6 Tdo 603/2003
Datum rozhodnutí: 23.07.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 603/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2003 o dovolání obviněného J. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 1 To 30/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 17/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 49 T 17/2001, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Rozsudkem téhož soudu sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 8. 2. 2002, byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 23. 10. 2002, podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto i o náhradě způsobené škody.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 49 T 17/2001, obviněný napadl odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 1 To 30/2002, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. K. v návaznosti na rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 8. 2. 2002, a 23. 10. 2002, prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. Z. dovolání, které opřel o důvody dle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 1 To 30/2002, spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 23. 10. 2002, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Vrchní soud v Praze pochybil, když jeho odvolání zamítl a neakceptoval jeho námitky rozvedené v odvolání proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, jimiž brojil proti tomu, že mu za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, ze dne 18. 9. 2000.

Podle názoru dovolatele je dán vztah souhrnnosti mezi trestnými činy krádeže, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a poškozování cizích práv, pro které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000, a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, pro který byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 49 T 17/2001. Poukázal na to, že trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, kterým byl v nyní projednávané věci uznán vinným, spáchal pokračujícím jednáním v období od jara 1997 do prosince 1999. Vzhledem k tomu, že se jedná o pokračující trestný čin, je rozhodující okamžik dokonání trestného činu, který nastal v prosinci 1999. Tento skutek byl s ohledem na to spáchán dříve, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, ze dne 18. 9. 2000, který je prvním vyhlášeným rozsudkem soudu I. stupně za útoky spáchané dne 30. 12. 1999 a 23. 3. 2000. Další odsuzující rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 132/98, ze dne 30. 11. 1998, (správně jde o trestní příkaz, který byl obviněnému doručen dne 13. 1. 1999) a Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 1999 (správně má být Městského soudu v Praze), sp. zn. 43 T 3/99, jsou pro posouzení souhrnnosti nevýznamné, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2000, sp. zn. 1 T 142/98. Ten byl sice vyhlášen až poté, co obviněný spáchal skutky uvedené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, a v nyní projednávané trestní věci v bodě 2), jednalo se však o rozsudek, jímž byl ukládán souhrnný trest za trestný čin, jenž byl v souběhu s trestným činem, pro který byl odsouzen rozsudkem (správně má být trestním příkazem) Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 3 T 132/98. Tyto skutečnosti svědčí pro to, že mu měl být uložen za trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaný v době od jara roku 1997 do prosince 1999, v nyní posuzované věci souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, ze dne 18. 9. 2000. Za trestné činy podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a § 181 odst. 1 písm. a) tr. zák. /správně má být § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák./, mu měl být uložen samostatný trest.

Z těchto důvodů v závěru svého dovolání obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 T 30/2002, (správně má být 1 To 30/2002) a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání doručeno ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ve vztahu k obviněnému J. K. (jednotlivými rozhodnutími bylo rozhodováno též o spoluobviněném R. K.) zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 30/2002, ze dne 13. 1. 2003, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, ze dne 23. 10. 2002, ohledně obviněného J. K., a to ve výroku o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř., aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro tento závěr vyšel z názoru, že dovolání je nutné přisvědčit, neboť trestný čin nedovolené výroby a držení psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., měl obviněný spáchat v době od jara 1997 do prosince 1999, což je dříve, než byl vyhlášen dne 18. 9. 2000 odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000. Při správné aplikaci ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. tedy měl být obviněnému J. K. za tento trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000, ze dne 18. 9. 2000, souhrnný trest odnětí svobody a za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. samostatný trest. S ohledem na tyto skutečnosti považuje za zjevné, že odvolací soud nevyhověl odvolání obviněného, přestože odvoláním napadené rozhodnutí trpělo vadou podřaditelnou pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž byl naplněn i dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud jako dovolací soud nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, a shledal, že bylo podáno na místě k tomu určeném a ve lhůtě stanovené ustanovením § 265e tr. ř. Obviněný J. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. M. Z., je proto oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Jeho dovolání je přípustné, neboť podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. napadá usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. K. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

V souladu s tím, že v dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. ř.), Nejvyšší soud zjistil, že obviněný poukazuje na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále na důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který by mohl být naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

V rámci konkretizace dovolacích důvodů obviněný J. K. v dovolání uvedl, že soudy dříve činné ve věci pochybily, když mu vzhledem k okolnostem případu uložily trest úhrnný podle § 35 odst. 1 tr. zák., přestože byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák.

Posouzení, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák, se vztahuje k řešení otázky, která je upravena trestním zákonem a jde o případ jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Takto formulované námitky dopadají na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud na jeho základě mohl namítanou problematiku přezkoumat.

Za účelem náležitého ověření všech namítaných skutečností si Nejvyšší soud nejprve vyžádal všechny přílohové spisy, na které je v mimořádném opravném prostředku, ale i v napadených rozhodnutích poukázáno, neboť s dovoláním obviněného J. K. Nejvyššímu soudu předloženy nebyly a bez nich není možné zodpovědně otázku souhrnného trestu posoudit. Teprve na základě jejich obsahu Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., jak se dovolatel domáhal, a shledal, že argumentům obviněného, jak je v dovolání uplatnil, přisvědčit není možné.

Obviněný J. K. se skutků, které jsou předmětem trestní věci vedené u Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001, dopustil v době od jara 1997 do prosince 1999, dne 20. 6. 2001 a v době od 23. 3. 2001 do 20. 6. 2001. Pokud jde o dva posledně uvedené časové údaje, týkají se skutků, jichž se dovolací důvod obviněného nedotýká a předmětem jeho námitek je pouze skutek posouzený jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který páchal po dobu od jara 1997 do prosince roku 1999. (Odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 17/2001 byl poprvé vyhlášen až dne 8. 2. 2002. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 1 To 12/2002, byl k odvolání obviněného zčásti ve výroku o vině i trestech zrušen a Městskému soudu v Praze byla věc v rozsahu zrušení vrácena k novému projednání a rozhodnutí).

Nejvyšší soud především považuje za nesprávnou úvahu dovolatele, že prvním odsuzujícím rozsudkem při zkoumání podmínek souhrnnosti zvažované trestné činnosti, je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 134/2000 ze dne 18. 9. 2000. Ze všech prověřených trestních věcí, v nichž byl obviněný J. K. odsouzen, byly zjištěny následující skutečnosti:

V pořadí prvním odsuzujícím rozhodnutím ze všech trestních věcí, v nichž byl souzen, je trestní příkaz vydaný dne 30. 11. 1998, který byl obviněnému doručen dne 13. 1. 1999 (účinky vyhlášeného rozsudku nastaly proto až dnem 13. 1. 1998 a nelze za takový den považovat den vydání trestního příkazu 30. 11. 1998, jak je chybně v dovolání i v napadených rozhodnutích uváděno) ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 132/98. Obviněný J. K. jím byl uznán vinným a byl mu uložen trest (za trestný čin podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný dne 1. 10. 1998, právní moc je vyznačena dnem 26. 1. 1999).

Dalším rozhodnutím je rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 3/99, ze dne 25. 5. 1999 (chybně je uváděno, že se jedná o rozsudek Městského soudu v Brně), jímž byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. (spáchaným v listopadu 1997, právní moc nastala dne 28. 11. 2000).

Následujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 T 142/98, vyhlášeným dne 28. 4. 2000 byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (spáchanými dne 3. 1. 1998, právní moc nastala dne 29. 5. 2000). Tímto rozsudkem byl obviněnému uložen souhrnný trest (odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a propadnutí věci), jímž byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu uloženého trestním příkazem ze dne 30. 11. 1998 Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 132/98, doručeným dne 13. 1. 1999.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (Tyto činy spáchal dne 30. 12. 1999 a pravomocně o nich bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 5 To 513/2000, jako soudem odvolacím, který při nezměněném výroku o vině za ně uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně včetně trestu zákazu pobytu na území h. m. P. na dobu tří let). Trestní stíhání pro další skutek, v němž byly spatřovány trestné činy podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák a § 257 odst. 1 tr. zák., spáchaný dne 23. 3. 2000, bylo usnesením sp. zn. 4 T 134/2000, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2001 zastaveno.

Posledním rozsudkem vydaným před rozsudky v nyní projednávané, dovoláním napadené věci, je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 9 T 258/2000. Jím byl obviněný J. K. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., které spáchal dne 14. 8. 1999. Tímto rozsudkem bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000. Právní moci nabyl dne 12. 2. 2002.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu souhrnný trest pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tedy které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli.Vícečinný souběh je dán tehdy, když jde o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů, přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoliv z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (doručen trestní příkaz), skončila pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu). Byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a kterým byl uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest.

Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. rozumí první odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, že v řádném nebo mimořádném opravném řízení, nebo v rámci jiného souhrnného trestu byl zrušen, pokud i poté věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Okamžikem vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku za některý z více trestných činů téhož pachatele je možný vztah vícečinného souběhu vždy ukončen. To má za následek, že trestné činy spáchané (dokončené) před vyhlášením takového rozsudku a po jeho vyhlášení, nejsou vzájemně se sbíhajícími a nemůže být proto za ně uložen trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 50/78 Sb., a přiměřeně též rozhodnutí č. 34/1965 a 8/1974-II Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného je zřejmé, že nyní projednávané trestní věci je prvým odsuzujícím rozsudkem trestní příkaz vydaný Obvodním soudem pro Prahu 6, ve věci sp. zn. 3 T 132/98, který byl obviněnému doručen dne 13. 1. 1999. Jestliže se obviněný domáhá uložení souhrnného trestu pro trestný čin dle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., páchaný od jara 1997 do prosince 1999, nejsou pro ukládání trestu splněny podmínky vymezené v § 35 odst. 2 tr. zák., protože obviněný tento trestný čin dokončil až v prosinci roku 1999, což je později, (nikoli dříve) než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek pro jiný trestný čin.

Pokud obviněný požaduje uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000, nejsou pro takový postup splněna hlediska zakotvená v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. Tím, že byl obviněnému dne 13. 1. 1999 doručen trestní příkaz ve věci sp. zn. 3 T 132/98 Obvodního soudu pro Prahu 6, byl přerušen vztah souhrnnosti pojící se k později obviněným spáchané trestné činnosti. Byl-li čin, o němž obviněný uvažuje, spáchán až v průběhu prosince roku 1999, není tento skutek spáchán ve vícečinném souběhu. Vícečinný souběh několika trestných činů je dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin téhož pachatele. O takový případ se v dané trestní věci nejedná, protože jak je výše popsáno, bylo v mezidobí vydáno více odsuzujících rozsudků, z nichž první je zmiňovaný trestní příkaz, který vztah souhrnnosti přerušil, a protože, jak je již shora rozvedeno, byl trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchán až po doručení tohoto trestního příkazu obviněnému, nelze mu za něj ukládat souhrnný trest, jak obviněný požaduje.

Nejvyšší soud z těchto důvodů ohledně vznesené námitky obviněného J. K. týkající se nesprávného použití § 35 odst. 2 tr. zák. konstatuje, že jak soud prvního stupně tak i soud odvolací posoudily věc z hmotného hlediska správně, a to včetně zvážení případné aplikace zmíněného ustanovení, k níž se vyjádřil Vrchní soud v Praze i v odůvodnění svého rozhodnutí. S právním názorem tohoto soudu, jestliže neshledal podmínky pro uložení souhrnného trestu obviněnému J. K., se Nejvyšší soud ztotožnil. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho požaduje obviněný, proto není opodstatněný.

Obviněný J. K. dále ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je podle jeho první alternativy dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod stanoví procesní kriteria, která mají zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného J. K. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud podle § 256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Obviněný navíc žádné jiné konkrétní pochybení nenamítá, a dovozuje ho pouze ve vztahu k již rozvedenému nedostatku v uložení souhrnného trestu.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn v případě, že by v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. I v této souvislosti lze za jedinou konkrétní námitku obviněného shledat jeho názor, že ve věci dříve činné soudy nesprávně neakceptovaly podmínky § 35 odst. 2 tr. zák., a tím měl být dán dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této otázce se již Nejvyšší soud dostatečným způsobem vyjádřil výše a lze tedy pouze na uvedené skutečnosti odkázat.

Nejvyšší soud na základě všech těchto svých úvah a závěrů shledal, že obviněný J. K. podal dovolání, které bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení. V daném případě je však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, a proto toto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nepřezkoumával přitom zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu (také vyžádaných přílohových spisů) a podle obsahu podaného dovolání. V tomto případě nebylo nutné vyžadovat vyjádření stran. S námitkami obviněným uplatněnými již v rámci odvolacího řízení se vypořádaly již soudy v původním řízení. Ze všech těchto skutečností mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.



Nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že v souvislosti se zkoumáním námitek obviněného, kde podmínky pro uložení souhrnného trestu nebyly shledány, zjistil vztah souhrnnosti a vícečinný souběh u skutků spáchaných před tím, než byl obviněnému doručen dne 13. 1. 1999 trestní příkaz ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 132/98. Pro souhrnný trest byly splněny podmínky v případě ukládání trestu rozsudkem ze dne 28. 4. 2000, ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 T 152/98. Uložen měl být nejen ve vztahu k trestnímu příkazu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 132/98, ale též i za trestnou činnost, pro kterou byl J. K. odsouzen dne 25. 5. 1999 rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 3/99. Nebylo však již v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 tr. zák., pokud rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 9 T 258/2000, Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 4 T 134/2000 podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu. Ohledně trestných činů, pro které bylo takto rozhodnuto, není dán vztah souhrnnosti, neboť mezi trestnými činy, pro které je zvažován, je vícečinný souběh přerušen.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 23. července 2003

Předseda senátu : JUDr. Zdeněk Sovák

Vypracovala :

JUDr. Milada Kodysová