6 Tdo 577/2009
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 577/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2009 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 5 To 294/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 28/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 5 To 294/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 T 28/2008, kterým byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (ad I. výroku rozsudku) a trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (ad II. výroku rozsudku) a odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, když pro dobu výkonu uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Městský soud v Praze sám znovu podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (ad I. výroku rozsudku soudu druhého stupně), trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (ad II. výroku rozsudku) a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. (ad III. výroku rozsudku) a za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, když pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve zprošťující části vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru není možno jeho jednání popsané v rozsudku soudu druhého stupně kvalifikovat jako trestný čin loupeže, neboť z výroku I. a ani z odůvodnění tohoto výroku napadeného rozhodnutí není patrné, v čem odvolací soud spatřuje užití násilí, tedy použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Z rozhodnutí soudu druhého stupně není ve vztahu k tomuto výroku (ad I.) podle obviněného patrno, v čem odvolací soud spatřuje úmysl pachatele užít násilí v úmyslu zmocnění se cizí věci . Odvolacímu soudu dále vytýká, že jednání popsané ve výrocích pod body ad. I., II. nesprávně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. spáchané ve vícečinném souběhu, neboť toto jednání mělo být posouzeno pouze jako jeden skutek vykazující znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jak učinil soud prvního stupně. Ve vztahu k jednání, kterým byl uznán vinným ve výrocích I., II. připomíná, že v hlavním líčení ani veřejném zasedání nebylo jednoznačně prokázáno, že se tohoto jednání dopustil, neboť sám trestnou činnost popírá a z doslechu se dověděl, že pachatelem uvedeného jednání měl být bratranec obviněného, nikoli obviněný. V další části dovolání rozvádí výpovědi svědků z přípravného řízení, poukazuje na změny ve výpovědích svědků a chybné zhodnocení svědeckých výpovědí, aby uzavřel, že tímto postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť orgány trestního řízení v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zjišťovaly a objasňovaly pouze okolnosti svědčící v jeho neprospěch. V případě výroku III. rozsudku soudu druhého stupně považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za naprosto nedostatečné, neboť z tohoto rozhodnutí neplyne ani užití pohrůžky bezprostředního násilí ani úmysl použití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . V souvislosti s touto částí odsuzujícího rozsudku rozvádí výpověď poškozeného a poukazuje na to, že svědek R. ani neměl v úmyslu nevypovídat pravdivě . Dále obviněný vyjadřuje své přesvědčení, že pod body I. a III. nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako jednání spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou, neboť není splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že uvedeného jednání se měl dopustit po více jak pěti letech od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k ve spojení s ustanovením § 265m tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 5 To 294/2008, a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby v celém rozsahu zprošťuje .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil, a jimiž zpochybňuje výpovědi svědků, poškozených a zejména soudu druhého stupně vytýká nesprávné hodnocení důkazů např. ve vztahu ke zhodnocení svědecké výpovědi svědkyně Králové obviněný napadenému rozhodnutí stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně vytýká chybné posouzení této výpovědi , byl to právě poškozený R., kdo napadl, byť pravděpodobně neúmyslně obviněného, on po poškozeném žádné peníze nepožadoval apod., je potřebné uvést, že těmito námitkami je napadán soudem druhého stupně zjištěný skutkový stav a jemu předcházející hodnocení důkazů. Sama argumentace obviněného, že se jednání, kterým byl uznán vinným pod body I., II. a III., nedopustil, již ve své podstatě znamená, že se obviněný neztotožňuje se skutkovým zjištěním soudy a v rámci dovolání předkládá (tak jako v řízení před soudem prvního i druhého stupně) vlastní verzi skutkového děje, která je však odlišná od zjištění, které učinily soudy. Pod bodem III. uvádí, že se tohoto nedopustil a že to byl právě poškozený R., kdo napadl, byť pravděpodobně neúmyslně obviněného, on po poškozeném žádné peníze nepožadoval . Takto obviněným podaný průběh skutkového děje je v rozporu se skutkovým zjištěním soudu odvolacího, podle kterého dne 8. 10. 2007 kolem 19.00 hod. v P., Z., před vstupem do prodejny V. přistoupil s vědomím jednoznačné fyzické převahy s dalším neztotožněným mužem k handicapovanému poloslepému poškozenému R. R., kterého se ptal, kde má peníze a kterému bez jeho souhlasu začal prohledávat kapsy u bundy, z nichž mu vyndal celkem 100,- Kč, a když mu začal prohledávat i kapsy u kalhot, začal se poškozený bránit tak, že obžalovaného udeřil láhví do hlavy, na což obžalovaný reagoval tak, že poškozenému zbytek rozbité láhve vytrhl z ruky, několikrát ho udeřil blíže nezjištěným způsobem do obličeje,hrudníku a do oblasti břicha a přetáhl ho na druhou stranu silnice, čímž poškozenému způsobil oděrky, tržnou ránu na pravé tváři, zlomeninu hráškové kosti levého zápěstí, řeznou ránu pravé ruky s přetětím šlachy krátkého natahovače palce, které omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že již byl pro závažný úmyslný trestný čin odsouzen a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 3 T 83/96 pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 27. 4. 2000 .

Také v případě jednání obviněného, které je popsáno pod body I. a II. výroku rozsudku soudu druhého stupně obviněný nesouhlasí s výpověďmi svědků a trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným, popírá, což mj. dokladuje v dovolání i tím, že z doslechu je mu známo, že k popsanému jednání (I. a II.) mělo skutečně dojít, avšak pachatelem měl být bratranec obviněného a nikoli obviněný .

V souvislosti s podaným dovoláním je nutno uvést, že argumentace uplatněná v tomto mimořádném opravném prostředku je obsahově totožná s argumentací, kterou uplatnil obviněný v řízení předcházejícím řízení o dovolání. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu je potřebné zmínit, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

V souvislosti s tímto typem námitek musí Nejvyšší soud poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .

Přestože podstata dovolání obviněného spočívá v námitkách skutkového charakteru, tedy v tom, že tento popírá trestnou činnost, kterou byl uznán vinným, přičemž jako možného pachatele uvádí jinou osobu (ad I., II. výroku rozsudku soudu druhého stupně), případně argumentuje tím, že byl sám napaden poškozeným a poškozeného vůbec nenapadl (ad III.) a bylo by možno takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (až na níže uvedenou skutečnost, týkající se zvlášť nebezpečné recidivy), považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit se o několika pojmech hmotného práva, které jsou v dovolání obviněného zmíněny, byť obviněný v dovolání tyto zpochybňuje z hlediska procesního.

Za násilí je třeba mj. považovat použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, ať již kladeného nebo očekávaného, přičemž jde o prostředek nátlaku na vůli poškozeného. V případě trestného činu loupeže (ad I. výroku rozsudku soudu druhého stupně) je násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, slovně vyjádřeno přiměl na zastávce postrčením obou k vystoupení z autobusu, po vystoupení udeřil rukou M. M. do tváře, ptal se poškozených, zda mají peníze . Uvedené jednání je třeba vidět v souvislosti s jeho celkovým jednáním, které směřovalo k získání peněz od poškozeného M. a J. P. a následně, když tito řekli, že žádné nemají, přiměl uvedené poškozené, aby pro něho šli ukrást do obchodu zboží v hodnotě 1.000,- Kč, jinak že oba zbije. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že násilné jednání užití násilí obviněného bylo v první fázi směřováno k získání cizích peněz (udeřil rukou do tváře M. M. a ptal se zda mají peníze), v další fázi pohrůžkou násilí (mělo nastat v budoucnu) že je oba zbije je přiměl, aby šli pro něho do obchodu ukrást zboží v hodnotě 1.000,- Kč. Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání dopustil tak, že:

I. dne 25. 8. 2005 kolem 12.00 hod. v P. na autobusové zastávce P. V. přistoupil k poškozenému M. M. a J. P., které přiměl na zastávce postrčením obou k vystoupení z autobusu, po vystoupení udeřil rukou M. M. do tváře, ptal se poškozených, zda mají peníze, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že již byl pro závažný úmyslný trestný čin odsouzen a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 3 T 83/96 pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 27. 4. 2000 ,

II. dne 25. 8. 2005 kolem 12.00 hod. v P. na autobusové zastávce P. V., poté co, obžalovaný výše uvedeným způsobem poškozené M. M. a J. P. napadl a ti mu sdělili, že peníze nemají, řekl jim, že pro něj tedy půjdou ukrást do obchodu zboží v hodnotě 1.000,- Kč, jinak, že je oba zbije .



Byť obviněný v podaném dovolání argumentuje tím, že dovolání podává s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedený dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně, neboť veškeré námitky, kterými je dovolání odůvodňováno, jsou námitky skutkové, které však zmíněný dovolací důvod nemohou naplnit. K této formálnosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.



Za právně relevantní lze považovat pouze tu část dovolání obviněného, kde tento brojí proti tomu, že nebyla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy a v této souvislosti poukazuje na to, že od jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažný trestný čin uplynula doba více než pěti let. Je toho názoru, že pokud by soud odvolací správně vyhodnotil ostatní okolnosti případu, jakož i následky trestného činu, způsob prováděné trestné činnosti, škody způsobené předchozí a současně projednávanou trestnou činností, druh a výši dřívějších trestů, pohnutky a důvody, musel by dospět k závěru, že i pokud by byly splněny formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, nebyla splněna materiální podmínka .

V souvislosti s námitkou zvlášť nebezpečné recidivy je potřebné uvést, že pachatel, který znovu spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost . Z trestního spisu obviněného vyplynulo, že tento byl v minulosti odsouzen mj. pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn 27. 4. 2000. Nyní v dovolání projednávané trestní věci se měl dopustit 25. 8. 2005. Je vhodné připomenout, že jak v případě předchozí, tak i nynější trestné činnosti se jednalo a jedná o trestný čin loupeže se sazbou trestu odnětí svobody od dvou do deseti let, tudíž z formálního hlediska jde o zvlášť závažný trestný čin, který umožňuje aplikovat ustanovení § 41 tr. zák. a následně § 42 tr. zák. pro uložení trestu. V souvislosti s výše uvedenými námitkami obviněného k posuzování zvlášť nebezpečné recidivy je možno vyslovit částečný souhlas s tím, že soud druhého stupně měl a mohl podrobněji zdůvodnit okolnosti, pro které přistoupil k aplikaci tohoto ustanovení (§ 41 tr. zák.). Vzhledem k tomu, že však Nejvyšší soud v tomto směru rozhodnutí soudu shledal správným a dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., považuje za potřebné nad rámec úvah soudu druhého stupně uvést, že v případě obviněného jde o osobu, která v minulosti byla čtyřikrát soudně trestána, přičemž z posledního výkonu trestu byl propuštěn dne 27. 4. 2000, a to pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Přehlédnout také nelze ani skutečnost, že ještě dříve, a to jako mladistvý, byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tato okolnost do jisté míry charakterizuje další vývoj obviněného. Dalším odsouzením bylo odsouzení pro majetkovou trestnou činnost, což bezpochyby charakterizuje osobu obviněného z pohledu uspokojování jeho potřeb, kdy finanční a jiné hmotné prostředky si opatřuje pácháním trestné činnosti. V neposlední řadě je třeba zmínit rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 11/94, a navazující usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 31/95, ze kterých mj. vyplývá, že obviněný byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a tr. zák. Z citovaných rozhodnutí pak vyplývá, že trestná činnost obviněného je zaměřena proti životu a zdraví spoluobčanů a je i v této souvislosti vázána na uspokojování jeho vlastních potřeb na úkor práv spoluobčanů. Z nyní posuzované trestní věci vyplývá, že prvního jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil skutečně po pěti letech a téměř čtyřech měsících po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale nelze na druhou stranu přehlédnout, že se tohoto jednání dopustil na osobách, které nebyly schopny se jeho jednání adekvátně bránit, poškozená P. byla v předmětné době těhotná. Trestného činu loupeže druhého v dané trestní věci obviněného - se tento dopustil 8. 10. 2007, tj. za situace, kdy 26. 2. 2007 mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zák. pro skutek, kterého se dopustil 25. 8. 2005. Uvedená skutečnost, stejně jako předchozí odsouzení pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. signalizují, že předchozí odsouzení ani hrozba trestního stíhání a případně uloženého citelného trestu odnětí svobody nejsou pro obviněného dostatečnou hrozbou pro řádné chování v rámci společenských hodnot. Zcela závěrem je nutno zmínit, že ani za situace, kdy je obviněnému známo, že je stíhán pro trestný čin loupeže (viz výklad shora), nezabránila mu tato skutečnost dopustit se dne 8. 10. 2007 jednání, kvalifikovaného jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kdy předmětem jeho útoku se stal značně pohybově handicapovaný a poloslepý poškozený R. Se zřetelem k tomu, že odvolací soud bral v úvahu veškeré shora uvedené skutečnosti, bylo na místě posoudit jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, kdy jsou dány nejen formální, ale i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. V souvislosti s uloženým trestem je vhodné zmínit, že obviněnému jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Jak vyplývá z ustanovení § 42 tr. zák., bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od 7 let a osmi měsíců do 13 let a čtyř měsíců, je tedy patrno, že pokud mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, jedná se o trest na samé spodní hranici trestní sazby upravené v § 42 tr. zák. Je však nezbytné připomenout, že trestní sazba stanovená § 234 odst. 1 tr. zák. je v rozmezí od dvou let do deseti let, tudíž obviněnému by bylo možno v rámci trestní sazby § 234 odst. 1 tr. zák. uložit trest v trvání osmi let, což vzhledem k charakteristice osoby obviněného a okolnostem případu by odpovídalo všem hlediskům pro uložení trestu. Uvedené Nejvyšší soud zmiňuje pouze v souvislosti s možnou úvahou obviněného o mírnějším uložení trestu, pokud by jeho jednání nebylo posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2009

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann