6 Tdo 526/2013
Datum rozhodnutí: 09.10.2013
Dotčené předpisy: § 250b odst. 4 tr. zák.



6 Tdo 526/2013-64

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. října 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných Š. Š., J. H., a R. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2013, č. j. 55 To 474/2012-1017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 174/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2013, č. j. 55 To 474/2012-1017, v celém rozsahu.

Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 7. 2012, č. j. 3 T 174/2011-950, byl obviněný Š. Š. v bodech 1. 7., 9. 11., 13., 17. a 19. 21.) uznán vinným patnácti trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, v bodech 8., 12., 14. 16. a 18.) byl uznán vinným šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákona ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za trestné činy, kterými byl uznán vinným mu byl podle § 250b odst. 4 tr. zákona za užití § 35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu uložený obžalovanému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 7. 2009, č. j. 4 T 3/2006-160, který nabyl právní moci dne 15. 7. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. H. byl uznán vinným v bodech 1. 7., 9. 11., 13., 17. a 19. 21.) patnácti trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, v bodech 8., 12., 14. 16. a 18.) šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za trestné činy, kterými byl uznán vinným mu byl podle § 250b odst. 4 tr. zákona za užití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Obviněná R. R. byla uznána vinnou šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Za tyto trestné činy jí byl podle § 250b odst. 4 tr. zákona za užití § 35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zákona byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu uložený obviněné trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 10. 2010, č. j. 5 T 84/2010-61, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Liberci podali odvolání obvinění Š. Š., J. H., R. R. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ve prospěch i v neprospěch obviněných Š. Š., J. H. a R. R..

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2013, č. j. 55 To 474/2012-1017, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných Š. Š., J. H. a R. R. zrušen ve výroku o vině pod body 8., 12., 14., 15., 16. a 18. a dále ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný Š. Š. byl v bodech 8., 12., 14., 15., 16. a 18. uznán vinným šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tyto trestné činy a za trestné činy, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, byl obviněnému Š. Š. podle § 250b odst. 3 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Obviněný J. H. byl v bodech 8., 12., 14., 15., 16. a 18. uznán vinným šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za tyto trestné činy a za trestné činy, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, byl obviněnému J. H. podle § 250b odst. 3 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, uložen úhrnný tret odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Obviněná R. R. byla v bodech 8. a 15. uznána vinou dvěma trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona a v bodech 12., 14., 16. a 18. čtyřmi trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za tyto trestné činy byl obviněné podle § 250b odst. 3 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zákona byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněných dovolání nejvyšší státní zástupce, který svoji argumentaci opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší státní zástupce soudu prvního stupně vytýká, že jako jednání v organizované skupině posoudil pouze ty skutky, v nichž figurovali všichni tři odsouzení současně, přestože i v ostatních případech figurovali hlavní pachatelé jako další osoby, na trestné činnosti se podílející, a nadto každý skutek s ohledem na účastenské postavení každého z pachatelů posoudil jako samostatný trestný čin se samostatnou škodou. Odvolacímu soudu vytkl, že zcela opustil koncepci organizované skupiny a všechny obviněné uznal vinným pouze 21, resp. šesti trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zákona. Nejvyšší státní zástupce má za to, že odmítnutí pokračujícího účastenství v případě organizátorství k trestnému činu dostatečně nevystihuje závažnost spáchané organizované stejnorodé trestné činnosti, čímž je tento výklad jednak v rozporu s účelem trestního práva a navíc neumožňuje sčítání škody zapříčiněné tímto pachatelem. Nejvyšší státní zástupce považuje rozhodovací praxi soudů založenou na odmítnutí pokračujícího účastenství na trestných činech různých osob ve vztahu k jednání pomocníka za akceptovatelnou, neboť nelze dovozovat v jednání pomocníka jednotný záměr pomáhat jiným osobám páchat trestnou činnost, nicméně je toho názoru, že ve vztahu k organizátorství různých osob postrádá své opodstatnění. Oproti hlavnímu pachateli totiž jedná v přímém úmyslu, určuje místo, čas, způsob spáchání i osoby hlavních pachatelů a mnohdy rovněž jediný kořistí z trestné činnosti. Koncepci pokračování v trestné činnosti účastníka nejvyšší státní zástupce odůvodňuje tím, že podle § 89 odst. 1 tr. zákona se trestným činem rozumí též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc . Jestliže je tedy třeba na účastenství podle zákona pohlížet jako na trestný čin, pak podle nejvyššího státního zástupce je také správné aplikovat na účastníka ustanovení o pokračování v trestném činu. Je zjevné, že teorie akcesority účastenství založená na závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, se rozchází s postavením účastníka, který ve vztahu k různým hlavním pachatelům jedná s jednotným záměrem, v blízké časové souvislosti a hlavní pachatele využívá k naplňování výhradně svého záměru. Nejvyšší státní zástupce poukázal v tomto směru na to, že judikatura sice postupně dospěla k závěru, že je možné pokračování účastníka na trestných činech jednoho hlavního pachatele, zatímco účastenství na trestných činech různých osob je odmítáno, avšak nikdy se nevycházelo ze situace, která nastala v nyní řešeném případě, totiž že všichni účastníci jednali jako členové organizované skupiny, kdy navíc hlavní pachatelé vlivem této skupiny páchali zcela totožnou trestnou činnost. Jestliže se účastníci podílejí na činnosti organizované skupiny, zaměřené na páchání stejnorodé trestné činnosti skrze nastrčené hlavní pachatele, je podle nejvyššího státního zástupce třeba kvalifikovat jednání členů organizované skupiny jako jeden pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona, který obviněný Š. Š. spáchal ve formě organizátorství, neboť skupinu založil, řídil a inkasoval podíl z trestné činnosti. Obviněný J. H. se na činnosti skupiny podílel jako pomocník, neboť poskytoval vystavováním falešných potvrzení prostředky k páchání trestné činnosti jiné osoby. Obviněná R. R. se trestného činu účastnila jako návodce, neboť hlavní pachatele buď sama vyhledávala a nabízela jim možnost spáchání trestného činu, případně, byla-li oslovena s žádostí o zajištění peněz, navrhla žadatelům způsob, kterým se tyto osoby dopustily trestného činu.

Další námitky nejvyššího státního zástupce směřují k otázce naplnění znaku organizované skupiny. Nejvyšší státní zástupce nepovažuje za správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož znaky organizované skupiny lze dovodit pouze v bodech, v nichž jednali všichni tři obvinění současně. V dané věci si každý z obviněných byl vědom, že skupina, v níž působí, má nejméně tři členy. V případě obviněného Š. si tento byl vědom, že v jeho skupině jsou obviněný H., s nímž výhradně řešil potvrzení o zaměstnání, obviněná R., s níž v některých případech přímo jednal s žadateli o úvěr a v jiných od ní dostával podíl z kořisti, a dále osoby, které budou žádat o úvěr, kdy tato jména vždy znal, neboť osobní údaje předával obviněnému H.. Obviněná R. pak s jistotou věděla o obviněném Š. a osobách, které přesvědčila k trestné činnosti, a s největší pravděpodobností i o tom, že existuje osoba, která vystavuje falešná potvrzení, neboť, jak vyplývá z výslechu svědků, obviněný Š. se s tímto nikterak netajil. Obviněný H. pak spolupracoval s obviněným Š. a věděl, že ve skupině působí další osoby, pro které vystavoval falešná potvrzení a o nichž věděl, že budou na základě nich falešných potvrzení žádat o úvěry. Každý z obviněných tedy věděl, že působí v nejméně tříčlenné skupině, a věděl, že součinností těchto osob dochází ke konkrétní trestné činnosti páchané konkrétní osobou. Stejně tak si všichni byli vědomi, že bez součinnosti všech obviněných, spolu s tzv. bílými koňmi, kteří nakonec o úvěr požádali, by nebylo možno trestný čin spáchat. Z těchto skutečností lze podle nejvyššího státního zástupce dospět k závěru, že obvinění se trestného činu dopustili jako členové organizované skupiny. Nejvyšší státní zástupce má za to, že existenci organizované skupiny lze dovodit i tehdy, pokud se všichni tři členové organizované skupiny fyzicky neznají. Postačí, že obvinění jsou si vědomi skutečnosti, že skupina, jejíž trestnou součinností dochází k páchání trestné činnosti, má nejméně tři členy, kteří postupují koordinovaně a hlavní pachatel je pouze instruovaným, ale také trestně odpovědným nástrojem k dosažení cíle zamýšleného ostatními pachateli. V dané věci obvinění Š. a H. si byli vědomi, že skupina má nejméně tři členy. Těmto dvěma osobám, na rozdíl od hlavního pachatele je třeba klást za vinu i znak organizované skupiny ve smyslu § 250 odst. 4 písm. a) tr. zákona. Je logické, že pokud i jediný pachatel dokáže vytvořit a koordinovat skupinu osob, které se např. mylně domnívají, že spolupracují pouze s organizátorem, je možné tohoto jediného organizátora postihnout i pro znak organizované skupiny, neboť ta objektivně existuje, organizátor si je této skutečnosti vědom a jím organizované konspirativní jednání je okolností snižující riziko odhalení a zvyšuje tak společenskou nebezpečnost, což je důvod existence kvalifikované skutkové podstaty. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že v dané věci skupina nejméně tří osob objektivně existovala, všichni odsouzení si toho byli vědomi a jednali cíleně tak, aby se díky tomuto vzájemnému uskupení obohacovali, když nebylo nutno, aby se všichni nejdříve sešli a řekli si, co má kdo dělat. V případě obv. R. pak z výpovědí svědků jasně vyplynulo, že v místě svého bydliště byla známá tím, že uměla zařídit úvěry a proto se na ni lidé obraceli. To, že to byla právě odsouzená R., kdo zařízení úvěru zajistila návodem k protiprávnímu jednání hlavních pachatelů, bylo prokázáno. Skutečnost, že si dokázala vytvořit takovou reklamu , že ji její oběti samy vyhledávaly, nemůže zpochybňovat její úlohu v mechanismu organizovaného páchání úvěrových podvodů.

Na základě těchto skutečností se nejvyšší státní zástupce dovolává přísnější právní kvalifikace úvěrového podvodu, a to podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 55 To 474/2012, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 3 T 174/2011, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu Liberec, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky nejvyššího státního zástupce v dovolání uvedené naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Těžiště námitek dovolání nejvyššího státního zástupce spočívá jednak v posouzení otázky akcesority účastenství v případě, že je trestný čin spáchán organizátorem trestného činu ve vztahu k různým hlavním pachatelům, jednak v otázce, zda byl v dané věci naplněn zákonný znak organizované skupiny kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a) tr. zák., a ev. přehodnocení současně zažité judikatury.

Problematikou pokračujícího trestného činu v případě, že jde o více útoků spáchaných jedním účastníkem trestného činu ve vztahu k různým hlavním pachatelům se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr. V tomto rozhodnutí byla zdůrazněna zásada akcesority účastenství, podle níž je trestní odpovědnost účastníka závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Proto účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin spáchaný ve formě účastenství, byť by byly jinak splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků podle § 89 odst. 3 tr. zák. (srov. č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů při účastenství na trestných činech různých pachatelů není splněna podmínka, podle níž by bylo možné u účastníka trestného činu sčítat škody způsobené v jednotlivých případech jeho účastenství na úvěrových podvodech různých pachatelů, ale výši způsobené škody je třeba posuzovat odděleně ve vztahu ke každému pachateli, jemuž pomáhal. Nejde tedy o pokračování trestného činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., nýbrž o několikanásobné účastenství. Je zjevné, že uvedený judikát dopadá na nyní projednávaný případ. Jednání všech tří obviněných bylo posouzeno jako trestná součinnost v podobě účastenství, u obviněného Š. Š. ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, u obviněného J. H. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a u obviněné R. R. dílem ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona, dílem ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Trestná činnost obviněných byla založena na tom, že získávali za účelem dosažení majetkového prospěchu a pro potřeby uzavření smlouvy o úvěru osoby zájemce o úvěr, jímž za tímto účelem opatřili falešná potvrzení o příjmu. V každém jednotlivém případě se jednalo o různé hlavní pachatele, bez vzájemné propojenosti mezi nimi navzájem. Odvíjí-li se posouzení trestné činnosti účastníka od hlavního pachatele, je nutno dospět k závěru, že není splněna podmínka pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., dopustil-li se hlavní pachatel toliko jednoho útoku. Nutno též připomenout, že v dané věci nebylo prokázáno, že by hlavní pachatelé věděli o existenci skupiny tří, příp. dvou osob, které se podílí na organizování trestné činnosti. Princip akcesority účastenství proto nebylo možno prolomit a výši škod sčítat. Každý z hlavních pachatelů se dopustil jen jednoho útoku, proto ve vztahu k účastníkovi trestného činu jde pouze o jeden trestný čin. Ve vztahu k různým hlavním pachatelům (zájemcům o úvěr) je třeba jednání obviněných posuzovat jako několikanásobné účastenství, a nikoliv jako pokračování v trestném činu. Za dané situace nemá Nejvyšší soud důvod měnit závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu ohledně akcesority účastenství, jelikož posoudily danou věc podle ustálené soudní judikatury. Byť Nejvyšší soud shledal tuto námitku nejvyššího státního zástupce jako právně kvalifikovanou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ze shora uvedených důvodů ji bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

V reakci na tato teoretická východiska musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že Š. Š. s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, spočívající ve vylákání finančních prostředků od spol. GE Money Bank a. s. skrze nastrčené osoby, uzavírající smlouvy o úvěru na základě falešných potvrzení o zaměstnání, bez schopnosti a úmyslu tyto plnit, zorganizoval k uskutečnění svého záměru další osoby, které pověřil dílčími úkoly, a to J. H., který vystavoval dle požadavku Š. Š. potvrzení o zaměstnání a výši příjmu u spol. S W L. střechy a fasády, spol. s. r. o., jíž je jednatelem, pro osoby, které nikdy zaměstnanci společnosti nebyli, přičemž věděl, že tyto osoby budou potvrzení předkládat k žádostem o úvěr, kdy uvedená potvrzení předával za úplatu Š. Š. a dále v případě telefonického ověření GE Money Bank a. s. nepravdivě potvrzoval, že osoby, jímž potvrzení vystavil, u něj skutečně pracují, dále R. R., kterou po předchozí dohodě o způsobu získávání prospěchu, spočívajícím ve vylákávání finančních prostředků od GE Money Bank a. s. skrze nastrčené osoby, uzavírající smlouvu o úvěru na základě falešných potvrzení o zaměstnání, bez schopnosti a úmyslu tyto plnit, pověřil vyhledáváním osob, které budou ochotné požádat spol. GE Money Bank a. s. o úvěr, kdy v šesti případech po předchozí dohodě s jednotlivými zájemci o úvěr těmto zajistila prostřednictvím Š. Š. od J. H. potřebné doklady pro vyřízení úvěru, zejména nepravdivé potvrzení u spol. S W L. střechy a fasády spol. s. r. o., dále je instruovala, jak mají v bance vypovídat, případně je dovedla na natipovanou pobočku banky, kde tyto osoby požádaly o uzavření úvěrové smlouvy, a v případě přiznání o vyplacení úvěru od jednotlivých zájemců vybrala finanční hotovost jako odměnu, o kterou se se Š. Š. dělila . Toto úvodní návětí výroku o vině pak odůvodňovalo použitou právní kvalifikaci soudem prvního stupně, a to v případě jednání pod body 8, 12, 14-16 a 18. právní kvalifikaci jejich jednání ve smyslu odstavce čtvrtého písm. a) § 250b) tr. zák., tedy že se uvedeného jednání dopustili jako členové organizované skupiny.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci svým rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně všech tří obviněných v bodech 8., 12., 14., 15., 16., 18. zrušil, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl o vině obviněných v bodech 8., 12., 14., 15., 16., 18., kdy neshledal kvalifikační znak organizované skupiny. V této souvislosti je třeba uvést, že skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně a vyjádřil v návětí (viz shora), ponechal soud druhého stupně beze změny (rovněž v souladu s podanou obžalobou) a stejně tak ponechal beze změny i jednotlivé skutky pod body 8., 12., 14., 15., 16., 18. K úpravě došlo u právních vět v případě R. R., kdy v šesti případech soudem prvního stupně odsouzený návod podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. byl soudem druhého stupně posouzen jako návod pouze v případě jednání popsaném pod bodem 8. a 15., ve zbývajících čtyřech případech bylo jednání posouzeno jako pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (v případě všech šesti útoků je jednání obviněné uvozeno tím, že nabídla, ev. nabídla s další osobou zajištění zprostředkování úvěru; jak již shora uvedeno, ve dvou případech uvedená nabídka obviněné, byla posouzena jako návod ve zbývajících čtyřech případech jako pomoc). Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že provedené důkazy nesvědčí o tom, že by obžalovaná R. byla dohodnuta s obžalovaným Š., že bude vyhledávat potenciální zájemce o úvěr a bude je směřovat na obžalovaného . Sám odvolací soud (str. 22 rozsudku) dále uvedl, že z šesti skutků pouze v případě dvou skutků sama oslovila a nabídla možnost získání úvěru. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, na podporu právní kvalifikace jednání obviněné mj. na str. 16 uvedl, že obžalovaný Š. v řízení před soudem doznal, že R. R. seznámil s mechanismem, jak od obžalovaného J. H. získává potvrzení pro zájemce o úvěr, a že obžalovaného J. H. seznámil s mechanismem získávání zájemců o úvěr, a to i přes obžalovanou R. R. . Poukázat je nutno také na již zmíněnou skutečnost uvozující skutková zjištění ohledně jednotlivých útoků, a to že obviněný Š. obviněnou R. pověřil vyhledáváním osob, které budou ochotné požádat spol. GE Money Bank a. s. o úvěr, kdy v šesti případech po předchozí dohodě s jednotlivými zájemci o úvěr těmto zajistila prostřednictvím Š. Š. od J. H. potřebné doklady pro vyřízení úvěru.

Úmysl obviněné R. R. (i spoluobviněných na činnosti organizované skupiny) by bylo možno bezpečně dovodit v případech, kdy se obviněná R. R. aktivně podílela na činnosti organizované skupiny a věděla o tom, že zajišťuje žadatele o úvěr pro obviněného Š. Š. a že těmto žadatelům vyhotovuje falešná potvrzení o příjmech obviněný J. H.. Z uvedeného tedy vyplývá, že Nejvyšší soud se s ohledem na shora uváděná pochybení soudu druhého stupně neztotožnil s názorem odvolacího soudu, který závěry o organizované skupině zcela ze svého rozhodnutí vypustil. Jen pro úplnost ve vztahu k výše uvedenému, je nutno upozornit, že z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný Š. Š. seznámil obviněnou R. R. s mechanismem, jak od obviněného J. H. získává potvrzení pro zájemce o úvěr a že obviněného J. H. seznámil s tím, že zájemce o úvěr získává mimo jiné i přes obviněnou R. R.. Uvedené skutečnosti ostatně zcela nepochybně vyplývají z tzv. skutkových vět výroku o vině pod body 8., 12., 14., 15., 16. a 18. (viz str. 16 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že závěr o tom, že nebyly naplněny znaky organizované skupiny ani v případech, kdy se na činnosti organizované skupiny měla podílet i obviněná R. R. odůvodnil tím, že její aktivní činnost nebyla prokázána, aniž by provedl příslušnou změnu v popisu skutku na základě vlastního dokazování (viz níže). Jestliže skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku, a to ve spojení s jeho odůvodněním není v souladu, je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 511, ročník 2003, svazek 22). V každém z popisu skutků pod body 8., 12., 14., 15., 16. a 18. je zřejmé, že obviněná R. R. vždy jednala v součinnosti s obviněným Š. Š., nabídla zájemcům o úvěr zprostředkování úvěru, přičemž obviněný Š. Š. na základě toho, že mu zájemci předali své osobní údaje zajistil, aby J. H. vystavil podklady potvrzující příjmy vydané firmy S W L. střechy a fasády, spol. s r. o. na základě fiktivně vystaveného potvrzení o zaměstnání. Nejvyšší soud je přesvědčen, že aktivní činnost obviněné R. R. nebyla v rámci skupiny zanedbatelná a že svou činností přispěla k tomu, že trestná činnost obviněných Š. Š. a J. H. se rozšířila o další okruh zájemců o úvěr, čímž byla způsobena i větší škoda úvěrové společnosti. V souvislosti s otázkou organizované skupiny je třeba vycházet nejen z rozhodnutí (srov. č. 53/1976-II. a č. 45/1986), ze kterých vyplývá, že o organizovanou skupinu jde v případě nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost, ale také v případě jak má na mysli rozhodnutí č. 22/2011 Sb. rozh. tr. (Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny je dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle § 9 odst. 2 tr. zák. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle § 10 odst. 1 tr. zák., případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy) .

S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud uvést, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními, která vyslovil soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku a byla také vyjádřena v popisu skutku, není oprávněn sám vytvářet jiné závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. (Z rozhodnutí soudu druhého stupně přitom nevyplývá, jak se vypořádal s výpovědí obviněného Š., který nejen obviněnou R., ale také obviněného H. informoval o tom, jak jsou zájemci o úvěr a doklady potřebné k získání úvěru opatřovány, nebyly provedeny důkazy k tomu, aby mohlo dojít ke změně závěrů soudu prvního stupně o tom, zda obviněná R. vyhledávala zájemce o úvěr také v případě skutků pod body 12.,14., 16. a 18 apod.). V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v § 263 odst. 6 tr. ř. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř.; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (srov. č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu je nutno spatřovat další pochybení odvolacího soudu, neboť dospěl k odlišným skutkovým závěrům, aniž by provedl nové dokazování.

Nejvyšší soud je toho názoru, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti pochybení zjištěná v rozsudku odvolacího soudu, nemůže rozsudek soudu druhého stupně v kontextu s tím, že nebylo provedeno v odvolacím řízení nové dokazování a nebyly provedeny změny v popisech skutků obstát, čímž se rozsudek odvolacího soudu stává nepřezkoumatelným.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem pak nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu zrušit v celém rozsahu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. a tomuto soudu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí. Bude potřebné, aby odvolací soud uvedl do souladu tzv. skutkovou větu, včetně návětí a posléze, aby se vypořádal se znaky organizované skupiny (v souvislosti s jednáním, na kterém se podíleli všichni tři obvinění). Zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek soudu druhého stupně obsahově navazují a jež v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že zrušil toliko rozsudek odvolacího soudu, vrací se věc do stadia řízení po podání odvolání a je třeba se v novém rozhodnutí náležitě vypořádat s veškerými námitkami v odvoláních uplatněnými, a to i s ohledem na skutečnosti, na které upozornil Nejvyšší soud.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění svého usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. října 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann