6 Tdo 601/2011
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 175 odst. 2 tr. zák.





6 Tdo 601/2011-29
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. května 2011 o dovolání obviněných D. L., J. V . , a J. H . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2011, č. j. 11 To 3/2011-201, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 28/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2011, č. j. 11 To 3/2011-201, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných D. L., J. H. aj. V. proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 11. 2010, č. j. 2 T 28/2010-161, kterým byli uvedení obvinění uznáni vinnými trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a každý z obviněných byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když výkon trestu byl každému z obviněných podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2011, č. j. 11 To 3/2011-201, podali obvinění prostřednictvím jednoho obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněných uvedený dovolací důvod nelze vykládat restriktivně, jak činí Nejvyšší soud, který se zaměřuje pouze na vady hmotněprávní a nebere již v úvahu porušení procesně právních norem, v důsledku čehož došlo ke krácení obhajovacích práv obviněných, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. Celá další argumentace obviněných (bod II.) je vedena pouze ve smyslu výkladu zmíněného nálezu Ústavního soudu s poukazem na jeho závaznost, která nemůže být prolomena ani případně protichůdnými rozhodnutími Ústavního soudu, neboť tyto mají pouze povahu usnesení. Obvinění (pod bodem III.) argumentují tím, že jim bylo odepřeno právo na obhajobu resp. právo navrhovat na svou obhajobu důkazy. Poukazují na to, že soudy vycházely z výpovědí zasahujících policistů, aniž by braly v úvahu tu skutečnost, že pravdivost jejich výpovědí je vyloučena znaleckým posudkem Ing. Málka. Opětovně je zdůrazňováno porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. [čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy], a tím ve svém důsledku porušení zásady in dubio pro reo. Dále soudům vytýkají subjektivní vyhodnocení věrohodnosti výpovědí, nedostatečně zjištěný skutkový stav neboť nebyla provedena mj. jimi navržená rekonstrukce, nerovnost v přístupu k jednotlivým důkazním prostředkům apod. Z výše uvedených důvodů proto obvinění navrhli, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných uvedla, že se nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím téhož obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Předně je potřebné uvést, že dovolání je předkládáno prostřednictvím obhájce (osoba práva znalé), a přestože veškeré námitky jsou pouze skutkového charakteru, je odkazováno na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04. Nejvyššímu soudu je výše zmíněné rozhodnutí známo, stejně jako odchylná rozhodnutí Ústavního soudu, která zmiňuje obhajoba a konstatuje jejich nemožnost použití oproti nutnosti použít rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 55/04 (výše zmiňovaný nález je obviněnými zpravidla zmiňován v souvislosti s tzv. domnělým extrémním nesouladem, který bývá spojován s názorem obviněných o nedostatcích ve skutkových zjištěních). Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší rozvádět úvahy obhajoby k povaze usnesení a nálezů a jejich závaznosti, považuje však za potřebné obviněné (obhajobu) upozornit na ustanovení § 314h odst. 1 věta druhá tr. ř. (Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil).

Pokud obviněný cituje ve svém dovolání celou řadu ustanovení Úmluvy, je patrno, že tyto váže na již výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněných, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudku je patrno, jak se soud vypořádal např. s námitkami a argumenty obhajoby (viz např. str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 usnesení soudu druhého stupně) apod. Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obvinění kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů, je třeba uvést, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a nedostatcích v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními. Byť v dané trestní věci jsou uplatněny námitky skutkového charakteru, a tudíž není důvodu rozvádět hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že vzhledem k charakteru uplatňované obhajoby bylo dokazování před soudem velmi obsáhlé a reagováno bylo na detaily k chování obviněných, ale i již odsouzeného J. A. nejen v souvislosti se situací ze dne 28. 11. 2008, kdy odsouzený J. A. řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, ale také na výpovědi obviněných u hlavního líčení konaného dne 4. 3. 2009. V tomto směru postupoval zejména soud prvního stupně velmi podrobně a plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tím, že Nejvyšší soud zdůrazňuje velmi pečlivý postup soudu prvního stupně současně nesnižuje (pro případné nepochopení obhajoby) postup soudu druhého stupně, který je rovněž plně v souladu s ustanovením § 254 tr. ř. (zakotvující jeho přezkumnou povinnost), přičemž obě rozhodnutí svým odůvodněním plně odpovídají ustanovení § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Za potřebné považuje Nejvyšší soud rovněž uvést, že J. A. byl pravomocně odsouzen a jeho dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b), stejně jako ústavní stížnost (podaná JUDr. M. J.). Námitky uplatněné tímto obviněným byly obsahově stejného charakteru (nedostatečně zjištěný skutkový stav) jako námitky uplatněné obviněnými D.L., J. H. a J. V. Soud prvního stupně vědom si povinností pro něj plynoucích z ustanovení § 125 tr. ř. také ve svém rozsudku mj. na str. 4-5 (stejně jako soud druhého stupně na str. 2-3) rozvedly, proč uvěřily výpovědím zasahujících policistů, a v čem spočívají obhajobou tvrzené tzv. podstatné rozpory ve výpovědích těchto svědků.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2011 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann