6 Tdo 59/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 209 tr. zákoník




6 Tdo 59/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 dovolání, které podal obviněný P. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 3 To 406/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 156/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P.G. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 72 T 156/2006, byl obviněný P. G. uznán v bodě 1) výroku vinným, že
dne 22. 11. 2004 v M. O., na ulici v notářské kanceláři notářky JUDr. J.V., v úmyslu zmocnit se výnosů z exekučního prodeje veškerého majetku náležejícího do společného jmění manželů K. a R. K. a v úmyslu způsobit tak na majetku K. K. škodu, po předchozí dohodě s R. K., uzavřel s R.K., před notářem dohodu se svolením k vykonatelnosti, ve které společně s R. K. lživě prohlásil a učinil nesporným, že má vůči této z titulu půjčky pohledávku ve výši 4.000.000,- Kč, a ve které se R.K. zavázala tento fiktivní dluh splatit do 30. 11. 2004 a výslovně svolila k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu ve smyslu ustanovení § 274 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a na základě tohoto notářského zápisu podal následně u Okresního soudu v Ostravě návrh na nařízení exekuce a pověření exekutora, na jehož základě byla usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 93 Nc 10560/2004, nařízena exekuce na majetek R. K., jakož i na majetek ve společném jmění manželů K. a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor, který vydal exekuční příkazy na nařízení exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí povinného, a pokusil se tak předstíráním a exekučním vymáháním této fiktivní pohledávky způsobit na majetku ve společném jmění manželů K. škodu ve výši 2.556.555,- Kč, což je hodnota majetku ve společném jmění manželů K.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně posoudil jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 74 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a živnostenské činnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání pěti let.

Současně byl zrušen ve vztahu k obviněnému P. G. výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 30 T 4/2005, v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006, který nabyl právní moci 28. 2. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tímtéž rozsudkem byla obviněná R. K. v bodě 2) výroku uznána vinnou pomocí k trestnému činu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný P.G. a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 3 To 406/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. G. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Podle jeho názoru ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Nesprávné právní posouzení shledal ve skutečnosti, že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak pokusu trestného činu (zločinu) podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to uvedení někoho v omyl se snahou k obohacení ke škodě k cizímu majetku. Jeho jednáním proto nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. Taktéž závěry obou soudů označil za nesouladné s tím, co vyplynulo z provedeného dokazování.

Podle obviněného je nesporné, že ze strany spoluobviněné R. K. došlo k vystavení a podepsání směnek specifikovaných v trestním spisu, což potvrdila nejenom jmenovaná, ale i například svědek H. Tyto směnky měly fungovat jako zajišťovací institut oproti půjčce finančních prostředků v úhrnné výši 4.000.000,- Kč, které si od něj postupně spoluobviněná zapůjčila. Svědek V. M. vypověděl, že R.K. zná a viděl ji v přítomnosti obviněného asi čtyřikrát. Současně potvrdil, že obviněný s ní jednal o půjčce peněz a že skutečně došlo k předání větších finančních částek v hotovosti. Tuto skutečnost potvrdili i svědci H. a M. Svědek R. B., zaměstnanec společnosti RT TORAX s. r. o., který měl na starosti vymáhání pohledávek, konstatoval, že obviněný měl vůči této společnosti dluh. Dodal však, že si ověřil, že finanční prostředky v té době neměl proto, že zapůjčil R. K. velkou finanční částku, která mu nebyla vrácena, takže neměl na zaplacení.

Dále obviněný konstatoval, že uzavřel se spoluobviněnou před notářem dohodu se svolením k vykonatelnosti, na základě které došlo k výkonu rozhodnutí. Pokud tato uvádí, že všechno bylo fiktivní, tak zmíněné tvrzení označil za účelové. Vznesl otázku, proč by mu dobrovolně vystavila a podepsala směnky v úhrnné hodnotě 4.000.000,- Kč, a poté s ním uzavřela dohodu formou notářského zápisu s přímou vykonatelností, a to v případě, že by půjčka nebyla zrealizována. Podotkl, že spoluobviněná není zbavena či jinak omezena způsobilosti k právním úkonům. Ve věci byl rovněž vypracován znalecký posudek z oboru účetnictví, kdy znalkyně konstatovala, že účetnictví firmy ROAZ CZ s. r. o. je nekompletní. Na přímý dotaz však odpověděla, že nemůže vyloučit, že společnost mohla disponovat postupně s finančními prostředky v úhrnné výši 4.000.000,- Kč a že právě z těchto zdrojů obviněný čerpal na půjčky pro R. K. O tom v účetnictví existují příslušné doklady. Obviněný zdůraznil, že směnka, je-li platná, je dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Nikdy nebyla zpochybněna platnost vystavených směnek, které splňují veškeré náležitosti uvedené v zákoně směnečném a šekovém. Výstavce R. K. nepopřela, že směnky vystavila a podepsala, resp. neuvedla, že by tak učinila proti své svobodné vůli. Obviněný namítl, že pokud by směnky uplatnil u příslušného soudu, bylo by v konečné fázi vydáno rozhodnutí, které by jmenovanou zavázalo k plnění. Za nesprávný označil závěr, když je v napadeném rozhodnutí citováno, že se měl pokusit způsobit na společném jmění manželů K. škodu ve výši 2.556.555,- Kč. Je-li tvrzeno, že částka představuje hodnotu majetku ve společném jmění, pak v případě jeho vypořádání by se vycházelo z toho, že každému připadne z této hodnoty jedna polovina. Měla-li spoluobviněná jej navést či umožnit uzavření dohody, čemuž předcházelo vystavení předmětných směnek, tak je vyloučeno, aby se přinejmenším k její osobě (k části jejího nároku v rámci vypořádání společného jmění manželů) dopustil podvodného jednání.

Důvodnost námitky, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, obviněný shledal ve skutečnosti, že ačkoliv se to ve skutkové větě neobjevilo, základ věci podle tvrzení soudu spočívá v tom, že směnky byly fiktivní a že zajišťovaly dluh, který neexistoval. Dodal, že v souvislosti s tím byla vystavena dohoda s přímou vykonatelností. Vyslovil tudíž názor, že v prvé instanci měl ve věci rozhodovat krajský soud, a to konkrétně Krajský soud v Ostravě, neboť se měl údajné trestné činnosti dopustit prostřednictvím směnek (prostřednictvím investičního nástroje).

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2010, č. j. 3 To 406/2010-929, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2010, č. j. 72 T 156/2006-766. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil ohledně jeho osoby výkon napadeného rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněla dosavadní průběh řízení a obviněným vznesené dovolací námitky.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 195/2004, sp. zn. 4 Tz 81/2005 a sp. zn. 4 Tz 158/2006, v nichž byl vysloven právní názor, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, ve kterých byl trestný čin spáchán mimo jiné prostřednictvím směnek a činem byla způsobena značná škoda nebo získán značný prospěch [viz § 17 písm. b) tr. ř.], je skutečnost, že trestná činnost byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn. že čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s nimi, a to nejen na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, anebo byl spáchán alespoň v souvislosti s jejich užitím. Připomněla, že obviněný byl uznán vinným jednáním, podle kterého veden úmyslem zmocnit se výnosu z exekučního prodeje majetku ve společném jmění manželů K., v souladu s předchozí dohodou s obviněnou R. K. uzavřel s ní před notářem dohodu se svolením k vykonatelnosti. V dohodě společně se spoluobviněnou lživě prohlásil a tím učinil nesporným, že má vůči ní z titulu půjčky konkrétní několikamilionovou pohledávku, kterou se ona současně zavázala splatit do doby jednoho týdne a za podmínek § 274 písm. e) o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění do 31. 12. 2004) výslovně svolila k vykonatelnosti notářského zápisu. Na jeho podkladě, a po bezvýsledném uplynutí dohodnuté lhůty splatnosti své fiktivní pohledávky vůči R. K., obviněný podal u příslušného soudu návrh na nařízení exekuce, jakož i na pověření příslušného exekutora k jejímu výkonu. Procesními úkony soudu a následně i pověřeného exekutora dospělo exekuční řízení až k nařízené exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí ze společného jmění manželů K., a to s hrozící škodou na jejich majetku ve zmíněné výši.

Státní zástupkyně uvedla, že ze skutkových okolností jednání obviněného je zřejmé, že směnky, mající zajišťovat, popř. dokládat jím tvrzenou pohledávku vůči spoluobviněné, skutečně nejsou součástí popisovaného skutkového děje. Za stavu chybějícího právního titulu zmíněné pohledávky mohly být tyto cenné papíry, podepsané spoluobviněnou, způsobilým podkladem exekučního řízení. K takovému způsobu využití, resp. zneužití zvláštních vlastností těchto finančních nástrojů, však nedošlo. Právní účinky spojené s vymožitelností obviněným tvrzené pohledávky za spoluobviněnou se totiž za podmínek § 274 písm. e) o. s. ř. opírají výhradně o dohodu se svolením vykonatelnosti takové pohledávky, uzavřené ve formě notářského zápisu. Dohoda mezi tvrzenými účastníky závazkového vztahu vychází po věcné stránce z jejich souhlasného prohlášení jednak o nespornosti smlouvy o půjčce peněz, jednak o setrvalé existenci jejich závazku pohledávky, jakož i ze samostatného prohlášení dlužnice o způsobu uspokojení závazku s výslovným svolením vykonatelnosti notářského zápisu. Podle státní zástupkyně nelze za popsaného právního stavu věci konstatovat, že pokud by k vystavení předmětných směnek nedošlo, nedošlo by ani k přisouzenému podvodnému útoku vůči majetkovým hodnotám tvořících součást společného jmění manželů K. Upozornila, že cenné papíry nebyly vedle přímého exekučního titulu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu jakkoliv způsobilé ovlivnit uskutečněný průběh předmětného exekučního řízení, a tím ani uskutečnění trestného záměru obviněného, jenž se ho prostřednictvím svého návrhu na výkon rozhodnutí pokusil realizovat. Uzavřela, že posuzované podvodné jednání nebylo spácháno prostřednictvím směnek ve významu, který by zakládal věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně ve smyslu § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto danou dovolací námitku označila za zjevně neopodstatněnou.

V případě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně upozornila, že namítaná nesprávnost právního posouzení skutku se po stránce věcné opírá v převážné většině argumentace toliko o zpochybnění rozhodného skutkového děje, jenž se stal podkladem výroku o vině obviněného. Uvedla, že při odůvodnění tvrzené nesprávnosti právního posouzení skutku obviněný vychází pouze z vlastního způsobu hodnocení provedeného dokazování, na jehož podkladě prosazuje vlastní konstrukci skutkového děje, která nejenže není obsažena ve skutkové větě rozsudku okresního soudu, ale též byla postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. oběma soudy zcela odmítnuta. Zdůraznila, že právní námitky tudíž staví na jiném skutkovém základě, než který byl předmětem právní kvalifikace ve vztahu k soudy zjištěnému skutkovému stavu. Proto tvrzení obviněného, že přisouzeným jednáním nebyla naplněna skutková podstata pokusu trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, nelze přiznat obsahovou relevanci jak z jím uplatněného, tak ani ze žádného jiného dovolacího důvodu.

Pokud jde o zbývající část dovolání státní zástupkyně poznamenala, že tato vychází z opatřených skutkových zjištění, která se pro shodný závěr obou soudů o vině obviněného stala rozhodnými, a za stavu, že je takový právní závěr napadán námitkami hmotně právní povahy, jsou v uvedeném rozsahu splněny podmínky dovolacího přezkumu. Obviněný respektuje skutkové zjištění, že výše specifikovaná dohoda se svolením k vykonatelnosti jím tvrzené pohledávky byla uzavřena za trestné (v daném případě účastenské) součinnosti spoluobviněné R.K. a dovozuje, že nemohla směřovat proti té části jejího majetku, která jí v rámci vypořádání společného jmění manželů náležela. Klade otázku ohledně rozsahu poškození cizího majetku, resp. k poškození kterého subjektu mělo jeho jednání, páchané s jejím přispěním, směřovat. Státní zástupkyně uvedla, že není pochyb o tom, že pokud byl obviněný uznán vinným, že se pokusil obohatit se na majetku náležejícím do sféry dosud nevypořádaného společného jmění manželů K., směřovalo jeho jednání k poškození obou subjektů tohoto majetkového společenství, tedy i R. K. Její postavení obviněné v předmětném trestním řízení by se však v případě způsobení škodlivého následku neslučovalo s jejím formálním vystupováním v pozici poškozené (§ 44 odst. 1 tr. ř.). Zůstává ale rozhodným právní stav jejich majetkového společenství v době skutku a zahrnující tak i její pomyslný majetkový podíl, a to se zákonitým dopadem na rozsah hrozícího škodlivého následku. Oba obvinění lživě při sepisování notářského zápisu dohody se svolením jeho vykonatelnosti předstírali existenci závazkového právního vztahu mezi nimi, čímž uvedli úřadujícího notáře v omyl o existenci právního titulu takové dohody. Na jejím podkladě obviněný, veden záměrem vlastního obohacení na dosud nevypořádaném majetku ze společného jmění manželů K., podal návrh na zahájení exekučního řízení proti spoluobviněné, jenž směřoval vůči majetkovým hodnotám obou manželů K. v uvedeném násobku značné škody, a tudíž při použití § 2 odst. 1 tr. zákoníku jednal za podmínek přisouzeného pokusu trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. G. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve smyslu dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je věcně nepříslušným soudem soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (ustanovení § 16 a § 17 tr. ř.) s výjimkou, že rozhodl soud vyššího stupně (např. místo věcně příslušného okresního soudu by rozhodl krajský soud).

Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon .

Obviněný P. G. s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vytýká, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, což uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda trestní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.

Z ustanovení § 16 tr. ř. vyplývá, že řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud . Podle § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř . krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. O trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu, koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší (vše trestní řád zákon č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).

Již dříve Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 4 Tz 195/2004, sp. zn. 4 Tz 81/2005 a sp. zn. 4 Tz 158/2006 vyslovil právní názor, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, v nichž byl trestný čin spáchán prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestná činnost byla spáchána nikoli jen jejich pouhým zničením, odcizením, zpronevěrou, a zpravidla ani jejich pouhým vylákáním, ale že byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn. že takovýto trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s těmito majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, nebo že byla spáchána alespoň v souvislosti s jejich užitím.

Pro posouzení charakteru předmětných směnek z pohledu aplikace ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je podstatné, zda jejich vystavení a způsob užití je součástí skutkového děje zakládajícího v daném případě pokus trestného činu, jímž byl obviněný P.G. uznán vinným. Zde je nutno říci, že vystavení i způsob užití směnek není součástí tzv. skutkové věty popsané ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že předmětné cenné papíry (směnky) sice mohly být způsobilým podkladem exekučního řízení, avšak k takovému způsobu jejich využití nedošlo. Právní účinky spojené s vymožitelností obviněným tvrzené pohledávky se za podmínek ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř. opíraly výhradně o dohodu se svolením k vykonatelnosti, jež byla uzavřena ve formě notářského zápisu. Za daného skutkového a právního stavu zmíněné směnky neovlivnily průběh exekučního řízení.

Nejvyšší soud konstatuje, že trestná činnost obviněného P.G. nebyla spáchána prostřednictvím směnek. Na posuzovanou trestní věc proto nelze aplikovat výše citované znění § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť toto ustanovení dopadá na trestnou činnost, která byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn. že trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s těmito majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, nebo že byl spáchán alespoň v souvislosti s jejich užitím. Ostatně na tyto skutečnosti oprávněně upozornila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.

Ohledně podaného dovolání lze učinit dílčí závěr, že v příslušné části je zjevně neopodstatněné, když s námitkami obviněného P. G. není možno souhlasit, neboť ve věci v prvním stupni konal řízení věcně příslušný okresní soud.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle Nejvyššího soudu obviněný P. G. uplatňuje v podstatné části dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud zpochybňuje výpověď spoluobviněné R. K. (ta popírá, že by jí půjčil peníze), kterou označuje za nepravdivou. Na podporu tohoto tvrzení odkazuje na výpovědi v podání jmenovaných svědků a na znalecký posudek z oboru účetnictví. Nutno zdůraznit, že všechny zmíněné námitky primárně směřují do správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení soudy provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Z příslušné části podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S učiněnými skutkovými závěry se v odůvodnění napadeného usnesení na str. 3 až 9 ztotožnil, případně je i argumentačně doplnil, Krajský soud v Ostravě.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

V dovolání obviněný P. G. rovněž vytýká, že v napadeném rozhodnutí je mu nesprávně kladeno za vinu, že se měl pokusit na společném jmění manželů K. způsobit škodu 2.556.555,- Kč. Tvrdí, že se nemohl dopustit trestné činnosti ve snaze získat i majetek spoluobviněné R.K., na který měla jmenovaná nárok, a to v rámci vypořádání společného jmění manželů, přičemž se vším souhlasila. Jelikož námitka vychází ze skutkového stavu, jak byl pravomocně zjištěn, tak Nejvyšší soud posuzoval, zda v tomto směru byl skutek správně posouzen.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a na cizím majetku způsobí takovým činem značnou škodu .
Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč .
Z ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo .
Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .

Z popisu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) plyne, že v jednání obviněného P. G. byly naplněny všechny zákonné znaky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný uzavřel se spoluobviněnou R. K., a to po předchozí dohodě, před notářem dohodu se svolením k vykonatelnosti, ve které společně s ní lživě prohlásil a učinil nesporným, že má vůči její osobě z titulu půjčky pohledávku ve výši 4.000.000,- Kč, a v níž se jmenovaná zavázala fiktivní dluh splatit do 30. 11. 2004 a výslovně svolila k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu ve smyslu ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř. Tím uvedl notáře v omyl o existenci právního titulu zmíněné dohody, a na jejím podkladě podal návrh na zahájení exekučního řízení proti R. K. u Okresního soudu v Ostravě, jehož usnesením ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 93 Nc 10560/2004, byla na předmětný majetek nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor. K dokonání trestné činnosti obviněného, tj. k obohacení jeho osoby a ke způsobení na cizím majetku ve společném jmění manželů K. značné škody ve smyslu znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku, však nedošlo. Jeho protiprávní jednání bylo očividně cíleně chtěné ( zmocnit se výnosů z exekučního prodeje veškerého majetku náležejícího do společného jmění manželů K. a R. K ), a proto naplňující znaky zavinění ve formě úmyslu přímého [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jak oprávněně uvedl i okresní soud na str. 23 odůvodnění rozsudku.

S dovolací námitkou obviněného P. G., že měla-li jej spoluobviněná R. K. navést či umožnit uzavření dané dohody, tak je vyloučeno, aby se přinejmenším k její osobě (k části jejího nároku v rámci vypořádání společného jmění manželů) dopustil podvodného jednání, nelze souhlasit. Nutno zdůraznit, že předmětem jeho protiprávního jednání byl dosud nevypořádaný majetek ve společném jmění manželů K., který byl v trestním řízení znalecky ohodnocen na částku 2.556.555,- Kč (tj. více než pětkrát převyšující zákonem stanovený znak značné škody). Proto i v tomto směru je právní posouzení daného skutku plně akceptovatelné.

Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že ve výroku rozsudku okresního soudu je nepřesně uvedeno, že obviněný spáchal pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ačkoliv správně mělo být (s ohledem na ustanovení § 14 odst. 1 až 3 tr. zákoníku; ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.), že spáchal pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Jelikož jde o zcela formální nedostatek, který dovolání ani nezmínilo, tak není nezbytně nutné jej napravovat. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadami, které obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. G. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného P.G. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k


6 Tdo 59/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 dovolání, které podal obviněný P. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 3 To 406/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 156/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P.G. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 72 T 156/2006, byl obviněný P. G. uznán v bodě 1) výroku vinným, že
dne 22. 11. 2004 v M. O., na ulici v notářské kanceláři notářky JUDr. J.V., v úmyslu zmocnit se výnosů z exekučního prodeje veškerého majetku náležejícího do společného jmění manželů K. a R. K. a v úmyslu způsobit tak na majetku K. K. škodu, po předchozí dohodě s R. K., uzavřel s R.K., před notářem dohodu se svolením k vykonatelnosti, ve které společně s R. K. lživě prohlásil a učinil nesporným, že má vůči této z titulu půjčky pohledávku ve výši 4.000.000,- Kč, a ve které se R.K. zavázala tento fiktivní dluh splatit do 30. 11. 2004 a výslovně svolila k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu ve smyslu ustanovení § 274 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a na základě tohoto notářského zápisu podal následně u Okresního soudu v Ostravě návrh na nařízení exekuce a pověření exekutora, na jehož základě byla usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 93 Nc 10560/2004, nařízena exekuce na majetek R. K., jakož i na majetek ve společném jmění manželů K. a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor, který vydal exekuční příkazy na nařízení exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí povinného, a pokusil se tak předstíráním a exekučním vymáháním této fiktivní pohledávky způsobit na majetku ve společném jmění manželů K. škodu ve výši 2.556.555,- Kč, což je hodnota majetku ve společném jmění manželů K.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně posoudil jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 74 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a živnostenské činnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání pěti let.

Současně byl zrušen ve vztahu k obviněnému P. G. výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 30 T 4/2005, v souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006, který nabyl právní moci 28. 2. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Tímtéž rozsudkem byla obviněná R. K. v bodě 2) výroku uznána vinnou pomocí k trestnému činu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný P.G. a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 3 To 406/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. G. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Podle jeho názoru ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Nesprávné právní posouzení shledal ve skutečnosti, že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak pokusu trestného činu (zločinu) podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to uvedení někoho v omyl se snahou k obohacení ke škodě k cizímu majetku. Jeho jednáním proto nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. Taktéž závěry obou soudů označil za nesouladné s tím, co vyplynulo z provedeného dokazování.

Podle obviněného je nesporné, že ze strany spoluobviněné R. K. došlo k vystavení a podepsání směnek specifikovaných v trestním spisu, což potvrdila nejenom jmenovaná, ale i například svědek H. Tyto směnky měly fungovat jako zajišťovací institut oproti půjčce finančních prostředků v úhrnné výši 4.000.000,- Kč, které si od něj postupně spoluobviněná zapůjčila. Svědek V. M. vypověděl, že R.K. zná a viděl ji v přítomnosti obviněného asi čtyřikrát. Současně potvrdil, že obviněný s ní jednal o půjčce peněz a že skutečně došlo k předání větších finančních částek v hotovosti. Tuto skutečnost potvrdili i svědci H. a M. Svědek R. B., zaměstnanec společnosti RT TORAX s. r. o., který měl na starosti vymáhání pohledávek, konstatoval, že obviněný měl vůči této společnosti dluh. Dodal však, že si ověřil, že finanční prostředky v té době neměl proto, že zapůjčil R. K. velkou finanční částku, která mu nebyla vrácena, takže neměl na zaplacení.

Dále obviněný konstatoval, že uzavřel se spoluobviněnou před notářem dohodu se svolením k vykonatelnosti, na základě které došlo k výkonu rozhodnutí. Pokud tato uvádí, že všechno bylo fiktivní, tak zmíněné tvrzení označil za účelové. Vznesl otázku, proč by mu dobrovolně vystavila a podepsala směnky v úhrnné hodnotě 4.000.000,- Kč, a poté s ním uzavřela dohodu formou notářského zápisu s přímou vykonatelností, a to v případě, že by půjčka nebyla zrealizována. Podotkl, že spoluobviněná není zbavena či jinak omezena způsobilosti k právním úkonům. Ve věci byl rovněž vypracován znalecký posudek z oboru účetnictví, kdy znalkyně konstatovala, že účetnictví firmy ROAZ CZ s. r. o. je nekompletní. Na přímý dotaz však odpověděla, že nemůže vyloučit, že společnost mohla disponovat postupně s finančními prostředky v úhrnné výši 4.000.000,- Kč a že právě z těchto zdrojů obviněný čerpal na půjčky pro R. K. O tom v účetnictví existují příslušné doklady. Obviněný zdůraznil, že směnka, je-li platná, je dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Nikdy nebyla zpochybněna platnost vystavených směnek, které splňují veškeré náležitosti uvedené v zákoně směnečném a šekovém. Výstavce R. K. nepopřela, že směnky vystavila a podepsala, resp. neuvedla, že by tak učinila proti své svobodné vůli. Obviněný namítl, že pokud by směnky uplatnil u příslušného soudu, bylo by v konečné fázi vydáno rozhodnutí, které by jmenovanou zavázalo k plnění. Za nesprávný označil závěr, když je v napadeném rozhodnutí citováno, že se měl pokusit způsobit na společném jmění manželů K. škodu ve výši 2.556.555,- Kč. Je-li tvrzeno, že částka představuje hodnotu majetku ve společném jmění, pak v případě jeho vypořádání by se vycházelo z toho, že každému připadne z této hodnoty jedna polovina. Měla-li spoluobviněná jej navést či umožnit uzavření dohody, čemuž předcházelo vystavení předmětných směnek, tak je vyloučeno, aby se přinejmenším k její osobě (k části jejího nároku v rámci vypořádání společného jmění manželů) dopustil podvodného jednání.

Důvodnost námitky, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, obviněný shledal ve skutečnosti, že ačkoliv se to ve skutkové větě neobjevilo, základ věci podle tvrzení soudu spočívá v tom, že směnky byly fiktivní a že zajišťovaly dluh, který neexistoval. Dodal, že v souvislosti s tím byla vystavena dohoda s přímou vykonatelností. Vyslovil tudíž názor, že v prvé instanci měl ve věci rozhodovat krajský soud, a to konkrétně Krajský soud v Ostravě, neboť se měl údajné trestné činnosti dopustit prostřednictvím směnek (prostřednictvím investičního nástroje).

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2010, č. j. 3 To 406/2010-929, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2010, č. j. 72 T 156/2006-766. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil ohledně jeho osoby výkon napadeného rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněla dosavadní průběh řízení a obviněným vznesené dovolací námitky.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 195/2004, sp. zn. 4 Tz 81/2005 a sp. zn. 4 Tz 158/2006, v nichž byl vysloven právní názor, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, ve kterých byl trestný čin spáchán mimo jiné prostřednictvím směnek a činem byla způsobena značná škoda nebo získán značný prospěch [viz § 17 písm. b) tr. ř.], je skutečnost, že trestná činnost byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn. že čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s nimi, a to nejen na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, anebo byl spáchán alespoň v souvislosti s jejich užitím. Připomněla, že obviněný byl uznán vinným jednáním, podle kterého veden úmyslem zmocnit se výnosu z exekučního prodeje majetku ve společném jmění manželů K., v souladu s předchozí dohodou s obviněnou R. K. uzavřel s ní před notářem dohodu se svolením k vykonatelnosti. V dohodě společně se spoluobviněnou lživě prohlásil a tím učinil nesporným, že má vůči ní z titulu půjčky konkrétní několikamilionovou pohledávku, kterou se ona současně zavázala splatit do doby jednoho týdne a za podmínek § 274 písm. e) o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění do 31. 12. 2004) výslovně svolila k vykonatelnosti notářského zápisu. Na jeho podkladě, a po bezvýsledném uplynutí dohodnuté lhůty splatnosti své fiktivní pohledávky vůči R. K., obviněný podal u příslušného soudu návrh na nařízení exekuce, jakož i na pověření příslušného exekutora k jejímu výkonu. Procesními úkony soudu a následně i pověřeného exekutora dospělo exekuční řízení až k nařízené exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí ze společného jmění manželů K., a to s hrozící škodou na jejich majetku ve zmíněné výši.

Státní zástupkyně uvedla, že ze skutkových okolností jednání obviněného je zřejmé, že směnky, mající zajišťovat, popř. dokládat jím tvrzenou pohledávku vůči spoluobviněné, skutečně nejsou součástí popisovaného skutkového děje. Za stavu chybějícího právního titulu zmíněné pohledávky mohly být tyto cenné papíry, podepsané spoluobviněnou, způsobilým podkladem exekučního řízení. K takovému způsobu využití, resp. zneužití zvláštních vlastností těchto finančních nástrojů, však nedošlo. Právní účinky spojené s vymožitelností obviněným tvrzené pohledávky za spoluobviněnou se totiž za podmínek § 274 písm. e) o. s. ř. opírají výhradně o dohodu se svolením vykonatelnosti takové pohledávky, uzavřené ve formě notářského zápisu. Dohoda mezi tvrzenými účastníky závazkového vztahu vychází po věcné stránce z jejich souhlasného prohlášení jednak o nespornosti smlouvy o půjčce peněz, jednak o setrvalé existenci jejich závazku pohledávky, jakož i ze samostatného prohlášení dlužnice o způsobu uspokojení závazku s výslovným svolením vykonatelnosti notářského zápisu. Podle státní zástupkyně nelze za popsaného právního stavu věci konstatovat, že pokud by k vystavení předmětných směnek nedošlo, nedošlo by ani k přisouzenému podvodnému útoku vůči majetkovým hodnotám tvořících součást společného jmění manželů K. Upozornila, že cenné papíry nebyly vedle přímého exekučního titulu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu jakkoliv způsobilé ovlivnit uskutečněný průběh předmětného exekučního řízení, a tím ani uskutečnění trestného záměru obviněného, jenž se ho prostřednictvím svého návrhu na výkon rozhodnutí pokusil realizovat. Uzavřela, že posuzované podvodné jednání nebylo spácháno prostřednictvím směnek ve významu, který by zakládal věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně ve smyslu § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto danou dovolací námitku označila za zjevně neopodstatněnou.

V případě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně upozornila, že namítaná nesprávnost právního posouzení skutku se po stránce věcné opírá v převážné většině argumentace toliko o zpochybnění rozhodného skutkového děje, jenž se stal podkladem výroku o vině obviněného. Uvedla, že při odůvodnění tvrzené nesprávnosti právního posouzení skutku obviněný vychází pouze z vlastního způsobu hodnocení provedeného dokazování, na jehož podkladě prosazuje vlastní konstrukci skutkového děje, která nejenže není obsažena ve skutkové větě rozsudku okresního soudu, ale též byla postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. oběma soudy zcela odmítnuta. Zdůraznila, že právní námitky tudíž staví na jiném skutkovém základě, než který byl předmětem právní kvalifikace ve vztahu k soudy zjištěnému skutkovému stavu. Proto tvrzení obviněného, že přisouzeným jednáním nebyla naplněna skutková podstata pokusu trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, nelze přiznat obsahovou relevanci jak z jím uplatněného, tak ani ze žádného jiného dovolacího důvodu.

Pokud jde o zbývající část dovolání státní zástupkyně poznamenala, že tato vychází z opatřených skutkových zjištění, která se pro shodný závěr obou soudů o vině obviněného stala rozhodnými, a za stavu, že je takový právní závěr napadán námitkami hmotně právní povahy, jsou v uvedeném rozsahu splněny podmínky dovolacího přezkumu. Obviněný respektuje skutkové zjištění, že výše specifikovaná dohoda se svolením k vykonatelnosti jím tvrzené pohledávky byla uzavřena za trestné (v daném případě účastenské) součinnosti spoluobviněné R.K. a dovozuje, že nemohla směřovat proti té části jejího majetku, která jí v rámci vypořádání společného jmění manželů náležela. Klade otázku ohledně rozsahu poškození cizího majetku, resp. k poškození kterého subjektu mělo jeho jednání, páchané s jejím přispěním, směřovat. Státní zástupkyně uvedla, že není pochyb o tom, že pokud byl obviněný uznán vinným, že se pokusil obohatit se na majetku náležejícím do sféry dosud nevypořádaného společného jmění manželů K., směřovalo jeho jednání k poškození obou subjektů tohoto majetkového společenství, tedy i R. K. Její postavení obviněné v předmětném trestním řízení by se však v případě způsobení škodlivého následku neslučovalo s jejím formálním vystupováním v pozici poškozené (§ 44 odst. 1 tr. ř.). Zůstává ale rozhodným právní stav jejich majetkového společenství v době skutku a zahrnující tak i její pomyslný majetkový podíl, a to se zákonitým dopadem na rozsah hrozícího škodlivého následku. Oba obvinění lživě při sepisování notářského zápisu dohody se svolením jeho vykonatelnosti předstírali existenci závazkového právního vztahu mezi nimi, čímž uvedli úřadujícího notáře v omyl o existenci právního titulu takové dohody. Na jejím podkladě obviněný, veden záměrem vlastního obohacení na dosud nevypořádaném majetku ze společného jmění manželů K., podal návrh na zahájení exekučního řízení proti spoluobviněné, jenž směřoval vůči majetkovým hodnotám obou manželů K. v uvedeném násobku značné škody, a tudíž při použití § 2 odst. 1 tr. zákoníku jednal za podmínek přisouzeného pokusu trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. G. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve smyslu dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je věcně nepříslušným soudem soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (ustanovení § 16 a § 17 tr. ř.) s výjimkou, že rozhodl soud vyššího stupně (např. místo věcně příslušného okresního soudu by rozhodl krajský soud).

Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon .

Obviněný P. G. s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vytýká, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, což uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda trestní řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.

Z ustanovení § 16 tr. ř. vyplývá, že řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud . Podle § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř . krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. O trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu, koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší (vše trestní řád zákon č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).

Již dříve Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 4 Tz 195/2004, sp. zn. 4 Tz 81/2005 a sp. zn. 4 Tz 158/2006 vyslovil právní názor, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, v nichž byl trestný čin spáchán prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestná činnost byla spáchána nikoli jen jejich pouhým zničením, odcizením, zpronevěrou, a zpravidla ani jejich pouhým vylákáním, ale že byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn. že takovýto trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s těmito majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, nebo že byla spáchána alespoň v souvislosti s jejich užitím.

Pro posouzení charakteru předmětných směnek z pohledu aplikace ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je podstatné, zda jejich vystavení a způsob užití je součástí skutkového děje zakládajícího v daném případě pokus trestného činu, jímž byl obviněný P.G. uznán vinným. Zde je nutno říci, že vystavení i způsob užití směnek není součástí tzv. skutkové věty popsané ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že předmětné cenné papíry (směnky) sice mohly být způsobilým podkladem exekučního řízení, avšak k takovému způsobu jejich využití nedošlo. Právní účinky spojené s vymožitelností obviněným tvrzené pohledávky se za podmínek ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř. opíraly výhradně o dohodu se svolením k vykonatelnosti, jež byla uzavřena ve formě notářského zápisu. Za daného skutkového a právního stavu zmíněné směnky neovlivnily průběh exekučního řízení.

Nejvyšší soud konstatuje, že trestná činnost obviněného P.G. nebyla spáchána prostřednictvím směnek. Na posuzovanou trestní věc proto nelze aplikovat výše citované znění § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť toto ustanovení dopadá na trestnou činnost, která byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn. že trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s těmito majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, nebo že byl spáchán alespoň v souvislosti s jejich užitím. Ostatně na tyto skutečnosti oprávněně upozornila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.

Ohledně podaného dovolání lze učinit dílčí závěr, že v příslušné části je zjevně neopodstatněné, když s námitkami obviněného P. G. není možno souhlasit, neboť ve věci v prvním stupni konal řízení věcně příslušný okresní soud.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle Nejvyššího soudu obviněný P. G. uplatňuje v podstatné části dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud zpochybňuje výpověď spoluobviněné R. K. (ta popírá, že by jí půjčil peníze), kterou označuje za nepravdivou. Na podporu tohoto tvrzení odkazuje na výpovědi v podání jmenovaných svědků a na znalecký posudek z oboru účetnictví. Nutno zdůraznit, že všechny zmíněné námitky primárně směřují do správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení soudy provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Z příslušné části podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S učiněnými skutkovými závěry se v odůvodnění napadeného usnesení na str. 3 až 9 ztotožnil, případně je i argumentačně doplnil, Krajský soud v Ostravě.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

V dovolání obviněný P. G. rovněž vytýká, že v napadeném rozhodnutí je mu nesprávně kladeno za vinu, že se měl pokusit na společném jmění manželů K. způsobit škodu 2.556.555,- Kč. Tvrdí, že se nemohl dopustit trestné činnosti ve snaze získat i majetek spoluobviněné R.K., na který měla jmenovaná nárok, a to v rámci vypořádání společného jmění manželů, přičemž se vším souhlasila. Jelikož námitka vychází ze skutkového stavu, jak byl pravomocně zjištěn, tak Nejvyšší soud posuzoval, zda v tomto směru byl skutek správně posouzen.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a na cizím majetku způsobí takovým činem značnou škodu .
Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč .
Z ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo .
Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .

Z popisu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) plyne, že v jednání obviněného P. G. byly naplněny všechny zákonné znaky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný uzavřel se spoluobviněnou R. K., a to po předchozí dohodě, před notářem dohodu se svolením k vykonatelnosti, ve které společně s ní lživě prohlásil a učinil nesporným, že má vůči její osobě z titulu půjčky pohledávku ve výši 4.000.000,- Kč, a v níž se jmenovaná zavázala fiktivní dluh splatit do 30. 11. 2004 a výslovně svolila k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu ve smyslu ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř. Tím uvedl notáře v omyl o existenci právního titulu zmíněné dohody, a na jejím podkladě podal návrh na zahájení exekučního řízení proti R. K. u Okresního soudu v Ostravě, jehož usnesením ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 93 Nc 10560/2004, byla na předmětný majetek nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor. K dokonání trestné činnosti obviněného, tj. k obohacení jeho osoby a ke způsobení na cizím majetku ve společném jmění manželů K. značné škody ve smyslu znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku, však nedošlo. Jeho protiprávní jednání bylo očividně cíleně chtěné ( zmocnit se výnosů z exekučního prodeje veškerého majetku náležejícího do společného jmění manželů K. a R. K ), a proto naplňující znaky zavinění ve formě úmyslu přímého [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jak oprávněně uvedl i okresní soud na str. 23 odůvodnění rozsudku.

S dovolací námitkou obviněného P. G., že měla-li jej spoluobviněná R. K. navést či umožnit uzavření dané dohody, tak je vyloučeno, aby se přinejmenším k její osobě (k části jejího nároku v rámci vypořádání společného jmění manželů) dopustil podvodného jednání, nelze souhlasit. Nutno zdůraznit, že předmětem jeho protiprávního jednání byl dosud nevypořádaný majetek ve společném jmění manželů K., který byl v trestním řízení znalecky ohodnocen na částku 2.556.555,- Kč (tj. více než pětkrát převyšující zákonem stanovený znak značné škody). Proto i v tomto směru je právní posouzení daného skutku plně akceptovatelné.

Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že ve výroku rozsudku okresního soudu je nepřesně uvedeno, že obviněný spáchal pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ačkoliv správně mělo být (s ohledem na ustanovení § 14 odst. 1 až 3 tr. zákoníku; ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.), že spáchal pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Jelikož jde o zcela formální nedostatek, který dovolání ani nezmínilo, tak není nezbytně nutné jej napravovat. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadami, které obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. G. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného P.G. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k