6 Tdo 60/2006
Datum rozhodnutí: 25.01.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 60/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 1. 2006 o dovolání obviněného J. K., t. č. ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 7 To 67/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2005, č. j. 7 To 67/2005-402, byl z podnětu obviněného podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 2 T 9/2005, a nově bylo podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný J.K. byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozhodnuto o propadnutí věci (pěstního nože s černou rukojetí) a podle § 229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného na náhradu škody.

Předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný mimořádným opravným prostředkem - dovoláním, které podal prostřednictvím obhájkyně s uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hodnocení důkazů a nesprávném právním posouzení věci . Poukazuje na to, že soudy vzaly za prokázané, že se dopustil trestného činu pokusu vraždy, aniž by bylo důkazy prokázáno, že by měl úmysl poškozenému ublížit, natož ho usmrtit. Dále poukazuje na některé skutečnosti, které nebyly soudy vzaty v úvahu, jako např. že se bránil útoku poškozeného a tudíž mělo být jeho jednání posouzeno jako nutná obrana, což dle názoru obviněného je i v souladu s posudkem znalce z odvětví psychologie. Další argumentace je zaměřena na obviněným tvrzené nedostatky jeho trestního stíhání, které měly za následek, že byl uznán vinným. Poukazuje na nedostatky prověrky, kterou nelze podle jeho mínění považovat za věrohodný důkaz. Vzhledem k její nepoužitelnosti dovozuje i následnou nepoužitelnost pořízeného videozáznamu a znaleckého posudku Prof. MUDr. P. S. DrSc., který z této prověrky resp. videozáznamu vycházel. Dokazování považuje za neúplné, nevěrohodné a neobjektivní, kdy soudy neshledaly důvodnými jeho návrhy na doplnění dokazování o výslechy jím uváděných svědků. Na straně 4 svého dovolání cituje pasáže z rozsudku odvolacího soudu, aby konstatoval, že znalecký posudek z oboru soudního lékařství nelze považovat za věrohodný důkaz. Své dovolání uzavírá konstatováním, že soudy rozhodovaly za situace, kdy nebyly zjištěny všechny podmínky pro rozhodnutí, které učinily, má za to, že skutek se sice stal avšak nevykazuje zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy, a proto právní kvalifikace neodpovídá skutečnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozhodnutí na něj obsahově navazující zrušil a sám obviněného zprostil obžaloby, event. věc po zrušení přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že šlo o nutnou obranu.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

K námitkám, které obviněný v podaném dovolání uplatnil je třeba uvést, že se jedná o námitky, které směřují do oblasti skutkové, neboť je namítáno, že nebyly provedeny veškeré důkazy (výslechy svědků, které navrhl obviněný), dokazování bylo tudíž neúplné a trpí podstatnými vadami (provedená prověrka), což má za následek nepoužitelnost některých důkazů (viz výklad shora). V souvislosti s tímto okruhem námitek musí Nejvyšší soud uvést, že skutek, který je popsán ve výroku rozsudku je výsledkem myšlenkového procesu, kdy soud na základě provedených důkazů, tyto hodnotí jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.), aby následně své závěry vyjádřil ve skutkovém zjištění o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Právě při zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu který je nezbytný pro rozhodnutí, jsou objasňovány i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Z podaného dovolání je pak patrno, že právě tento proces hodnocení důkazů a jejich shromažďování je obviněným v podaném dovolání napadán, neboť z jeho vyjádření je patrno, že primární pochybení spatřuje v tom, že některé důkazy nebyly provedeny, tím zůstalo dokazování neúplné a on byl odsouzen na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy některé z důkazů dle jeho mínění byly nepoužitelné. V této souvislosti musí Nejvyšší soud dále upozornit na to, že úvahy soudu, které jsou shrnuty a vyjádřeny v popisu skutku v tzv. skutkové větě, musí být rozvedeny způsobem uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř. resp. § 134 tr. ř. Pokud tedy dovolání obsahuje pouze shora zmíněné výhrady, je třeba je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jim vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení .

Za právně relevantní námitku nebylo možno považovat ani tu část dovolání, kde obviněný zmiňuje, že jeho jednání mělo být posuzováno z pohledu ustanovení § 13 tr. zák., tj. jako jednání v nutné obraně. K otázce nutné obrany je potřebné uvést, že touto se ve svém rozsudku zabýval již Vrchní soud v Praze. Ten dospěl k závěru, že se o nutnou obranu nejednalo a své úvahy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (podle § 125 odst. 1 tr. ř. soud v odůvodnění svého rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují; musí být z odůvodnění patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu). Na základě výše uvedeného dospěl Vrchní soud v Praze ke skutkovému zjištění že obviněný dne 12. 8. 2004 v době okolo 23.45 hodin před domem čp. v ulici Z. o. v K. H., po předchozí slovní rozepři a vzájemném fyzickém napadení s poškozeným M. H., vytáhl z pouzdra u pasu tzv. pěstní nůž o délce čepele 11 cm, kterým poškozenému v úmyslu usmrtit způsobil velkou silou bodnou ránu levé poloviny hrudníku protínající 8. žebro a pronikající až do osrdečníku, bodnou ránu v levém nadbřišku pronikající pobřišnicí a tržnou ránu dolní hřbetní části pravého předloktí zasahující do podkoží, přičemž bez poskytnutí urgentní komplexní léčby hrozila poškozenému smrt . Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem, nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, které skutečnosti vzal v úvahu při hodnocení důkazů, z jeho rozhodnutí rovněž vyplývá v jakém směru doplnil dokazování, které skutečnosti tvrzené obviněným v podaném odvolání považoval za důvodné, proč neuvěřil tvrzení obviněného, že jednal v nutné obraně. V této souvislosti je potřebné odkázat na stranu 4 6 rozsudku odvolacího soudu, kde popisuje své úvahy při hodnocení výpovědí svědkyně, poškozeného a obviněného, znalecké posudky a další důkazy a dospívá k závěru, že se ze strany obviněného nejednalo o nutnou obranu.

Ve vztahu k této námitce (ale i zbývajícím) je potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, které mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Pro závěr, že se jedná o námitku skutkovou, svědčí mj. i to, že otázku nutné obrany odvíjí obviněný od vlastního vnímání skutkového děje, který není v souladu se skutkovým dějem zjištěným soudy, a kterému obviněný vytýká, že nebyly zjištěny všechny podmínky pro takové rozhodnutí . Právě s ohledem na tzv. nedostatky v provádění důkazů, jejich shromáždění a hodnocení, je obviněným vytvářen skutkový stav odpovídající jeho představě, tj. konfliktu i nutnosti použít nože v tzv. sebeobraně , z čehož pak dovozuje nezbytnost použití § 13 tr. zák. Soudy však veškeré okolnosti provázející předmětný děj vyhodnotily tak, že se o jednání v nutné obraně nejednalo.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. ledna 2006



Předseda senátu:



JUDr. Jan Engelmann