6 Tdo 565/2007
Datum rozhodnutí: 31.05.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 565/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2007 dovolání, které podal obviněný F. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 6 To 461/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 652/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 4 T 652/2005, byl obviněný F. H. uznán vinným, že

dne 2. 10. 2003 kolem 21.00 hod., jako majitel restaurace, uchopil za oděv pod krkem M. V., vyvedl ho z restaurace, venku ho srazil na chodník, kde mu šlápl na pravou ruku, v důsledku tohoto jednání utrpěl poškozený oděrky v oblasti krku a horní poloviny hrudníku, zlomení vřetenní kosti v dolní části pravého předloktí bez významnějšího posunutí úlomků a tříštivé zlomení základové části posledního článku III. prstu pravé ruky, pro které byl léčen v pracovní neschopnosti do 9. 11. 2003.

Takto popsané jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný F. H. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 6 To 461/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovaným soudním rozhodnutím (výrokům o vině a trestu) podal obviněný F. H. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. s tím, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle názoru obviněného mělo v jeho případě dojít k zastavení trestního stíhání pro překážku věci rozsouzené respektive prvostupňový soud měl přihlédnout k námitce nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. V návaznosti na to namítl, že již dříve bylo proti jeho osobě pro týž skutek trestní stíhání pravomocně zastaveno usnesením Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 10. 2. 2005, č. j. Zt 725/2003-20, přičemž toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Konstatoval, že u tohoto usnesení došlo k chybnému vyznačení doložky právní moci, neboť nenabylo právní moci dne 3. 5. 2005, ale dne 9. 3. 2005. Jelikož se od tohoto okamžiku odvíjí tříměsíční lhůta poskytnutá zákonem nejvyššímu státnímu zástupci ke zrušení rozhodnutí, je nutno datum právní moci správně stanovit. V tomto směru obviněný poukázal na doručení předmětného rozhodnutí jeho osobě a poškozenému V.; jiných účastníků v řízení nebylo, což dokládá průběh řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší státní zástupkyně rozhodla usnesením ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 1 NZA 1122/2005, kterým usnesení Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 10. 2. 2005, č. j. Zt 725/2003-20, zrušila. Toto rozhodnutí však nebylo učiněno v předepsaném řízení, respektive v předepsané tříměsíční lhůtě. Obviněný soudům vytkl, že vycházely z nesprávného údaje ohledně právní moci zmíněného usnesení Okresního státního zastupitelství v Lounech, čímž došlo k porušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř., tj. proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. O jeho návrhu na zastavení řízení a ani o námitkách ohledně nepřípustnosti stíhání soud prvního stupně nerozhodl a nepodal žádné stanovisko. K předmětné otázce se stručně a nedostatečně vyjádřil pouze odvolací soud. Současně obviněný v podrobnostech uvedl, že na rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně je nutno aplikovat ustanovení § 140 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 137 tr. ř. s tím, že mělo být podle § 174a tr. ř. v konstatované lhůtě minimálně odesláno k rukám osob, kterých se přímo dotýká (zejména obviněnému). V těchto okolnostech shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dále obviněný namítl, že v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by se stal skutek, který je jeho osobě kladen za vinu. Taktéž nebylo zjištěno, že by se tohoto skutku dopustil. Podle jeho názoru soudy postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když prokázané vyvedení poškozeného V. bylo kvalifikováno jako úmyslné napadení jmenovaného. Zmíněný nedostatek souvisí s chybnou aplikací základních zásad trestního řízení ve smyslu § 2 tr. ř., především zásady zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a zásady in dubio pro reo . Podle mínění obviněného zůstaly po provedení a vyhodnocení všech dostupných důkazů důvodné pochybnosti o jeho vině. Taktéž nebyly odstraněny podstatné sporné skutkové otázky významné pro rozhodnutí. Soud prvního stupně vytvořil konstrukci viny na důkazech, které nejenže nepotvrzují vinu F. H., ale naopak ji vyvrací. Základní důkaz výpověď poškozeného V. není v souladu s výpověďmi svědků Č. a Š. Současně obviněný v podrobnostech vznesl výhrady ohledně posuzování výpovědi svědka Š. prvostupňovým soudem a k závěrům znalců týkajících se zranění poškozeného, které označil za rozporné. Též poukázal na právo na spravedlivý proces včetně příslušné judikatury Ústavního soudu s tím, že nalézací řízení je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud v celém rozsahu zrušil napadená rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a sám rozhodl o zastavení trestního stíhání jeho osoby, případně o zproštění obžaloby v plném rozsahu.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

V případě námitek, které byly uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní zástupce poukázal na tzv. dodejky přiložené k usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. Zt 725/2003. Podle těchto dokladů je zřejmé, že předmětné usnesení bylo doručeno poškozenému M. V. formou náhradního doručení dne 25. 2. 2005, obviněnému F. H. dne 5. 3. 2005 a poškozené V. z. p. Č. dne 27. 4. 2005. Pro počítání lhůty tří dnů, v níž bylo možno usnesení stížností napadnout, je rozhodné doručení, které bylo provedeno nejpozději (V. z. p. Č.). Státní zástupce připomněl ustanovení § 60 odst. 1, 3 tr. ř., jež se týká počítání lhůt. V podrobnostech uvedl, že poškozená V. z. p. Č. mohla usnesení stížností napadnout v třídenní lhůtě ještě dne 2. 5. 2005; po uplynutí této lhůty usnesení nabylo právní moci dnem 3. 5. 2005, jak je správně vyznačeno. Právě tímto dnem začala nejvyšší státní zástupkyni běžet lhůta tří měsíců stanovená v § 174a odst. 1 tr. ř., její konec připadl na den 3. 8. 2005, přičemž vytýkané rozhodnutí učinila dne 28. 7. 2005 a následně bylo oprávněným subjektům zasláno. Nelze tak přisvědčit obviněnému, že nejvyšší státní zástupkyně rozhodla o zrušení předmětného usnesení státní zástupkyně po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty.

Dále státní zástupce připomněl vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně s tím, že v jeho rámci nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, neúplnost dokazování ani nesprávnost hodnocení důkazů. Zásah do skutkových zjištění lze připustit pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Podle názoru státního zástupce byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován; bylo zjištěno, že to byl obviněný F. H., kdo se na spáchání posuzovaného skutku aktivně podílel. V podrobnostech zdůraznil, že skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil nejen na základě výpovědi poškozeného M. V., nýbrž i na základě svědeckých výpovědí J. Č., M. Š. a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Uzavřel, že v této části dovolání obviněný sice deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněné námitky obsahově stojí mimo jeho rámec, jakož i mimo rámec ostatních důvodů dovolání. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání.

Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného F. H. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak výše citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný F. H. v podrobnostech namítá, že usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 10. 2. 2005, č. j. Zt 725/2003-20, jímž bylo zastaveno trestní stíhání jeho osoby, nebylo usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 1 NZA 1122/2005, v předepsaném řízení podle § 174a tr. ř. zrušeno.

Podle § 9 odst. 1 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle § 9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.

V daném případě evidentně nešlo o posuzování viny či neviny obviněného F. H., tj. ani o předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. in fine, ale o zjišťování procesních podmínek pro jeho další stíhání. Současně nebylo možné, aby soudy hodnotily zákonnost pravomocného usnesení nejvyšší státní zástupkyně ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 1 NZA 1122/2005 (dodržení lhůty stanovené v § 174a odst. 1 tr. ř.), což nepřísluší posuzovat ani v řízení o dovolání Nejvyššímu soudu, jak to požaduje obviněný, která může být případně přezkoumána jen v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané proti takovému usnesení (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 6/2006). Zmíněné usnesení nebylo v předepsaném řízení zrušeno a orgány činné v trestním řízení jsou jím vázány. Zrušeno naopak bylo usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 10. 2. 2005, č. j. Zt 725/2003-20, v jehož existenci obviněný spatřuje nepřípustnost trestního stíhání své osoby podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Z popsaných důvodů je nutno konstatovat, že obviněný F. H. uplatnil v mimořádném opravném prostředku námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obsahově nenaplňují.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný vytýká, že v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by se stal skutek, který je jeho osobě kladen za vinu. Rovněž nebylo zjištěno, že by se tohoto skutku dopustil. Podle jeho názoru soudy postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když prokázané vyvedení poškozeného V. bylo kvalifikováno jako úmyslné napadení jmenovaného. Dále v podrobnostech nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily výpovědi svědků, znalecké posudky a jaké skutečnosti z nich vyvodily. Současně poukazuje na právo na spravedlivý proces včetně příslušné judikatury Ústavního soudu s tím, že nalézací řízení je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Je potřebné konstatovat, že všechny uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně vytýkají správnost a úplnost soudy učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný spatřuje vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, tak v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 4 T 652/2005 (viz jejich doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), vyplývá, že kritického dne obviněný F. H. uchopil za oděv pod krkem poškozeného M. V., vyvedl ho z restaurace, venku ho srazil na chodník, kde mu šlápl na pravou ruku, přičemž v důsledku tohoto jednání poškozený utrpěl poranění, pro které byl léčen v pracovní neschopnosti do 9. 11. 2003. Z příslušné části odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu plyne, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (vše v podrobnostech na str. 6 až 8 napadeného rozsudku).

Ke shodným námitkám, jak byly uplatněny již v odvolacím řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval: Okresní soud zcela důvodně zpochybnil pravdivost výpovědi obžalovaného týkající se toho, že poškozeného nenapadl a ani s ním nebyl venku před restaurací. Zcela přesvědčivě totiž vyzněly závěry soudu prvního stupně, kdy uvěřil výpovědi poškozeného M. V., jehož výpověď je v souladu s prvotními lékařskými zprávami i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale i s výpověďmi svědků M. Š. a J. Č. Jejich výpovědi působily věrohodně a na základě zhodnocení jejich výpovědí pak bylo možno jednoznačně vyloučit, že by zranění poškozenému způsobila jiná osoba od obžalovaného. Naopak byl to obžalovaný, který měl důvod vůči poškozenému vystoupit, neboť se v jeho restauraci choval nevhodně a byl ze strany obžalovaného opakovaně vyzýván, aby restauraci opustil. Odvolací soud se též ztotožnil s argumenty prvostupňového soudu, že v důsledku jednání obviněného poškozený V. utrpěl objektivně zjištěné zranění, které si vyžádalo léčení, v rámci něhož byl v obvyklém způsobu života omezen po dobu více jak čtyř týdnů. V této souvislosti označil za stěžejní a objektivní důkaz závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž zdůraznil: ke zranění poškozeného muselo zákonitě dojít v době a v místě uvedených ve výroku napadeného rozsudku. Pokud obžalovaný namítá, že se spáchaného jednání nedopustil, neboť k tomu neměl žádný důvod, je nutno v tomto směru opětovně vycházet z výpovědi poškozeného V., který opakovaně uvedl, že to byl právě obžalovaný, který jej uvedeným způsobem napadl. Současně je vyloučeno, aby zranění poškozenému způsobila nějaká další osoba, o které žádný ze svědků, byť ani teoreticky, nehovoří. Též je možno vyloučit, že by si zranění poškozený způsobil sám. Ohledně naplnění subjektivní stránky v jednání obviněného F. H. soud druhého stupně doplnil argumentaci okresního soudu, když podtrhl: zavinění bylo shledáno v podobě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., neboť obžalovaný chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit a ohrozit zájem chráněný tímto zákonem spočívající v ochraně lidského zdraví a veřejného pořádku . Připomněl způsob, jakým obviněný M. V. napadl včetně toho, že mu dupl na zápěstí pravé ruky, a proto není pochyb o tom, že jeho úmysl jednoznačně směřoval k tomu, aby poškozenému způsobil poruchu zdraví (vše na str. 4 a 5 napadeného usnesení).

V dovolání obviněný F. H. nenamítá, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Lounech (následně i Krajský soud v Ústí nad Labem) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil zákonné znaky trestných činů ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně obou obviněným uplatněných důvodů dovolání.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného F. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k