6 Tdo 580/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 580/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 dovolání, které podal obviněný Ing. M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 61 To 23/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 4/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 3 T 4/2006, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení řádně platil běžné výživné a podle svých sil uhradil dluh vzniklý na výživném.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. M. V. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 61 To 23/2007, byl podle § 258 odst. l písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného Ing. M. V. uznal vinným, že

nejméně od září 1999 do října 2005 řádně a pravidelně nepřispíval na výživu svých dětí M. Š., a nezl. M. Š., ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a byla konkretizována jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 5. 1993, sp. zn. 19 Nc 181/90, tak, že obžalovanému bylo uloženo přispívat na výživu tehdy nezl. M. částkou 600,- Kč a na nezl. M. částkou 400,- Kč měsíčně, a jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 9. 2004, sp. zn. 25 P 158/99, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2005, kterým byla obžalovanému stanovena povinnost s účinností od 1. 9. 1999 přispívat na výživu M. částkou 2.000,- Kč a na nezl. M. částkou 1.500,- Kč měsíčně, a za toto období vznikl dluh v celkové výši 161.500,- Kč, z toho obžalovaný dodatečně uhradil částku 22.500,-Kč a tedy v současné době za stíhané období dluží na výživném částku 139.000,- Kč.

Takto popsané jednání odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení řádně platil běžné výživné a podle svých sil uhradil dlužné výživné.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný Ing. M. V. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění podání obviněný namítl, že soudy obou stupňů nedostatečně zhodnotily situaci, v důsledku které nemohl řádně plnit vyživovací povinnosti vůči svým dětem M. a M. Š., když prokázal, že marně sháněl po dobu cca tří let zaměstnání, a to i prostřednictvím Úřadu práce. Své vyživovací povinnosti se tak úmyslně nevyhýbal. Obviněný konstatoval, že odvolací soud odůvodnil napadený rozsudek mimo jiné tím, že vzhledem ke své vyživovací povinnosti vůči dětem, měl přijmout i takové zaměstnání, které sice neodpovídalo jeho představám, ale poskytovalo by mu možnost dostát svým závazkům. V návaznosti na to odvolacímu soudu vytkl, že nepřihlédl ke skutečnosti, že neměl vyživovací povinnost jen k výše uvedeným nezletilým dětem, ale i k E. V. a J. V., ohledně nichž svou vyživovací povinnost řádně plnil. Podle názoru obviněného byly v předmětném řízení splněny zákonné předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. V této spojitosti zdůraznil, že se k činu přiznal, podle svých schopností se snažil vyživovací povinnosti plnit, přičemž s přihlédnutím k jeho dosavadnímu způsobu života a okolnostem případu bylo možno tento postup považovat za dostačující. Rovněž poukázal na doklady, které prokazují, že celková dlužná částka na výživném byla dnem 10. 4. 2007 uhrazena.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 61 To 23/2007.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. v zákoně. Současně uvedl, že v jeho rámci nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování. Podle jeho názoru z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný v něm neuvedl žádné námitky proti právnímu posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn. Navíc dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v předmětném trestním řízení byly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního řízení podle § 307 tr. ř. Státní zástupce připomněl, že podmíněné zastavení trestního stíhání patří mezi tzv. odklony trestního řízení, tj. případy, kdy je skončeno jiným způsobem než meritorním rozhodnutím soudu o vině či nevině obviněného. Rozhodnutí vydává v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem soud. Jde však o postup fakultativní, jehož smyslem je v důvodných případech rychlejší a jednodušší vyřízení věci, preferující odčinění způsobené škody bez potrestání pachatele; směřuje tedy k vyřízení věci méně represivním způsobem s výrazným upřednostněním výchovného působení na pachatele. Proto také ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. obsahuje podmínku, že takové rozhodnutí lze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a okolnostem případu považovat za dostačující. Státní zástupce zdůraznil, že námitka obviněného spočívající v tom, že měl být využit jím navrhovaný procesní postup podle § 307 tr. ř., a nikoli rozhodnuto o vině a trestu, zjevně nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., protože se jedná o výhradu ryze procesního charakteru. Podtrhl, že v dovolacím řízení nelze přezkoumat argument, že se obviněný nevyhýbal své vyživovací povinnosti, případně se ji snažil podle svých možností plnit. Současně označil výhradu obviněného, že svou vyživovací povinnost k dalším jeho dětem plnil, za pouhou polemikou s tím, jak soudy shromážděné důkazy hodnotily, respektive s tím, co bylo rozhodné pro hodnocení věci z hlediska vytýčeného skutku, jímž byl Ing. M. V. shledán vinným, a který byl právně kvalifikován jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. l tr. zák. Státní zástupce konstatoval, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. l tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. l písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. M. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Ing. M. V. uplatňuje v dovolání výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují. Obviněný namítá, že nemohl dostát své vyživovací povinnosti vůči svým dětem M. a M. Š., neboť marně sháněl po dobu cca tří let zaměstnání, a to i prostřednictvím Úřadu práce. Uvádí, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že neměl vyživovací povinnost jen k výše uvedeným nezletilým dětem, ale i E. V. a J. V., ke kterým svou vyživovací povinnost řádně plnil. Nutno zdůraznit, že tyto výtky primárně směřují vůči správnosti ve věci učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo shora zdůrazněno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné námitky a dále i tvrzení, že v předmětném trestním řízení byly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního řízení podle § 307 tr. ř., nelze podřadit nejen pod obviněným uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný z dalších důvodů dovolání, jak jsou v zákoně (§ 265b tr. ř.) taxativně zakotveny. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. M. V. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k