6 Tdo 606/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 606/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 dovolání, které podal obviněný L. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 14 To 323/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 100/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 2 T 100/2006, byl obviněný L. S. uznán vinným, že

v době od 19. 11. 2005 do 23. 11. 2005 v katastrálním území obce S., na lesním pozemku provedl těžbu celkem 61 ks borovice ve stáří 105 let a vytěžil zde nejméně 44 m3 dřevní hmoty, přičemž těžbu provedl na lesním pozemku poškozených R. P., a A. A., a přisvojením si dřevní hmoty v uvedeném množství způsobil poškozeným škodu v celkové výši nejméně 50.000,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 18.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný L. S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 14 To 323/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů napadl obviněný L. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění podání obviněný konstatoval, že na základě provedených důkazů soud dospěl převážně ke správným skutkovým zjištěním, ale nesprávně jeho jednání posoudil jako úmyslné a nikoli jako nedbalostní. Uvedl, že ačkoli soudům vytýká, že nezjistily skutkový stav úplně, když neprovedly všechny potřebné důkazy, včetně těch, které navrhoval v odvolacím řízení, tak si je vědom, že tuto skutečnost nelze v dovolacím řízení namítat. Proto se bude zabývat skutkovým stavem, jak byl soudy zjištěn a na jehož základě dospěly k nesprávným hmotně právním závěrům. Obviněný připomněl argumentaci prvostupňového soudu, s níž se ztotožnil i soud odvolací, která se týkala identifikace pozemků ve vlastnictví poškozených R. P. a A. A. Podle jejich názoru byl minimálně srozuměn s tím, že těžbu dřeva provádí na cizím pozemku, tj. že došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. ve formě nepřímého úmyslu. Obviněný namítl, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v tomto směru v rozporu s provedenými důkazy. Dále v podrobnostech poukázal zejména na výpověď své osoby a svědka R., týkající se pozemku na kterém byla těžba dřeva provedena, přičemž by k ní nedával pokyn, pokud by měl o její oprávněnosti pochybnosti. Zdůraznil, že sice mohl vědět, že svým jednáním může ohrozit nebo porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, tj. nebyl s ním srozuměn. Současně poukázal na úzkou hranici mezi úmyslem nepřímým [§ 4 písm. b) tr. zák.] a vědomou nedbalostí [§ 5 písm. a) tr. zák.]. Podle obviněného převažují v daném případě prvky zavinění ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) tr. zák., není naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. a předmětné jednání nelze posoudit jako trestný čin.

Obviněný též soudům obou stupňů vytkl, že se nezabývaly jeho argumentem, že určitá část dřevní hmoty byla skutečně vytěžena na pozemku společnosti W. S., s. r. o., a nikoli na pozemku poškozených. Namítl, že geometrické zaměření pozemků soudy učiněno nebylo a jejich hranice v řízení nebyla nijak objektivizována, což má vliv na nesprávné znění popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, na výši škody, která měla jeho jednáním vzniknout a na nesprávné použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 2 tr. zák. Podle názoru obviněného byla výše škody určena v rozporu s hmotným právem ustanoveními § 89 odst. 11, 12 tr. zák. Připomněl, že při jejím stanovení soudy nevycházely ze znaleckého posudku Ing. Š., jenž jej záměrně vypracoval, aby výrazně poškozeným pomohl a který negativně ovlivnil celé následující trestní řízení. Současně v podrobnostech vznesl vůči tomuto důkazu výhrady. Obviněný konstatoval, že při určení výše škody soudy vycházely z odborného vyjádření, které zpracovala S. l. m. S., s. r. o., kde se uvádí, že hodnota borovicového dřeva, kdy se jedná o 61 kusů stromů borovice ve stáří 105 let o průměru kmene na pařezu 30-50 cm v celkovém množství 44 m3 činí 50.000,- Kč. Tomuto důkazu vytkl, že z něj nevyplývá, kolik stromů mělo průměr kmene 30 cm a kolik 50 cm a v jakém poměru byly stromy mohutnější a stromy slabší. Rovněž z něj není zřejmé, zda se jednalo o borovice stojící na pni, poražené, na pařezu, přiblížené na odvozní místo či již odvezené na pilu včetně dopravy. Cena takové dřevní hmoty je značně rozdílná, a proto je odborné vyjádření nedostatečné a nepřezkoumatelné. Přitom nebyly při určení výše škody zohledněny skutečnosti např. náklady na likvidaci klestů a náklady na zalesnění. Podle mínění obviněného, a to při kalkulaci, kterou si provedl, měla při správném výpočtu výše škody činit okolo 30.000,- Kč a při zohlednění faktu, že několik stromů zahrnutých do vzniklé škody bylo vytěženo na pozemku společnosti W. S. s. r. o., by škoda klesla pod hranici 25.000,- Kč. Pokud by bylo umožněno doplnit dokazování v potřebném rozsahu, jak jej navrhoval, byly by tyto závěry ještě markantnější. Obviněný má rovněž za to, že i v případě, že by dovolací soud s popsanými závěry nesouhlasil, je otázkou, zda byla naplněna materiální stránka trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., tedy zda stupeň společenské nebezpečnosti byl vyšší než nepatrný. V této spojitosti poukázal zejména na přístup své osoby k odstranění škodlivých následků, kdy poškozeným nahradil škodu v částce 80.000,- Kč, ačkoliv si stojí za názorem, že škoda byla rozhodně nižší než 50.000,- Kč a že ne všechny vytěžené stromy byly na pozemku poškozených. Uzavřel, že v daném případě je kriminalizováno jednání, jehož řešení by bylo jednoznačně vhodnější v rovině občanskoprávní.

V petitu mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 14 To 323/2006, i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 2 T 100/2006, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že námitky obviněného vtělené do mimořádného prostředku v zásadě odezněly v jeho odvolání, jímž se soud druhého stupně náležitě zabýval a na jednotlivé konkrétní výhrady odpověděl způsobem, který neponechává pochybnost. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, obviněný je odborníkem vyškoleným pro lesnickou činnost. Proto byl nepochybně srozuměn s tím, že v terénu nevyznačil hranice těžby v souladu s majetkovými poměry v daném lesním porostu, a zřejmě se nestalo náhodou, že podle jeho dispozic byl vytěžen kvalitní porost na sousedním pozemku namísto méně kvalitního porostu na pozemku, který patřil firmě W. S., s. r. o., jejímž je jednatelem. Obviněný, ač odborník, který měl k dispozici všechny potřebné podklady včetně mapových a mohl hranici pozemků vymezit i tzv. sousedskou dohodou, zejména když byly v terénu zachovány hraniční kameny, jenž vyznačují pozemkové hranice, přesto tak nepostupoval. O subjektivní stránce trestného činu v podobě eventuálního úmyslu proto nemůže být pochyb.

Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani námitce obviněného, která vytýká nesprávnost popřípadě nejistotu ve stanovení výše škody. Zdůraznil, že v trestním řízení byly k důkazu provedeny dva validní elaboráty zabývající se vyčíslením škody, a při různosti výsledků soud správně vycházel z toho důkazu, který vyzníval ve prospěch obviněného. V žádném případě nevznikla pochybnost o výši způsobené škody v takové míře, která by mohla mít vliv na použitou právní kvalifikaci, neboť nepochybně vznikla na neprávem vymýceném porostu škoda zřetelně převyšující částku 25.000,- Kč, jež je dolní hranicí škody nikoli malé. Výrok o náhradě škody v této věci vysloven nebyl, neboť obviněný dobrovolně poškozené uhradil částku vyšší, než jakou byla definována způsobená škoda ve výroku o vině. Státní zástupce podtrhl, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. S poukazem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný L. S. uplatňuje v části dovolání námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují. Obviněný vznáší výtky ohledně množství neoprávněně vytěženého dřeva a poukazuje na to, z jakých důvodů neměl o oprávněnosti těžby dřeva pochybnosti. Současně uvádí, že ve věci nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy. Nutno zdůraznit, že tyto výhrady, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů (byť je v dovolání tvrzen opak), přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní skutkové verze události až následně obviněný spatřuje vady v nesprávné právní kvalifikaci předmětného jednání. Jak již bylo výše uvedeno, samotná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v zákoně, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky zmíněné v předchozím odstavci, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný L. S. rovněž v podrobnostech namítá absenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, dále vytýká naplnění jeho materiální stránky tj. příslušného stupně společenské nebezpečnosti a vadně určenou výši škody, která měla být neoprávněnou těžbou dřeva způsobena. Tyto výhrady by mohly uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítané právní vady.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a činem způsobí škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Podle § 89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Z ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem povedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Okresnímu soudu v Táboře (následně v odvolacím řízení Krajskému soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře) vytknout pochybení, když skutek uvedený ve výroku o vině napadeného rozsudku a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 a § 89 odst. 11 tr. zák., neboť obsahuje všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu včetně jeho subjektivní stránky. Lze připomenout, že objektivní stránka každého trestného činu je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Subjektivní stránka trestného činu zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele, přičemž jejím obligatorním znakem je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti.

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Táboře, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení. V odůvodnění téhož rozsudku prvostupňový soud ohledně subjektivní stránky v jednání obviněného L. S. předně poukázal na svědecké výpovědi R. P. a V. H. Z nich zjistil, že jmenovaná svědkyně měla hranice svého lesního pozemku označeny bílými značkami na hraničních stromech, přičemž stromy pro těžbu byly za přítomnosti obviněného a svědka V. H. označovány právě uvnitř takto ohraničeného území, o němž se svědek domníval, že jde o parcelu označenou L. S. Současně z výpovědí obviněného a svědka J. R. vyplynulo, že obviněný s jmenovaným revírníkem (oproti poškozené R. P.) stanovil hranice předmětného pozemku ve vlastnictví W. S., s. r. o., pouze přibližně, hranici nijak nevyznačoval a nadto postupoval podle starého lesního hospodářského plánu, který není relevantním podkladem pro vyměření hranic jakéhokoli pozemku. Z výpovědí obviněného, svědků R. K. a Ing. M. Š., jakož i z listinných důkazů bylo zjištěno, že obviněný si před těžbou dřeva nezajistil řádné vyměření hranic svého pozemku, a to ani formou dohody se sousedními vlastníky, což by v konkrétním případě nemělo činit problémy. Při vyznačování těžby se rovněž neřídil lesní hospodářskou osnovou a její mapovou částí, v níž byla zcela jasně vyznačena jednak poloha jeho parcely, jednak věkově odlišné stáří porostu obou sousedících parcel. Soud prvního stupně též poukázal na provedené listinné důkazy, které se vztahovaly k identifikaci předmětných parcel. Z nich zjistil, že zatímco na parcele poškozených byla borovice zastoupena 85% a smrk 15%, tak na parcele ve vlastnictví W. S., s. r. o., byla borovice zastoupena 100%, přičemž porosty na obou parcelách byly i odlišného věku a kvality. Dále okresní soud s odkazem na výpovědi svědků Ing. M. Š. a R. K. zdůraznil: identifikace by pro obžalovaného za situace, kdy byl vybaven všemi potřebnými podklady a kdy odlišnost porostů byla patrná i na první pohled, neměla být problémem . V návaznosti na tato zjištění uzavřel konstatováním: je zřejmé, že obžalovaný těžbu prováděl v době, kdy měl k dispozici přesné podklady pro bezpečnou identifikaci parcely ve vlastnictví společnosti W. S., s. r. o. (jejíž porost se nadto výraznými znaky odlišoval od porostu na parcele ve vlastnictví poškozených), přesto si hranice pozemku před těžbou řádně nevyznačil, a nerespektoval ani značení použité pro vymezení hranic parcely poškozenou R. P. Za takové situace pak musel být podle názoru soudu minimálně srozuměn s tím, že se těžby dopouští na cizím pozemku a ne na pozemku ve vlastnictví společnosti W. S., s. r. o. (vše na str. 5 a 6 napadeného rozsudku). Tuto argumentaci doplnil odvolací soud, když v odůvodnění napadeného usnesení na str. 5 k jednání obviněného mimo jiné uvedl: pracoval v oblasti těžby dřeva již delší dobu, k výkonu své práce měl náležitou kvalifikaci (absolvent Střední školy lesnické ve V.), znal průběh celé procedury a znal i náležitosti, které jsou třeba k tomu, aby těžba lesních porostů byla provedena regulérně .

S poukazem na citované skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že v předmětném činu obviněného L. S. byl prokázán úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním (předmětnou těžbou dřeva) může dojít k poruše zájmu chráněného trestním zákonem (k zásahu do majetku ve vlastnictví cizí osoby k přisvojení si cizí věci jejím zmocněním se), a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn.

Rovněž námitku obviněného ohledně výše škody, kterou svým jednáním měl způsobit, nelze akceptovat. Předně je potřebné uvést, že k žádosti poškozených A. A. a R. P. byl ve věci vypracován Ing. M. Š. znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady pozemků a porostů lesních i ostatní zeleně mimo les, v němž znalec vyčíslil škodu způsobenou neoprávněnou těžbou a odcizením dřevní hmoty firmou W. S., s. r. o., zastoupenou jejím jednatelem L. S. V tomto důkazu znalec vyčíslil škodu na celkovou částku 79.562,- Kč (zahrnovala: hodnotu odcizeného dřeva 64.642,- Kč, náklady na zalesnění a zajištění kultury 9.392,- Kč, likvidaci klestu 3.098,- Kč, náhradu nákladů nutných ke zjištění výše škody 11.282,- Kč a naopak byly z ní odpočteny těžební náklady 8.852,- Kč). Ze znaleckého posudku mimo jiné vyplývá, jakým způsobem byla určena hodnota dřeva neoprávněně vytěžených stromů (vše v podrobnostech na č. l. 73 80 spisu). Z tohoto důkazu však Okresní soud v Táboře nevycházel, ale určení výše škody opřel o odborné vyjádření S. l. m. S., spol. s r. o., jež vyčíslilo hodnotu borovicového dřeva podle platných cen v místě obvyklých na částku 50.000,- Kč, a to 61 kusů stromů borovice ve stáří 105 let na pařezu o průměru kmene 30 50 cm v celkovém množství 44 m3 (č. l. 58 spisu). Při stanovení výše škody vzal soud prvního stupně v úvahu celkové množství a hodnotu neoprávněně vytěženého borovicového dřeva, jak byly v důkazu, který byl pro obviněného výrazněji příznivější, uvedeny.



Též výhradě obviněného L. S., která spočívá v tvrzení, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, nelze přisvědčit. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 43/1996). Nutno zdůraznit, že skutečnosti, jež by stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného výraznějším způsobem snižovaly, soudy nezjistily a ani z provedeného dokazování nevyplývají. Soud prvního stupně vzal důvodně v úvahu, že na obviněného je nutno hledět jako na dosud netrestaného [ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 29 T 201/2001, pro trestný čin podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dnem 18. 11. 2003 osvědčil] a že nebyl projednáván v přestupkovém řízení. Je skutečností, že v době soudního řízení obviněný již plně nahradil poškozeným škodu [dokonce uhradil 80.000,- Kč, tj. vyšší částku, než je škoda vyčíslená ve výroku o vině pravomocného rozsudku], jak je důvodně připomínáno v dovolání. Tuto okolnost však nelze zahrnout do posouzení stupně společenské nebezpečnosti spáchaného jednání, neboť k ní došlo až po spáchání trestného činu. Byla však plně zohledněna při úvaze o trestu, jak je zjevné z příslušné části odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu (viz jeho str. 6).

Lze důvodně uzavřít, že napadená rozhodnutí nevykazují vady, které obviněný L. S. v dovolání relevantně uplatnil. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Táboře i aplikovaná právní věta.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. S. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k