6 Tdo 538/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 538/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 2 To 835/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 73/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 2 T 73/2002, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 13. 1. 2001 v odpoledních hodinách v M., okr. J.na během návštěvy využil chvilkové nepřítomnosti domácích osob a ze skříňky obývací stěny odcizil finanční částku 100.000,- Kč a takto jednal ke škodě V. G. Za to byl podle § 247 odst. 2 tr. zák., § 45 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a § 45a odst. 1, 2 tr. zák. k samostatnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin. Podle § 45a odst. 1 tr. zák. mu bylo uloženo, aby během výkonu trestu uhradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. G. částku 100.000,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. K., rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 2 To 835/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Jeseníku tak nabyl právní moci dne 25. 8. 2004 [§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.].

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že formálnímu popisu skutku sice nelze upřít skutkové znaky uvedené v ustanovení § 247 tr. zák., z provedeného dokazování však nelze dovodit bezpečné zjištění příčinného působení jeho jednání na společenské vztahy chráněné citovaným zákonným ustanovením v souvislosti, zda jednání žalovaného nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 4 TZ K tomu dodal, že jeho jednání je dovozováno z následku trestného činu a tím je nahrazován nedostatek všech znaků objektivní stránky trestného činu. Podle jeho názoru jsou chybějící důkazy nahrazeny přitěžující okolností předešlým odsouzením za majetkový delikt, čímž je zároveň porušována presumpce neviny. K nepřímému důkazu, o který se opírá dovoláním napadené rozhodnutí, tedy k jeho přítomnosti na místě činu, poznamenal, že se zde pohybovalo více osob, nejen on. Ve vztahu k dalšímu hodnocení provedených důkazů odkázal na obsah spisu a znění jednotlivých závěrečných řečí a návrhů ve věci.

V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ve smyslu § 265k odstavec 1 Trestního řádu tímto dovoláním napadené Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 2 To 835/2004-245 ze dne 25. 8. 2004 a navazující Rozsudek Okresního soudu v Jeseníku č. j. 2 T 73/2002-232 ze dne 30. 3. 2004 zrušil a sám rozhodl dle § 265m odstavec 1 TŘ tak, že obžalovaného zprostí obžaloby podle § 226 písmeno c) TŘ, pokud se nerozhodne věc řešit dle ustanovení § 265l odstavec 1 TŘ .

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zrekapituloval námitky dovolatele a vyložil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poznamenal, že v posuzovaném případě byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Zdůraznil pak, že obviněný formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné námitky stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně vymezených v § 265b tr. ř. Státní zástupce proto se závěrem, že námitky obviněného P. K. nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný P. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.



Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž sice užívá hmotně právních pojmů, ve skutečnosti však namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadnost skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku (vykonanými skutkovými závěry) a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolatel konkrétně brojí proti závěru, že je pachatelem předmětného skutku. Soudy obou stupňů však po zhodnocení důkazů dospěly k závěru, že tento skutek spáchal právě dovolatel, a tento svůj závěr (včetně hodnotících úvah vztahujících se k provedeným důkazům) také ve svých rozhodnutích odůvodnily a vyložily. Nelze přitom konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla v rozporu s provedenými důkazy. Stejně tak není možné dovodit nesoulad mezi popsanými (vykonanými) skutkovými závěry a použitou právní kvalifikací.



Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení základních procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolání tak uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Tento závěr vyplývá též ze závěru dovolání, v němž dovolatel alternativně navrhl, aby jej dovolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že tento (v žalobním návrhu označený) skutek spáchal obžalovaný.

Námitky dovolatele proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý