6 Tdo 54/2017
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 54/2017-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. R . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 2 To 53/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 1/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. R. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 5 T 1/2016, byl obviněný J. R. (dále jen obviněný ) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

v přesně nezjištěné dny v období od počátku roku 2015 až do počátku měsíce srpna 2015, nejméně ve dvou případech svému vnukovi Tulipánovi *), jehož věk znal, jednak v místě jeho bydliště v N., M. n. čp. ..., okr. N., a jednak na blíže nezjištěném místě v N. M. n. M., v K. u., v okolí domu čp. ..., okr. N., pro svoje sexuální uspokojení zavedl do jeho úst svůj pohlavní úd, kde mu s ním pohyboval, využívajíc jeho bezbrannosti, neboť pro neznalost sexuální problematiky a nízký věk odpovídající úrovni rozumových schopností nechápal smysl jeho jednání a nebyl si ani vědom jeho protiprávnosti a neměl tak důvod se mu účinně bránit.

2. Za tento trestný čin byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti uhradit poškozenému Tulipánu *) (dále jen poškozený ) nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a P. R. nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. R. odkázána se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 2 To 53/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek nalézacího soudu zrušen toliko ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Uvedený dovolací důvod spatřoval v tom, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývají zásadní rozpory mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž takový extrémní nesoulad má za následek vícenásobné porušení jeho základních práv a svobod vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy.

6. V návaznosti na to soudu vytknul, že se mylně zabýval pouze variantou, kterou uvedl na svou obranu, když se snažil vysvětlit, jak se vše mohlo stát, zatímco povinností orgánů činných v trestním řízení bylo prověřit i další eventuality, zejména při absolutní absenci důkazů v této věci. Namítl, že důkazy, které bylo možné vykládat v jeho prospěch, soud používal jako podpůrné důkazy proti němu, k čemuž příkladmo poukázal na sperma nalezené v pokoji poškozeného, které mělo podle soudu patřit obviněnému, ačkoliv podle názoru obviněného nebyla zjištěna jakákoliv spojitost mezi ním a tímto důkazem, nebylo zkoumáno stáří vzorku a soud nepřipustil žádné důkazy, které by tento pochybný a zcela nesprávně použitý a zneužitý důkaz vyvrátily či alespoň poukázaly na jeho nevěrohodnost a nepoužitelnost. Opakované upírání jeho práv shledal i v tom, že jeho výslech měl být soudem mnohokrát přerušován, často nemohl ani dokončit větu a soud s ním měl od počátku jednat jako s viníkem. Dále vyjádřil svůj názor, že celá kauza stojí na jediném důkazu, a to výpovědi čtyřletého dítěte, kterému však nebyly položeny některé zásadní otázky, neboť orgány činné v trestním řízení se zabývaly pouze jedinou variantou předloženou obviněným, přičemž soud se spokojil s pouhým vyvrácením této verze. Soud však byl podle obviněného povinen doplnit dokazování, přičemž tak neučinil ani na návrh obhajoby, která požadovala pouze dovyslechnutí svědků a doplnění znaleckého posudku. Poté akcentoval, že i nadále trvá na tom, že se souzeného jednání nedopustil.

7. Za nejpodstatnější pochybení v dokazování označil nedostatečný znalecký posudek PhDr. Karla Noska, a to s poukazem na otázky, které byly znalci položeny, a na podklady, ze kterých tento vycházel. K tomu uvedl, že znalecký posudek operuje s podklady, které se pokoušel opakovaně vyvrátit jako nesprávné či nepravdivé, a že znalec se díky přístupu orgánů činných v trestním řízení zabýval pouze jednou verzí, jak mohl poškozený ke své výpovědi dojít, avšak nezabýval se tím, že by poškozený mohl vypovídat např. o svém živém snu, nebo že by mohl mluvit o něčem, co si vztáhl na sebe.

8. Soudu dále vytknul, že zavrhl skupinu důkazů svědčících v jeho prospěch, ačkoliv obdobné důkazy jsou v jiných případech samy o sobě ( v opačném gardu ) používány k usvědčování pachatelů, takže se jedná o důkazy velmi silné. V návaznosti na to připomněl, že znalci vyloučili, že by byl homosexuál, pedofil nebo vzrušován malými dětmi. Soud podle obviněného nezohlednil ani to, že veškeré prohřešky, kterých se dopustil, způsobil pod vlivem alkoholu, přičemž v tomto případě byla konzumace alkoholu vyloučena, takže zde chyběl obvyklý spouštěč jeho problematického jednání. Za velmi nestandardní označil i závěr znaleckého posudku na jeho osobnost , v němž byl jeho stav hodnocen vždy negativněji v případě, že mu bude prokázána vina . Vzhledem k tomu uvedl, že pro takový závěr neměl znalec vůbec žádný podklad, takže takový znalecký posudek by měl být považován za nepoužitelný.

9. Ohledně namítaného neprovedení navržených důkazů uvedl, že prostřednictvím výslechů svědků (zejména těch, kteří s ním jezdili na dětské tábory, dětí z těchto táborů, popř. dcery jeho současné přítelkyně) chtěla obhajoba prokázat jeho chování k ostatním lidem a dětem. Opakovaně vytknul, že soud porušil jeho práva, když nepřipustil důkazy v jeho prospěch a důkazy, které připustil, vykládal v jeho neprospěch, i když je tak nebylo možné vykládat. Namítl rovněž opominutí toho, že při prohlídce jeho bytu bylo zajištěno velké množství datových nosičů a byl zkoumán i jeho počítač, avšak nebyly zde nalezeny žádné důkazy pro jeho závadné chování, které by alespoň naznačovaly možnost, že by mohl mít zájem o sexuální kontakt s vlastním vnukem. Lze si podle něho představit, že by něco takového spáchal člověk, který není pedofilem, pokud by šlo o zkratovité jednání, avšak těžko si lze představit, že by něco takového dělal člověk, který není pedofilem ani homosexuálem opakovaně vlastnímu vnukovi. V tomto kontextu podotkl, že zcela absentuje motiv jednání, které je mu kladeno za vinu, přičemž vyjádřil svůj nesouhlas s tvrzením obžaloby a soudu, že jeho motivem bylo vlastní nezdrženlivé sexuální uspokojení, v souvislosti s čímž připomněl, že podle znalců ho nic takového nevzrušuje a neuspokojuje. V návaznosti na to namítl, že nebyla respektována zásada v pochybnostech ve prospěch obžalovaného , když neexistuje jediný objektivní důkaz o jednání, které je mu kladeno za vinu, a celá obžaloba stojí na vytržené části jedné věty, kterou vypověděl poškozený, přičemž se nikdo nezabýval tím, že dítě mohlo tuto větu opakovat z rozličných důvodů a v rozsudku byl vyloučen pouze jediný.

10. Namítl rovněž velké množství nepravdivých nebo zkreslených skutečností uvedených v odůvodnění rozsudku. Prvně se vyhradil vůči tvrzení, že pro mravnostní delikty byl celkem třikrát soudně trestán, neboť tyto delikty podle obviněného nijak nesouvisely s jednáním, které je mu kladeno za vinu, nikdo nebyl nikdy poškozen a nejméně v jednom případě se jedná o čin, kde se již osvědčil a jako takový se neměl vůbec objevit v rozsudku. Další námitku učinil vůči tvrzení, že hebefie , která mu byla diagnostikována, je formou pedofilie, načež podal definici pojmu hebefilie a dodal, že činu, kterého se dopustil na dospívající dívce, se dopustil v omylu o jejím věku, neboť se domníval, že je starší. Následně namítl, že nijak nebylo prokázáno místo ani čas, kdy se souzené jednání mělo stát (a přesto s tím rozsudky operují), a že poškozený nesdělil své matce k této věci nic spontánně, jak je v rozsudku uvedeno. Svědecké výpovědi v jeho neprospěch označil za nevěrohodné již z toho důvodu, že je nepředstavitelné, že by lidé, kteří měli být sami sexuálně obtěžováni jako děti, ponechali s tím samým člověkem své děti nebo příbuzné. K tvrzení obžaloby, že výpovědi svědků nemohly být motivovány ziskem, uvedl, že matka poškozeného žádala v trestním řízení náhradu škody a jí i jejímu synovi byly přiznány poměrně vysoké částky. Dále vytknul, že znalec PhDr. Karel Nosek při hlavním líčení uvedl skutečnosti, které se opírají pouze o výpovědi svědků a nejsou založeny na žádných objektivních důkazech a zjištěních. V této souvislosti poukázal na závěr znalce, že tvrzení poškozeného nelze připisovat jeho fantazii, k čemuž uvedl, že objektivními důkazy prokazoval, že poškozený spal v jedné místnosti se svými rodiči, takže mohl pozorovat obdobné jednání, a že před poškozeným se řešily prohřešky obviněného a přímo poškozenému bylo vysvětlováno, že děda byl potrestán za to, že strkal holčičkám šulina do pusy . Znalec se podle obviněného pustil na tenký led, když bez jakýchkoli podkladů vyvozoval, že pokud dítě mluví o močení, může mluvit o ejakulátu, když navíc poškozený mluvil o močení a kálení, takže si lze těžko představit, co by mělo při takové konstrukci představovat kálení. Poté zdůraznil, že znalec pracoval pouze s pravděpodobnostním modelem, takže nelze mít za prokázané, že poškozený mluvil o svém prožitku s obviněným, a pokud je rozsudek postaven jen na těchto pravděpodobnostních závěrech znalce, nelze uvažovat o správné aplikaci práva obviněného, aby bylo v pochybnostech uvažováno o jeho nevině, a to zvláště v situaci, kdy zjevně neexistuje žádný objektivní důkaz ani následek tvrzeného jednání.

11. V neposlední řadě poukázal na skutečnost, na kterou dosud neupozorňoval, že výslech poškozeného proběhl za pouhé formální přítomnosti jeho obhájce, která nesplňovala účel, pro který se obhájce má takového jednání účastnit. Podle obviněného je nepřijatelné, že úkonu, kterého se účastnil pouze OSPOD (a kterého se neúčastnil ani státní zástupce ani soudce), se účastnila obhájkyně obviněného, která ho v době konání tohoto úkonu nebyla schopna zastupovat, jelikož se konal jen několik hodin poté, co mu byla ustanovena, takže nemohl ani sám ani prostřednictvím své obhájkyně položit poškozenému otázky, a neměl tak prakticky žádnou možnost bránit se jedinému důkazu svědčícímu proti němu. K tomu dodal, že obhájkyně ho viděla až několik hodin po výslechu poškozeného a teprve tehdy se dozvěděla okolnosti případu, takže v době výslechu poškozeného nemohla mít o případu dostatek informací, aby mohla účelně vykonávat funkci obhájce, přičemž takovou vadu označil za velmi zásadní a nezhojitelnou.

12. Závěrem poznamenal, že důkazy v této věci byly použitelné maximálně pro to, aby mu byla uložena ústavní léčba místo léčby ambulantní, neboť jimi bylo prokázáno, že nedodržoval pravidla své léčby stanovené mu předchozím rozhodnutím, nicméně nic jiného mu nebylo prokázáno.

13. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 2 To 53/2016, v celém rozsahu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal nové projednání věci a doplnění dokazování při respektování jeho práv.

14. Do doby rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyšší soud neobdržel od Nejvyššího státního zastupitelství žádné vyjádření ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
III.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

16. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 2 To 53/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.

21. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům v prvé řadě vytýká neprovedení navržených důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů, jejich nepoužitelnost a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že se souzeného skutku vůbec nedopustil). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
22. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
23. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Nejvyšší soud nicméně v nyní posuzované věci neshledal žádnou vadu důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, přesto se alespoň stručně k některým výhradám obviněného vyjádří.
24. Stran namítané nepoužitelnosti důkazů (znaleckých posudků a vzorků spermatu) Nejvyšší soud konstatuje, že tyto byly získány zcela v souladu se zákonem, takže se nejedná o procesně nepoužitelné důkazy, jejichž použití by kolidovalo s právy obviněného. Obviněný navíc shledává jejich nepoužitelnost toliko v tom, že nesouhlasí se skutkovými závěry nalézacího soudu vyplývajícími z těchto důkazů. Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že znalec PhDr. Karel Nosek vycházel z dostatečného množství podkladů, přičemž krom audiozáznamu výslechu poškozeného z přípravného řízení měl možnost tohoto i osobně vyšetřit, a ve svém znaleckém posudku a následné výpovědi v hlavním líčení se nezabýval pouze jednou variantou, jak mohl poškozený ke své výpovědi dojít, nýbrž pečlivě vyloučil jiné možnosti, na něž v podaném dovolání poukazuje obviněný (viz str. 22 24 rozsudku nalézacího soudu). Pokud znalecký posudek stran posouzení osobnosti obviněného obsahuje formulace pro případ, že bude prokázána vina , tak se tím znalec pouze zcela správně vyhýbá předjímání závěru o vině obviněného, který přísluší toliko soudu. Konečně k námitce ohledně spermatu nalezeného v ložnici matky poškozeného nutno podotknout, že byť nebylo na základě genetické kriminalistické expertízy prokázáno, komu nalezené vzorky spermatu patří, soud prvního stupně tento podpůrný důkaz (jakožto jeden z řady dalších nepřímých důkazů) posoudil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. v propojení s dalšími provedenými důkazy (viz str. 36 rozsudku nalézacího soudu), a teprve po jejich komplexním zhodnocení dospěl k závěru, že předmětné sperma patří obviněnému.

25. K výhradě stran pouhé formální přítomnosti obhájkyně obviněného při výslechu poškozeného v přípravném řízení Nejvyšší soud v prvé řadě podotýká, že obecné soudy nejsou oprávněny posuzovat kvalitu obhajoby, v souvislosti s čímž lze odkázat na závěry Ústavního soudu, podle něhož by opak znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou formu státní kontroly nad jeho výkonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Nad rámec uvedeného lze nicméně konstatovat, že právo obviněného na obhajobu bylo v daném případě zachováno již tím, že jeho ustanovená obhájkyně byla přítomna výslechu poškozeného v přípravném řízení, když navíc nutno poznamenat, že tato měla možnost seznámit se s podstatou věci minimálně z usnesení o zahájení trestního stíhání, následně měla možnost klást poškozenému otázky (přičemž třeba zdůraznit, že této možnosti i skutečně využila, takže již z toho důvodu nemožno označit její přítomnost u výslechu poškozeného za formální ), a v neposlední řadě jí nic nebránilo v tom, aby požádala o poradu s obviněným ještě před zahájením výslechu poškozeného, nikoli až po bezprostředně po jeho skončení, resp. před výslechem obviněného. Skutečnost, že výslechu poškozeného se neúčastnil soudce ani státní zástupce rovněž není v rozporu se zákonem ani právy obviněného, jelikož § 102 tr. ř. nevyžaduje jejich přítomnost a tento výslech se konal až po zahájení trestního stíhání, takže se naň nevztahoval ani § 158a tr. ř.

26. V souvislosti s námitkou ohledně nevyhovění důkazním návrhům obviněného, Nejvyšší soud připomíná, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu za předpokladu, že takový postup v souladu ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). V nyní posuzované věci přitom soudy uvedenému požadavku dostály, když především soud prvního stupně náležitě odůvodnil nadbytečnost provedení navržených důkazů (viz str. 37 38 jeho rozsudku) a odvolací soud se s tímto závěrem i poukazem na příslušnou judikaturu ztotožnil, přičemž podotkl, že nalézací soud provedl v potřebném rozsahu všechny důkazy k tomu, aby zjistil skutkový stav věci v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. (viz str. 3 jeho usnesení). Ani tuto výhradu obviněného proto nelze považovat za nikterak opodstatněnou.

27. Ke zbývajícím námitkám spočívajícím v polemice obviněného se skutkovými závěry soudu prvního stupně nutno zdůraznit, že jeho vina byla prokázána nejen výpovědí poškozeného z přípravného řízení jakožto přímým usvědčujícím důkazem, nýbrž i řadou dalších nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu tvoří uzavřený kruh vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. bez důvodných pochybností prokazují vinu obviněného. V tomto ohledu Nejvyšší soud pouze ve stručnosti připomíná, že výpověď poškozeného byla podpořena jednak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví dětské psychologie a doplňující výpovědí znalce PhDr. Karla Noska (podle něhož byla výpověď poškozeného popisem skutečně prožité události), ale i řadou svědeckých výpovědí (především výpověďmi svědků V. F. a P. R.), listinnými, znaleckými a věcnými důkazy, přičemž nalézací soud rovněž podrobně rozvedl, proč neuvěřil obhajobě obviněného (v podrobnostech viz str. 31 37).
28. V kontextu shora uvedeného je potřeba podotknout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř.

29. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

31. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.