6 Tdo 553/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 553/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. května 2007 o dovolání obviněného Ing. Z. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2006, č. j. 8 To 328/2006-168, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 92/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 8 To 328/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 7. 2006, č. j. 17 T 92/2006-153, z r u š u j í .

Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Znojmě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2006, č. j. 8 To 328/2006-168, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 7. 2006, č. j. 17 T 92/2006-153. Tímto rozsudkem byl Ing. Z. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 250 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným F. K., F. A. a F. B. škodu ve výši specifikované ve výroku rozsudku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný v době od 27. 12. 2002 do 3. 10. 2003 v M., okres Z., postupně odebíral jakožto jediný jednatel společnosti J. T. fa A. spol. s r. o., Ž., T., IČ, od poškozených zboží jateční dobytek, ačkoli si byl vědom špatné finanční situace firmy a skutečnosti, že společnost nemá dostatek prostředků k úhradě odebraného dobytka, kdy takto odebral

- ve dnech 27. 12. 2002, 13. 2. 2003, 12. 6. 2003 a 8. 8. 2003 od poškozené A. s. r. o. M. celkem 4 kusy prasnic v hodnotě 8.941,80 Kč,

- dne 28. 3. 2003 od poškozeného F. K. 1 kus hovězího dobytka v hodnotě 15.010,- Kč,

- ve dnech 2. 5. 2003, 25. 6. 2003 a 21. 8. 2003 od poškozeného F. A. 2 kusy hovězího dobytka a 12 kusů prasat v hodnotě celkem 72.656,50 Kč,

- dne 3. 10. 2003 od poškozeného F. B. 1 kus hovězího dobytka v hodnotě celkem 11.529,- Kč .

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný nepopírá, že by od poškozených nakoupil zvířata v cenách, jak jsou uvedeny ve výroku napadeného rozsudku (s výjimkou F. K., u něhož se domnívá, že vzhledem k zaplacené záloze na kupní cenu je dlužná částka nižší). Jak uvedl, byl vždy jediným společníkem a jediným jednatelem společnosti J. T. fa A., spol. s r.o. Tržby dosahovaly ročně 40.000.000,- až 60.000.000,- Kč. Hospodaření společnosti bylo vyrovnané, společnost každoročně dosahovala zisku. Hospodářská situace se na přechodnou dobu zhoršila v roce 2003, kdy v důsledku nemoci BSE byla společnost nucena zajišťovat prohlídku všech kusů zvířat, přičemž náklady na vyšetření jednoho kusu činily cca 1.450,- Kč. Nesměly se nadále zpracovávat střeva, hlava a další části zvířat tzv. nebezpečný odpad. Byly navíc zvýšeny náklady na likvidaci tohoto odpadu cca 800,- Kč na jeden kus zvířete. Z tohoto důvodu vznikl závazek vůči Krajské veterinární správě, která podala návrh na konkurs společnosti. Vytkl soudům, že se pečlivě nezabývaly hospodářskou situací ve společnosti. Tvrdí, že obraty ve společnosti dosahovaly ročně několika desítek miliónů korun, takže pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení, jsou v porovnání s výší obratu nepatrné. Společnost dosahovala zisku, což vyplývá zejména z rozvahy ke dni 31. 12. 2002, kdy výše hmotného investičního majetku společnosti činila téměř 31.500.000,- Kč. Tento hmotný investiční majetek zahrnoval budovy, pozemky, zařízení a vybavení ve vlastnictví společnosti. Společnost tedy měla dostatečný majetek k tomu, aby mohla hradit své závazky vůči dodavatelům. V daňovém přiznání za rok 2002 společnost vykázala zisk po zdanění ve výši cca 180.000,- Kč. Z výkazu zisku a ztrát k 31. 12. 2003 plyne, že tržby pouze za prodej masa činily téměř 41.000.000,- Kč. V této souvislosti podotkl, že ke snížení výše tržeb došlo v důsledku snížení cen masa, nikoliv že by došlo ke snížení objemu výroby. Podle rozvahy k 31. 12. 2003 výše hmotného investičního majetku společnosti činila téměř 30.000.000,- Kč. Tento hmotný investiční majetek zahrnoval budovy, pozemky, zařízení a vybavení ve vlastnictví společnosti. Společnost tedy měla dostatečný majetek k tomu, aby mohla hradit své závazky vůči dodavatelům. Obviněný je přesvědčen, že nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu podvodu. Zdůraznil, že měl zájem na udržení společnosti v provozu, do společnosti vložil značné vlastní finanční prostředky. Jednal o získání úvěru a snažil se zabránit prohlášení konkursu, aby společnost mohla dostát smluvním závazkům vůči obchodním partnerům. Finanční situace se zkomplikovala v důsledku onemocnění BSE a v důsledku nových požadavků plynoucích ze směrnic EU. Je toho názoru, že v daném případě je třeba rozlišovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a nadbytečné kriminalizování neplnění závazků z obchodněprávních nebo občanskoprávních vztahů. Má za to, že musí být prokázáno, že pachatel již v době poskytnutí plnění jednal v úmyslu zboží nezaplatit, což v dané věci zjištěno nebylo. Obviněný prohlašuje, že jednal v dobré víře, že společnost dostojí svým závazkům, že veškerá odebraná jatečná zvířata řádně zaplatí. Nemohl tedy naplnit subjektivní stránku trestného činu. Obviněný upozornil na nesprávný výrok o náhradě škody. Poškození dodali jatečná zvířata společnosti, a nikoliv obviněnému. Podle názoru obviněného proto nemohou pohledávky uplatňovat vůči obviněnému jako fyzické osobě. Poškození nadto uplatnili své nároky v konkursním řízení a je otázkou, v jakém rozsahu budou jejich pohledávky z výtěžku konkursní podstaty uspokojeny. Za této situace měl tedy soud odkázat poškozené se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěrem obviněný konstatuje, že soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Pokud by řádně zjišťovaly všechny okolnosti podstatné ke správnému rozhodnutí, musely by dospět k závěru, že skutkovou podstatu trestného činu, jak je mu kladeno za vinu, nenaplnil a že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 8 To 328/2006, a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 8 To 328/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. 17 T 92/2006, v části týkající se výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným F. A., F. B. a F. K., a zrušil i rozhodnutí na zrušenou část obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu a aby dále postupoval podle § 265m odst. 2 tr. ř. a uvedené poškozené s jejich nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný má za to, že je třeba rozlišovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a nadbytečné kriminalizování neplnění závazků z obchodněprávních nebo občanskoprávních vztahů. V tomto směru konstatuje, že pachatel musí naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 250 odst. 1 tr. zák., po subjektivní stránce musí jít o zavinění úmyslné. Nestačí prokázat, že pachatel zboží vylákal pod neopravdivou záminkou, neboť musí být prokázáno, že v době poskytnutí plnění jednal v úmyslu zboží nezaplatit. Je tedy zjevné, že obviněný po subjektivní stránce zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o právně relevantní námitku.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné a dospěl k následujícímu:

Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Mezi formální znaky trestného činu patří: objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, aby byla splněna materiální podmínka trestnosti. Absentuje-li jeden z těchto pojmových znaků, o trestný čin se nejedná. Dovoláním obviněný soudům vytkl, že se náležitě nezabývaly otázkou naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Obviněný zpochybňuje zejména naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tvrdí, že v době nákupu zvířat jednal v dobré víře, že společnost dostojí svým závazkům a že veškerá odebraná jatečná zvířata řádně zaplatí.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odst. 2 citovaného ustanovení bude pachatel potrestán, způsobí-li uvedeným činem škodu nikoli malou.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině se podává, že obviněný odebíral od poškozených zboží jateční dobytek, ačkoliv si byl vědom špatné finanční situace a skutečnosti, že společnost nemá dostatek prostředků k úhradě odebraného dobytka. Tato věta však nevyjadřuje, že by obviněný naplnil po subjektivní stránce veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Jinými slovy řečeno, nevyjadřuje, že by obviněný jednal v úmyslu za odebrané zboží nezaplatit. V tomto směru je třeba přisvědčit obviněnému. Ze skutkového zjištění nevyplývá, zda obviněný měl uvedenou skutečnost (špatnou finanční situaci) před dodavateli zatajit či jakým způsobem je měl uvádět v omyl.

Soud prvního stupně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. shledává v tom, že obviněný věděl o špatné finanční situaci společnosti J. T. fa A., spol. s r.o., nicméně o této situaci dodavatele neinformoval. Tato skutečnost sama o sobě ještě neznamená, že obviněný uváděl dodavatele v omyl a že takto jednal v úmyslu jim za odebrané zboží nezaplatit a ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit (srov. č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr., 57/1978-III. Sb. rozh. tr.).

Z výpovědi svědka F. B. vyplývá, že dobytek jatkám dodal i před rokem. Jak uvedl, i tehdy museli na zaplacení chvíli počkat. I z výpovědi svědka P. H., stejně jako z výpovědi J. K., je zřejmé, že s jatky obchodovali po delší dobu. A byť docházelo k prodlení zaplacení, vždy jejich pohledávky byly společností uhrazeny. K objasnění finanční situace bylo vypracováno odborné vyjádření znalkyní z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence se specializací na daně Ing. M. T. Odborné vyjádření poskytuje informaci, kterou nepopírá ani obviněný, totiž že společnost v dané době neměla dostatek finančních prostředků na zaplacení splatných pohledávek. Nezabývá se však obhajobou obviněného, že tržby za prodej masa činily podle výkazu zisku a ztrát k 31. 12. 2002 43.000.000,- Kč, že pohledávky, které jsou předmětem obžaloby, jsou nepatrné v porovnání s celkovým objemem tržeb, že z daňového přiznání za rok 2002 společnost vykazovala zisk po zdanění ve výši cca 180.000,- Kč, že hospodářská situace ve společnosti se zhoršila na přechodnou dobu, a to v důsledku nemoci BSE, čímž náklady na vyšetření jednoho kusu dobytka činily 1.450,- Kč a na likvidaci tohoto nebezpečného odpadu cca 800,- Kč na jeden kus. Znalkyně k těmto otázkám nebyla vyslechnuta. Bez povšimnutí dále zůstalo konstatování znalkyně, že v době od září do listopadu 2003 výsledek hospodaření společnosti dosáhl kladné hodnoty a společnost by v případě, že by použila veškerý svůj majetek, byla schopna dostát svým závazkům. Není rovněž zřejmé, jaké množství zboží v době, které je předmětem obžaloby, společnost odebrala, a kolik faktur, resp. v jakém finančním objemu uhradila. Vzhledem ke shora uvedenému pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný byl uznán vinným i pro jednání ze dne 27. 12. 2002, aniž by bylo reagováno na skutečnost, že ke konci roku skončilo hospodaření se ziskem cca 180.000,- Kč, kde bez náležitého vyjádření všech znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., stěží může naplnění uvedeného trestného činu vyjadřovat odkaz na vědom si špatné finanční situace a skutečnosti, že společnost nemá dostatek prostředků k úhradě odebraného dobytka . Uvedená problematika je pak aktuální také v případě konstatování znalkyně, že v období od září do listopadu 2003 výsledek hospodaření společnosti dosáhl kladné hodnoty , přitom i v tomto období měl obviněný jednat v rozporu se zákonem také dne 3. 10. 2003.

Učiněný výrok o vině neobstojí ani na podkladě jiných provedených důkazů. Ze svědeckých výpovědí F. B., P. H. a J. K. nelze zjistit, zda na konkrétní dodávce, odvozu zboží atd., byli domluveni přímo s obviněným a s ním též domluvili termín zaplacení, jak se vyřizovaly dodávky zboží v případě nepřítomnosti obviněného, jaký potup měli zaměstnanci dodržovat atd. Svědek J. K. se ve své výpovědi zmiňuje o paní Z., které volal v souvislosti s urgencí platby, ale tato zaměstnankyně vyslechnuta nebyla. Závěr o vině obviněného se proto ve světle doposud provedených důkazů jeví jako předčasný.

Dalšího pochybení se soud prvního stupně dopustil v rámci dokazování ohledně výše škody. Do výroku o vině byla zahrnuta též pohledávka F. A., a to ve výši 72.656,50 Kč, aniž by tento svědek byl vůbec u hlavního líčení slyšen, či vyslechnut v přípravném řízení. Vina obviněného tedy nebyla prokázána na základě důkazů, které byly provedeny v souladu s trestním řádem. Takový postup je zásahem nejen do práva obviněného na obhajobu, ale především v rozporu s presumpcí neviny a též porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. i čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a svobod). Zásada řádného zákonného procesu je nejdůležitější zásadou trestního řízení a je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. Navazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon . Presumpce neviny vyjadřuje požadavek, aby vina obviněného, resp. obžalovaného, byla úplně a nepochybně prokázána. Tím je těsně spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je zřejmé, že součástí výroku o vině je jednání, kterého se měl obviněný dopustit ve vztahu k poškozenému F. A. Tento poškozený však v průběhu trestního řízení nebyl jako svědek vyslechnut. Není tedy pochyb, že soud prvního stupně v této části vyslovil vinu obviněného, aniž by vina obviněného byla úplně a nepochybně na základě provedených důkazů prokázána.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vina obviněného nebyla náležitě prokázána, když v dalším řízení bude nezbytné provést celou řadu důkazů a to i v naznačeném směru. Shledá-li soud prvního stupně obviněného vinným, bude se důsledně zabývat všemi zákonnými znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Je třeba, aby soud respektoval ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., tj. aby v odůvodnění rozsudku stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Stejně pečlivě soud prvního stupně bude hodnotit důkazy svědčící v neprospěch obviněného, tak i ve prospěch obviněného. V tomto směru nelze nezmínit nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 558/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 136), podle něhož právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku ultima ratio nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládal, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho zcela nezpochybnitelně zjištěny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005). Soud prvního stupně se tedy bude zabývat i otázkou, zda jednání obviněného vybočilo z rámce obchodně právního vztahu, resp. zda jej lze činit trestně odpovědným.

Naproti tomu se Nejvyšší soud neztotožnil s argumentací obviněného ohledně náhrady škody. Trestní právo České republiky je doposud postaveno výhradně na principu individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Tato zásada má význam nejen pro rozhodování o vině a trestu, ale i pro ukládání povinnosti k náhradě škody, neboť pouze pachatel (v širším slova smyslu) trestného činu může být v adhezním řízení zavázán k povinnosti způsobenou škodu nahradit. To však platí za současného splnění předpokladu, že se tak nestalo za podmínek uvedených v ustanovení § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník ), v němž je stanoveno, kdy je škoda způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, byla-li způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Z toho pak lze dovodit, kdy poškozená třetí osoba nemůže přímo proti obviněnému uplatňovat nárok na náhradu škody v adhezním řízení. Pokud je tedy trestný čin spáchán pachatelem v postavení statutárního orgánu právnické osoby a v souvislosti s tímto jeho postavením a podmínky ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku se neuplatní, k náhradě způsobené škody může být zavázán pouze pachatel osobně. To jinými slovy znamená, že takový pachatel trestného činu, kterému byla v rámci adhezního řízení uložena povinnost k náhradě škody, je povinen tuto škodu hradit ze svého majetku, a nikoli z majetku právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem. Právnická osoba v dosavadním pojetí našeho hmotného práva trestního není subjektem trestného činu, a proto jí nemůže být v adhezním řízení stanovena povinnost k náhradě škody. Jestliže tedy dojde k prohlášení konkursu na majetek právnické osoby, na průběh adhezního řízení vedeného v rámci trestního stíhání pachatele statutárního orgánu téže právnické osoby to nebude mít žádný vliv, jelikož ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/191 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání ) se svými účinky ohledně nemožnosti rozhodnout o náhradě škody neuplatní. V tomto případě totiž není dána shoda v osobě úpadce a pachatele trestného činu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 41/2002, publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/2003, str. 15). Jiná situace ovšem nastává, je-li konkurs zrušen ve smyslu § 44 zákona o konkursu a vyrovnání a přihlášené pohledávky věřitelů uspokojeny při rozvrhu, neboť tuto okolnost je třeba ve výroku o náhradě škody zohlednit.

Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, zde lze pouze poukázat na skutečnost, že tento nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 254 tr. ř., kdy na shora uváděnou námitku absence subjektivní stránky trestného činu reagoval např. závěrem, že firma obžalovaného v průběhu celého roku 2003 neměla dostatek finančních zdrojů k úhradě splatných závazků , a aniž by přihlédl k tomu, že součástí trestné činnosti má být i jednání ze dne 27. 12. 2002, aniž by blíže rozvedl, jaké skutečnosti odůvodňují závěr, že obviněný jednal v úmyslu uvést dodavatele v omyl.

Se zřetelem ke skutečnostem shora uvedeným Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně i předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obou soudů obsahově navazují a jež v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud doplňuje, že v novém řízení jsou soudy nižších stupňů vázány ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř., a dále s ohledem na zásadu reformationis in peius na skutečnost, že odvolací soud rozhodoval pouze na základě odvolání obviněného Ing. Z. A.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. května 2007



Předseda senátu:



JUDr. Jan Engelmann