6 Tdo 559/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 559/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 9 To 90/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 34 T 5/2006, byli obvinění Ing. M. R. a J. R. uznáni vinnými pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že oba obžalovaní společně po vzájemné dohodě o způsobu provedení činu, v průběhu let 2002 2005, způsobili celkovou škodu 32.125.075,93 Kč tak, že obžalovaný J. R. vystavil jako podnikatel J. R. K., pro odběratele S. s. a ž. a.s., odštěpný závod, později S. s. a ž. a.s., OZ oblast Č. z., faktury a jako jediný jednatel jménem společnosti K.-U. s.r.o., pro odběratele S. s. a ž. a.s., OZ oblast Č. z., faktury, tedy faktury znějící na celkovou částku 32.125.075,93 Kč, kterými fakturoval práce a služby, které ve skutečnosti nebyly pro odběratele provedeny, obžalovaný ing. M. R. zajistil proplacení faktur, celá fakturovaná částka byla vyplacena z účtu odběratele na účet vedený na jméno obžalovaného J. R., případně účet vedený na jméno společnosti K.-U. s.r.o., o získané peníze se obžalovaní rozdělili tak, že obžalovaný J. R. jako jediná osoba oprávněná disponovat účty z nich průběžně po zaplacení jednotlivých faktur vyzvedával peníze v hotovosti a přesně nezjištěné částky předával obžalovanému ing. M. R. .

Podle § 250 odst. 4 tr. zák. byl za tento trestný čin obviněný Ing. M. R. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku a obviněný J. R. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu obviněný Ing. M. R. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný J. R. do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost S. s. a ž. a.s., Odštěpný závod Č. z., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a poškozená společnost S. s. a ž. a.s., Odštěpný závod Č. z., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 9 To 90/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Obviněné Ing. M. R. a J. R. uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., protože oba obžalovaní společně po vzájemné dohodě o způsobu provedení činu, v průběhu let 2002 2005 způsobili S. s. a ž., a.s., OZ Č. z., celkovou škodu 32 125 075,93 Kč tak, že obžalovaný J. R. vystavil jako podnikatel J. R. K., pro odběratele S. s. a ž. a.s., později S. s. a ž. a.s., OZ Č. z., faktury a jako jediný jednatel jménem společnosti K.-U. s.r.o., pro odběratele S. s. a ž. a.s., OZ Č. z., faktury, tedy faktury znějící na celkovou částku 32 125 075,93 Kč, kterými fakturoval práce a služby, které ve skutečnosti nebyly pro odběratele provedeny a obžalovaný Ing. M. R. z titulu funkce ekonomického náměstka odštěpného závodu S. s. a ž. Č. z. jako nadřízený předložil pracovnicím výrobní účtárny fingované faktury jako pravé k proplacení a vylákal tak vyplacení fakturovaných částek z účtu odběratele na účet vedený na jméno obžalovaného J. R. a na účet vedený na jméno společnosti K.-U. s.r.o., o získané peníze se obžalovaní rozdělili tak, že obžalovaný J. R. jako jediná osoba oprávněná disponovat účty z nich průběžně po zaplacení jednotlivých faktur vyzvedával peníze v hotovosti a přesně nezjištěné částky předával obžalovanému Ing. M. R. .

Za tento trestný čin odvolací soud odsoudil podle § 250 odst. 4 tr. zák. obviněného Ing. M. R. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a obviněného J. R. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon uloženého trestu obviněného Ing. M. R. do věznice s ostrahou a obviněného J. R. do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal oba obviněné k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti S. s. a ž. a.s., Odštěpný závod Č. z., částku 32.125.075,93 Kč.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. M. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, tak jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně, nemůže být za žádných okolností kvalifikován jako trestný čin podvodu. Namítl však i to, že minimálně v jednom případě je skutkový závěr učiněný soudy v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nesporným je podle něho, že k převodu inkriminovaných peněz došlo teprve poté, co faktury byly schváleny (příslušnými stavbyvedoucími), obsahovaly náležitosti podle interních předpisů a byly řádně kontovány a zúčtovány. Pokud faktury splňovaly všechny předpoklady, byly předány do finanční účtárny k proplacení. Již z tohoto faktu se podle jeho slov zdá být zcela vyloučeno, aby takové jednání mohlo být považováno z jeho strany a ve vztahu ke společnosti S. s. a ž. a.s. (dále jen SSŽ ) za uvedení v omyl. To platí i pro případ, že by skutečně byl původně dohodnut mechanismus popsaný ve výrokové části rozsudku, protože se nezdá být možné, že by účetní společnosti SSŽ, mohly být za těchto okolností kvalifikovaně, tj. způsobem, který předpokládá trestní zákon, uvedeny v omyl.

Dále dovolatel uvedl, že trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. je trestným činem úmyslným, avšak v rozsudku není uveden jeho vnitřní vztah k danému skutku, který má skutkovou podstatu předmětného trestného činu naplnit. Soud podle jeho názoru ani náznakem neuvádí, že by měl jednat v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe či jiného obohatit. K tomu dodal, že soud ani neprokázal jeho úmysl při jednání s J. R. poškodit společnost SSŽ, a to i přesto, že je obecně známo, že na posouzení toho, zda jednání obžalovaného vyčerpává skutkovou podstatu podvodu, závisí v prvé řadě na otázce, zda směřoval úmysl obžalovaného k tomu, aby někomu způsobil škodu. Z dikce ustanovení § 250 tr. zák. vyplývá, že pro toho, kdo se obohatí, musí být majetkové zvýhodnění neoprávněné, a proto nejde o podvod, jestliže někdo vylákal majetkové plnění, na něž měl právní nárok. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, což však podle dovolatele soud ve výroku svého rozhodnutí netvrdí. Z uvedeného tedy má být zřejmé, že skutek tak, jak je popsán soudem, neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu ve stádiu dokonání.

Dovolatel rovněž namítl, že soud se vůbec nezabýval jeho postavením ve společnosti SSŽ (odpovědností podle interních předpisů, pracovní příp. manažerské smlouvy). Ve vztahu ke svým podpisům na některých fakturách vyjádřil přesvědčení, že samotný podpis nemůže automaticky vyvolat jeho trestní odpovědnost. Podpis na faktuře znamená informaci pro finanční úřad, na koho se obracet v případě nejasností. V daném případě by tedy touto osobou byl on, ovšem s tím, že jako osoba pouze podepisující by se s žádostí o vysvětlení obracel na další osoby, konkrétně na účetní společnosti SSŽ. Podle jeho slov soudy nedostatečně vyjádřily znak skutkové podstaty uvedl někoho v omyl , což plyne z rozhodnutí soudů obou stupňů.

V další části dovolání dovolatel vyjádřil výhrady vůči výpovědi obviněného J. R., kterou soudy vzaly za usvědčující v celém rozsahu žalovaného skutku s tím, že je podpořena výpověďmi svědků z řad vedoucích pracovníků a stavbyvedoucích SSŽ apod. Akceptace této výpovědi je podle dovolatele v extrémním rozporu s dalšími důkazy a obecnou znalostí běžného lidského chování. V návaznosti na to interpretoval tu část výpovědi, v níž obviněný J. R. vypověděl, že vše začalo tím, když jej kontaktoval některý ze stavbyvedoucích, zda by nevystavil fingovanou fakturu a po jejim zaplacení nekoupil kopírku, jejíž nákup neschválilo vedení. S tímto postupem podle této výpovědi souhlasil i dovolatel. Nezodpovězenou však podle dovolatele zůstává otázka, že nikde nebylo prokázáno, kromě výše uvedené výpovědi, že by (dovolatel) jakoukoliv finanční částku převzal. V této souvislosti dovolatel poznamenal, že samotný fakt dispozičního oprávnění k účtu vedeného pro R. R. C., na který byly v jednom případě převedeny peníze, nemůže znamenat trestněprávní odpovědnost. Soudy sice považovaly za pravdivé vysvětlení obviněného J. R., že jednal po dohodě s dovolatelem, přičemž účelem bylo, aby převedenou částku mohl odečíst od daňového základu, avšak podle dovolatele pominuly důkazy spočívající v tom, že k převodu peněz došlo na základě smlouvy o reklamě ze dne 1. 6. 2004, uzavřené podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Nezisková organizace R. R. C. pořádala na autodromu v M. akci, při které bylo využito reklamních materiálů společnosti K.-U., čímž byla předmětná smlouva naplněna.

Za zásadní označil dovolatel zkoumání toho, zda tzv. přesun nákladů byl u společnosti SSŽ činností obvyklou či výjimečnou, k čemuž ze strany soudů obou stupňů nedošlo. Stěžejní námitka tedy spočívá v tvrzení o obecně užívaných praktikách tzv. přesunu nákladů v činnosti závodu SSŽ a vytváření finančních prostředků za účelem korumpování investorů státních úředníků a na obdobné účely. V této souvislosti dovolatel uvedl, že soud prvního stupně nevyloučil, že k některým přesunům nákladů uvnitř odštěpného závodu SSŽ mohlo docházet s tím, že nebylo dostatečně zjištěno, zda se tak stalo u faktur zahrnutých do výroku o vině. Soudy pak podle jeho slov ani nezkoumaly, proč k takovým přesunům docházelo a kam mohly směřovat peníze získané z takového jednání. V souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že při výběrových řízeních dochází zcela běžně k nezákonným postupům, kdy v nabídce je zhusta počítáno s 5% - 10% sumou objemu dané zakázky pro pracovníky investora v případě státních zakázek . Pokud by takové postupy nebyly ze strany vedoucích pracovníků SSŽ tolerovány, pak by tato společnost nedosáhla na státní zakázky a tito pracovníci by mohli přijít o své funkce, zaměstnání, zaměstnanecké výhody apod. Pokud by tyto postupy nebyly tolerovány ze strany vedoucích pracovníků, muselo by se na ně v krátké době přijít při sebemenší úrovni kontroly, navíc odštěpný závod K. V. prošel interními audity, inventurami i externím auditem s výrokem bez výhrad.

Dovolatel přitom zmínil výpovědi svědků Ing. D. H. a J. P., z kterých podle jeho slov vyplývá, že při provedení jakékoliv kontroly by se na takové postupy, pokud by nebyly ze strany vedoucích pracovníků společnosti SSŽ tolerovány, muselo přijít ve velmi krátké době. Ve vztahu k důvěryhodnosti obviněného J. R. ještě uvedl, že soudy se vůbec nezabývaly jeho majetkovými poměry, resp. majetkovými poměry jeho rodinných příslušníků, ačkoliv bylo ze strany obhajoby již dříve poukazováno na to, že za velmi krátké období osoby blízké tomuto obviněnému získaly majetek velmi vysoké hodnoty. K tomu dodal, že při podrobnějším zkoumání nabytí majetku těchto osob by se obviněný J. R. musel podrobněji vyjádřit, jakým způsobem byly finanční prostředky na nákup nemovitostí získány a komu finanční prostředky získané prostřednictvím jím označovaných fiktivních faktur směřovaly.

K závěru soudu, podle něhož nesprávně poučil pracovnice účtárny, a to zejména tím, že jim neposkytl potřebné informace o nařízení, a vytvořil si tak možnost proplácení faktur neschválených všemi odpovědnými pracovníky, dovolatel namítl, že z obsahu přílohy uvedeného nařízení vyplývá, že toto opatření podepsal u výtisku jako ekonom provozní jednotky dne 20. 4. 1998, tedy v době, kdy jako účetní na odštěpném závodu pracovaly J. K. a M. Č. H., které pak pracovaly na účtárně i za jeho působnosti a musely tak nepochybně být ekonomickou a správní náměstkyní Ing. D. H. s obsahem opatření seznámeny.

V návaznosti na uvedené dovodil, že skutkový děj, tak jak byl popsán soudem prvního stupně, nevede k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Podle jeho přesvědčení lze popis děje vyložit minimálně vícero způsoby, mimo jiné i způsobem, podle něhož by nemohl být trestný čin vůbec spáchán, a soudy obou stupňů tudíž postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když se při možnosti různého výkladu skutkového děje nepřiklonily k výkladu pro něho méně závažnému.

Výhrady pak uplatnil též vůči výroku o náhradě škody. Uvedl, že v daném případě jsou pochybnosti o tom, zda fakticky způsobená škoda nebyla přesunuta na investory jednotlivých staveb, nebylo dostatečně odůvodněno a zjištěno, zda skutečně celá výše škody byla způsobena společnosti SSŽ. K objasnění této záležitosti by bylo zapotřebí podrobně zkoumat účetnictví společnosti SSŽ, a to přibráním znalce, resp. vyžádáním znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, jednotlivých investorů a staveb. Vzhledem k tomu, že finančními prostředky disponoval pouze obviněný J. R., se ve vztahu k dovolateli jeví výrok o náhradě škody jako přinejmenším předčasný a nedostatečně zdůvodněný.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 9 To 90/2006, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 34 T 5/2006, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co stručně zmínil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a v krátkosti zrekapituloval dovolací námitky, se v teoretické rovině vyjádřil ke spolupachatelství se smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. V návaznosti na to připomněl podstatnou část skutkové věty z rozsudku soudu druhého stupně, přičemž konstatoval, že z takto formulované skutkové věty jednoznačně vyplývá, že dovolatel jednal po vzájemné dohodě společně s obviněným J. R., který vystavoval fiktivní faktury, o jejichž fiktivnosti dovolatel věděl a v souladu s předchozí dohodou je z titulu své funkce nechával proplatit jako pravé a o získané peníze se s obviněným J. R. dělil. Zjištěný skutek popsaný ve skutkové větě tak obsahuje všechny zákonné znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.

Učiněná skutková zjištění přitom soud neopřel pouze o doznání obviněného J. R., který plně usvědčuje i dovolatele, nýbrž i o řadu dalších důkazů, které s obsahem výpovědi jmenovaného obviněného korespondují. Zejména jde o svědecké výpovědi J. P., Ing. V. D., Ing. D. H., Ing. A. R., Ing. Z. S., M. S., J. J., J. P. a další. V podrobnostech státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.

Podle státního zástupce nemůže obstát ani stěžejní námitka dovolatele o běžné praxi při vytváření tzv. černých fondů. Touto námitkou se v odůvodnění svého rozsudku náležitě zabýval soud druhého stupně, který logicky vysvětlil důvody, pro které jde o námitku irelevantní byť by bylo možno dovolatelem proklamovanou běžnou praxi obecně připustit, v případech uvedených ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu jde o fakturaci prací, které nebyly nikdy vykonány a provedeným dokazováním bylo přesvědčivě prokázáno, že šlo o podvodné jednání obou obviněných. Státní zástupce pak ještě dodal, že i výrok učiněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. je správný a zákonný, jelikož má oporu v provedeném dokazování.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný Ing. M. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především neúplné dokazování (zvláště ve vztahu k objasnění věrohodnosti spoluobviněného J. R. a zjištění poškozených subjektů včetně škody jim způsobené), nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění (včetně vymezení poškozeného a výše jemu způsobené škody), přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Převážně teprve sekundárně z uvedených skutkových výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Výše uvedené je nutno vztáhnout taktéž na tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovým závěrem učiněným soudy a provedenými důkazy. Důvodem dovolání nemůže být - jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. - samo o sobě tvrzení vytýkající údajný extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť takový důvod zde zahrnut není. Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje též z tvrzeného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, pak soudům nižších stupňů v tomto směru nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Svými dovolacími námitkami směřujícími k údajnému extrémnímu nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy tedy ve skutečnosti dovolatel nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto taková jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.).

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Pokud dovolatel namítl, že skutek, tak jak je popsán soudem, neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu ve stádiu dokonání, neboť z jeho strany nebyl naplněn znak uvedení jiného v omyl a soud ani náznakem neuvádí, že by měl jednat v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe či jiného obohatit, a netvrdí, že by došlo k obohacení pachatele nebo jiného, pak těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu může být zainteresováno až pět osob: pachatel, osoba uváděná pachatelem v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.

Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že dovolatel společně s obviněným J. R. po vzájemné dohodě o způsobu provedení činu, v průběhu let 2002 2005 způsobili S. s. a ž., a.s., OZ Č. z.,celkovou škodu 32.125.075,93 Kč tak, že obžalovaný J. R. vystavil jako podnikatel J. R. K., pro odběratele S. s. a ž. a.s., později S. s. a ž. a.s., OZ Č. z., faktury pro odběratele S. s. a ž. a.s., OZ Č. z., faktury, tedy faktury znějící na celkovou částku 32.125.075,93, kterými fakturoval práce a služby, které ve skutečnosti nebyly pro odběratele provedeny, a obžalovaný ing. M. R. z titulu funkce ekonomického náměstka odštěpného závodu S. s. a ž. Č. z. jako nadřízený předložil pracovnicím výrobní účtárny fingované faktury jako pravé k proplacení a vylákal tak vyplacení fakturovaných částek z účtu odběratele na účet vedený na jméno obžalovaného J. R. a na účet vedený na jméno společnosti K.-U. s.r.o., o získané peníze se obžalovaní rozdělili tak, že obžalovaný J. R. jako jediná osoba oprávněná disponovat účty z nich průběžně po zaplacení jednotlivých faktur vyzvedával peníze v hotovosti a přesně nezjištěné částky předával obžalovanému Ing. M. R.

V odůvodnění svého rozhodnutí k tomu nalézací soud, jehož skutková zjištění byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, konstatoval, že dovolatel Na základě provedených důkazů a výše uvedených úvah (hodnotící úvahy vztahující se k jednotlivým provedeným důkazům) dospěl soud k závěru, že oba obžalovaní jednali po vzájemné předchozí dohodě a každý z nich přispěl svým dílem k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona. Znaky trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona naplnili tím, že uvedli pracovníky společnosti SSŽ v omyl a způsobili tak bezprostředně na majetku společnosti SSŽ škodu ve výši 32.125.075,93 Kč. Není pochyb o tom, že se jedná o škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 trestního zákona, neboť způsobená škoda přesahuje 5.000.000,- Kč. O pokračující trestný čin ve smyslu § 98 odst. 3 trestního zákona jde vzhledem k tomu, že obžalovaní svým jednáním více útoky naplňovali stále tutéž skutkovou podstatu, jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotícím záměrem obžalovaných získat majetkový prospěch a jsou spojeny stejným způsobem spáchání a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Vzhledem k tomu, že čin byl spáchán ve spolupachatelství, není pro naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu podstatné, jaký konkrétní prospěch měl každý z obžalovaných. Není ani podstatné, jestli nějaký prospěch čerpaly jiné subjekty, např. společnost K.-U. s.r.o. či R. R. C., neboť postačí, že dojde k obohacení jiného .

Odvolací soud po přezkoumání věci došel k závěru, že obžalovaní vytvořením fingovaných faktur, jež obžalovaný R. z titulu své vedoucí funkce jako ekonomický náměstek odštěpného závodu předkládal svým podřízeným účetním ve výrobní účtárně k proplacení opatřené průvodkou a podpisy dalších osob, takže formálně nevzbuzovaly pochybnosti o tom, že by se nejednalo o řádné faktury, je (účetní) uvedl v omyl, neboť je (předmětné faktury) pokládaly za řádné a splnily jeho pokyn jako nadřízeného pracovníka k zaúčtování fingovaných faktur jako pravých a k jejich proplacení na účet obžalovaného R.

V souvislosti s uvedenými skutečnostmi je na místě připomenout, že podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání ( spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS).

Nutno pak konstatovat, že rozvedené skutkové okolnosti a závěry vyjadřují objektivní i subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Stručně shrnuto, dovolatel společně s obviněným J. R. uvedl v omyl pracovnice výrobní účtárny - fyzické osoby, které byly v dané věci oprávněny učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Vytvořili a dotyčným osobám předložili k proplacení jako pravé (řádné) faktury neodrážející skutečný stav věci (faktury na neprovedené práce a služby), přičemž každý z nich realizoval určitou část popsaného jednání, které ve svém souhrnu a ve vzájemné časové souvztažnosti bylo jednáním typicky podvodného charakteru ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. Dotyčné osoby pak tyto faktury skutečně považovaly za správné a řádné (zaúčtovaly je a zajistily jejich proplacení na účet obviněného J. R.), byly tedy oklamány.

Důsledkem takového společného podvodného jednání dovolatele a obviněného J. R., tedy v příčinné souvislosti s ním byla škoda na majetku jmenované poškozené obchodní společnosti (na cizím majetku) naplňující znak škoda velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Dodat lze v souvislosti s tím, že škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy, a to jak ve smyslu zmenšení majetku, tak v podobě ušlého zisku.

Jestliže obohacením (které se nemusí shodovat se způsobenou škodou) se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy, pak je ze skutkových zjištění učiněných soudy dostatečně zřejmé, že v posuzovaném případě došlo podvodným jednáním - v příčinné souvislosti s ním - k obohacení především dovolatele a obviněného J. R. Není ovšem od věci připomenout, že zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Z popsaných skutkových okolností současně zřetelně plyne úmyslné zavinění (i) dovolatele zahrnující podvodné jednání (včetně faktu společného jednání - viz již zjištění, že oba obžalovaní společně po vzájemné dohodě o způsobu provedení činu, ), následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky, a to zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Je totiž zjevné, že dovolatel společně s obviněným J. R. vědomě, záměrně, cíleně uváděli popsaným způsobem shora konkretizované osoby v omyl, a to právě proto, aby získali ke škodě společnosti SSŽ neoprávněný majetkový prospěch (a tento záměr také uskutečnili).

V daných souvislostech není od věci konstatovat (byť jde o záležitost skutkovou), že soudy obou stupňů se nezávadně vypořádaly se stěžejní námitkou dovolatele spočívající v tvrzení o obecně užívaných praktikách tzv. přesunu nákladů v činnosti závodu SSŽ a vytváření finančních prostředků za účelem korumpování investorů státních úředníků a na obdobné účely. Nalézací soud k uvedenému tvrzení dovodil, že k některým přesunům nákladů mohlo docházet, to však neprokazuje, že se jednalo o běžnou praxi a zejména to neprokazuje, že se tak stalo právě u faktur uvedených ve výroku rozsudku. Podle jeho zjištění k tomu u těchto faktur nedošlo. Výslovně (po zhodnocení důkazů) zdůraznil: Není tedy možné, aby se jednalo v případě faktur uvedených ve výroku rozsudku o přesuny nákladů , neboť nebyly nalezeny žádné faktury vystavené obžalovaným J. R., které by nebyly proplaceny (s výjimkami vysvětlenými níže). Nebyl tedy nalezen žádný prostor, který by umožňoval proplacení některých faktur na místo faktur jiných. Pokud by se jednalo o přesuny nákladů , fakturované částky by nemohly opustit účet SSŽ.

Odvolací soud k uvedené námitce obviněného mimo jiné uvedl (poté, co za správný označil výše uvedený závěr nalézacího soudu), že podstatou tzv. přesunu nákladů mezi stavbami byť jistě se jedná o porušení hospodářské kázně nebo minimálně o účetní nekázeň není totožné jednání, za něž byl obžalovaný R. uznán vinným. V případech zmiňovaný svědky z řad stavbyvedoucích SSŽ se jednalo vždy o přesun nákladů týkajících se prací, které byly skutečně vykonány ve prospěch poškozené SSŽ zatímco v případech uvedených ve skutkové větě napadeného rozsudku jde o fakturování prací, které pro SSŽ vykonány nebyly, což bylo provedenými důkazy přesvědčivě prokázáno. Obžalovaný R. tak ve svůj prospěch účelově ztotožňuje dvě odlišné skutečnosti účetní přesuny nákladů motivované kladným hospodářským výsledkem jednotlivých staveb, při nichž však nedocházelo k úniku finančních prostředků mimo sféru poškozené SSŽ a trestnou činnost obžalovaných, jejichž důsledkem došlo k neoprávněnému odčerpání peněz ke škodě SSŽ. Odvolací soud rovněž zdůraznil nad rámec úvah nalézacího soudu, že pokud by vedoucí pracovníci SSŽ používali naznačené nekalé praktiky k získávání peněz pro korupci apod., pak nelze věrohodně vysvětlit, proč by aktivně postupovali při odhalování trestné činnosti a podání trestního oznámení. Takové jednání by je totiž poškozovalo jak ekonomicky (tj. tím, že v budoucnu by uvedený způsob získávání peněz již nebyl možný, bylo by ohroženo získávání dalších zakázek apod.), tak i osobně z hlediska setrvání ve vedoucí funkci a tím, že by se sami vystavovali nebezpečí trestního postihu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v jednání dovolatele shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.). Nepochybil ani ve výroku o náhradě škody, který odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci a je v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř., § 420 odst. 1, § 438 odst. 1 a § 442 odst. 1, odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů.

Formálně právně relevantní argumentaci dovolatele proto nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona předmětné dovolání odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2007



Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý