6 Tdo 595/2007
Datum rozhodnutí: 12.07.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 595/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. července 2007 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 4/95, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004. č. j. 37 T 4/95-8639, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu.

Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené výroky rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :



Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004, č. j. 37 T 4/95-8639, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu sedmi roků. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

Podkladem pro učiněný výrok o vině a následný výrok o trestu a náhradě škody se stalo skutkové zjištění založené na tom, že obviněný v úmyslu podvodného získání finančního profitu, v období od měsíce září 1992 do měsíce května 1993, prostřednictvím účelově založené firmy R. spol. s r. o., IČ, v níž působil jako jediný jednatel a bez omezení rozhodoval o obsahu a charakteru její činnosti, využívaje situace na trhu s osobními motorovými vozidly a nenasycenosti poptávky, s podporou inzertní reklamy v tisku, pod nepravdivým příslibem zajištění osobních motorových vozidel Škoda Favorit či Forman a jejich tzv. leasingu, zejména v O., v sídle firmy na ulici N., v H. d. J., ale i v P., zpočátku osobně a později prostřednictvím jiných osob vykonávajících činnost ve prospěch firmy R. podle jeho pokynů, uzavíral smlouvy, obsahující závazek dodání motorových vozidel a extrémně výhodné podmínky pro jejich užívání i platbu, na podkladě nichž inkasoval finanční prostředky ve formě zálohových plateb, označovaných jako akontace, určených finanční částkou nejméně 54.000,- Kč, od poškozených jmenovitě uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a takto jednal přesto, že nevyvíjel žádných vlastních aktivit k faktickému zajištění vozidel z hlediska činnosti firmy R., si byl vědom skutečnosti, že nabízené podmínky pro dodání a platbu vozidel není schopen dodržet, kdy tímto svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 26.112.000,- Kč .

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že krajský soud nevzal v potaz a nevyhodnotil objektivně všechny dostupné spisové materiály a nevyužil možností, jež měl k dispozici . Podstatou problémů dle úvah dovolatele se stala skutečnost, že se soud prvního stupně nedokázal vypořádat s určitým zřejmým prvotním pochybením na straně orgánů činných v přípravném řízení, když v počátku šetření věci evidentně došlo k nesprávnému vyhodnocení stavu věci , když dále na str. 3 - 6 dovolání popisuje činnost společnosti R. spol. s r. o. Na základě vlastního sdělení o svém působení v této společnosti dospívá k závěru, že Krajský soud v Ostravě jako soud nalézací nesprávně posoudil samotný skutek , když nebral v úvahu, že mezi firmou R. spol. s r. o. a jednotlivými klienty existoval platný smluvní vztah o vrácení složených zálohových plateb s příslušným zúročením do termínu 31. 12. 1993, kterému však nemohl vinou orgánů činných v trestním řízení dostát, neboť byl 23 dnů od takto smluvně sjednaného termínu k vrácení složených peněz vzat do vazby. Dále poukazuje na to, že pokud je mu vytýkáno nezvládnutí administrativně-organizačních záležitostí, pak podle jeho mínění mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin porušení povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., neboť je zřejmé, že jako jednatel firmy nezajistil ekonomické mechanismy, jež by firmě R. spol. s r. o. umožnily mít vždy aktuálně k dispozici potřebné hotovostní finanční prostředky . Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho naplnění spatřuje obviněný v tom, že délka celého proběhnuvšího trestního řízení v uvedené věci je enormně dlouhá, kdy projednávání věci trvalo 12 let, kdy tuto dobu je podle názoru vrchního soudu potřeba považovat za nepřiměřenou, na druhou stranu tento odvolací soud nepřistoupil k aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. s ohledem na postoj obviněného k samotné věci, aniž by vzal v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005 v trestní věci obviněného P. H. a v uvedené věci vyslovený právní názor Ústavního soudu . V souvislosti se shora uvedeným popisuje, kdo zapříčinil průtahy v jeho trestní věci. Výhrady rovněž vznáší k peněžitému trestu, který dle jeho názoru neměl být uložen, neboť plnění škody poškozeným má zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu . Uložení tohoto trestu považuje za porušení zásady reformace in peius a další nedostatek pro jeho uložení podle jeho mínění spočívá v tom, že soudy nezkoumaly náležitě podmínky pro jeho uložení. Ve vztahu k trestu zákazu činnosti pak poukazuje na zákonné podmínky pro jeho uložení a nelogičnost jeho uložení v jeho případě. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadené dovoláním stejně jako jemu předcházející rozsudek krajského soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal na to, že námitky uplatněné v dovolání k dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou poněkud rozporné , neboť dovolatel na jedné straně připouští možnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, na druhé straně prezentuje celou věc jak z hlediska trestního a dokonce i občanskoprávního jako souhrn smluvních vztahů mezi společností R. spol. s r. o. a jejími jednotlivými klienty. Námitky uplatněné k tomuto dovolacímu důvodu považuje státní zástupce za potřebné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako zjevně neopodstatněné. Námitky uplatněné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou státním zástupcem považovány za irelevantní, zmíněný dovolací důvod nenaplňující. Vyjadřuje svůj názor, že pokud soudem nebylo aplikováno ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. při ukládání trestu, nelze tuto námitku podřadit nejen pod ustanovení § 265odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o námitky ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, tak dle mínění státního zástupce jsou obviněným vzneseny výhrady k rozsahu zjišťování jeho majetkových poměrů soudy, kteréžto námitky však zmíněný dovolací důvod nemohou naplnit. Ve vztahu k uloženému trestu zákazu činnosti státní zástupce uvádí, že tento druh trestu považuje obviněný za neadekvátní z hlediska ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák., přičemž tento druh trestu byl soudem uložen za splnění podmínek vymezených v § 49 odst. 1 tr. zák. a vyměřen v rámci sazby tam uvedené. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.



Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 631/2006, dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu podal obviněný ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, tak, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 631/2006, zrušil, neboť bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V souvislosti s podanou ústavní stížností je předně nezbytné uvést, že dovolání obviněného, které bylo Nejvyšším soudem dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 631/2006, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, bylo obviněným podáno jednak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jednak z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy právně relevantní námitka byla uplatněna podle rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud šlo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., poukázal Nejvyšší soud na to, že námitky ve vztahu ke zmíněnému dovolacímu důvodu uplatněné považuje za právně irelevantní, zmíněný dovolací důvod, ale ani jiný dovolací důvod vymezený v § 265b tr. ř. nenaplňující, a to i přes skutečnost, že obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 596/2005 (vydané na základě závazného právního názoru vysloveného Ústavním soudem). Obviněný, který se s argumentací ke zmíněnému dovolacímu důvodu neztotožnil a považoval za důvodné, aby mu byl uložen mírnější trest, podal ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud zmíněným nálezem, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, neboť podle závěru Ústavního soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ve svém nálezu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že dovolání obviněného, ve kterém tento zpochybnil adekvátnost uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Dále poukázal na to, že do výkladu jednoduchého práva mu přísluší vstupovat za předpokladu, že výklad přijatý Nejvyšším soudem je nepřijatelný a porušoval by základní práva stěžovatele, což bylo shledáno v předmětné trestní věci. Dále z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že tento souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že doslovné znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pro možnosti uplatnění stěžovatelových námitek v dovolacím řízení na prvý pohled nesvědčí, aby následně odkázal na svůj nález zn. Pl. ÚS 33/97, a v souvislosti s ním konstatoval, že je přesvědčen, že pokud lze podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat uložení takového druhu a výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s přiměřeností dle norem ústavních . V souvislosti s názorem, že námitka adekvátnosti uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz shora nález ústavního soudu), ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 715/06, byla uvedená námitka podřazena pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 6 Tdo 535/2006, byla námitka adekvátnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení shledána z pohledu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právně irelevantní.

Ve svém rozhodnutí v předmětné trestní věci Ústavní soud poukazuje na nutnost respektování § 23 odst. 1 tr. zák., dále mj. poukazuje např. na svá rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 554/04 či sp. zn. I. ÚS 641/04, kdy mj. rozvádí skutečnosti, kterými je nutno se zabývat při posuzování přiměřenosti trestu v souvislosti s délkou řízení a účelem trestu, přičemž rozvádí k uvedené problematice další skutečnosti, které je třeba při ukládání trestu brát v úvahu a současně podotýká, že zodpovězení otázky přiměřenosti stěžovatelova trestu je za dané situace pro Ústavní soud předčasné a jeho zodpovězením by se měl zabývat Nejvyšší soud.

Z ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. mj. vyplývá, že orgán činný v trestním řízení je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil. Po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem se věc vrátila před Nejvyšší soud s tím, že přestože Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 631/2006, sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí zmiňuje a rozvádí úvahy k adekvátnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení, a také mj. v tomto ohledu poukazuje na okolnosti, s nimiž je nutno se vypořádat v souvislosti s přiměřeností stěžovatelova (obviněného) trestu. Nejvyšší soud musí konstatovat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž s uvedenou skutečností je spjato ustanovení § 265r odst. 7 tr. ř. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud si nesprávně vyložil ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto dovolání obviněného odmítl, sám dále poukazuje na celou řadu skutečností, které je třeba hodnotit. Poukazuje-li Ústavní soud na celou řadu okolností, které je třeba brát v úvahu při hodnocení ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1 tr. zák., pak je však nutno uvést, že tento postup spadá primárně do sféry nalézacího soudu, neboť se důsledně nevypořádal se všemi okolnostmi rozhodnými pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Podle Ústavního soudu je potřebné z hledisek vyjádřených v odůvodnění jeho rozhodnutí vypořádat se s celým okruhem námitek, které mají vztah k adekvátnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení. Soud prvního stupně ve svém rozsudku zejména na str. 68 rozvádí své úvahy k druhu trestu, který je obviněnému třeba uložit. Z jeho úvah přitom vyplývá, že neshledal podmínky pro použití § 40 tr. zák. Ke stejnému závěru dospěl také soud odvolací, který své závěry rozvedl na str. 53 a 54 odůvodnění svého usnesení. S ohledem na rozsáhlost důkazů, které je třeba v souvislosti s námitkou adekvátnosti uloženého trestu s přihlédnutím k délce trestního řízení hodnotit (dle vyjádřeného názoru Ústavního soudu) a s těmito se také vypořádat způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř (§ 134 odst. 2 tr. ř.), přičemž na ně doposud nebylo reagováno zejména soudem prvního stupně (když Nejvyšší soud vyjádřil svůj názor ve svém předchozím rozhodnutí, že uvedená námitka je právně irelevantní), pak se zřetelem na vázanost právním názorem Ústavního soudu bude nezbytné v jím naznačeném směru provést dokazování ve vztahu k druhu trestu a jeho výši, který bude odpovídající všem zákonným hlediskům, přičemž uvedený postup nelze považovat za odpovídající řízení o mimořádném opravném prostředku, když Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí vyjádřil názor, že uvedená námitka je právně irelevantní. Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen pro uvedenou trestní věc, ale i trestní věci, ve kterých by obvinění mj. uplatňovali námitku adekvátnosti uloženého trestu s odkazem na délku trestního řízení, uvést, že s ohledem na tuto námitku bude nezbytné rozšířit úvahy soudu prvního i druhého stupně k ukládanému druhu trestu a jeho výši také ve směru úvah, které vyslovil Ústavní soud v předmětné trestní věci. Takový postup soudu prvního i druhého stupně pak výrazně přispěje k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v případech dovolání podaných s výše uvedenou dovolací námitkou.

Vzhledem k tomu, že nedostatkem, který je Ústavním soudem vytýkán pouze Nejvyššímu soudu, trpí zejména předchozí rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, neboť tyto soudy ve vztahu k uloženému trestu měly hodnotit důkazy /(viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 715/06), přičemž Nejvyšší soud posuzoval uplatněnou námitku pouze v kontextu řízení o mimořádném opravném prostředku)/, zrušil Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004, č. j. 37 T 4/95-8639, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, přičemž současně zrušil další rozhodnutí na zrušené výroky rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud pouze opětovně upozorňuje na nezbytnost respektovat závěry vyjádřené v rozhodnutí Ústavního soudu k ukládanému trestu tak, jak jsou mj. vyjádřeny i pod body 26 a 27 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann