný Ing. L. S. uznán vinným, že
dne 3. února 2009 zaslal manželům J. H. a K. H. dopis, v němž je vyzval k okamžité úhradě dluhu za jejich syna M. H., který mu vystavil blankosměnku, v níž nebyla vyplněna směnečná suma a poté, co jej J. H. kontaktoval, po něm v rámci osobních schůzek, konaných dne 12. a 18. února 2009, s ohledem na existenci této blankosměnky, požadoval úhradu částky 50.000,- Kč, která by dle jeho vyjádření, v případě vstřícného jednání, mohla být snížena na částku 40.000,- Kč, s tím, že pokud požadovanou částku J. H. bezodkladně neuhradí, vyplní do kolonky, v níž je uváděna směnečná suma částku 200.000,- Kč a prodá ji, přičemž, když mu tento sdělil, že je schopen uhradit pouze dluh svého syna, tedy částku 21.000,- Kč, případně úroky, konstatoval, že pokud nebude suma 40.000,- Kč uhrazena ve lhůtě několika dnů, vepíše do směnky částku 150.000,- Kč až 250.000,- Kč a obratem ji prodá třetí osobě, eventuelně ji prodá nevyplněnou a její nabyvatel si do ní vepíše částku dle svého uvážení, když v důsledku takového jednání mu J. H., zaplatil ze společného jmění manželů dne 2. března částku ve výši 60.000,- Kč.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, za který obviněného odsoudil podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvaceti měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozenému J. H., zaplatit 60.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku obviněný Ing. L. S. podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 3 To 681/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to v plném rozsahu, obviněný Ing. L. S. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení .

Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Uvedl, že je mu známo, že s ohledem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud může zabývat pouze posouzením skutkového stavu, jak byl soudy zjištěn. Dodal, že ačkoliv se dovolává přezkumu, jenž se týká právního posouzení skutku, přesto uvádí svůj názor ohledně správnosti usnesení odvolacího soudu. Napadenému rozhodnutí vytkl zejména provedení důkazu na č. l. 213 - 215 spisu, jehož předmětem je textový přepis zvukového záznamu zachycující rozhovor mezi jeho osobou a poškozeným, který nelze jako důkaz (včetně záznamu na zvukovém nosiči) v trestním řízení použít. Neobsahuje totiž podstatnou náležitost stanovenou v § 158d odst. 7 tr. ř., a to k záznamu připojený protokol s náležitostmi podle § 55 a 55a tr. ř. Taktéž z výpovědí svědka M. H. (syna poškozeného) a poškozeného J. H., jakož i z ostatních důkazů nelze dovodit, že by poškozeného jakkoli vydíral. Na podporu svých tvrzení obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, podle kterého nemůže být předmětem hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. skutek zjištěný způsobem, jenž je zatížen extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Uvedl, že v daném trestním řízení proti sobě stály výpovědi dvou skupin svědků. V první skupině byli svědci E. S., A. M. a K. P., kteří vypovídali v jeho prospěch. Druhá skupina zahrnovala svědky poškozeného J. H. a M. H. , jenž vypovídali v neprospěch jeho osoby. Naposledy jmenovaný však mohl podat pouze nepřímou svědeckou výpověď, jejíž obsah se dozvěděl od svého otce.

Podle obviněného soudy nesprávně řešily zejména tři skutkové okruhy, na které následně nesprávně aplikovaly hmotné právo. Prvou nevyřešenou otázkou bylo zjištění, za jakých podmínek mu měl svědek M. H. vystavit blankosměnku, a jaký byl obsah uděleného vyplňovacího práva. Podotkl, že z formálního hlediska se u směnek prosazuje zásada nespornosti a dlužník musí prokázat, že nebylo postupováno správně. Důkazní břemeno, zda byla směnka řádně vyplněna a znění vyplňovacího práva, musí prokázat dlužník, tj. svědek M. H., který své důkazní břemeno neunesl, resp. soudy rozhodující v trestním řízení, které měly prokázat obsah vyplňovacího práva. Druhou nesprávně posouzenou skutečností byl průběh schůzky ve dnech 12. a 18. 2. 2009, kterým byl přítomen poškozený, obviněný a částečně jeho manželka, přičemž výpovědi obviněného a jeho manželky jsou v zásadním rozporu s výpovědí poškozeného. Třetím okruhem bylo nesprávné posouzení schůzky ze dne 2. 3. 2009, kdy výpovědi ve prospěch jeho osoby jsou opět v hrubém rozporu s výpovědí poškozeného. Stál tedy proti sobě soubor výpovědí, kdy obě tvrzené varianty byly možné a ani jedna nebyla zcela jednoznačně vyvrácena.

Dále obviněný v podrobnostech odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01, které formulovalo, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Namítl, že za popsané situace nebylo možné se jednoznačně přiklonit k verzi žalobců, poškozeného, ani k jeho verzi. Výpovědi lze považovat za subjektivní pohledy na danou věc, kdy ani jednu z možných variant nelze jednoznačně potvrdit či vyvrátit. Nelze a priori hodnotit jednu výpověď jako objektivní (věrohodnou) a druhou jako neobjektivní (nevěrohodnou). Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001. Z něho plyne, že pokud je v trestní věci jako verze obžaloby stejně možná a pravděpodobná verze obviněných a dalšími důkazy již není možné reálně objasnit, která z v úvahu připadajících verzí je věrohodnější, nelze obviněného s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinným.

V dovolání obviněný shledal nesprávným i výrok o náhradě škody, neboť podle jeho mínění J. H. žádná škoda nevznikla. K průběhu schůzky o předání 60.000,- Kč byl proveden výslech svědků, poškozeného a jeho osoby, ze kterého nelze dospět k závěru, jenž učinil okresní soud, neboť ze souboru dvou odlišných výpovědí nemohlo být jednoznačně určeno, kdo dotčený obnos předal. Připomněl, že dlužnou částku zaplatil M. H., o čemž byl sepsán předávací protokol, kde je u jména dlužníka autentický podpis jmenovaného, což sám potvrdil. Jestliže si peníze opatřil jinde, byť půjčkou u svých rodičů, je nutné akceptovat vztah, kdy dlužník plní věřiteli, což zápis o úhradě směnky ze dne 2. 3. 2009 jednoznačně dokládá. Obviněný podotkl, že jeho tvrzení podporuje zápis o úhradě. Existují dva téměř totožné zápisy, které se liší pouze v tom, že zápis o úhradě, jehož byl držitelem, neobsahuje podpis poškozeného J.H., ale pouze dlužníka svědka M. H.; zápis o úhradě, jehož držiteli jsou oba jmenovaní, podpis svědka J. H. obsahuje (je pravděpodobné, že mohl být dopsán později). Tato skutečnost má podle obviněného významný vliv na příčinnou souvislost u posuzovaného činu a dokládá rozpor skutkových zjištění soudů a provedených důkazů. Skutek je zatížen extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Obviněný poukázal na vymezení trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. v zákoně a namítl, že jeho znaky nebyly naplněny. Uvedl, že poškozeného J. H. toliko dopisem ze dne 3. 2. 2009 informoval o dluhu svědka M. H. a na schůzce dne 12. 2. 2009 poškozenému nabídl směnku ke koupi. Mohlo dojít pouze k ohrožení objektu trestného činu, které představuje vyvolání stavu, kdy hrozí reálné nebezpečí vzniku škody. Ke vzniku škody dojít nemohlo. Poškozený se objektivně nemohl cítit být jeho jednáním ohrožen, protože nemohlo vzniknout bezprostřední ohrožení jeho majetku ani osobní integrity. Bez dalšího úkonu poškozeného J. H., a to směřujícího např. k přistoupení k závazku, převzetí dluhu, totiž nemohl vzniknout žádný titul, podle kterého by mohl důsledně vymáhat dluh též po poškozeném, přičemž z trestního řízení není patrné, že by jmenovaný byl k podobnému druhu jednání nucen. Nebyl naplněn ani znak pohrůžky jiné těžké újmy, neboť z průběhu schůzek ze dnů 3. 2. 2009 a 18. 2. 2009 nelze učinit jednoznačný závěr, že by poškozený J. H. byl pohrůžkou jiné těžké újmy nucen, aby něco konal. Ode dne 16. 2. 2009 byl zastoupen právní kanceláří Mgr. P. N., proto mohl a měl být srozuměn s tím, že dluh ze směnky vystavené svědkem M. H. není povinen hradit či se obávat jiného zásahu do svých vlastnických práv. Jestliže poškozený potvrdil, že jednal pod vlivem bulvárních televizních pořadů, pak takto jeho uměle ovlivněné vnímání situace mohlo vzbudit pocit ohrožení, bylo však zcela nezpůsobilé a mělo být přičítáno k tíži poškozeného a nikoliv obviněného. Jednání svědka M. H. ani jeho osoby nemohlo ovlivnit jejich společenské postavení, resp. nemohlo mít vliv na čest poškozeného, dobrou pověst či rodinný a pracovní život, neboť jak sám jmenovaný svědek uvedl, již dříve způsobil dluhy z her a sázek, které po dohodě s ním právě poškozený uhradil. Nelze tedy pochybovat, že by měla utrpět čest, dobrá pověst či rodinný život poškozeného, resp. jeho rodinných příslušníků, když této situaci byli vystaveni opětovně, a tudíž s ní již byli seznámeni. Nemohl a nebyl naplněn znak pohrůžky jinou těžkou újmou. Rovněž nebyla naplněna příčinná souvislost, když nebyl v trestním řízení prokázán obsah vyplňovacího práva k blankosměnce. Podle obviněného se nepodařilo zjistit, zda v případě zmíněných finančních částek, které by mohly být do směnky doplněny, jednal oprávněně nebo neoprávněně, když se jednalo o finanční sumy podle vyplňovacího práva. Příčinnou souvislost vylučuje shora popsané vnímání situace ze strany poškozeného, příčinou následku byla jiná skutečnost a odpovědnost za následek nemohla nastat. Jelikož k naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání je zapotřebí zavinění ve formě úmyslu, obviněný namítl, že ani tento znak nebyl naplněn. Shrnul, že trestný čin vydírání nespáchal, neboť nebyly naplněny jeho zákonné znaky. Opětovně vytkl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, pro který není skutek, jenž byl soudy zjištěn, způsobilý být předmětem právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2011, č. j. 3 To 681/2010-219, a tomuto soudu podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Podáním ze dne 21. 4. 2011 obviněný prostřednictvím obhájce sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul dosavadní průběh soudního řízení a uplatněné dovolací námitky.

Státní zástupce konstatoval, že z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný sice deklaruje existenci údajného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, ve skutečnosti se však snaží pouze zpochybnit obsah výpovědí svědků a jejich důkazní význam, což se odráží i v jeho argumentaci a odkazech na judikaturu s poukazem na tvrzení proti tvrzení , zásadu in dubio pro reo , atd. Připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen tak, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho soud zjistil, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. To znamená, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Přípustné jsou jen námitky právní, nikoli skutkové. Zmíněný dovolací důvod nenaplňují výhrady, které primárně směřují ke změně hodnocení skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení věci.

Dále státní zástupce uvedl, že ačkoli obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Tato zásada se neuplatní jen tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O takovou situaci se však zjevně nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné (viz str. 8 10 rozsudku okresního soudu, str. 3 usnesení odvolacího soudu) a právními závěry na straně druhé.

Podle názoru státního zástupce postupoval soud prvního stupně při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tj. hodnotil je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného. Prvostupňový soud vědom si skutečnosti, že v dané věci byly prováděny úkony podle § 158d tr. ř., po výslechu příslušníků Policie ČR výsledky jejich činnosti neprovedl jako důkaz s ohledem na skutečnost, že ostatní důkazy tvořily dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí. Výsledky dokazování stejným způsobem hodnotil i odvolací soud, který doplnil dokazování o policejní záznam z rozhovoru mezi poškozeným a obviněným, na jehož základě jen konstatoval, že obsah tohoto záznamu není v rozporu s ostatními důkazy a je s nimi v souladu, zejména s výpovědí poškozeného. Státní zástupce podotkl, že Nejvyšší státní zastupitelství se podle dostupného spisového materiálu není schopno vyjádřit k obsahu námitky obviněného, že obsahem trestního spisu není protokol podle § 55 a § 55a tr. ř. ve vztahu k úkonům podle § 158d tr. ř., nicméně poukazuje na okolnost, že zmíněný úkon byl proveden v souladu s ustanovením § 158d odst. 1, 2 tr. ř., když státní zástupce na základě žádosti policejního orgánu ze dne 16. 2. 2009 vydal dne 18. 2. 2009 příslušné povolení ke sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř. na osobu poškozeného a osobu jednající pod konkrétním jménem obviněného a na motorové vozidlo, které užívá, a to na dobu od 18. do 28. 2. 2009. I pro případ, že by uvedenou námitku (jako jedinou) dovolací soud shledal za důvodnou, vyslovil názor, že i za takové situace je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, neboť jím namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů není dán.

Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Ing. L. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Ing. L. S. uplatňuje v podstatné části mimořádného opravného prostředku výhrady, které jím deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Téměř všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku a chybné rozhodnutí ve výroku o náhradě škody. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný Ing. L. S. sice zmíněný rozpor vytýká, avšak v předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.

Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného Ing. L. S. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, jak je zřejmé z argumentace na str. 3 napadeného usnesení. Dovolání lze přisvědčit v tom směru, že trestní spis, jehož součástí je na čl. 213 215 spisu textový přepis zvukového záznamu rozhovoru mezi obviněným a poškozeným J. H., který byl jako důkaz proveden v odvolacím řízení, neobsahuje protokol s náležitostmi podle ustanovení § 55 a 55a tr. ř. Současně je nutno zdůraznit, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích byl prokázán i jinými důkazy, což evidentně plyne z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Proto nebyl shledán důvod výjimečně zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním.

V dovolání obviněný rovněž uplatňuje námitku, která obsahově deklarovaný dovolací důvod naplňuje, neboť zpochybňuje právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V této spojitosti vytýká, že nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména jeho objektivní a subjektivní stránky. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (poznámka: vše trestní zákon zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009) .

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení např. majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti. Může jí být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti dopustil či nikoli (srov. rozhodnutí č. 27/1982 Sb. rozh. tr.).

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a rozvedena zejména v odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu, i podle Nejvyššího soudu vyplývá, že jednáním obviněného Ing. L. S. byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal. Obviněný s poukazem na blankosměnku, kterou mu z důvodu peněžního dluhu vystavil M. H. , v níž nebyla vyplněna směnečná suma, požadoval po poškozeném J. H., otci dlužníka, úhradu částky 50.000,- Kč, která by dle jeho vyjádření, v případě vstřícného jednání, mohla být snížena na částku 40.000,- Kč, s tím, že pokud požadovanou částku J. H. bezodkladně neuhradí, vyplní do kolonky, v níž je uváděna směnečná suma částku 200.000,- Kč a prodá ji, přičemž, když mu tento sdělil, že je schopen uhradit pouze dluh svého syna, tedy částku 21.000,- Kč, případně úroky, konstatoval, že pokud nebude suma 40.000,- Kč uhrazena ve lhůtě několika dnů, vepíše do směnky částku 150.000,- Kč až 250.000,- Kč a obratem ji prodá třetí osobě, eventuelně ji prodá nevyplněnou a její nabyvatel si do ní vepíše částku dle svého uvážení . Nutno zdůraznit, že rozhodně nešlo o jednání, že by obviněný pouze informoval rodiče dlužníka o dluhu jejich syna a toliko nabízel poškozenému J. H. při osobních schůzkách prodej směnky, jenž mu vystavil M. H. , jak je zmiňováno v dovolání.

Soud prvního stupně v důvodech rozsudku k činu obviněného Ing. L. S. oprávněně uvedl, že zásadním způsobem vybočil z rámce občanskoprávního vztahu mezi jeho osobou a poškozeným. Právní vztah založený výstavcem směnky, a to synem poškozeného J. H. M. H., existoval pouze mezi naposledy jmenovaným a obviněným. Přesto obviněný neváhal plnění ze směnky vymáhat na jeho rodičích, byť dlužník byl plnoletý a nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Zároveň poškozeného J. H. opakovaně upozorňoval, že v případě, že částku nezaplatí, prodá blankosměnku buď společnosti, která se zabývá vymáháním dluhů, a jež si účtuje ještě další poplatky za vymáhání, nebo do kolonky částka vepíše v podstatě libovolnou částku až do výše např. 250.000,- Kč. Okresní soud správně zdůraznil, že Obžalovaný jednal v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu, neboť není pravdou, že první nabyvatel směnky může vyplnit do směnky jakoukoliv částku, ale pouze takovou částku, která je stanovena na základě dohody mezi výstavcem a prvním nabyvatelem. Navíc výši částek, které hodlal do blankosměnky vyplnit, měnil, a výslovně poškozeného J. H. upozorňoval na možnost prodeje směnky společnosti, která se zabývá vymáháním dluhů s tím, že taková společnost z něho všechno dostane . Poškozený tak pociťoval zcela legitimní obavy. O jeho strachu vyplývajícího z toho, že syn M. H. měl u rodičů trvalé bydliště, vypovídá i skutečnost, že si půjčil u svého zaměstnavatele částku vyšší, než kterou konečně požadoval obviněný s tím, že se obával, že se částka ještě navýší. Prvostupňový soud důvodně podtrhl, že obviněný se záměrem získat peněžité plnění, použil hrozbu jiné těžké újmy pro případ, že by se poškozený nepodrobil jeho vůli, když s odkazem na vyplňovací právo, které mu M. H. udělil jako výstavce blankosměnky, zneužil svého postavení a otce M. H. a potažmo i jeho manželku K. H. pod pohrůžkou několikanásobného navýšení, v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu s M. H., nutil k úhradě finanční částky. Jednání obžalovaného bylo skutečně způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění újmy, kterou obžalovaný hrozil, a to s přihlédnutím k osobním poměrům poškozeného (vše na str. 9 a 10 rozsudku okresního soudu) . Podle Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění zcela evidentní, že se obviněný obracel na rodiče dlužníka proto, že velmi dobře věděl, že reálnost zaplacení z jejich strany je podstatně vyšší než u M. H.. Navíc, jak již bylo řečeno, opakovaně upozorňoval poškozeného J. H. na následky nedobrovolného uhrazení. Obviněný vyhrožoval J. H. jinou těžkou újmou, neboť zaplacení částky 250.000, -- Kč by bylo pro jmenovaného nepochybně likvidační, jak Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl na str. 3 napadeného usnesení. Současně zdůraznil, že tímto způsobem ho nutil k tomu, aby zaplatil dluh za svého syna, neboť jinak by se mohlo stát, a to vzhledem k tomu, že syn bydlí u rodičů, že by se exekutor zmocnil i majetku, který nepatří M. H., ale patří do společného jmění manželů J. a K. H..

Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky daného trestného činu úmyslného zavinění byl již okresním soudem v jednání obviněného Ing. L. S. důvodně shledán nejméně úmysl nepřímý ve smyslu znění § 4 písm. b) tr. zák., který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky. Věděl totiž, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Jednání obviněného, byť jde o osobu, která dosud žila řádným životem, naplňuje i materiální znak trestného činu podle § 235 odst. 1 tr. zák. Stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je vyšší než nepatrný a spočívá ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, který obviněný svým konkrétním činem, a to z pohnutky dosáhnout proplacení předmětné směnky, porušil.

Nejvyšší soud konstatuje, že skutek, který obviněný Ing. L. S. spáchal, naplňuje všechny formální a materiální znaky trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení oprávněně ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, koresponduje ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně rovněž tzv. právní věta. Námitky, které v tomto směru obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Ing. L. S. , neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k