6 Tdo 602/2013
Datum rozhodnutí: 20.06.2013
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1, 3 tr. zák., § 250b odst. 1, 3 tr. zák.



6 Tdo 602/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. června 2013 o dovolání obviněného V. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 61 To 369/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 39/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 61 To 369/2012, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 4 T 39/2008, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 5 T 14/2007 s právní mocí vyznačenou dne 17. 12. 2008 a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 6 T 155/2006 s vyznačenou právní mocí dnem 19. 5. 2010, a za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 24 T 123/2007 s vyznačenou právní mocí dne 22. 5. 2012 podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do výkonu trestu do věznice s ostrahou a dále byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 5 T 14/2007, z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 6 T 155/2006 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 24 T 123/2007, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 61 To 369/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je tento dovolací důvod naplněn tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu k této základní argumentaci v dovolání dále uvádí, že setrvává na svém vyjádření, které již k jednání, které je mu kladeno za vinu uvedl. Argumentuje tím, že nemůže souhlasit se závěry soudu prvního, resp. druhého stupně, kdy poukazuje na to, že byl využit k tomu, aby figuroval na pozici jednatele a pouze uskutečňoval výběry peněz z banky, přičemž o nákupu vozidla Man a návěsem Schmitz nic nevěděl. Soudům dále vytýká, že se nepokusily vyhledat a vyslechnout osobu I. M. Dále odmítá tvrzení soudu, že si získané peníze ponechal pro svoji potřebu a rovněž nesouhlasí s výší trestu odnětí svobody, kterou soud odůvodňuje jeho trestní minulostí, přičemž soud věděl o tom, že má uložen trest odnětí svobody v celkovém trvání třiceti měsíců i o tom, že nebyl kázeňsky řešen a k jeho osobě nebyly zjištěny žádné negativní poznatky. Z důvodů shora uvedených proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutím napadené dovolání a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí .

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném sdělení uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný sice formálně odkazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve své podstatě rozhodnutí soudu prvního resp. druhého stupně vytýká nesprávné hodnocení důkazů, případně neprovedení důkazů, (výslech svědka I. M.). V souvislosti s takto koncipovanými námitkami je však potřebné upozornit obviněného na to, že zjištěný skutkový stav, který je obviněným zpochybňován, je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, které důkazy byly soudem provedeny a jaké skutečnosti bránily např. provedení důkazů, které v dovolání obviněný zmiňuje výslech svědka M. (č. l. 7 rozsudku pátrání po uvedené osobě). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je rovněž patrno, na základě kterých důkazů po jejich zhodnocení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. dospěl soud k závěru o vině obviněného (viz č. l. 7- 8 rozsudku). S uvedenými hodnotícími závěry soudu prvního stupně se ztotožnil také soud odvolací - viz č. l. 3-4 usnesení soudu druhého stupně. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v dovolacím řízení, je třeba uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které byly obviněným mj. uplatněny již v řízení před soudem druhého stupně. Na tento případ, tedy případ uplatněných obsahově shodných námitek dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).

Námitky obviněným v dovolání uplatněné však nejsou hmotně právního charakteru, ale jde o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o pravdivosti své verze skutkového děje.V souvislosti s uvedenou argumentací je nutno upozornit obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

S ohledem na shora uvedené teoretické závěry však námitkám, kterými je zpochybňován zjištěný skutkový stav, hodnocení důkazů, ev. nedostatky v provedeném dokazování, nelze přiznat právní relevanci - viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pokud jde o další námitku obviněného, kdy zpochybňuje jemu uložený trest odnětí svobody, pak je možno uvést, že obviněným uplatněná námitka je obecného charakteru a z jejího obsahu je zřejmé, že jí je namítána dle názoru obviněného nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody. K otázce ukládaného trestu odnětí svobody považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze uvést, že Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

V návaznosti na uvedené skutečnosti nelze námitky obviněného, které směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann