6 Tdo 558/2013
Datum rozhodnutí: 20.06.2013
Dotčené předpisy: § 205 tr. zákoník, § 178 tr. zákoník



6 Tdo 558/2013-16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. června 2013 o dovolání obviněného Z. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 13. 2. 2013, č. j. 14 To 25/2013-359, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 83/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 13. 2. 2013, č. j. 14 To 25/2013-359, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 10. 2012, č. j. 1 T 83/2012-340, kterým byl obviněný uznán vinným pod bodem 1a, b) výroku rozsudku jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a pod bodem 2a, b) výroku rozsudku jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 13. 2. 2013, č. j. 14 To 25/2013-359, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je zmíněný dovolací důvod naplněn tím, že k nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo v důsledku zásadního rozporu mezi rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 8. 2012, č. j. 1 T 83/2012-309 a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 10. 2012, č. j. 1 T 83/2012-340, kdy nebylo postupováno podle zásady in dubio pro reo . V souvislosti s touto základní výhradou pak obviněný poukazuje na to, že původním rozsudkem byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn a až po zásahu soudu druhého stupně, který zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, došlo k jeho odsouzení, aniž by se změnila důkazní situace. Argumentuje tím, že v rámci nového řízení a dokazování po zrušení věci soudem druhého stupně, byl proveden pouze jeden nový důkaz, který však podle jeho mínění nemohl mít zásadnější následky pro změnu právní kvalifikace. Doplnění dokazování bylo učiněno pouze pro formu, aby bylo vyhověno rozhodnutí soudu druhého stupně. Je přesvědčen, že pouhé letmé nahlédnutí do spisu dává tušit, že se skutků nemohl dopustit, že celé řízení bylo vedeno tendenčně s cílem alespoň někoho potrestat, v tomto případě obviněného. Závěrem uvádí, že svým dovoláním napadá závěry soudů ve vztahu k neaplikaci zásady in dubio pro reo, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, stejně jako odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a obviněného v plném rozsahu obžaloby zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu Nejvyššímu soudu sdělila, že se k věci nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby dovolání obviněného bylo projednáno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud odvolací o vině obviněného. V této souvislosti odkazuje na tu skutečnost, že v řízení, které předcházelo odsuzujícímu rozsudku, byl nejprve obžaloby zproštěn, a až na základě zásahu soudu druhého stupně, který zprošťující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, byl nově uznán vinným, aniž by se důkazní situace změnila. V souvislosti s uvedenou argumentací je patrno, že výhrady obviněného směřují proti těm ustanovením, která upravují procesní postupy soudů - § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zásadu in dubio pro reo, nikoli proti hmotně právním ustanovením, která by odůvodňovala naplnění použitého dovolacího důvodu v dovolání. V souvislostí se zněním § 2 odst. 5, 6 tr. ř. je vhodné odkázat např. na to, že ..všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny přezkoumávat všechny podstatné okolnosti případu..; hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu . Pokud nebyly důkazy soudem prvního stupně při jeho zprošťujícím rozsudku hodnoceny podle uvedeného ustanovení, postupoval odvolací soud plně v souladu se zákonem, když takový rozsudek soudu prvního stupně zrušil. V novém rozhodnutí soud prvního stupně již podle názoru soudu druhého stupně dostál své povinnosti, pro něj vyplývající z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto také odvolání obviněného zamítl. V případě odkazu obviněného na nerespektování zásady in dubio pro reo soudem prvního, resp. druhého stupně, je nezbytné uvést, že také tato zásada spadá do kategorie procesních, nikoli hmotně právních ustanovení, tudíž odkaz na to, že nebyla aplikována a v tom je třeba spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno označit za námitku z pohledu zmíněného dovolacího důvodu irelevantní. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením, které je napadeno dovoláním vyplývá, které důkazy měly soudy k dispozici a jakým způsobem tyto důkazy hodnotily. Oproti původnímu zprošťujícímu rozsudku soud prvního stupně ve svém rozsudku, kterým uznal obviněného vinným, který předcházel vydání dovoláním napadenému usnesení, nejenže vyslechl policisty k okolnostem, za kterých byl prováděn výslech obviněného, ale odůvodnil ve smyslu § 125 tr. ř. své úvahy k zajištěným pachovým stopám, doznání obviněného z přípravného řízení a některým podstatným skutečnostem, jako byly okolnosti, kde se nacházely odcizené počítače, o jaký druh alkoholu se jednalo, které uváděl ve svém doznání obviněný, o kterých se ani poškození do té doby nezmiňovali, a o nichž tudíž nemohli mít podrobnější informace ani vyslýchající policisté apod., které v původním zprošťujícím rozsudku zůstaly soudem prvního stupně bez povšimnutí, a proto také zmíněný rozsudek musel být soudem druhého stupně zrušen. Jestliže tedy následně obviněný prostřednictvím obhájce tyto úvahy soudu zpochybňuje, a vytýká mu nerespektování zásady in dubio pro reo, nejde ve své podstatě o uplatnění výhrad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o snahu přesvědčit dovolací soud o tom, že zmíněné hodnotící úvahy jsou nesprávné, že se obviněný uvedeného jednání nedopustil.

K takto presentovanému okruhu námitek je však potřebné uvést, že jimi je obviněným presentován vlastní skutkový stav, odlišný od skutkového zjištění soudů a v této souvislosti musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann