6 Tdo 605/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř., § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoník



6 Tdo 605/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 To 173/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 269/2011, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 To 173/2012, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 9 T 269/2011, z r u š u j í .

II. Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 9 T 269/2011, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen za to podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 To 173/2012. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v úmyslu přivodit trestní stíhání kontrolorů Dopravního podniku hl. m. Prahy E. S., J. T., a P. K., kteří dne 21. března 2011 prováděli kontrolu placení jízdného ve vestibulu stanice metra I. P. P., téhož dne ve 12:34 hod. učinil nejprve na linku 158 telefonické oznámení o napadení neznámého muže revizory Dopravního podniku hl. m. Prahy, ke kterému mělo dojít na tomto místě v době od 12:30 do 12:34 hod., následně dne 22. března 2011 k věci podal na Místním oddělení PČR Nové Město vysvětlení ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o Policii ČR, které doplnil dne 24. března 2011 písemným trestním oznámením, kdy uváděl, že jeden z trojice revizorů srazil pěstí neznámého cestujícího, který jim nechtěl ukázat svoji jízdenku, následně se druhá revizorka zřejmě proti vůli cestujícího zmocnila jeho mobilního telefonu a poté, když se cestující snažil utéct přes eskalátory, srazil jej první revizor na eskalátory tak, že cestující upadl po hlavě do koryta schodů, a následně prostřednictvím e-mailu takto informoval televizi TV Prima, která s ním natočila reportáž vysílanou ve dnech 23. března a 24. března 2011, v níž sám tento popis událostí opakoval, přičemž si musel být vědom toho, že jeho tvrzení se nezakládají na pravdě a minimálně na posledním z tvrzení setrval i při dalším podání vysvětlení na Polici ČR dne 21. dubna 2011, přičemž ještě dne 30. května 2011 požadoval prostřednictvím PČR, skupiny vnitřní kontroly, přešetření postupu policejního orgánu, který po prověření jeho oznámení věc odložil . Za tento zločin jmenovaného obviněného odsoudil podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř . uvedl, že řízení před soudem prvého stupně bylo vedeno a rozsudek byl vynesen samosoudcem, ač k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady (ve smyslu § 314a tr. ř. a § 2 odst. 9 tr. ř.), neboť byl uznán vinným a tedy celé trestní řízení vůči němu bylo vedeno pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kde je výměra trestu odnětí svobody stanovena v rámci trestní sazby 2 8 let. Zmíněný dovolací důvod tak podle něj byl beze zbytku naplněn, neboť v jeho věci nemohl rozhodovat samosoudce, ale již v prvním stupni měl být soud obligatorně obsazen senátem, neboť z hlediska posouzení viny je otázka složení rozhodujícího orgánu, resp. toho, zda o vině rozhoduje jednotlivec či kolektiv většinou svých hlasů, otázkou zásadní, jež sama o sobě může mít vliv na konečné rozhodnutí.

Naplnění druhého dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřoval ve skutečnosti, že ačkoli se v jeho případě konalo řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let, a zcela evidentně se jednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř., neměl v přípravném řízení obhájce. Současně podotkl, že obhájce mu byl ustanoven až na jeho výslovnou žádost, a to teprve poté, co byla věc předána soudu spolu s obžalobou. Tato skutečnost měla dopad na kvalitu jeho obhajoby již v přípravném řízení a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je tak podle něj formálně i materiálně naplněn.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že sice pracovníka televizní stanice kontaktoval a informoval jej o konfliktu kontrolorů metra s neznámým cestujícím tak, jak jej viděl a vnímal, což osobně potvrdil i v televizní reportáži, způsob podání těchto informací a jejich obsah však nebyl podle něj způsobilý přivodit trestní stíhání konkrétních osob. Poskytnutí rozhovoru v televizní reportáži, v níž respondent popíše jakoukoli událost, kterou viděl nebo o které tvrdí, že ji viděl, aniž by uvedl konkrétní údaje, na základě kterých by prostá veřejnost byla schopna identifikovat zúčastněné osoby, nelze podle jeho názoru ani při splnění dalších zákonných předpokladů kvalifikovat jako lživé obvinění konkrétních osob učiněné prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku či jiného obdobně účinného prostředku. Podle názoru obviněného výše uvedený způsob a rozsah veřejně sdělených informací či vznesených obvinění není způsobilý přivodit předpokládaný následek spočívající v narušení osobní integrity či cti lživě obviněných osob v očích veřejnosti. Není-li veřejnost na základě veřejně učiněného popisu události schopna identifikovat osoby, které byly události účastny nebo jichž se událost jinak dotýká, nelze podle jeho přesvědčení takto veřejně učiněné obvinění posuzovat a právně kvalifikovat jako trestný čin dle § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, ale nanejvýše jako trestný čin podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 To 173/2012, tak také vadné řízení jemu předcházející, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který k jednotlivým dovolacím námitkám presentoval následující argumenty.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že podle jeho názoru se vady uvedené v daném ustanovení musí týkat rozhodnutí napadeného dovoláním. Konečné rozhodnutí o vině a trestu ve věci učinil odvolací soud, který rozhodoval ve správně obsazeném senátu. Z formálního hlediska tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podle něj naplněn nebyl. Jinak však bylo dovolateli nutno dát za pravdu v tom, že věc měla být již v řízení před soudem prvního stupně projednána v senátě. Bylo skutečností, že obžaloba byla na obviněného J. K. podána pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, který je ohrožen sazbou trestu odnětí svobody do tří let a o kterém tedy podle § 314a tr. ř. příslušelo rozhodovat samosoudci. Okolnost zakládající právní kvalifikaci též podle § 345 odst. 3 písm. b) tr. zákona, tj. že skutek byl spáchán televizí, však vyplývala přímo z odůvodnění obžaloby. Byla zde citována svědecká výpověď redaktora TV Prima, který se vyjadřoval k okolnostem zpracování reportáže uvedené posléze ve výroku odsuzujícího rozsudku, a skutečnost, že přinejmenším část celého incidentu obviněný lživě popsal v televizní reportáži, byla dokonce zmíněna v rámci úvah státního zástupce o právní kvalifikaci skutku. Tyto skutečnosti měl samosoudce zjistit v rámci přezkoumání obžaloby podle § 314c odst. 1 tr. ř. a pokud by neshledal důvody k postupu podle § 190 odst. 1 tr. ř. měl nařídit hlavní líčení jako předseda senátu a obeslat přísedící.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že obviněný byl uznán vinným zločinem, u kterého je s ohledem na trestní sazbu dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Právní kvalifikace zločinu podle § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku byla sice použita až v rozhodnutí odvolacího soudu, je však nutno konstatovat, že skutečnosti zakládající tuto právní kvalifikaci, tj. spáchání činu televizí, byly orgánům činným v trestním řízení známy od samého počátku tohoto řízení. Obviněnému byl obhájce ustanoven opatřením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2011 sp. zn. 1 Nt 810/2011. V řízení před soudem, resp. po jeho naprosto převažující část, tedy obviněný obhájce měl, když obžaloba byla podána dne 25. 10. 2011. V přípravném řízení ovšem byl obviněný bez obhájce. Bylo skutečností, že přípravné řízení bylo vedeno pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, u kterého důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. dány nebyly. Okolnosti zakládající znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 345 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku však byly policejnímu orgánu známy od samého počátku a dokonce byly zmíněny v zahajovacím usnesení, byť toliko v jeho odůvodnění. Za této situace bylo podle názoru státního zástupce trestní stíhání fakticky od počátku vedeno pro trestný čin ohrožený sazbou trestu odnětí svobody přesahující 5 let a byly tedy již v přípravném řízení dány důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Na tom nic nemění pochybení policejního orgánu (nezjištěné bohužel ani státním zástupcem), který skutek chybně kvalifikoval jako trestný čin jiný. Pokud tedy obviněný obhájce v tomto úseku trestního řízení neměl, byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Uvedená procesní situace trvala po celé přípravné řízení, takže obhájce se neúčastnil žádného úkonu tohoto řízení; současně neměl obviněný žádnou možnost radit se o své obhajobě s osobou práva znalou. Za této situace nezbývá než konstatovat, že dovolací důvod byl naplněn nejen formálně, ale i z materiálního hlediska.

Konečně, k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nastínil, že pokud dovolatel namítal, že v televizní reportáži informoval o předmětné události tak, jak ji viděl a vnímal, pak tím fakticky odmítal skutkové zjištění uvedené v tzv. skutkové větě, podle kterého si musel být vědom toho, že jeho tvrzení se nezakládají na pravdě . Tato část námitek tedy formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídala. Další námitky bylo možno pod dovolací důvod podřadit, státní zástupce je však nepovažoval za důvodné. Objektem trestného činu podle § 345 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není primárně vážnost, resp. dobrá pověst obviněného v očích veřejnosti, ale zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k jejich trestnímu stíhání. Vystoupení obviněného v televizní reportáži bylo součástí širšího ve skutkové větě vymezeného jednání směřujícího k vyvolání trestního stíhání poškozených; skutečnosti sdělené dovolatelem orgánům činným v trestním řízení byly pro tyto orgány nepochybně dostačující pro identifikaci údajných pachatelů. Skutečnost, že údaje sdělené v televizní reportáži samy o sobě nepostačovaly k tomu, aby poškození mohli být identifikováni širší veřejností, byla z hlediska právní kvalifikace skutku bez významu.

Vzhledem k částečné důvodnosti dovolání, a to pokud jde o námitky uvedené stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 To 173/2012, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 9 T 269/2011, a dále postupoval podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 To 173/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému důvodu dovolání směřují zčásti primárně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů de facto vytýká též nesprávná skutková zjištění, když prosazuje svou vlastní od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou verzi skutkového děje (namítá, že v televizní reportáži informoval o předmětné události tak, jak ji viděl a vnímal), a rovněž z toho (sekundárně) vyvozuje svůj nesouhlas se soudy provedenou právní kvalifikací stíhaného jednání, již považuje za nesprávnou. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Předmětné námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů tedy nebylo možno, se zřetelem k výše uvedenému, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. podřadit.

Obviněný však ve vztahu k předmětnému dovolacímu důvodu uplatnil také další argumenty. V nich stručně shrnuto namítá, že tento skutek byl nesprávně posouzen též podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění ve smyslu ustanovení § 345 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tyto argumenty dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají.

Nejvyšší soud pak (když nezjistil se zřetelem k níže uvedeným důvodům podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř.) přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání i příslušnou část předcházejícího řízení a dospěl k následujícím závěrům.

Trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, a tento čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Objektem trestného činu podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného .

Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby . Zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná. Oznámení může být učiněno i zprostředkovaně sdělením jiným orgánům nebo osobám, jestliže tak pachatel jedná se záměrem, aby se touto cestou dostalo do rukou orgánů trestního řízení a stalo se podnětem k trestnímu stíhání lživě obviněné osoby. Naproti tomu i zde vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, byť bylo učiněno ve vztahu k orgánu činnému v trestním řízení (např. v rámci svědecké výpovědi), nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění (viz rozhodnutí č. 44/1965 Sb. rozh. tr.). Lživé obvinění se musí týkat jen trestného činu , tedy činu, který má znaky přečinu nebo zločinu. Znaky trestného činu podle § 345 tr. zákoníku nejsou naplněny, jde-li o obvinění z přestupku. Jestliže pachatel jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky některého trestného činu podle zvláštní části tr. zákoníku, nedopustí se trestného činu křivého obvinění. Znaky tohoto trestného činu naplňuje i lživé obvinění učiněné již uplatňováním vlastní obhajoby v trestním řízení . Z hlediska posouzení činu je rovněž bez významu, že pachatel své sdělení, kterým jiného lživě obvinil z trestného činu, učinil na dotaz orgánu trestního řízení, který prováděl šetření v konkrétní věci. Z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty je bez významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.

Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. V zákonem předpokládaných případech však mohou být tyto skutečnosti okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 § 345 [srov. zejména písmena c) a d)]. Lživé obvinění jiného z trestného činu ve smyslu § 345 tr. zákoníku musí směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, jestliže je individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (viz rozhodnutí č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám.

Televizí jsou jak veřejnoprávní televize, tak i soukromé televizní společnosti včetně kabelových a satelitních. Nezávisí na tom, v jakém televizním pořadu dojde k vysílání osobních údajů. Tento způsob spáchání činu, obdobně jako způsoby další, znamená, že se s činem pachatele může seznámit veřejnost.

V daném kontextu je možno doplnit, že má-li být naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, platí z logiky věci i pro takový případ požadavek, aby lživé obvinění jiného z trestného činu, jež se má stát televizí (či jiným obdobně účinným způsobem) směřovalo vůči určité osobě. Ani v takovém případě ovšem není třeba, aby tato osoba byla označena jménem, postačí ji individualizovat uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde.

Se zřetelem k těmto východiskům je třeba posuzovat daný případ. Podle skutkových zjištění vyjádřených v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu obviněný v úmyslu přivodit trestní stíhání shora jmenovaných kontrolorů Dopravního podniku hl. m. Prahy nejen učinil nepravdivé oznámení o jejich konfliktu s neznámým cestujícím na Policii ČR, ale také kontaktoval pracovníka televizní stanice a nepravdivě jej informoval o konfliktu kontrolorů Dopravního podniku hl. m. Prahy s neznámým cestujícím a toto pak následně osobně potvrdil i v televizní reportáži, která byla vysílána ve dnech 23. a 24. března 2011. V dané reportáži se objevily obviněným sdělené údaje o tom, kdy a kde se daný skutkový děj měl podle obviněného odehrát, a osoby, které se dotčené trestné činnosti měly dopustit, byly popsány jakožto zaměstnanci a zaměstnankyně Dopravního podniku hl. Města Prahy v pozici revizor a revizorka.

Je tak zjevné, že osoby, vůči nimž směřovalo křivé obvinění, byly obviněným identifikovány místem a časem tvrzeného protiprávního jednání, jejich funkcí coby pracovníků kontroly uvedeného dopravního podniku a též i rozlišením jejich pohlaví. Jak již bylo výše uvedeno, obvinění spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání. Dotčené osoby v posuzované věci označil obviněný takovým způsobem, který v této konkrétní věci umožňoval spolehlivě dovodit, o které osoby šlo. Uvedené znaky v dané věci postačovaly k tomu, aby orgány činné v trestním řízení mohly zahájit trestní stíhání konkrétních nevinných osob. Je vhodné zde připomenout, že u trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku je jiný objekt tr. činu než u trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. U trestného činu podle odstavce 1 dotčeného ustanovení jím je zájem na ochraně každé osoby před lživými útoky na její práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu. U trestného činu podle odstavce 2 dotčeného ustanovení jím je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného. Obviněný ve svém podání opomíjel větší rozsah objektu trestného činu u uváděného odstavce druhého (a k němu přistupující ustanovení odstavce třetího).

Podle odstavce druhého (§ 345 tr. zákoníku) tedy dovolatel naplnil podmínku individualizace osoby uvedením takových okolností, z nichž bylo lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde, a taktéž naplnil podmínku takového jednání, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby, přičemž forma tohoto oznámení není rozhodná. Podle jím uvedených údajů mohly orgány činné v trestním řízení zahájit trestní stíhání konkrétních domnělých pachatelů trestného činu.

Dovolatel však naplnil i rozšiřující podmínku kvalifikované skutkové podstaty podle § 345 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, že své předmětné jednání učinil specifickou formou formou masového šíření informací, tj. televizí.

Podle tohoto ustanovení, jak již shora zmíněno, platí, že pachatel trestného činu křivého obvinění, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, spáchá-li takový čin (tj. čin naplňující podmínku individualizace osoby a podmínku jednání, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby) specifickým způsobem, tedy nikoli formou prostého sdělení jedné nebo několika osobám, nýbrž sdělením formou masového šíření informací velkému množství osob.

Podstatné tudíž bylo, že obviněný uvedl takové údaje, které postačovaly k identifikaci křivě obviněných osob (postavených tak do pozice domnělých pachatelů), takže proti nim bylo možno ze strany orgánů činných v trestním řízení zahájit trestní stíhání, ačkoli se jednalo o osoby, které se předmětného trestného činu nedopustily, a tyto údaje uvedl i formou masového šíření informací (tedy televizí). Jinak řečeno, jestliže v televizním vysílání byly publikovány jím sdělené informace, které byly v zásadě stejné jako informace poskytnuté jím policii, přičemž ty stačily k identifikaci křivě obviněných osob, pak nelze ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě činit jiný závěr. Nutno dodat, že z kontextu jeho jednání přitom plyne, že publikací svých nepravdivých informací v televizním vysílání obviněný zjevně sledoval zvýšení tlaku na orgány policie, aby ve věci zahájily proti dotyčným trestní stíhání.

Nejvyšší soud tak konstatuje, že pokud soud druhého stupně posoudil jednání obviněného (učinil tak k odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného) oproti soudu prvního stupně jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění ve smyslu ustanovení § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, dospěl ke správnému hmotně právnímu závěru. Tudíž námitka nesprávného právního posouzení skutku vznesená dovolatelem k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla důvodná.

Ačkoli soud druhého stupně dospěl z hlediska hmotného práva ke správnému právnímu závěru, přesto nemohl rozhodnout tím způsobem, že uznal obviněného vinným trestným činem podle § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku. Bránila mu v tom existence závažné procesní vady. S danou právní kvalifikací je totiž spojeno pravidlo nutné obhajoby, které se podává z § 36 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, musí obviněný mít obhájce již v přípravném řízení. Vzhledem k tomu, že obviněný byl soudem druhého stupně uznán vinným trestným činem, u něhož výměra trestu odnětí svobody činila 8 let, dopadalo na něj ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. V rozporu s tím však byl obviněnému obhájce ustanoven až po podání obžaloby soudu.

Jak vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání, v jehož odůvodnění jsou uvedeny skutečnosti o tom, že byla natočena reportáž TV Prima a byl též vyslýchán redaktor TV Prima O. P., byla již na počátku trestního stíhání známa existence znaku vymezeného v § 345 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a tak dány důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Přesto však obviněný obhájce v přípravném řízení neměl. Pokud za dané situace soud druhého stupně rozhodl, jak výše popsáno, učinil rozhodnutí, které z hlediska procesního bylo zatíženo závažnou vadou.

Nejvyšší soud tedy shledal, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byl naplněn nejen formálně, ale i po stránce obsahové.

Za popsaného stavu, dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku měl postupovat podle § 260 tr. ř., který stanoví, že nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Ustanovení § 191 a § 264 odst. 2 tu platí obdobně .

Jako třetí dovolací důvod dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolatel meritorně v této námitce uvedl, že vzhledem k tomu, že byl uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, nemohl již v prvém stupni rozhodovat v obsazení samosoudcem, ale měl obligatorně rozhodovat v obsazení senátem.

Jak výše vyloženo, ve věci existovala od počátku výše popsaná vada spočívající v nedostatku nutné obhajoby, kterou měl soud prvého stupně při přezkoumání obžaloby podle § 314c tr. ř. a při správné kvalifikaci činu podle § 345 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku (která jinak zakládá důvod pro projednání a rozhodnutí věci nikoli samosoudcem, nýbrž v senátě) zjistit, a proto měl postupovat podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Vzhledem k tomu, že zjištěné pochybení bylo samo důvodem pro zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí a vrácení věci do přípravného řízení, bylo již nadbytečné se dále v dovolacím řízení popsanou námitkou vztaženou k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zabývat.

Závěrem dovolací soud shrnuje, že za popsaného stavu nemohly napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně obstát. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 To 173/2012, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 9 T 269/2011 a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přikázání věci státnímu zástupce je odůvodněno zjištěním závažné procesní vady (porušením práva obviněného na obhajobu), která vylučuje, aby po zrušení napadených rozhodnutí se v trestním stíhání obviněného pokračovalo v řízení soudním.

Státní zástupce tedy bude povinen provést úkony vedoucí k tomu, aby bylo odstraněno výše popsané procesní pochybení. Přitom bude vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. září 2015

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu