6 Tdo 562/2009
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 562/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. června 2009 o dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 4 To 89/2008-2998, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 13/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 4 To 89/2008-2998, byl k odvoláním obviněného, státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a poškozeného K. b. a. s., napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. 10 T 13/2007-2825, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že v části A rozsudku v bodě I. výroku o vině byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., v bodě II. výroku o vině pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., v bodě III. výroku o vině pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který zůstal v rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 6 T 26/2001, nedotčen, mu byl uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., § 37a tr. zák., společný trest odnětí svobody v délce sedmi let a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 37a tr. zák. zrušen v dřívějších rozsudcích výrok o vině o pokračujícím trestném činu, a to výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 6 T 26/2001, trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pod body 4 7 ( výrok o vině pod body 1, 2, 3 trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. zůstal nedotčen) a dále výrok o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 10 T 3/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 5 To 33/2005, pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jakož i výroky o trestech a další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad, tj. v případě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 6 T 26/2001, výrok o náhradě škody ohledně poškozených O. Z., R. N., D., s. r. o., M. B. a V. P. Podle § 228 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. V části B rozsudku byl obviněný v bodě I. výroku o vině uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě II. výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě III. výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě IV. výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1, 2 tr. zák., uložen úhrnný trestně odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže konkretizovaných ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. U konkrétních skutků namítá, že vztahy účastníků smluv měly být posuzovány podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, resp. že jeho jednání je občanskoprávní záležitostí bez trestní odpovědnosti. Soudům vytýká, že obsah obstaravatelských smluv a další skutkové okolnosti byly posouzeny zcela v jeho neprospěch bez ohledu na zásadu in dubio pro reo . Pokud byly uzavírány smlouvy o zprostředkování, zdůraznil, že se v nich zavazoval pouze k vyvinutí úsilí k zajištění úvěru, nikoliv k samotnému obstarání úvěru. Dále obviněný odmítá trestní odpovědnost za skutky při počátečních problémech s proplacením šeků v roce 1998 a 1999 a v případech, kdy k jejich vystavení došlo v důsledku vydírání ze strany spoluvězňů. Na počátku nevěděl, že na jeho účtu vedeném u N. B. v U. není dostatek finančních prostředků. Tvrdí, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty i ve vztahu k získání prospěchu pro sebe či jiného. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomu soudu k novému rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle názoru státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze argumentaci obviněného, která se týká útoků pod body A. I./1., A. III./1., B. I./4., B. I./7., B. I./10., 11. a 12. výroku o vině odvolacího rozsudku. V daných případech obviněný tvrdí, že se jednalo o klasické obstaravatelské smlouvy, podle kterých k jejich naplnění ze strany obviněného postačovalo provést kroky za účelem obstarání sjednaných záležitostí (např. vypořádání dědictví, příp. zajištění úvěrů či zajištění občanství jiného státu). Státní zástupce považuje závěry soudů ohledně těchto dílčích útoků pokračujícího trestného činu za správné. Ze zjištěných skutkových okolností prezentovaných v tzv. skutkových větách předmětných výroků o vině rozsudku soudu druhého stupně, jakož i z odůvodnění rozhodnutí, je patrno, že obviněný od samého počátku neměl v úmyslu smlouvy o obstarání věci plnit. Na straně obviněného nelze hovořit o vážně míněném projevu vůle takovou smlouvu uzavřít. Státní zástupce dodal, že právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Právě o takovou situaci se podle státního zástupce v posuzovaném případě jednalo. Obviněný ve skutečnosti uzavření takových smluv pouze předstíral, aby od poškozených vylákal peněžní prostředky. Za situace, kdy soudy zjistily, že obviněný opakovaně úmysl poskytnout poškozeným odpovídající plnění pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že poškození mu poskytnou finanční prostředky ve formě údajného zprostředkovatelského poplatku, což bylo prostředkem pro obohacení obviněného, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění smluvního závazku, jak ve své podstatě namítl obviněný. Naproti tomu se státní zástupce domnívá, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat námitky obviněného, které mají svůj základ v údajné absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Obviněný při své argumentaci vychází z toho, že soud druhého stupně při posuzování subjektivní stránky trestných činů pochybil v otázce hodnocení důkazů. Z toho pak například dovozuje, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho vědomost o tom, že by zejména v případě skutků z let 1998 a 1999 vystavoval nekryté šeky. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Pokud se obviněný dovolává respektování zásady in dubio pro reo a dalších skutkových okolností (např. že byl spoluvězni na něho vyvíjen nátlak), se zřetelem k tomu, že skutkové námitky nemohou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, jejich podstatou se Nejvyšší soud nezabýval.

Podstatu dovolání obviněného tvoří námitka, že soudy dostatečně nezohlednily občanskoprávní aspekty jeho jednání, tj. že nevzaly v úvahu, že při obstarávání sjednané záležitosti vyvíjel úsilí ke splnění svého závazku. Na tomto místě je třeba konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V tomto směru byla vyvrácena obhajoba obviněného, totiž že jeho úsilí bylo natolik intenzivní, aby se mohlo skutečně hovořit o snaze splnit závazek vyplývající ze smlouvy. Oba soudy se shodly na tom, že určité kroky, které obviněný vykonával, nebyly pravým důvodem jeho konání, nýbrž byly jen záminkou pro oklamání poškozených a získání majetkového prospěchu. Vždy konal jen takové úkony, které ve své podstatě nemohly účel uzavřené smlouvy naplnit.Výsledkem jeho jednání nebylo nic, čím by přispěl k tomu, že by účastník smlouvy měl příležitost se třetím subjektem uzavřít smlouvu či že aktivně přispěl k obstarání nějaké záležitosti. Poškozeným neposkytl žádné dokumenty nebo nějaké konkrétní údaje, na základě nichž by se dalo očekávat, že by mohlo dojít k uzavření smlouvy se třetím subjektem (např. při koupi nemovitosti nebo při sjednání úvěru) nebo že by v jejich záležitosti jednání s příslušnými orgány pokročila (např. při vyřizování dědictví či zajištění diplomatického pasu). Uvedené svědčí tedy o tom, že jednání obviněného jako zprostředkovatele bylo pouze formální, bez žádného praktického efektu. Proto nezbývá Nejvyššímu soudu nic jiného, než konstatovat, že jestliže má obviněný pochybnosti o tom, zda skutečně byla skutková podstata trestného činu podle § 250 tr. zák. naplněna, a že se nejedná o trestný čin, nýbrž o běžnou obchodní transakci, jak už bylo uvedeno, ve světle provedeného dokazování tato námitka obviněných neobstojí, není totiž z hlediska právní kvalifikace důvodná. Nejvyšší soud zastává názor, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné. Trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe.

Pakliže součástí jednání obviněného bylo vystavování nekrytých šeků, nelze přisvědčit jeho tvrzení, že nevěděl, že na účtu není dostatek finančních prostředků. Z předcházejících trestních věcí obviněného, jednak u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 26/2001, jednak u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 3/2005, plyne, že již 22. 12. 1998 a dále počátkem roku 1999 vědomě vystavil nekryté šeky šekovníků B. O. T. N. A., N. B. v U., B. o. A. T., N. A. Dále je zřejmé, že účty byly otevírány od 16. 8. 1998 a ze zpráv zahraničních bank a dalších listinných důkazů se podává, že byly uzavřeny pro přečerpání nebo údajný podvod po velmi krátké době. Byly otevřeny prakticky jen po dobu tři měsíců. V tomto světle tedy obhajoba obviněného nemůže obstát, a proto bylo nutno i dílčí útoky spadající na přelom roku 1998 a 1999 zahrnout do výroku o vině. V jeho neprospěch dále svědčí množství vystavených šeků a doba, po jakou se trestné činnosti dopouštěl.

Jednotlivé dílčí útoky obsahují skutková zjištění, která zcela jednoznačně popisují podvodné jednání obviněného. Trestná činnost obviněného vykazuje určitou systematičnost, která byla založena na získávání finančních prostředků oklamáním poškozených. Tímto způsobem si zajišťoval prostředky k obživě. Pro trestné činy majetkového charakteru je takové jednání typické, kdy dílčími útoky pokračujícího trestného činu je naplňována stejná skutková podstata. V daném případě bylo shledáno zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Obviněný obelhával poškozené tím, že vystupoval jako zámožný podnikatel (mající konta a majetek v zahraničí) nebo ohromoval poškozené svými velkolepými plány. Ve skutečnosti je však nebylo jeho úmyslem realizovat. Část jeho trestné činnosti se odvíjela od založení společnosti S. I v tomto případě bylo však zjištěno, že tato společnost nevyvíjela žádnou reálnou hospodářskou činnost, výpisy z účtů byly bez pohybu, společnost neměla žádný kapitál a na složení základního kapitálu si obviněný vypůjčil. Jinými slovy řečeno, svou solventnost obviněný jen předstíral. Je třeba konstatovat, že jeho jednání nelze upřít jistou promyšlenost a vychytralost, přičemž v kombinaci s vystavováním nekrytých šeků trestná činnost obviněného dosahuje vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost. Není pochyb, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu jsou pokryty úmyslným zaviněním obviněného.



Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. června 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann