6 Tdo 606/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 606/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný S. V. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 67 To 370/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 192/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 1 T 192/2011, byl obviněný S. V. D. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným (podle skutkových zjištění jmenovaného soudu) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně s obviněným E. P. (alias E. P. , alias E. M. ) tím, že po předchozí vzájemné dohodě získal obžalovaný P. nezjištěným způsobem v nezjištěné době čísla a kontrolní kódy stovek platebních karet umožňující provádění plateb z bankovních účtů vedených v USA bez fyzické přítomnosti těchto karet a obžalovaný D. se ode dne 02. 08. 2009 od 19:51 hod do dne 10. 08. 2009 do 14:42 hod, v P. , ulici V. , v kanceláři společnosti DL-NA VIGA TOR s.r.o., prostřednictvím platebního terminálu, který za tímto účelem pod smyšlenou legendou vylákal od Raiffeisenbank, a.s., se sídlem Olbrachtova 9, Praha 4, pokusil v nejméně 509 případech s využitím čísel a kontrolních kódů platebních karet neoprávněně převést z uvedených účtů na účty společnosti DL-NA VIGATOR s.r.o. různě vysoké částky v rozmezí od 1.800,- Kč do 12.600,- Kč, přičemž 260 transakcí v celkové výši 2.133.000,01 Kč bylo systémem ihned zamítnuto a nejméně 249 transakcí bylo povoleno a finanční prostředky v celkové výši 2.014.200,- Kč připsány na účty společnosti DL-NAVIGATOR s.r.o., z nichž obžalovaný D. celkem 856.115,- Kč obratem zaslal prostřednictvím společnosti Chequepoint, a.s. neztotožněným osobám do Ruské federace a částku 300.000,- Kč v hotovosti vybral a oba obžalovaní si ji rozdělili a ponechali pro svou potřebu, přičemž Raiffeisenbank, a.s. následně obdržela od partnerských bank a majitelů napadených účtů celkem 181 žádostí o zrušení provedených transakcí v celkové výši 1.446.027,30 Kč, které musela ze svých prostředků uspokojit, čímž obžalovaní způsobili poškozené Raiffeisenbank, a.s. celkovou škodu ve výši 1.446.027,30 Kč a pokusili se jí způsobit další škodu ve výši 2.701.172,71 Kč . Za tento zločin byl obviněný S. V. D. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného E. P. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. též o povinnosti obou jmenovaných obviněných nahradit rukou společnou a nerozdílnou poškozené Raiffeisenbank a.s. škodu ve výši 1.446.027,30 Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný S. V. D. , obviněný E. P. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 67 To 370/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil stran obou obviněných ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil obviněného S. V. D. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1. tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku tomuto obviněnému uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou zločinem způsobil. Dále odvolací soud uložil trest obviněnému E. P. a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obou obviněných. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný S. V. D. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že úvaha odvolacího soudu v tom smyslu, že tento nemůže zrušit napadený rozsudek ani tehdy, kdyby na základě svého přesvědčení chtěl některé důkazy hodnotit s jinými reálně přicházejícími závěry, je principielně vadná. Prohlásil, že soudy v případě jeho osoby vytvořily z poškozeného škůdce, resp. že v dané věci hodnotily důkazy pouze jednostranným způsobem, který je porušením práva volného hodnocení důkazů. Soudům dříve ve věci činným vytkl, že v rozporu s principem oficiality rezignovaly na zjišťování jakýchkoliv okolností případu majících základ na území Ruské federace (nebyl proveden žádný pokus o právní pomoc směrem do Ruské federace ohledně osoby I. E. S. ). Dále poukázal na skutečnost, že jednání, které je mu kladeno za vinu, chybí motiv. K tomu poznamenal, že je vysokoškolsky vzdělaný, patří ve společnosti do střední třídy a vyučuje na vysoké škole s tím, že participace na jednání popsaném obžalobou je jednáním velmi primitivním, jež neodpovídá jeho osobě. Rovněž zmínil, že v cestovním ruchu podniká dlouhodobě, resp. že společnost DL Navigator s.r.o. existuje na trhu cestovního ruchu již od roku 2001, nikdy nebyla zapojena do protiprávní činnosti a pro banku představovala spolehlivého partnera. Společnosti DL Navigator s.r.o. byly nabízeny různé bankovní produkty umožňující zneužití, ale společnost jich z důvodu finanční stability nevyužívala. Podotkl, že ačkoliv k problému se zajištěním finančních prostředků došlo již před více jak třemi lety, společnost nadále existuje, fakticky vyvíjí stále stejnou činnost v rámci cestovního ruchu a nadále se hlásí ke svým závazkům ke společnosti Raiffeisenbank. Uvedl, že v extrémním rozporu se závěry soudů ohledně viny je také skutečnost, že na bankovních účtech byly finanční prostředky, které neměly s platbami z kreditní karty nic společného. Ve své podstatě převážná část zajištěných finančních prostředků pochází z jiné obchodní činnosti společnosti DL Navigator s.r.o., než byly platby přijaté přes platební terminál. Podle něho z logiky věci vyplývá, že pokud by věděl o tom, že se jedná o protiprávní jednání, pak by minimálně oddělil platby hrazené přes platební karty a jiné platby. V neposlední řadě připomněl, že před zajištěním finančních prostředků na bankovním účtu společnosti DL Navigator s.r.o. k žádosti banky vrátil některé platby připsané na účet společnosti, resp. že od samého počátku se společností Raiffeisenbank spolupracoval na řešení problému, který nastal (viz výpověď svědka P. ). Uzavřel, že výše uvedené skutečnosti vnáší do celé věci důvodné pochybnosti o tom, proč by se na protiprávní činnosti vědomě podílel, a že takovéto pochybnosti založené na objektivních skutečnostech není možné přejít tvrzením, že příležitost dělá zloděje , jak to učinil nalézací a odvolací soud.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a v rozsahu tohoto zrušení vrátil věc soudu prvního stupně k novému­ projednání.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 67 To 370/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý