6 Tdo 59/2009
Datum rozhodnutí: 19.02.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 59/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 61 To 216/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 150/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 2 T 150/2004, byl obviněný Ing. M. Z. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že dne 10. 5. 2004 přibližně v 16.20 hod. v P., J., před budovou Č. a.s., po způsobení malé dopravní nehody, kdy se snažil z místa nehody ujet osobním automobilem tov. zn. Volvo, S80, SPZ :, vjel na chodník, kde narazil do poškozeného M. J., který se snažil zamezit obžalovanému odjet z místa nehody, přičemž poškozený J. upadl přes přední kapotu osobního automobilu na zem, obžalovaný dále pokračoval v jízdě po chodníku a poté, co vjel na silnici, narazil do poškozeného M. J., který se mu snažil zabránit v odjetí, přičemž poškozený naskočil na kapotu osobního automobilu obžalovaného, na této ležel, obžalovaný pokračoval v jízdě ve snaze poškozeného z kapoty setřást, prudce přibrzdil, poškozený upadl na zem a obžalovaný z místa odjel, a tímto jednáním způsobil poškozenému M. J. zlomeninu trnového výběžku prvého bederního obratle vpravo, které je spojeno s léčením v délce cca jednoho měsíce a poškozenému M. J. zlomeninu základního článku palce pravé nohy, kdy pracovní neschopnost trvala od 11. 5. 2004 do 12. 6. 2004 . Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. J. a M. J. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškození M. J. a M. J., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 61 To 216/2006, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, zejména pak na vadném a nedůsledném výkladu § 14 tr. zák. a § 13 tr. zák. a že skutek, za který byl pravomocně odsouzen, nemůže být právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť se v tomto případě o trestný čin vůbec nejedná. Uvedl, že nalézací soud se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí okolností, že jednal v krajní nouzi, příp. v nutné obraně, vůbec nezabýval a neučinil žádné přezkoumatelné závěry o tom, z jakého důvodu vyloučil užití těchto zákonných ustanovení. Pouze konstatoval, že neuvěřil obhajobě a jeho (obviněného) výpověď zhodnotil jako účelovou s tím, že trestná činnost (obviněného) byla v plném rozsahu prokázána svědeckými výpověďmi poškozených, výpovědí naprosto nezúčastněného svědka S. B. a znaleckým posudkem. Podotkl, že odvolací soud tato pochybení soudu prvního stupně nenapravil, naopak mu svým rozsáhlým dokazováním, přesahujícím rámec odvolacího řízení, upřel právo na obhajobu, jakož i právo na spravedlivý proces, neboť svým postupem vyloučil zachování dvojinstančního řízení. Prohlásil, že odvolací soud dospěl k právním úvahám, z nichž dovozuje neexistenci podmínek pro aplikaci ustanovení o krajní nouzi, aniž by provedl a zhodnotil zcela zásadní a podstatné důkazy pro objasnění věci (např. výslech svědků Š. a H.), resp. že přes rozsáhlé dokazování nezjistil řádně skutkový stav věci a nemohl tedy ani své právní úvahy o vyloučení krajní nouze řádně zdůvodnit. Shledal, že odvolací soud toliko uzavřel, že soud prvního stupně důvodně odmítl obhajobu jako účelovou, učiněnou ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti a trestu, a že neuvěřil jeho (obviněného) verzi, že jednání poškozených v něm vyvolalo oprávněný a intenzivní strach z loupežného přepadení, když lze mít toliko za prokázané, že byl (obviněný) poškozenými pouze nevhodně osloven. Podle obviněného také odvolací soud vyloučil jeho jednání v krajní nouzi se zcela absurdním odůvodněním, že k incidentu došlo v odpoledních hodinách na rušné ulici v centru P. s řadou otevřených obchodů, restaurací a institucí, kdy je hustý pohyb osob, kde houfovala auta a incident budil všeobecnou pozornost. K tomu obviněný poznamenal, že v odpoledních hodinách na rušné ulici v centru P. se tedy zřejmě podle názoru odvolacího soudu žádný násilný trestný čin stát nemůže. Posléze se pozastavil u závěru odvolacího soudu, že místo toho, aby požádal o pomoc, měl nebezpečně ujíždět z místa nehody po chodníku s domnělým do předního skla mlátícím lupičem M. J., který měl zřejmě za všeobecné pozornosti řady občanů takto zrealizovat jeho (obviněného) okradení, resp. že jednání v krajní nouzi vylučuje i ta skutečnost, že poté, co se (obviněný) dostal do bezpečí, zastavil a čekal deset minut, zda jej poškození nepronásledují a celý incident oznámil na Policii České republiky až ve večerních hodinách. Obviněný v této souvislosti argumentoval, že incident se odehrál v půl páté večer a že skutečnost, že věc byla oznámena policii ve večerních hodinách, je tudíž logická. Shrnul, že uvedené závěry soudu druhého stupně o vyloučení aplikace jednání v krajní nouzi jsou nepřesvědčivé a nelogické a že již samotná formulace právních úvah vzbuzuje důvodnou obavu o podjatosti senátu odvolacího soudu.

Následně uvedl dikci a výklad ustanovení § 14 tr. zák. a vyjádřil přesvědčení, že v daném případě bylo nebezpečí (resp. útok) vyvoláno jednáním již jednou soudně trestaných poškozených M. a M. J., přičemž akcentoval, že M. J. byl dokonce odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví, které způsobil spolužákovi ranou pěstí do obličeje.

Poté rozvedl, že si vybral z bankomatu Č. částku 80.000,- Kč, sedl si do svého vozu, rozhlédl se do všech zrcátek a začal pomalu couvat ze zaparkované řady aut na ulici, neboť ve směru jízdy žádné auto nepřijíždělo. Po třech až pěti metrech však narazil do překážky automobilu, jenž měli vypůjčený poškození, kteří nacouvali do jeho automobilu z protisměru a kteří tuto dopravní nehodu způsobili nerespektováním tzv. pravidla pravé ruky. M. J. následně místo toho, aby zůstal stát na místě nehody, popojel pět metrů dopředu a zablokoval celou ulici. Poté, co všichni zúčastnění vystoupili ze svých vozidel, neshledal (obviněný) na svém vozidle ani na vozidle poškozených žádné větší poškození. Poškození, oba dva fyzicky velmi zdatní mladí muži, ho ovšem nečekaně napadli vulgárními nadávkami. Prohlásil, že jednání poškozených u něho vyvolalo důvodnou obavu o zdraví a majetek, neboť se mu podobná událost v nedávné minulosti v těchto místech již stala. Proto se snažil odvrátit dané nebezpečí tím, že usedl do svého vozu a následoval další automobily, které objížděly místo události po chodníku. V této chvíli byl však opětovně napaden, a to nejen slovně, ale i fyzicky M. J. několika ranami pěstí do obličeje. Nebezpečí mu tak zcela evidentně hrozilo přímo a bezprostředně.

Poznamenal, že odvolací soud sice dovozuje, že k události došlo v odpoledních hodinách na rušné ulici v centru P., kdy mohl požádat někoho z kolemjdoucích o pomoc, ovšem okolnost, zda by mu v dnešní době někdo skutečně pomohl, je podle jeho mínění velmi nejistá. Navíc upozornil, že v souladu s ustálenou judikaturou má ohrožený využít možností vyhnout se nebezpečí (např. útěkem) a zhodnotil, že v situaci, kdy mu podle vnitřního subjektivního přesvědčení hrozilo nebezpečí, zvolil nejlepší způsob své ochrany, když nasedl zpět do vozu a snažil se z nebezpečného místa pomalu odjet. Také vyslovil názor, že skutečnost, že by při odjezdu z místa napadení někoho srazil, nebyla v soudním řízení prokázána, že naopak bylo prokázáno, a to především výpovědí nezúčastněného svědka B., že M. J. sám naskočil na kapotu jeho (obviněného) vozidla.

Podle obviněného nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi zraněními, která měl údajně poškozeným způsobit, a jeho jednáním, když se soudy pouze alibisticky spokojily s výpověďmi nevěrohodných a zaujatých poškozených, aniž by případnou existenci příčinné souvislosti logicky či jinak věcně přesvědčivě zdůvodnily. Otázka naplnění objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví tedy nebyla v řízení zcela jednoznačně zodpovězena. Uzavřel, že v souladu se zásadou in dubio pro reo je nutné se k následku stavět tak, že podmínka proporcionality byla splněna. Dále argumentoval, že nemohl předpokládat, že mu poškozený skočí na kapotu vozu a následně pak bude do vozu kopat, že pořadí chráněných zájmů je třeba posuzovat vždy individuálně s přihlédnutím ke každému jednotlivému případu, resp. že v posuzovaném případě je nepochybné, že následkem, který nastal, jak uvedeno z neobjasněných příčin, byly postiženy osoby, které samy stav nouze vyvolaly. Vzápětí ovšem dodal, že i kdyby soudy dospěly k závěru, že následky vznikly v důsledku jeho jednání, bylo by logické rozšířit podmínky dovoleného jednání v krajní nouzi analogicky podle § 13 tr. zák.¨a připustit tak způsobení škody stejně velké jako hrozila (jednalo by se o dovolenou analogii, neboť by tak došlo ke zúžení podmínek trestnosti).

Posléze namítl, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu by však bylo možné posoudit jeho jednání jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., kdy odvracel přímo hrozící a následně trvající útok na své zdraví a majetek.

Konstatoval, že soudy se i přes výše uvedené skutečnosti nikterak nezabývaly tím, jak celou nebezpečnou situaci subjektivně vnímal, a to i s přihlédnutím k předchozí negativní zkušenosti, kdy by se z jeho strany mohlo event. jednat o nebezpečí domnělé, a tedy o jednání ve skutkovém omylu. Jeho psychický stav, který byl jednáním poškozených přímo ohrožen, zůstal zcela bez povšimnutí. Upozornil, že pokud by jednal v putativní krajní nouzi či nutné obraně, vylučovala by tato okolnost naplnění skutkové podstaty úmyslného trestného činu, jakým je ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Vyjádřil názor, že právě z pohledu § 13 tr. zák. a § 14 tr. zák. se soudy obou stupňů právním posouzením skutku dostatečně nezabývaly, že jejich závěry o vyloučení aplikace § 14 tr. zák. nejsou náležitě rozvedeny a jsou nepřesvědčivé do té míry, že vzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti. Uzavřel, že skutek, za který byl odsouzen, není trestným činem, neboť nepochybně jednal za okolností vylučujících protiprávnost.

Závěrem uvedl, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 podala na mladistvého M. J. a M. J. obžalobu pro skutek, jehož se měli dopustit dne 10. 5. 2004 v souvislosti s incidentem, který je předmětem posuzované trestní věci, v němž je spatřováno provinění a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s proviněním a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Dodal, že ačkoliv bylo navrhováno, aby proběhlo společné řízení, nebylo soudem tomuto návrhu vyhověno.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 61 To 216/2006, v návaznosti na to zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, která tak pozbyla podkladu, a podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část uplatněných námitek však směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přitom zdůraznil, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly a dodal, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. být nemohou.

Následně státní zástupce shledal, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, že skutek není trestným činem, neboť obviněný jednal za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. či krajní nouze podle § 14 tr. zák. Vzápětí ovšem konstatoval, že v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Prohlásil, že se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, podle něhož podmínky krajní nouze podle § 14 tr. zák. naplněny nebyly. Obviněný drobnou dopravní nehodu zavinil, a poté, aniž by proto měl rozumný důvod, nesdělil poškozeným své nacionále a z místa nehody si násilným způsobem, spojeným se zraněním obou poškozených, vynutil odjezd. Přitom žádné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, které by opodstatnilo aplikaci ustanovení § 14 tr. zák., neexistovalo, resp. okolnosti případu vylučovaly možnost, že by se obviněný mohl omylem domnívat, že takové nebezpečí hrozí. Ačkoliv se odvolací soud možností aplikace § 13 tr. zák. o nutné obraně výslovně nezabýval, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí nepochybné, že závěry učiněné odvolacím soudem ve vztahu k ustanovení § 14 tr. zák. vylučují též možnost aplikace § 13 tr. zák. Skutečnost, že na M. a M. J. byla podána obžaloba pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. je irelevantní, neboť o jejich vině či nevině soudem dosud rozhodnuto nebylo. Pokud by soud v jejich trestní věci dospěl k odlišným závěrům, než k jakým dospěl soud v nyní dovolávané věci, mohlo by to být později důvodem pro případné povolení obnovy řízení podle § 277 a násl. tr. ř.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 61 To 216/2006, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva )a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné a nesprávně vedené důkazní řízení (že odvolací soud neprovedl výslech svědků Š. a H., resp. že mu svým rozsáhlým dokazováním, přesahujícím rámec odvolacího řízení, upřel právo na obhajobu, jakož i právo na spravedlivý proces, resp. že takovým postupem vyloučil zachování dvojinstančního řízení), nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi obviněného, poškozených M. J. a M. J., svědka S. B. a znaleckého posudku) a vadná skutková zjištění (popsaná především v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil, dospěl k právním úvahám, z nichž dovozuje neexistenci podmínek pro aplikaci ustanovení o krajní nouzi, aniž by provedl a zhodnotil zcela zásadní a podstatné důkazy pro objasnění věci (např. výslech svědků Š. a H.), přes rozsáhlé dokazování nezjistil řádně skutkový stav věci a nemohl tedy ani své právní úvahy o vyloučení krajní nouze řádně zdůvodnit, dále zmiňuje, že nebezpečí (resp. útok) bylo vyvoláno jednáním již jednou soudně trestaných poškozených M. a M. J., že skutečnost, že by při odjezdu z místa napadení někoho srazil, nebyla v soudním řízení prokázána a že nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi zraněními, která měl údajně poškozeným způsobit, a jeho jednáním, že v souladu se zásadou in dubio pro reo je nutné se k následku stavět tak, že podmínka proporcionality byla splněna, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, jak celou nebezpečnou situaci subjektivně vnímal, a v neposlední řadě poukazuje na skutečnost, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 podala na poškozené M. J. a M. J. obžalobu pro provinění a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s proviněním a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterých se tito měli dopustit v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou] a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že svým odjezdem z místa nehody pouze odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, popř. přímo hrozící a posléze trvající útok poškozených na zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně na jeho zdraví a majetek, resp. že jednání poškozených u něho vyvolalo důvodnou obavu o zdraví a majetek, zdůrazňuje, že byl vnitřně subjektivně přesvědčen, že mu hrozí nebezpečí, či že při odjezdu z místa napadení nikoho nezranil, že zranění poškozených nebyla způsobena v příčinné souvislosti s jeho jednáním). Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a o existenci okolností vylučujících protiprávnost z důvodu krajní nouze podle § 14 tr. zák., popř. nutné obrany podle § 13 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného a nesprávně vedeného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat následující skutečnosti.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem (viz ustanovení § 1 tr. zák. blíže rozvedené v dalších ustanoveních trestního zákona), jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Účelem nutné obrany je umožnit občanům ochranu vlastních zájmů, ale i zájmů jiných osob, společnosti a státu.

Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též opomenutí) - protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, nemusí však být neočekávaný. Útok nesmí být přerušen ani ukončen. Byl-li útok přerušen nebo ukončen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Limitní moment nutné obrany je dán okamžikem, kdy pominulo nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní stav udržován. Proti útoku, který je již dokončen není nutná obrana přípustná.

O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces extenzivní a exces intenzivní. Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku). Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení § 13 tr. zák. nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikováno pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.).

Podle § 14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

Jednáním v krajní nouzi se odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákonem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak. Nebezpečím se rozumí stav hrozící poruchou zájmu chráněnému trestním zákonem, který může být různého původu (např. přírodní katastrofa, jednání člověka); nebezpečí musí přímo hrozit, tj. bezprostředně. O krajní nouzi nemůže jít, jestliže ten, komu nebezpečí hrozí, je povinen je snášet (např. ošetřovatel v nemocnici). Podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (např. útěkem apod.). Navíc o krajní nouzi nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. K činu v krajní nouzi je oprávněn (při splnění zákonem stanovených podmínek) každý.

V návaznosti na výše stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že v posuzované trestní věci žádné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, které by opodstatňovalo použití § 14 tr. zák., neexistovalo, resp. že učiněné skutkové závěry nesvědčí ani o tom, že by zde přímo hrozil či trval útok poškozených na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu § 13 tr. zák. Soudy zjištěné okolnosti případu přitom vylučují také verzi, že by se snad obviněný v inkriminované době mohl mylně domnívat, že takové nebezpečí či útok přímo hrozí (popř. trvá). V tomto směru lze odkázat mimo jiné na závěr odvolacího soudu, který za zcela nevěrohodnou označil verzi obviněného, že jednání poškozených v něm vyvolalo oprávněný intenzivní strach z loupežného přepadení.

Mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tedy není nesoulad. Nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. února 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý