6 Tdo 560/2005
Datum rozhodnutí: 27.10.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 560/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2005 dovolání, které podal obviněný V. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 7 To 157/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 4/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 18 T 4/2004, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené E. V., částku ve výši 18.820,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. D. Ch., M. K. a Ing. L. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obviněný V. M., jeho matka D. M. a v neprospěch obviněného krajský státní zástupce v Českých Budějovicích - pobočka Tábor.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 7 To 157/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného V. M. uznal vinným, že

dne 24. 3. 2004 v době od 11.00 hod. do 14.00 hod. v H. C., okr. P., v prodejně maso-uzeniny, na nám. T. G. M. č., nejméně sedmi údery kladivem do oblasti hlavy a nejméně sedmi bodnutími nožem do oblasti trupu usmrtil majitele prodejny F. P., bytem tamtéž, kterému tak způsobil sečnou ránu nad vnitřním okrajem pravého obočí, sečnou ránu v zevním okraji levého obočí, bodnořeznou ránu před levým ušním boltcem, dvě sečné rány na přechodu krajiny čelní a temenní prolamující čelní kost, dvě tržnězhmožděné rány na přechodu krajiny čelní a temenní prolamující klenbu lební, povrchní ránu bodného charakteru v levé krajině spánkové, bodnořeznou ránu na pravé straně hrudníku pronikající pravou plící, bodnořeznou ránu vpravo na hrudníku pronikající játry, bodnořeznou ránu při mečíku hrudní kosti pronikající do pravého jaterního laloku, bodnořeznou ránu vlevo na hrudníku pronikající játry, žaludkem a slinivkou břišní, bodnořeznou ránu vlevo na hrudníku pronikající levou ledvinou, bodnořeznou ránu pod levým obloukem žeberním, bodnořeznou ránu vlevo v nadbřišku, dva nábody vlevo v nadbřišku a natětí základního článku malíku levé ruky, tedy zranění, kterým poškozený na místě podlehl, a poté v prodejně odcizil finanční prostředky v nezjištěné výši.

Takto zjištěný skutek soud druhého stupně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené E. V., částku ve výši 18.820,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. D. Ch., M. K. a Ing. L. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. V. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněného V. M. a jeho matky D. M. zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl výroky o vině, trestu včetně způsobu jeho výkonu a náhradě škody a opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V úvodu svého podání obviněný předeslal, že skutek, pro který byl odsouzen, nespáchal a řízením, které rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo a samotným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon. Namítl, že nebyly vyhledány a provedeny všechny důkazy nezbytné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž není důvodných pochyb, nebyly stejně pečlivě objasňovány skutečnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, některé obhajobou navržené důkazy byly opomenuty. Důkazy, které byly vyhledány a provedeny, byly hodnoceny mnohdy nelogicky a účelově v jeho neprospěch. Tím byla porušena zásada presumpce neviny, oficiality, vyhledávací, volného hodnocení důkazů a legality. Rovněž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ).

Dále obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný důvod dovolání naplněn. Předně vytkl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jímž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., tj. spáchaným v úmyslu získat majetkový prospěch, došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, protože vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřoval vrchní soud. Zvolená kvalifikace nemá ve zjištěném skutku dostatečný podklad, přičemž není ani náležitě zdůvodněna. K svému rozhodnutí soud druhého stupně uvádí pouze domněnku, že čin obviněného nemohl být motivován ničím jiným, než úmyslem získat majetkový prospěch a nesprávně tvrdí, že tento závěr obsahuje i skutková věta napadeného rozsudku. V této souvislosti obviněný označil argumentaci soudu uvedenou v odůvodnění rozsudku za pouhé spekulace a domněnky. Namítl, že odcizení jakýchkoli finančních prostředků na místě činu se nepodařilo prokázat a jediným důkazem jsou svědecké výpovědi příbuzných zavražděného, přičemž ani oni ztrátu finančních prostředků s určitostí netvrdí. Zmínka odvolacího soudu o náhle pojatém úmyslu dává prostor pochybnostem o náhlosti tohoto úmyslu, tedy zda se toto tvrzení vrchního soudu nedá vyložit i jako úmysl náhle pojatý při útocích na poškozeného, popřípadě až po těchto útocích. Obviněný připomněl vymezení trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. v trestním zákoně. Podle jeho názoru lze ze skutkové věty usuzovat pouze na úmysl pachatele jiného usmrtit a teprve posléze pojatý úmysl odcizit v prodejně finanční prostředky a získat tak majetkový prospěch až po usmrcení poškozeného, nikoliv na úmysl vraždit jako prostředek pro získání majetkového prospěchu. Zvolená právní kvalifikace odvolacího soudu proto nemá dostatečný podklad ve zjištěném skutku, neboť se jedná o trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Obviněný konstatoval, že v řízení nebyla zachována zásada totožnosti skutku, neboť byl uznán vinným a byl mu uložen trest pro skutek neuvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání. Upřesnil, že na změnu právní kvalifikace skutku podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. byl upozorněn dne 18. 6. 2004 s tím, že podle zjištěných skutečností měl jiného úmyslně usmrtit v úmyslu získat majetkový prospěch. Tato právní kvalifikace však neměla ve skutku, jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 4. 2004 podklad, neboť v něm nebylo o žádném odcizení finančních prostředků zmínky. Rovněž obžaloba byla podána v rozporu s ustanovením § 176 odst. 2 tr. ř., tj. pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Zmíněným postupem došlo k porušení trestního řádu a práva obviněného na obhajobu zaručeného v čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy.

Taktéž obviněný vyjádřil přesvědčení, že nesprávné zjištění skutkového stavu má vždy vliv na nesprávné právní posouzení skutku, aniž by tyto dvě roviny procesní činnosti bylo možné vždy striktně oddělit. Podle jeho názoru nebyly v řízení předcházejícímu napadenému rozsudku ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. provedeny všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž není důvodných pochybností, přičemž soudy při svém rozhodování z takto zjištěného stavu ani nevycházely. Provedené důkazy nebyly hodnoceny řádným způsobem, nýbrž zcela povrchně a účelově v jeho neprospěch; některé významné důkazy byly dokonce opomenuty. Soud se nevyrovnal s celou řadou svědeckých výpovědí, ignoroval obviněným uvedenou časovou posloupnost jeho pohybu, některé důležité svědky odmítl vyslechnout. Obviněný zdůraznil, že výpovědi všech svědků, vyjma svědků D., H., Š. a M. M., se s jeho výpovědí shodují a pomocí těchto svědeckých výpovědí je pohyb jeho osoby inkriminovaného dne po obci přesně zmapován. V podrobnostech rozvedl výpovědi jmenovaných svědků a svědka Ing. L. K. s tím, že byly prováděny a hodnoceny zcela účelově v jeho neprospěch. Provedené dokazování je povrchní a závěry nelogické. Obviněný vytkl soudu, že odmítl obhajobou navržené svědecké výslechy, a to osob, které viděly poškozeného v den vraždy kolem 14.00 hod. živého. Dále MUDr. P. H., ošetřujícího lékaře RZP a členů posádky vozidla RZP, kteří byli na místě záhy po nálezu poškozeného. Rovněž nebyl v odvolacím řízení proveden navrhovaný doplňující výslech svědka Ing. L. K.

Podle obviněného soud druhého stupně označil nesprávně za přímý důkaz nález krve zemřelého na jeho mikině, i když se nepodařilo prokázat, jakým způsobem se tam dostala. Skvrna se mohla na mikinu dostat kdykoliv, zvláště když od spáchání vraždy do okamžiku vydání mikiny uplynulo sedm dnů. Obviněný uvedl, že zmíněnou věc neměl po celou dobu nablízku, mohla k ní mít přístup jakákoli třetí osoba. Je v rozporu s logikou, že by se ani nepokusil tuto skvrnu vyprat nebo se věci zbavit. Tvrzení soudu, že se skvrna na mikinu dostala právě v okamžiku vražedného útoku, je zjednodušené a hypotetické. Není vyloučeno, že vražda byla spáchána v této mikině někým jiným než jeho osobou a posléze vrácena na původní místo. Je nepravděpodobné a přímo nemožné, aby na oblečení pachatele ulpěla při tak brutálním útoku pouze takováto jediná malá skvrnka, když zbylé oblečení včetně bot by zůstalo bez jakýchkoli stop. V pitevním protokolu je přitom uvedeno, že krev by se měla nacházet na útočníkovi či jeho oděvu. Zůstala pominuta okolnost, že v den vraždy byla zima a všechny svědecké výpovědi se shodují v tom, že obviněný měl na sobě oblečenou bundu, kterou nosíval zapnutou.

Proti jeho osobě svědčícím nepřímým důkazem je nález vlasů ve výtřepu z oděvu jednak poškozeného, které mají shodné vlastnosti s vlasy obviněného a jednak obviněného, jež mají shodné vlastnosti s vlasy F. P. Obviněný namítl, že shoda vlasů je pouze druhová a procentuálně se vyjádřit nedá. V případě individuální identifikace bylo možno zadat provedení expertizy na DNA, což však soud neučinil. Ohledně důkazu, kterým je výtřep ze svetru obviněného a v němž byly nalezeny vlasy se shodnými druhovými vlastnostmi s vlasy zemřelého, si soud odporuje. Nevysvětluje, jak je možné, že by stopy z místa činu ulpěly jak na mikině, tak zároveň i svetru, nehledě na to, že nebyla provedena analýza jejich DNA. Vlasy druhově shodné s vlasy zemřelého byly nalezeny i ve výtřepu zimní bundy patřící otci obviněného, která byla vydávána za bundu obviněného. Dále vlas shodných vlastností s vlasy obviněného byl nalezen ve výtřepu zimní bundy patřící vnukovi zemřelého, přičemž byla označena za bundu poškozeného. Tyto skutečnosti svědčí o nedbalé práci policejního orgánu. Nepřímý důkaz - trasologická stopa č. 17 není ve spise vůbec obsažena, její fotodokumentace je nedostatečná a je otázkou, zda je vůbec způsobilá k jakémukoliv porovnání. Z odborných vyjádření z oboru kriminalistické techniky a expertiz vyplývá, že otisk části podešve umožňuje stanovit pouze částečnou skupinovou příslušnost. Navíc byla shledána pravděpodobná shoda nejen s podešví V. M., ale i s většinou bot, které byly ke zkoumání předloženy. Obviněný upozornil, že na místě činu policie zajistila pouze jedinou trasologickou stopu, když v předmětný den prokazatelně chvílemi sněžilo, pršelo a do obchodu kromě poškozeného vstoupilo několik osob včetně personálu RZP, což ukazuje na to, že tyto stopy musely být po činu uklizeny. Vytkl, že skutek, tak aby odpovídal stavu místa činu, je hlediska krevních stop, neproveditelný. V rámci svých tvrzení se soud dopustil spekulací, když k těmto odborným otázkám nevyslechl znalce-patologa. K hustému stříkanci krve na parapetu nemohlo dojít po úderu kladivem nebo sekyrou do hlavy nebo útokem nožem na trup poškozeného, který stál nejméně 50 cm od okna. Soud si nepoložil otázku, zda bylo možné, aby padající tělo po útoku se mohlo v poloze čelem k oknu zaklínit mezi pult a špalek, a to za situace, kdy všechny útoky měly být vedeny čelně. Nevěnoval pozornost zjištění, zda byly nalezeny smrtící nástroje; údajné vražedné nástroje byly úhledně srovnány na prodejním pultě a byly zcela čisté. Tvar rány na hlavě poškozeného nekoresponduje přikládaným nástrojům, jak naopak uzavřel soud, tedy kladivu ani sekyře. Soud se nezabýval ani tím, zda čin mohl být spáchán v souladu s popisem skutku. V tomto směru vycházel pouze z konstatování znalce MUDr. Z. Š., aniž by se fakty hlouběji zabýval. Na základě poznatků znalce by z hlediska uložení ran musel zemřelý zůstat ve vzpřímené poloze po celou dobu útoku, přičemž každé jednotlivé poranění mohlo vést ke smrti. Je však nepravděpodobné, aby v situaci, kdy oběti byly zasazovány smrtící rány velké intenzity v těsném sledu za sebou, zůstala ve vzpřímené poloze a nereagovala ani na základě pudu sebezáchovy. Neprokázanou je i doba úmrtí poškozeného. Z pitevní zprávy a následného znaleckého posudku vyplývá, že okamžik smrti byl odhadnut na den 24. 3. 2004 v asi 12.30 hod., a to plus mínus 2,8 hod. Obsah žaludku a toxikologické vyšetření svědčí o tom, že ke smrti došlo do hodiny po posledním jídle a vypití kávy. Při zvážení zvyklostí poškozeného stran jídla a pití kávy mělo být úmrtí posunuto na pozdější dobu, tj. až na 15.00 hod. V záznamu o výjezdu RZP je doba smrti odhadnuta lékařem na 15.30 hod. Lékař RZP však nebyl v přípravném řízení vyzván k podání vysvětlení a nebyl obstarán záznam o prohlídce mrtvého. Tyto důkazy vyhledané a navržené obhajobou odvolací soud odmítl provést. Při stanovení doby smrti nebylo zohledněno, že tělo poškozeného se nacházelo po přemístění v průvanu, což urychluje jeho chladnutí. Na okamžik úmrtí lze usuzovat i z výpovědi svědka P., který do prodejny vstoupil kolem 15.30 hod. a poškozeného neviděl, žádného ležícího těla si nevšiml, stejně jako tvrdil, že na stolku s kráječem se vražedné zbraně nenacházely. Podle mínění obviněného je z uvedených skutečností zřejmé, že si znalecký posudek z oboru patologie do značné míry odporuje, případně se nedoplňuje s ostatními důkazy. Dále v rozporu s běžnou praxí nebyl proveden vyšetřovací pokus ani rekonstrukce události. Soud odmítl i jako důkaz fyziodetekční vyšetření obviněného (tzv. detektorem lži) za účelem prověření pravdivosti a věrohodnosti jeho výpovědi, ačkoliv současná judikatura a ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. tento důkaz připouští.

Policejní orgán postupoval způsobem vyvolávajícím pochybnosti o celkové objektivnosti a věrohodnosti důkazů, které byly v průběhu řízení získány. V řízení nebylo postupováno nestranně a nezaujatě, proti obviněnému svědčící okolnosti nebyly objasňovány jako ty, které svědčily v jeho prospěch. Vyšetřování jako by se zaměřilo na prokázání viny jediné osobě a bylo účelově vedeno pouze jedním směrem. Navíc práci vyšetřujícího orgánu lze označit za nedbalou. V tomto směru obviněný poukázal na nedostatečnou dokumentaci daktyloskopických stop na místě činu a absenci zjištění možných otisků prstů v prodejně. Místo činu nebylo důsledně ohledáno, nebyly ohledány a zdokumentovány ostatní prostory domu včetně přilehlých. Spis neobsahuje trasologickou stopu č. 17 a její fotodokumentace ve spise je nedostatečná. Na místě činu nebyly zajištěny mikrostopy. Nebylo zjištěno, kteří zákazníci přišli v den vraždy do prodejny, co nakupovali a za kolik peněz; nebyl zjištěn časový snímek posledního dne zemřelého. Nebyl řádně zdokumentován počet, hodnota, celková suma ani uložení bankovek nalezených v šuplících kanceláře řeznictví. Nebyly zjištěny neznámé osoby, jejichž pohyb byl toho dne ve městě zaznamenán. Nebylo provedeno šetření ve věci malého notesu , do něhož si poškozený zapisoval osoby, kterým prodával na dluh, ani šetření ohledně dvou sešitů s dlužními úpisy . V rámci poukazu na nedbalou práci policejního orgánu obviněný připomněl výše zmíněné záměny týkající se dvou zimních bund, přičemž došlo i ke zmaření možnosti prohlídky zimní bundy svědka Ing. L. K.

Soudu se nepodařilo nalézt uspokojivý motiv činu. Nepodařilo se prokázat, zda bylo něco z prodejny odcizeno, a pokud se mělo jednat o finanční prostředky, tak v jaké výši. Poukaz soudu na špatnou finanční situaci obviněného ho neopravňuje k tomu, aby bez dalšího usuzoval na motiv loupežné vraždy. V této spojitosti obviněný označil úvahy soudu druhého stupně za spekulace. Namítl, že způsob jeho života byl v souladu se zákonem, mezi obyvateli obce byl oblíben, nikdy nikomu neublížil a kromě finančních prostředků, které vybral z účtu svého otce, nic neodcizil. Záhy po události nastoupil do zaměstnání v úmyslu obstarat si finanční prostředky vlastní prací. Navíc není agresivní osobou schopnou spáchat tak brutální čin. Otázka motivu tudíž měla být objasněna za pomoci znalců - psychologů. Obviněný upozornil, že ve vedlejší místnosti, kde byla nalezena jediná trasologická stopa, byly nalezeny tisícikorunové bankovky. Je v naprostém rozporu s jakoukoliv logikou, aby pachatel, který vraždil za účelem odcizení finančních prostředků, je (aniž by snad byl někým vyrušen) na místě činu zanechal.

Obviněný uzavřel, že proti němu svědčící nepřímé důkazy, a to svědecké výpovědi, trasologická stopa č. 17, stopa DNA zemřelého na mikině a výtřep z jeho oděvu a oděvu poškozeného, jsou v některých případech zcela pochybné, mají minimální důkazní hodnotu, ale navíc ještě netvoří ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, nelze z nich dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru, a tudíž nejsou dostatečným podkladem pro uznání jeho viny. Soudu se nepodařilo zjistit skutkový stav věci, o němž není důvodných pochyb, což mělo samozřejmě vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Napadený rozsudek proto neobstojí z pohledu jednoduchého ani ústavního práva, v souvislosti s čímž obviněný poukázal na řadu souvisejících ústavních nálezů řešících problematiku vad důkazního trestního řízení.

V petitu obsáhlého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí a podle § 265k odst. 1, § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 7 To 157/2004, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu Vrchního soudu v Praze postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř. a na podkladě dovolání a obsahu spisů, pokud dospěje k závěru, že by měl být odložen výkon rozhodnutí, předložil bez zbytečného odkladu spis s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že ze základních a obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Vyjádřila souhlas se závěrem soudu druhého stupně, že čin obviněného nemohl být motivován ničím jiným, než úmyslem získat majetkový prospěch. Konstatovala, že tento závěr obsahuje skutková věta uvedená v rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně s tím, že o jiném motivu napadení poškozeného nenasvědčuje žádná zjištěná okolnost činu, neboť obviněný se s poškozeným nestýkal, neměli spolu žádné spory, dluhy, a tudíž ani důvody pro vyřizování účtů takovýmto způsobem. Státní zástupkyně zdůraznila, že objektivně zjištěná neutěšená finanční situace obviněného, způsob jeho života, způsob provedení činu a hlavně odcizená hotovost potvrzená pozůstalými dovolují učinit spolehlivý závěr, že útok proti poškozenému byl vyvolán, třebaže i náhle pojatým úmyslem získat peníze poškozeného. Připomněla, že šlo o opakovaný útok, proti staré osobě provázený značnou dávkou brutality, který v dané lokalitě vyvolal značné rozhořčení místních obyvatel, a proto je použitá právní kvalifikace ve smyslu § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. i z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. zcela přiléhavá. Podle názoru státní zástupkyně je možno s ohledem na dostupný spisový materiál konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. M. jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného V. M. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. trestního práva, občanského práva, obchodního práva apod.). Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Při rozhodování o dovolání je skutkový stav hodnocen pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet z konečného skutkového stavu tak, jak byl v průběhu trestního řízení soudem prvého nebo druhého stupně zjištěn a je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, přičemž je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku odpovídá příslušné skutkové podstatě trestného činu, jímž byla obviněná osoba napadeným rozhodnutím uznána vinnou.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V dovolání obviněný namítá, že skutek, pro který byl odsouzen, nespáchal. Konstatuje, že v řízení, jež rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo a samotným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon, neboť nebyly vyhledány a provedeny všechny důkazy nezbytné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž není důvodných pochyb. Vznáší pochybnosti o celkové objektivnosti a věrohodnosti důkazů získaných v průběhu vyšetřování policejním orgánem a vytýká jeho nedbalou práci. Nebyly stejně pečlivě objasňovány skutečnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch a některé obhajobou navržené důkazy byly opomenuty. Důkazy, které byly vyhledány a provedeny, byly mnohdy hodnoceny nelogicky a účelově v jeho neprospěch. Podle obviněného byla porušena zásada presumpce neviny, oficiality, vyhledávací, volného hodnocení důkazů a legality, dále právo na spravedlivý proces a právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Je zřejmé, že těmito vznesenými námitkami, které jsou v dovolání podrobně rozvedeny, obviněný primárně zpochybňuje správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž v těchto tvrzených procesních nedostatcích až následně spatřuje vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán.

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zahrnout ani výhradu obviněného, že v trestní řízení nebyla dodržena totožnost skutku (176 odst. 2, § 220 odst. 1 tr. ř.), neboť jde námitku zpochybňující dodržení procesních ustanovení trestního řádu a nikoli hmotného práva.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

V mimořádném opravném prostředku obviněný V. M. také zpochybňuje správnost právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a to jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Podle jeho mínění nemá zvolená právní kvalifikace dostatečný podklad ve zjištěném skutkovém stavu a není náležitě zdůvodněna. Tato námitka obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Ve stručnosti lze připomenout, že v úmyslu získat majetkový prospěch je vražda spáchána zejména v případech, kdy jednání pachatele bude směřovat k zmocnění se věci, peněz nebo jiného majetku oběti. Může však jít i o jiné případy, např. pachateli byla za provedení vraždy přislíbena odměna, dále vzhledem k okolnostem pachatel odměnu důvodně očekává apod. V úmyslu zakrýt jiný trestný čin bude vražda spáchána především tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu rozhodne po jeho dokonání poškozenou osobu usmrtit v úmyslu odstranit ji jako svědka svého trestného činu. Znak v úmyslu usnadnit jiný trestný čin je naplněn v případech, kdy k zavraždění dojde v rámci přípravy, pokusu nebo již v rámci vlastního páchání jiného trestného činu, a to buď k usnadnění podmínek k spáchání takového jiného činu, nebo k odstranění překážek bránících v jeho dokonání nebo dokončení. Za jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze obecně považovat pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o naprosté neúctě k lidskému životu.

Z tzv. právní věty napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud považoval znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. za naplněné tím, že obviněný jiného úmyslně usmrtil v úmyslu získat majetkový prospěch.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný V. M. nejméně sedmi údery kladivem do hlavy a nejméně sedmi bodnutími nožem do oblasti trupu usmrtil F. P., majitele prodejny maso - uzeniny v H. C., neboť mu tím způsobil v rozhodnutí blíže specifikovaná velmi závažná poranění, kterým poškozený na místě podlehl, a poté v prodejně odcizil finanční prostředky v nezjištěné výši.

Již Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře po vyhodnocení důkazů v rámci posouzení jednání obviněného v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl: rozhodující je objektivní zjištění o brutalitě útoku, který jednoznačně směřoval k fatálnímu následku. Není nejmenších pochyb o tom, že obžalovaný svým útokem sledoval způsobení smrti napadeného. Kromě četnosti a intenzity těchto útoků, které směřovaly na důležité orgány lidského těla, snaha obžalovaného o usmrcení napadeného je dána také použitím dvou smrtících nástrojů. Zejména pak řada bodnořezných ran byla smrtelných. Smrtelnému následku nebylo možno zabránit ani sebevčasnější a sebekvalifikovanější lékařskou pomocí. Obžalovaný tak jednal nepochybně v úmyslu přímém, s cílem poškozeného usmrtit. (str. 21 rozsudku soudu prvého stupně).

V odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. konstatoval: čin obžalovaného nemohl být motivován ničím jiným, než úmyslem získat majetkový prospěch. Tento závěr nakonec obsahuje i skutková věta uvedená v napadeném rozsudku, a to poté v prodejně odcizil (rozuměj obžalovaný) finanční prostředky v nezjištěné výši. Úvaze nalézacího soudu o jiném motivu napadení poškozeného nenasvědčuje žádná zjištěná okolnost činu, neboť obžalovaný se s poškozeným nestýkal, neměli spolu žádné spory, dluhy a tudíž ani nijaké důvody pro vyřizování účtů takovýmto způsobem. Uvádí-li krajský soud, že se v tomto směru nabízí jako motiv snaha obžalovaného získat zakoupený salám na dluh, což se poškozenému nemuselo zjevně líbit a což mohlo být důvodem k útoku obžalovaného, pak přesto, že jde o absurdní konstrukci, zcela pomíjí, že i tento důvod reprezentuje záměr získat majetek oběti. Odvolací soud dále zdůraznil: Objektivně zjištěná neutěšená finanční situace obžalovaného, způsob jeho života, způsob provedení činu, ale hlavně odcizená hotovost potvrzená pozůstalými však dovolují učinit spolehlivý závěr, že útok proti poškozenému byl vyvolán, třebaže i náhle pojatým, úmyslem získat peníze poškozeného Z hlediska naplnění požadavku ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. soud druhého stupně připomněl, že šlo o opakovaný útok, proti staré osobě a provázený značnou dávkou brutality, který v dané lokalitě vyvolal značné rozhořčení místních obyvatel (vše na str. 11 a 12 napadeného rozsudku).

V kontextu se shora uvedenými skutkovými a právními argumenty Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu předmětného skutku, a to ve spojení s jeho rozvedením v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, vyplývá, že v posuzovaném případě zjištěným jednáním obviněný V. M. naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že útok obviněného proti poškozenému F. P. byl vyvolán úmyslem získat peníze jmenovaného a nikoli, že by takový úmysl mohl být pojat v průběhu útoku na poškozeného, nebo až po něm, jak je namítáno v dovolání. Správné právní kvalifikaci skutku, která je i náležitě zdůvodněna, odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu aplikovaná právní věta. Proto nebylo možno námitky obviněného, jež relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.



Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. M. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který uplatnil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k