6 Tdo 549/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 325 odst. 1 písm. a), 2 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 549/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání podaném obviněným D. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 55 To 547/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 82/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 2 T 82/2012 , byl obviněný D. D. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

Dne 19. 1. 2012 v odpoledních hodinách řídil po pozemních komunikacích z H. do J. v P. osobní automobil zn. Mazda 323, ačkoliv věděl, že rozhodnutím Magistrátu města Liberec, odbor dopravy sp. zn. MML 115580/11/1264/OD/Br ze dne 9. 9. 2011 s právní mocí dne 12. 10. 2011 mu byla mimo jiné uložena sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 22 měsíců, tj. do 12. 8. 2013, přičemž po příjezdu do J. v P. kolem 15.30 hodin tankoval pohonné hmoty u benzinové čerpací stanice Agip, kde byl v té době přítomen v civilním oděvu i policista OOP J. v P. Radoslav Kratěna,který ze služební činnosti věděl, že obviněný vykonává sankci zákazu řízení motorových vozidel, a proto se obviněného dotázal, zda již má vrácený řidičský průkaz, obviněný mu odpověděl kladně a odešel zaplatit pohonné hmoty, přičemž policista Kratěna v té době přivolal mobilním telefonem na místo policejní hlídku, a v okamžiku, kdy se obviněný vracel k vozidlu, se mu slovně prokázal příslušností k Policii ČR a vyzval ho, aby do doby než se na místo dostaví policejní hlídka k ověření, zda obviněný vykonává zákaz řízení motorových vozidel, zůstal na místě, což obviněný nerespektoval, usedl do automobilu, a přestože se policista Kratěna postavil těsně před vozidlo a bránil mu tak v odjezdu a opakovaně ho jménem Policie ČR vyzýval, aby s vozidlem zůstal stát, obviněný nastartoval a s automobilem popojel a poškozeného Radoslava Kratěnu vozidlem zatlačoval dozadu, a teprve po upozornění, že se dopouští trestné činnosti, svého jednání zanechal.

Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.

O odvolání, které proti rozsudku okresního soudu podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 55 To 547/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Štětiny dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovil obviněný pochybnost nad závěrem soudu, že se dopustil zločinu násilí proti úřední osobě. Namítl, že z výpovědi svědka Kratěny vyplynulo, že se nelegitimoval a nepostupoval v souladu se zákonem o policii. Otázka, zda on (obviněný) věděl, že jmenovaný je policistou či nikoli, je nerozhodná, neboť podstatné je, zda na místě vystupoval jako úřední osoba či nikoli.

Druhou podstatnou otázkou je posouzení, zda se vůči svědku Kratěnovi dopustil násilí či pokusu násilí. Argumentace odvolacího soudu usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1312/2012 není dle obviněného na místě. Nikdy totiž neměl v úmyslu, a to ani nepřímém, na svědka Kratinu najíždět a dopouštět se jednání, které by i zdánlivě mohlo znamenat naplnění skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě. Soud se nezabýval a neprováděl důkaz videozáznamem, z kterého je zřejmé, že násilí fakticky neexistovalo a nehrozilo. Pokud se svědek Kratěna opřel o nárazník vozidla a tím se dostal do kontaktu se sněhem, nelze to považovat za násilí a dokonce ani za pohrůžku násilím. Výklad obou soudů ve vztahu k násilí je podle obviněného nepřípustně extenzivní, při údajném kontaktu s vozidlem nedošlo k žádnému vychýlení rovnováhy poškozeného, pádu na kapotu, zatlačení dozadu, apod.

Protože násilím ani pohrůžkou násilí na svědka nepůsobil, navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud podle § 265 písm. k) tr. řádu rozsudek Okresního soudu v České Lípě, č. j. 2 T 82/2012-91, ze dne 23. 10. 2012, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č. j. 55 To 547/2012-104, ze dne 19. 2. 2013, zrušil a dle § 265 odst. 1 tr. řádu věc přikázal Okresnímu soudu v České Lípě k novému projednání a rozhodnutí .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil tak, že dle jeho hodnocení buduje obviněný svou dovolací argumentaci na opakování důvodů, pro které podával odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů věnovaly otázce naplnění znaků skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odpovídající pozornost, obviněný jim neprávem vytýká, že se nezabývaly důkazem v podobě kamerového záznamu, neboť ten byl jako důkaz v hlavním líčení proveden a v rozhodnutí soudu prvního stupně náležitě vyhodnocen. Tvrzení obviněného, že neměl v úmyslu ani ohrozit poškozeného pohybem automobilu proti němu nekoresponduje shromážděným důkazům. Důvodná není ani námitka, že soudem citované judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012, není přiléhavé, neboť řeší prakticky identický problém. Zasahující policista, ačkoli byl v civilním oděvu, se dostatečně slovně prokázal, nemluvě o tom, že byl obviněnému dobře znám. O záměrech policisty nemohl mít obviněný nejmenší pochybnost, zákroku se chtěl za každou cenu vyhnout. Právní posouzení skutku je třeba označit za zcela správné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně dal výslovný souhlas
k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl navrženým způsobem za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a udělil souhlas s tím, aby v této formě zasedání soudu Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i v případě jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Úvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své dovolání argumentačně opřel o takové námitky, které ve své obsahové shodě byly obhajobou uplatněny již v řízení před soudem prvého i druhého stupně. Uvedené soudy se s nimi v dostatečném rozsahu a způsobem odpovídajícím zákonu vypořádaly. Za takto vzniklé situace by postačovalo Nejvyššímu soudu odkázat na své rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).

Pokud jde o vlastní zhodnocení podaného dovolání, je nezbytné konstatovat, že část námitek obviněného (např. tvrzení, že nedošlo k žádnému zatlačení poškozeného dozadu, že obviněný neměl úmysl, působit na vůli poškozeného) má skutkový charakter a jako takové nemohou naplnit obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř. Ve vztahu k těmto námitkám dostačuje poukázat na to, že se rozcházejí se skutkovým zjištěním soudů ( .. což obviněný nerespektoval .. nastartoval a s automobilem popojel a poškozeného Radoslava Kratěnu vozidlem zatlačoval dozadu ) a že dovolací soud je povinen tato zjištění respektovat a otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení skutku řešit na základě skutkových zjištění vyjádřených ve výrokové části napadeného rozhodnutí, příp. těchto zjištění rozvedených v jeho odůvodnění.

Rovněž námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc výhrada vznesená obviněným v jeho dovolání vůči důkazu ve formě kamerového záznamu je zjevně nepřípadná proto, že soud prvního stupně (viz protokol o hlavním líčení č. l. 88 a odůvodnění rozsudku s. 4) důkaz přehráním záznamu provedl a k tomuto důkazu ve svém rozhodnutí (s. 5) rovněž přihlédl.

Uplatněný dovolací důvod naplňují námitky obviněného, v nichž klade otázky, zda

a) poškozený Kratěna za zjištěných skutkových okolností (civilní oděv, atd.) vystupoval jako úřední osoba,
b) jednání obviněného je násilím vůči úřední osobě, potažmo spáchané za užití zbraně. K oběma otázkám zaujaly ve svých rozhodnutích stanovisko jak soud prvního, tak soud druhého stupně. Na jejich argumentaci lze proto odkázat a toliko ji doplnit následujícími poznámkami:

Obviněný byl shledán vinným tím, že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a tento čin spáchal se zbraní.

Ve smyslu citovaných znaků objektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3118 s. 3127 3128):

násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odbor anebo mu zamezit,

výkonem pravomoci je třeba rozumět zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob (srov. R 48/1972, R 19/1981), je v něm vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování,

pravomoc úředních osob je vymezena příslušnými zákony a právními normami na základě zákona vydanými a může být vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích, úřední osoba autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s úřední osobou a obsah rozhodnutí úřední osoby nezávisí na vůli takového subjektu.

Úřední osobou je (viz § 127 odst. 1 písm. e/ tr. zákoníku) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.

Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že poškozený Radoslav Kratěna je příslušníkem Policie ČR (zařazeným služebně na OOP Jablonném v Podještědí). Skutková zjištění soudu vycházejí z toho, že uvedený policista na základě poznatků ze služební činnosti pojal podezření, že obviněný řídí motorové vozidlo v době zákazu vyplývajícího z pravomocného rozhodnutí správního orgánu a že se tak dopouští trestné činnosti. Z těchto důvodů se rozhodl zabránit obviněnému v další jízdě do prověření této skutečnosti službu konajícími kolegy a na základě ústního prohlášení, jímž dokladoval (jsa v civilním oblečení) svou příslušnost k policejnímu sboru, postavil se před vozidlo obviněného a tohoto vyzýval v setrvání na místě.

Již soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ustanovení § 10 odst. 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České Republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona ), z něhož dovodil oprávnění (a současně i povinnost) pprap. Kratěny za zjištěných okolností (tj. při jeho poznatcích o zákazu řídit motorová vozidla uloženého obviněnému i v době mimo službu v civilním oděvu po prohlášení učiněném ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona) zasáhnout a provést úkon v rámci své pravomoci. Způsob jednání poškozeného zcela spadal do rozsahu pravomoci, kterou je jako policista nadán (§ 42 odst. 2 zákona), úkon byl proveden při dodržení podmínek § 11 zákona, a poškozenému tudíž byla při jeho výkonu poskytována trestním zákonem ochrana, jakou požívá při výkonu své pravomoci úřední osoba (§ 127 odst. 2 tr. zákoníku: K trestní .. ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností ). O postavení poškozeného ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku nevzniká pochybnost. Zvolil-li obviněný tu variantu, že po výzvách Radoslava Kratěny uvedl motorové vozidlo do chodu ve směru stojícího poškozeného a tohoto zatlačoval dozadu (ač mohl k ujetí zvolit směr opačný), pak je z kontextu zjištěných okolností vyvoditelný jediný závěr, a to ten, že tímto způsobem vědomě a cíleně působil na jeho vůli, tzn. že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a že tento čin spáchal se zbraní , za kterou je ve smyslu § 118 tr. zákoníku (jak již uvedl ve svém rozhodnutí jak soud nalézací, tak soud odvolací) třeba pokládat automobil ovládaný obviněným. Užití kvalifikované skutkové podstaty [aplikace odst. 2 písm. a) § 325 tr. zákoníku] není podmíněno zjištěním zdravotních následků u konkrétního poškozeného, neboť taková okolnost, která by byla důsledkem agresivnějšího jednání pachatele, by jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém rozhodnutí (sp. zn. 3 Tdo 1312/2012) citovaném soudem odvolacím zakládala úvahu o dalším právním vyjádření této skutečnosti odpovídající souběžnou kvalifikací.

Nejvyšší soud proto v posuzované věci učinil poznatek, že napadené rozhodnutí netrpí vadou, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku označil obviněný. Právní posouzení jeho skutku je zákonu odpovídající. Ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř. dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí odkazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2013 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý

Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil