6 Tdo 53/2005
Datum rozhodnutí: 26.01.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 53/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný S. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 3 To 319/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 284/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 3 T 284/2001, byl obviněný S. Ch. uznán vinným společně s obviněným R. G. trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž blíže nezjištěného dne na počátku září 2000 v obci D., okres J. H., prodal obž. G. obž. Ch. za částku 80.000,- Kč osobní automobil VW Passat Variant 1,9 TDI č. bez motoru a obž. Ch. toto vozidlo převzal, přičemž oba museli být srozuměni s tím, že toto vozidlo bylo získáno krádeží. Za to byl obviněný S. Ch. (stejně jako obviněný R. G.) odsouzen podle § 251 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu v částce 60.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný S. Ch. (a rovněž obviněný R. G.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 3 To 319/2004, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci tak nabyl právní moci dne 12. 7. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný S. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zkonstatoval, že odvolací soud po provedeném řízení seznal skutkové i právní závěry soudu prvého stupně za správné, a to i stran subjektivní stránky stíhaného trestného činu. V této souvislosti odvolacímu soudu vytknul, že potvrdil skutkové závěry soudu prvého stupně, aniž by se náležitě zabýval rozpory a pochybnostmi v provedeném dokazování. Dále dovolatel uvedl, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť odvolací soud nesprávně seznal za správné, že obviněný převzal předmětné motorové vozidlo, přičemž musel být srozuměn s tím, že toto vozidlo bylo získáno krádeží , přestože s poukazem na existující judikaturu (dovolatel) namítal, že pokud nebylo spolehlivě prokázáno spáchání trestného činu hlavním pachatelem, nemůže být dovolatel podílníkem na tomto trestném činu. Z toho obviněný dovozuje, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dovolatel dále namítl, že nebyla prokázána bez jakýchkoliv pochybností objektivní ani subjektivní stránka trestného činu , a odvolací soud tak svým rozhodnutím porušil zásadu trestního řízení v pochybnostech ve prospěch obviněného .

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvého stupně a sám ve věci rozhodl tak, že obviněný se dle § 226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). K námitce dovolatele, že pokud nebylo prokázáno spáchání trestného činu hlavním pachatelem, nemůže být dovozována jeho odpovědnost podílníka ve smyslu § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., uvedla, že ačkoliv dovolatel tuto námitku nepodložil konkrétním odkazem na existující judikaturu , nepochybně měl na mysli usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 258/2002, které tuto problematiku řeší. Dle jejího názoru však přehlédl, že odvolací soud se touto otázkou z podnětu jeho odvolání zabýval a také ji zákonným způsobem posoudil. V této souvislosti poukázala na zprávu Interpolu, dle které bylo předmětné vozidlo VW Passat prokazatelně odcizeno dne 9. 6. 2000 na území Spolkové republiky Německo, a to současně s vozidlem AUDI B 5 a spolu s ním téhož dne převezeno na naše území. Uvedený transport osobního vozidla prováděl právě dovolatel, který jej také následně za symbolickou cenu odporující jeho reálné hodnotě odkoupil, přičemž se tak stalo poté, co s oběma vozidly bylo v jím užívaných prostorách za účelem zamezení jejich identifikace výrazně manipulováno. Dále upozornila na to, že v rámci provedeného dokazování bylo zjištěno, že taková manipulace dovolatele s předmětným vozidlem nebyla ojedinělá a zcela vědomě navazovala na odcizení obou vozidel uvedeného dne. Tyto okolnosti prakticky vylučují, že by dovolatel nevěděl o původu vozidla VW Passat. Proto odvolací soud označil za zcela nereálnou a nijak nepodloženou představu, že by vlastník uvedených vozidel byl zbaven možnosti s nimi disponovat právě v důsledku jednání osob trestně neodpovědných, a nemohl dovolatele uznat vinným pouze trestným činem zatajení věci podle § 254 tr. zák. V této souvislosti za správný označila názor odvolacího soudu, podle něhož při rozhodování o vině trestným činem podílnictví není třeba po pachateli požadovat znalost detailních podrobností uskutečnění majetkového deliktu, jehož produktem jím později nabytá věc byla, ale plně postačuje jeho vědomost o takových okolnostech, které legálnost jejího původu zpochybňují. Dodala, že ačkoliv se odvolací soud ve svém rozhodnutí neodvolává na žádné rozhodnutí precedenčního významu , je zřejmé, že se přiklonil k závěrům uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 792/2002, které se problematikou podílnictví zabývá. Nakonec státní zástupkyně konstatovala, že právní posouzení dovolatelova skutku podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. je třeba z hlediska jím uplatněné dovolací argumentace považovat za správné, přičemž možnost reálně se nabízející přísnější právní kvalifikace podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., je s ohledem na ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. vyloučena. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný S. Ch. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž ve skutečnosti soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností). Zpochybňuje především hodnotící úvahy odvolacího (ale též nalézacího) soudu, jež založily a odůvodnily zjištění vyjádřené ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož převzal výše zmíněné vozidlo, přičemž musel být srozuměn s tím, že toto vozidlo bylo získáno krádeží, stejně jako toto zjištění samotné. Byť nikoli výslovně, přesto zjevně, v souvislosti s tím napadá skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož není reálné, že by se krádeže předmětného (a dalšího, v rozhodnutí tohoto soudu konkretizovaného) osobního automobilu dopustila osoba, stručně řečeno, trestně neodpovědná. Teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky a výtky) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.



Zejména z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že tento soud se pečlivě zabýval všemi rozhodnými skutkovými otázkami nezbytnými pro náležité právní posouzení stíhaného skutku a ve shodě s nalézacím soudem vyšel po zhodnocení provedených důkazů právě z naznačených skutkových zjištění, jež ve svém usnesení podrobněji rozvedl a odůvodnil. Na takto zjištěném skutkovém stavu věci založil již uvedenou právní kvalifikaci předmětného skutku (resp. závěr o správnosti právní kvalifikace tohoto skutku, kterou učinil soud prvního stupně).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Dovolání tak uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Procesní (a nikoli hmotně právní) podstata dovolacích námitek je dobře patrná též z argumentu, že odvolací soud porušil zásadu trestního řízení in dubio pro reo (srov. § 2 odst. 2 tr. ř.). Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. ledna 2005



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý