6 Tdo 598/2009
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 598/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2009 dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 8 To 279/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 7/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 1 T 7/2008, byl obviněný M. K. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) uznán vinným, že

v úmyslu obohatit se o osobní motorové vozidlo Ford Mondeo 1,8 TD, rok výroby 1995, vylákal uvedené vozidlo na jeho majiteli M. K., když s ním pod záminkou koupě vozidla dne 10. 8. 2006 v R., okr. týž, uzavřel jako kupující kupní smlouvu na uvedený automobil za dohodnutou kupní cenu ve výši 35.000,- Kč, kdy při uzavírání smlouvy majiteli vozidla M. K. ústně slíbil, že do konce srpna roku 2006 mu uhradí finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, a dále se ve smlouvě zavázal zbytek kupní ceny vozidla uhrazovat M. K. v měsíčních splátkách ve výši 5.000,- Kč vždy do 15. dne v měsíci a dále se zavázal, že v případě prodlení tří měsíčních splátek vozidlo majiteli vrátí, neboť dle ujednání v kupní smlouvě bylo vozidlo do zaplacení celé kupní ceny v majetku prodávajícího M. K., přičemž obžalovaný při sjednávání kupní smlouvy neměl nikdy v úmyslu uhradit ani část kupní ceny, případně vozidlo někdy majiteli vrátit a vozidlo dne 10. 8. 2006 od majitele též fyzicky převzal i s malým technickým průkazem a do současné doby neuhradil žádnou část kupní ceny a vozidlo majiteli nikdy nevrátil, přičemž takovým jednáním způsobil majiteli vozidla poškozenému M. K. škodu ve výši nejméně 35.000,- Kč.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 8 To 279/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.



Citované usnesení odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



V mimořádném opravném prostředku obviněný shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Namítl, že nebylo v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. prokázáno naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Konstatoval, že soudy obou stupňů shledaly spáchání předmětného trestného činu mimo jiné z důvodu, že již v době uzavření kupní smlouvy na předmětný automobil neměl v úmyslu jeho kupní cenu poškozenému splatit. Z listinných důkazů a z toho, jak se vyjadřoval ke své osobě v jiných trestních věcech, soudy dovodily, že nebyl nikde zaměstnán, a tudíž neměl z čeho poškozenému motorové vozidlo zaplatit. Podle obviněného nebyl v řízení proveden důkaz, kterým by bylo prokázáno, že v době uzavření kupní smlouvy věděl, že kupní cenu automobilu nesplatí či nemůže splatit a že jednal v úmyslu kupní cenu automobilu nesplatit.

Dále obviněný připomněl, jak je trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. vymezen v zákoně. Upozornil, že základní podmínkou pro uzavření kupní ceny na prodej předmětného automobilu nebylo v žádném případě jeho prohlášení, že má dostatek finančních prostředků, ze kterých by mohl kupní cenu splatit. Poškozený se o jeho majetkové poměry nezajímal, přičemž byla-li sjednána splatnost kupní ceny ve splátkách, musel předpokládat, že nemá celou kupní cenu k dispozici, neboť by ji jinak uhradil v hotovosti při podpisu kupní smlouvy. Obviněný podotkl, že jako zajištění úhrady kupní ceny byla mezi ním a poškozeným sjednána výhrada vlastnictví, tj. bylo ujednáno, že se stane vlastníkem věci až po úplném uhrazení kupní ceny. V této souvislosti namítl, že nelze hovořit o tom, že by využil omylu poškozeného či jej uvedl v omyl, aby sebe či někoho jiného obohatil. Vyjádřil přesvědčení, že sám sebe neobohatil, neboť výlučným vlastníkem motorového vozidla je i nadále poškozený. Ten po uplynutí splatnosti první splátky kupní ceny se měl svých nároků domáhat občanskoprávní cestou, a to jednak žalobou na úhradu kupní ceny, případně žalobou na vydání věci.

Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se předmětný skutek v takovém rozsahu stal a že by jej bylo možné kvalifikovat jako trestný čin, jímž byl uznán vinným, neboť nebyly naplněny všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a poukázal na obviněným uplatněné dovolací námitky. Konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Státní zástupce uvedl, že část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jde o výhrady, že skutkový stav nebyl zjištěn v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., dále že nebyl proveden žádný důkaz o jeho úmyslu kupní cenu automobilu nesplatit a nebylo prokázáno, že se skutek stal v takovém rozsahu . Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, ve kterých obviněný vytýká absenci zákonných znaků trestného činu podvodu spočívající ve využití něčího omylu nebo uvedení někoho v omyl a v obohacení sebe nebo jiného. Tyto námitky však nejsou důvodné.

Dále státní zástupce upozornil, že podstata podvodného jednání obviněného spočívala v tom, že vyvolal u poškozeného skutečnosti neodpovídající představu, podle které bude kupní cena postupně zaplacena splátkami v dohodnutých termínech a že mu v případě prodlení s placením bude vozidlo vráceno (nebylo mu přičítáno, že by prohlašoval nebo jinak předstíral, že již ke dni 10. 8. 2006 má celou částku odpovídající kupní ceně k dispozici). V příčinné souvislosti s touto skutečností, která neodpovídala představě, poškozený provedl majetkovou dispozici spočívající ve fyzickém předání vozidla obviněnému; obohacení dovolatele spočívalo v tom, že jeho majetek se neoprávněně rozšířil o předmětný automobil. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že existenci zákonného znaku obohacení pachatele nebo jiné osoby nelze (obdobně jako existenci znaku přisvojení u trestných činů krádeže a zpronevěry) ztotožňovat s otázkou přechodu vlastnického práva na obohaceného, resp. s otázkou formálního zachování vlastnického práva poškozenému, přičemž platí, že trestným činem nelze vůbec nabýt vlastnického práva k věci. Rozhodující je, že obviněný získal předmětné vozidlo do své faktické dispozice a současně z dispozice s touto věcí trvale vyloučil poškozeného.

Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného, že skutkový stav nebyl zjištěn v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nebylo prokázáno, že se skutek stal v takovém rozsahu . Těmito námitkami je primárně zpochybňován v soudním řízení zjištěný skutkový stav včetně hodnocení provedených důkazů. To platí i pro tvrzení obviněného, jímž zpochybňuje v soudním řízení naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky v jednání, které je jeho osobě kladeno za vinu. Konkrétně namítá, že nebyl proveden žádný důkaz o jeho úmyslu kupní cenu automobilu nesplatit. V této spojitosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. I v tomto případě obviněný prioritně nesouhlasí se skutkovým zjištěním. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil jen zmíněné výhrady, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Zpochybňuje, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky tohoto trestného činu, a to uvedení poškozeného v omyl nebo využití jeho omylu a obohacení sebe či jiného. Zmíněné námitky obsahově uplatněný dovolací důvod naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzené právní vady.

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.

Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.

Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Rokycanech (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Plzni) v rozporu s trestním zákonem, když skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Z popisu skutku vyplývá, že při uzavírání předmětné kupní smlouvy obviněný uvedl poškozeného M. K. v omyl ohledně úhrady kupní ceny osobního motorového vozidla, neboť v rozporu s realitou předstíral, že dojde k její úhradě. Již soud prvního stupně s odkazem na provedené důkazy v odůvodnění rozsudku na str. 3 k jednání obviněného zdůraznil: v předmětném období neměl žádné finanční prostředky, nebyl nikde zaměstnán a neměl tedy z čeho poškozenému automobil zaplatit . V souvislosti s tímto zjištěním považuje Nejvyšší soud za potřebné označit za bezpředmětné předně výhrady obviněného, že podmínkou uzavření kupní smlouvy nebylo jeho prohlášení, že má dostatek finančních prostředků na úhradu motorového vozidla, dále že se poškozený o jeho majetkové poměry nezajímal a musel předpokládat, že byla-li sjednána kupní cena ve splátkách, tak kupující nemá celou kupní cenu k dispozici. Totéž platí i pro tvrzení uplatněné v dovolání, že k zajištění zaplacení kupní ceny byla v kupní smlouvě sjednána výhrada vlastnictví, konkrétně, že obviněný se stane vlastníkem věci až po zaplacení celé kupní ceny. V příčinné souvislosti s konstatovaným omylem poškozený M. K. učinil majetkovou dispozici, která spočívala v uzavření předmětné kupní smlouvy o prodeji osobního automobilu a v návaznosti na tuto smlouvu předal dne 10. 8. 2006 tuto věc obviněnému. Současně je dána i existence příčinné souvislosti jednak mezi učiněnou majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku (poškozeného výši 35.000,- Kč v důsledku nezaplacení kupní ceny) a obohacením obviněného (v téže výši) na straně druhé. Obviněný se mýlí, pokud v dovolání uvádí, že nemohl sebe obohatit. Jeho argumentaci lze přisvědčit pouze v tom směru, že výlučným vlastníkem motorového vozidla je i nadále poškozený. Tím, že na podkladě podvodného jednání obviněný převzal předmětný automobil do své fakticky trvalé dispozice, svůj majetek o hodnotu této věci neoprávněně zvětšil, čímž naopak majetek poškozeného zmenšil (nad zmíněnou věcí totiž poškozený prakticky ztratil jakoukoliv moc; z hlediska věc držet, užívat a nakládat s ní).

Pro úplnost lze poznamenat, že v tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se k jednání obviněného konstatuje: při sjednávání kupní smlouvy neměl nikdy v úmyslu uhradit ani část kupní ceny, případně vozidlo někdy majiteli vrátit . Tím je v jednání obviněného vyjádřeno úmyslné zavinění, a to ke všem podstatným znakům objektivní stránky trestného činu. Přitom nejde jen o slovní vyjádření, ale o zjištění, které má konkrétní podklad v provedených důkazech a v odůvodnění zejména usnesení odvolacího soudu. Tento soud v rozhodnutí na str. 4 konkretizoval zavinění v činu obviněného ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť v době uzavírání smlouvy věděl, že nebude moci splnit svoje finanční závazky buď vůbec nebo ve stanovené době, a pro případ, že k takové situaci dojde, s tím byl, jak vyplývá z ostatních důkazů, srozuměn . Nejvyšší soud pouze dodává, že byť obviněný spáchání trestné činnosti popřel, tak na úmyslné zavinění bylo v soudním řízení usuzováno ze zcela konkrétních okolností objektivní povahy. Zmíněný právní názor odpovídá soudní judikatuře (srov. např. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Současně dovolací soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. postačuje, a to k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák., tj. ohledně způsobení na cizím majetku škody nikoli malé, i zavinění z nedbalosti.

Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Rokycanech objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu, jímž byl uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Plzni, odpovídá v rozsudečném výroku prvostupňového soudu i aplikovaná tzv. právní věta. Námitky obviněného, jež byly v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k