6 Tdo 536/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:





6 Tdo 536/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 dovolání, které podal obviněný K. W., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 3 To 114/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 177/2008, a rozhodl t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. W. o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 10 T 177/2008, byl obviněný K. W. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že


v přesně nezjištěné době během února až dubna 2008 ve svém bytě v Č. K., Š., ve třech případech ve stavu podnapilosti pohlavně zneužil nezl., kterého od tří let jeho věku vychovával jako nevlastního syna a žil s ním ve společné domácnosti, konkrétně nejprve přesně nezjištěného dne v kuchyni bytu k nezletilému přistoupil, stáhl mu kalhoty, uchopil jej za pohlavní úd, který si vložil do svých úst a po dobu několika minut mu jej sál, jednání zanechal až ve chvíli, kdy někdo rozsvítil světlo na chodbě, v dalším případě po zhruba jednom týdnu přišel do ložnice k poškozenému, který seděl u počítače, začal jej hladit po břiše, když si pak poškozený k sobě přitáhl klávesnici a odešel si lehnout do postele, obžalovaný si lehl k němu, začal mu sát jeho pohlavní úd a zároveň přiměl poškozeného, aby on sál pohlavní úd jemu, jednání zanechal v okamžiku, kdy se do bytu vrátila matka poškozeného; s odstupem dalšího zhruba jednoho týdne obžalovaný přistoupil v kuchyni k poškozenému, který seděl v křesle, opět mu začal sát jeho pohlavní úd, třel mu jej i rukou a jazykem mu lízal konečník, přitom poškozený vyvrcholil do úst obžalovaného; žádnému z popsaných jednání se nezl. výrazněji fyzicky ani slovně nebránil proto, že měl z obžalovaného, který se v opilosti choval agresivně, zejména k jeho matce, strach.


Takto popsaným jednáním podle soudu prvního stupně obviněný spáchal pokračující trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a pokračující trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.


Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 3 To 114/2009, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.


Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (ve výroku o vině) napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to zejména co do následků, popř. skutku samotného.


V podání obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení. Konstatoval, že v přípravném řízení i u hlavního líčení pravdivě uvedl skutkový děj. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že soudy nesprávně posoudily skutek kladený mu za vinu a odvolací soud opomenul obhajobou navržený důkaz doplňující výslech svědkyň A. W. a E. W. Nesprávné posouzení skutku shledal v tom, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by svým chováním vůči poškozenému M. H. naplnil skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl uznán vinným.


V případě trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož vymezení v zákoně obviněný připomněl, uvedl, že za svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu lze považovat jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které ji vedou k takovémuto životu. Současně odkázal na Trestní zákon, Komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s tím, že z povahy věci musí jít o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let, kdy zpravidla půjde o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním, které vede k pohlavní nevázanosti, jež je způsobilé vydat takovou osobu v nebezpečí zpustnutí ve smyslu § 217 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného nebylo takové jednání důkazy provedenými v hlavním líčení prokázáno, přičemž nevyplývá ani ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. R. C. Jmenovaná v odpovědi na 10. otázku v posudku na str. 18 připouští, že Prožité homosexuální aktivity mohou blokovat další přirozený sexuální vývoj posuzovaného, který zatím nemá korektivní zkušenost s realizací heterosexuálního pohlavního styku . V této souvislosti obviněný vytkl, že je třeba vzít v úvahu, že se jedná o znalecký posudek z odvětví psychologie a nikoliv z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie. Dodal, že žádný z důkazů provedených soudem nesvědčí pro skutečnost, že by jeho jednání mohlo mít za následek vyvolání pohlavní nevázanosti, která je způsobilá v budoucnosti vydat poškozeného v nebezpečí zpustnutí.


Pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný podotkl, že soudy vycházely pouze z tvrzení poškozeného, když ostatní svědecké výpovědi pocházely toliko z následného nepřímého získání informací od poškozeného či jeho matky. Taktéž se nezabývaly rozpory ve svědeckých výpovědích, ať již obsahovými či časovými. Např. u hlavního líčení poškozený konstatoval, že se poprvé svěřil své matce asi v dubnu. Dále uvedl, že matka se svěřovala P. a I. O., radila se co dělat, ale že neví, kdy jim to řekla, ale určitě ne hned. Matka poškozeného A. W. vypověděla, že poškozený jí to řekl až později, asi tři týdny potom, tj. po 16. 2. 2008. Tvrzení poškozeného, že chování obviněného strpěl, protože měl strach, že mu něco udělá, neboť jeho matce vyhrožoval, že ji vyhodí oknem a několikrát ji zmlátil, je v rozporu s tím, když k dotazu státní zástupkyně uvedl: Mamku často nemlátil, bylo to max. jednou za rok, byl vždy opilý .


Obviněný vyslovil nesouhlas i s názorem odvolacího soudu, který neprovedení doplňujících výslechů svědkyň A. a E. W. odůvodnil tím, že by nemohly změnit skutkové, resp. právní závěry okresního soudu. V postupu soudu shledal porušení práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04. Odkázal též na znění § 89 odst. 1 tr. ř., jež stanoví, které skutečnosti je třeba v trestním stíhání v nezbytném rozsahu zejména dokazovat a na ustanovení § 184 odst. 1 tr. ř., týkající se povinnosti soudu ohledně objasňování příčin, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.


Dále obviněný vytkl soudům, že nevzaly do úvahy jeho výpověď, kdy se k sexuálnímu kontaktu s poškozeným, byť za jiných okolností, než soud dovodil, přiznal. I kdyby se jeho homosexuální kontakt s poškozeným stal před dovršením patnáctého roku, což popřel, měly soudy při hodnocení společenské nebezpečnosti přihlédnout i k tomu, že tento věk poškozený dosáhl 30. 4. 2008, tj. pouhé dva měsíce před jejich údajným kontaktem. V tomto směru poukázal na schválený trestní zákoník, který snížil věkovou hranici trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct roků, kdy bylo vycházeno z toho, že dítě ve věku čtrnácti let je již natolik vyspělé, aby obecně pochopilo a uneslo trestní odpovědnost za své jednání. Obviněný si je vědom toho, že zmíněná právní norma vstoupí v účinnost až 1. 1. 2010, avšak soud měl k výše uvedené skutečnosti při stanovení výše trestu přihlédnout. Zdůraznil, že nebylo najisto prokázáno, že v případě skutku, kladeného mu za vinu, jde o trestný čin.


Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.


K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.


Státní zástupkyně připomněla dosavadní průběh řízení a výhrady obviněného, které uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru je z dovolací argumentace zřejmé, že ta její část, která je postavena na námitce nesprávně učiněných skutkových zjištění v důsledku znaleckého posudku a rovněž směřující proti rozsahu provedeného dokazování, není způsobilá k přezkoumání v dovolacím řízení. Je-li v dovolání poukazováno na nesprávně zjištěný skutkový stav věci, znamená to, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v prvé řadě namítány vady procesní povahy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž teprve jejich důsledkem má být následné nesprávné hmotně právní posouzení. Je zřejmé, že skutkové výtky pod uplatněný důvod dovolání nespadají, a proto k nim nelze přihlížet.


Dále státní zástupkyně konstatovala, že část námitek byla ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu uplatněna relevantně, a to pokud obviněný napadl absenci zjištění konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák., zejména ve vztahu k věku poškozeného. Současně uvedla, že jde o námitku obsahově shodnou s odvolací argumentací obviněného. Zdůraznila, že soudy obou stupňů posuzovaly konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho činu v souvislosti s úvahami o druhu a výši trestu. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu jsou na str. 3 až 4 hodnoceny konkrétní okolnosti případu, způsob, jímž byl čin proveden, délka doby, po kterou se pachatel protiprávního jednání dopouštěl a jeho následek hodnocený na základě závěrů znaleckého posudku, jakož i další, pro posouzení konkrétního stupně nebezpečnosti činu významné okolnosti, včetně věku poškozeného. Podle státní zástupkyně se soud druhého stupně uplatněnými výhradami v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil. Připomněla, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). K takovému závěru dospěla i ohledně výše citované hmotně právní námitky obviněného.


Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).


Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).


Obviněný uplatňuje v podstatné části dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s výpověďmi svědků, zejména poškozeného a jeho matky A. W., které označuje za rozporné a nepřesvědčivé. Dále uvádí, že odvolací soud opomenul provést jím navržený důkaz doplňující svědecký výslech A. W. a E. W. Rovněž poukazuje na znalecký posudek z odvětví psychologie, který ve věci vypracovala PhDr. R. Ch., s jehož závěry polemizuje a tvrdí, že k dané problematice se měl vyjádřit znalec z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie. Taktéž vytýká, že soudy nevzaly do úvahy jeho výpověď, kdy se k sexuálnímu kontaktu s poškozeným, byť za jiných okolností, než bylo dovozeno, doznal. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události obviněný shledává vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil jen zmíněné námitky, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.


Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S těmito závěry ohledně skutkových zjištění se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, který v odůvodnění napadeného usnesení rovněž uvedl, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů.





V dovolání obviněný též tvrdí, že zjištěným jednáním nenaplnil znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a zpochybňuje materiální stránku trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., což důvod dovolání zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanými právními vadami.


Trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že svádí ji k zahálčivému nebo nemravnému životu.


Ve stručnosti lze připomenout, že znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí v daném případě vést) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost pachatele bude namístě tam, kde v důsledku jeho jednání vzniklo reálné nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně (pohlavně nevázaně) nebo se živit prostitucí, popř. vést jiný parazitní způsob života, bude opakovaně či soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, nebo osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné či duševní zdraví anebo její další vývoj (např. zneužívání léků, záškoláctví apod.). Pod pojmem zahálčivý život je chápán parazitní způsob života, kdy osoba přesto, že nemá legální a dostatečný zdroj své obživy, nepracuje nebo pracuje jen občas a snaží se zdroj obživy zcela nebo z podstatné části nalézt buď přímo v trestné činnosti (např. páchání majetkové delikvence), nebo v jiné činnosti, která je z hlediska zájmů společnosti hodnocena jako nežádoucí (např. žebrota, různé skryté formy tzv. sexuálních služeb, hazardní hry apod.). Zpravidla zahálčivý život úzce souvisí s nemravným životem, který je širším pojmem. Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky. Zahrnuje různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (např. trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).





Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Českém Krumlově (následně v odvolacím řízení též Krajský soud v Českých Budějovicích) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku, kvalifikoval jako pokračující trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. V této souvislosti již soud prvního stupně k jednání obviněného uvedl: Nešlo o nějaký jediný, nahodilý a ne příliš závažný skutek. Obžalovaný poškozeného přiměl opakovaně, dokonce třikrát k homosexuálním praktikám. Došlo tedy k předčasnému nastartování sexuálního života poškozeného . Současně prvostupňový soud zdůraznil: I z laického hlediska je zřejmé, že tím mohl být příznivý psychický a sexuální vývoj nezletilého narušen. Zcela kategoricky se v tomto směru vyjádřila znalkyně PhDr. Ch. (vše na str. 8 napadeného rozsudku). S touto argumentací se dovolací soud ztotožňuje. O správnosti a úplnosti znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, neměly soudy obou stupňů žádné pochybnosti. Pokud jmenovaná znalkyně ve vztahu k poškozenému mimo jiné konstatovala, že Prožité sexuální aktivity mohou blokovat další přirozený sexuální vývoj, a to tím spíše, že do té doby neměl korektivní zkušenost s realizací heterosexuálního pohlavního styku (str. 5 napadeného rozsudku), jde o závěr týkající se možného vývoje osoby poškozeného, a tudíž lze akceptovat, že byl vysloven znalkyní psycholožkou, která navíc poukázala i na odbornou literaturu. Jednání obviněného vůči poškozenému M. H., který byl jeho nevlastním synem, se z hlediska jeho charakteru podobalo návodu k určité pohlavní nevázanosti a bylo způsobilé konstatovaným způsobem nepříznivě ovlivnit osobu jmenovaného. V této souvislosti nelze přehlédnout i zjištění, že v případě druhého dílčího útoku obviněný přiměl poškozeného, aby se vůči jeho osobě choval výše popsaným aktivním sexuálním způsobem.


Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije a čin spáchá na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu po společnost.


Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a podrobně rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že obviněný spáchal pokračující trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. Toto konstatování je důvodné, neboť pohlavně zneužil poškozeného, jenž byl v té době mladší patnácti let, a to jiným způsobem (zejména orálním pohlavním stykem), přičemž šlo o osobu svěřenou jeho dozoru (nevlastní syn žijící ve společné domácnosti, kterého vychovával) a zneužívaje její závislosti (poškozený byl na obviněném fakticky závislý, jeho autoritu respektoval). Ostatně v tomto směru ani nebyly v dovolání žádné právní námitky vzneseny.


Zákon v § 3 odst. 1 tr. zák. stanoví, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.


Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).


Pokud jde o čin, který obviněný spáchal, tak Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné konstatoval: dopustil se typově vysoce společensky nebezpečného protiprávního jednání. Stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného je určován zejména způsobem provedení činu, délkou, po které se obžalovaný trestné činnosti dopouštěl, způsobenými následky na osobě poškozeného (dokladované závěry znaleckého posudku) . Odvolací soud rovněž uvedl: Stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání pak v zásadě nemůže být dotčen ani tím, že posuzovaného protiprávního jednání se obžalovaný vůči poškozenému dopustil jen několik měsíců před tím, něž poškozený dovršil patnácti let (vše na str. 5 usnesení). Tuto argumentaci Nejvyšší soud shledává zcela namístě. Současně považuje za potřebné zdůraznit, že nemohlo být pominuto, jakým konkrétním způsobem bylo protiprávní jednání obviněným realizováno, a že šlo o pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Obviněný sice vedl v předchozí době v podstatě řádný život, avšak trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. [obdobně jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.] spáchal vyšší formou zavinění přímým úmyslem [§ 4 písm. a) tr. zák.]. Přitom okolnost, že obviněný čin spáchal na osobě svěřené jeho dozoru (nevlastním synovi, kterého řadu let vychovával), zneužívaje její závislosti (poškozený jej bral jako otce, respektoval a prakticky poslouchal na slovo), zvyšuje ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. pro svou závažnost podstatně stupeň nebezpečnosti trestného činu po společnost. Proto z hlediska materiální stránky je naplněna i kvalifikovaná skutková podstata předmětného trestného činu.


S námitkou obviněného, že při posuzování stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání a při ukládání trestu mělo být též vzato v úvahu, že nový trestní zákoník snížil hranici trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct let, nelze souhlasit, neboť je argumentováno právní normou, jejíž účinnost má nastat až ode dne 1. 1. 2010, jak se ostatně připomíná i v dovolání.


Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné skutečnosti pro posouzení jednání obviněného jako trestných činů, jimiž byl pravomocně uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil Krajský soud v Českých Budějovicích, odpovídají ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově i obě právní věty. Námitky obviněného, jež v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.


Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 24. června 2009


Předseda senátu:


JUDr. Jiří H o r á k