6 Tdo 58/2009
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.




6 Tdo 58/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2009 dovolání, které podala obviněná H. M., proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 5 To 139/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 68/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněné H. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 T 68/2005, byli obvinění R. K. a H. M. uznáni vinnými, že

dne 20. 4. 2005 v době kolem 04.15 hod. v P., před domem, na zastávce tramvají L., společně přistoupili k poškozenému L. V., kde obžalovaná M. najednou počala křičet to je on, on mi dluží pět set , načež k poškozenému přistoupil obžalovaný K., opakovaně udeřil rukou sevřenou v pěst poškozeného do obličeje a hrudníku, poté opětovně vyslovil požadavek na zaplacení předmětné částky, následně oba obžalovaní prohledali poškozenému ruční kufr a oděvní svršky a v průběhu popsaného jednání odcizili poškozenému z kapsy saka mobilní telefon zn. Nokia, a obžalovaná M. se tohoto jednání dopustila přesto, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 29 T 79/2002, ze dne 11. 6. 2002, s právní mocí dne 10. 3. 2003 odsouzena pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let se zařazením do věznice s ostrahou, kdy z výkonu trestu odnětí svobody byla podmíněně propuštěna dne 22. 6. 2004.

Takto zjištěné jednání obou obviněných bylo obvodním soudem právně posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., který obviněná H. M. spáchala jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.

Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni:

obviněný R. K. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2005, č. j. 6 T 110/2005 68, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu cestovního pasu na jméno V. M. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

obviněná H. M. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 5 To 139/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná H. M. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřela o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V podání obviněná konstatovala, že byla odsouzena za trestný čin loupeže, tj. za úmyslný trestný čin. Vyjádřila názor, že v průběhu dokazování nebylo spolehlivě zjištěno a prokázáno její úmyslné zavinění, které by směřovalo ke všem znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu. Uvedla, že se spoluobviněným nebyla na žádné loupeži domluvena, a pokud vystupoval proti poškozenému, činil tak sám za sebe, bez jakékoli její účasti. Zdůraznila, že s jeho případným protiprávním jednáním nebyla srozuměna. Obviněná podotkla, že její pasivní roli potvrdil v prvopočátku i poškozený. Proti její osobě ani přímo nezasahovala přivolaná policejní hlídka, což potvrdili oba policisté, zejména svědek Š. Teprve v průběhu vyšetřování ji poškozený do přepadení více zapojil a zdůraznil její aktivní roli. Podle obviněné absentuje v jejím jednání úmyslné zavinění ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Skutek byl proto nesprávně právně posouzen.

Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a ve věci bylo znovu jednáno a rozhodnuto.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněnou uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl soudem zjištěn, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Dovolání podané s odkazem na tento dovolací důvod je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska procesních předpisů. V jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl.

Zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání (tj. právně relevantně jej namítne). Podle státního zástupce se o takový případ v posuzované věci nejedná. Ohledně jednání obviněné byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Bylo zjištěno, že to byla i obviněná, kdo se na spáchání posuzovaného skutku aktivně podílel jako spolupachatel. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě svědecké výpovědi poškozeného L. V., o jejíž věrohodnosti neměl žádné pochybnosti. Poškozený popsal, že prvotní iniciativa vyšla od obviněné H. M., která jej označila jako osobu, jež jí dluží 500,- Kč. Poté, co jej obviněný R. K. fyzicky napadl, jej oba obvinění šacovali a odcizili mu mobilní telefon. Státní zástupce zdůraznil, že v rámci hodnotícího procesu soud učinil vnitřně logický závěr, že to byli právě obvinění H. M. a R. K., kteří se posuzované trestné činnosti dopustili. Současně odkázal na podrobné rozvedení hodnotících úvah soudů, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadených rozhodnutí.



Dále státní zástupce uvedl, že v posuzované věci dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obviněná soudům obou stupňů vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a z toho odvíjí odlišný skutkový závěr, že předmětný skutek nebyl prokázán. Ze skutkových (procesních) výhrad dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Podle státního zástupce obviněná spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a tudíž dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky proto nelze pod jí zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit.

V závěru vyjádření státní zástupce zdůraznil, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně stanoveny v § 265b tr. ř. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné H. M. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit. Současně však shledal, že dovolání bylo podáno opožděně.

Zákon v § 265e odst. 1 tr. ř. stanoví, že dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. platí, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Z ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř. vyplývá, že lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

Podle § 265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu l, sp. zn. 2 T 68/2005, Nejvyšší soud zjistil, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 5 To 139/2006, bylo obviněné H. M. a její tehdejší obhájkyni Mgr. J. K. doručeno shodně dne 29. 6. 2006 (viz příslušné doručenky na č. l. 277 spisu). Jmenovaná obhájkyně byla oprávněna dovolání podat, a to s ohledem na ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. Zásilka obsahující dovolání obviněné byla obhájkyní předána k poštovní přepravě dne 30. 8. 2006 (č. l. 304 spisu).

Podle § 60 odst. 2 tr. ř. platí, že lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle § 60 odst. 3 tr. ř. připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

V posuzovaném případě připadl poslední den dvouměsíční lhůty pro podání dovolání obviněné H. M. na den 29. 8. 2006 (úterý), přičemž nešlo o den pracovního klidu nebo pracovního volna. Současně bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno až následujícího dne. Z těchto skutečností vyplývá, že dovolání bylo podáno opožděně, tj. až po uplynutí lhůty dvou měsíců stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. Nutno připomenout, že navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné (§ 265e odst. 4 tr. ř.).

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání obviněné H. M. odmítl, neboť bylo podáno opožděně. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat) a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k