6 Tdo 52/2007
Datum rozhodnutí: 22.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 52/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2007 dovolání, která podali obviněný J. B., a obviněný L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 5 To 217/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 15/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a L. P. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 23 T 15/2005, byli uznáni vinnými obviněný J. B. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. (body ad 1-3, 5-8), trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (body ad 1-2, 4, 6), trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod ad 1) a obviněný L. P. návodem k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 257 odst. 1 tr. zák. (bod ad 4), a to na podkladě skutkového zjištění jak je pod příslušnými body v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl obviněný J. B. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 41 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný L. P. byl odsouzen podle § 257 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni i obvinění K. A., H. M. a P. R. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. B., H. M. a L. P. a poškozená R. D. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 5 To 217/2006, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku, jímž byla poškozená R. D. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný J. B. povinen zaplatit poškozené R. D., způsobenou škodu ve výši 106.086,- Kč. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. B., H. M. a L. P. zamítnuta.

Vůči konstatovanému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění J. B. a L. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný J. B. mimořádný opravný prostředek zaměřil proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého podání namítl, že krajský soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy, což mělo za následek nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a v návaznosti na to jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. V tomto směru poukázal, že v případě skutku pod bodem 1 rozsudečného výroku soudu prvního stupně se soudy obou stupňů pro svůj závěr, že v bytě poškozené R. D. odcizil věci uvedené v popisu skutku, spokojily s písemným seznamem, který jim jmenovaná předložila. Po předchozí námitce obviněného na způsob provedení tohoto důkazu byl tento seznam v rámci odvolacího řízení znovu použit jako důkaz. Přestože nebyl tento důkaz předložený poškozenou v některých částech čitelný a jednotlivé věci v něm nebyly řádně specifikovány, a to i z hlediska jejich opotřebení či poškození, soudy ho akceptovaly bez jakýchkoliv pochybností. Přitom je to jediný podklad pro rozhodnutí o vině J. B. a v návaznosti na to i pro právní kvalifikaci jeho jednání. Obviněný soudům vytkl, že přestože poškozená R. D. byla u obou řízení přítomna, nevyslechly ji v tom směru, aby od ní dostaly jednoznačné stanovisko o množství odcizených věcí, jejich hodnotě apod. Pokud byla svědkyně oběma soudům plně k dispozici, měly zákonnou povinnost ji vyslechnout s tím, aby sama ústně do protokolu označila a určila jí údajně odcizené věci. Podle názoru obviněného prvostupňový soud hodnotil dva proti sobě stojící důkazy částečné doznání jeho osoby a listinný důkaz poškozené. Uzavřel, že pokud doznal pouze část odcizených věcí a soud neprovedl další dokazování týkající se zbytku odcizených věcí, nelze mu za dané důkazní situace klást za vinu odcizení všech poškozenou uváděných věcí.

V další části dovolání obviněný konstatoval nesprávné právní posouzení jeho jednání ohledně skutku pod bodem 3 v rozsudku okresního soudu. V této spojitosti uvedl, že od počátku trestního stíhání orgánům činným v trestním řízení uváděl svou pohnutku a svůj úmysl, spočívající v tom, že se chtěl s předmětným nakladačem pouze naučit jezdit a nikoliv ho odcizit. Tento jeho úmysl potvrdil i svědek V., který byl fyzicky přítomen jednání obviněného a dokázal soudu vylíčit jeho okolnosti. Obviněný namítl, že soud neměl při svém rozhodování k dispozici jednoznačný důkaz, který by svědčil o úmyslu nakladač odcizit, přičemž svůj úmysl orgánům činným v trestním řízení neuvedl a nebyl žádným provedeným důkazem vyvrácen. Záznam, resp. výpis z odposlechu hovoru z mobilního telefonu ze dne 26. 7. 2004 rovněž jeho úmysl nepotvrzuje. Obviněný vyjádřil údiv nad tím, proč nebyl za stejné jednání postižen také svědek V. Za dané situace soud neměl jeho jednání kvalifikovat jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., ale jako pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 tr. zák. Obviněný považuje rozhodnutí soudu za nesprávné, neboť na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutek a podřadil ho pod nesprávnou skutkovou podstatu trestného činu. V návaznosti na to, vzhledem k rozsahu a výši způsobené škody, došlo i k nesprávnému hodnocení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 5 To 217/2006, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný L. P. opřel své dovolání rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal, že obviněného B. nenavedl, aby zapálil auto poškozeného Š.; B. zná od dětství, občas se navštěvovali a telefonovali si, avšak proti osobě poškozeného Š. nic nemá a ani neměl důvod se mu mstít. Obviněného A. vůbec nezná. V této souvislosti upozornil, že výpověď obviněného B. koresponduje s jeho výpovědí. Podle názoru obviněného nelze ze záznamu odposlechu telefonických hovorů usuzovat, že by se měl dopustit účasti na jednání kvalifikovaného podle § 257 odst. 1 tr. zák. Na činu jmenovaného obviněného se měl účastnit jeho navedením k spáchání trestné činnosti. Pokud se obviněný B. měl dopustit trestného činu poškozování cizí věci, pak chybí přímé i nepřímé důkazy o tom, že v jednání obviněného P. byla obsažena subjektivní stránka uvedeného trestného činu ve smyslu úmyslu směřujícího k navedení konkrétního jednání, které zakládá existenci trestní odpovědnosti. Dále obviněný namítl, že spoluobviněný K. A., jenž měl popsat skutečnosti podle vyjádření obviněného B., byl vyslýchán dne 3. 9. 2004, přičemž proti osobě dovolatele bylo trestní stíhání zahájeno až usnesením dne 3. 12. 2004, a proto tento důkaz provedený před zahájením trestního řízení nelze použít. Své výtky zaměřil i proti postupu orgánů činných v přípravném řízení s tím, že byla vytýčena pouze jediná vyšetřovací verze podle vyjádření poškozeného Š., který policistům sdělil podezření k jeho osobě.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podaným dovoláním se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno obě dovolání označit za přípustná. V daném případě je však třeba u podání jak obviněného L. P. tak i obviněného J. B. uvést, že jimi prezentované důvody dovolání nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Oba obvinění se domáhají pouze odlišného hodnocení důkazů soudy respektive opatřování důkazů a jejich hodnocení. Za popsané situace má státní zástupkyně za to, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. a dále že uplatněné dovolací důvody nejsou v souladu s obsahem odůvodnění. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. obě podaná dovolání odmítl. Rovněž vyjádřila souhlas s jejich projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných J. B. a L. P. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnými J. B. a L. P. jimi deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami naplněn.

Obviněný J. B. zaměřuje své dovolací výtky v případě skutku pod bodem 1 rozsudečného výroku soudu prvního stupně proti tomu, jak byl soudy zjištěn rozsah způsobené škody. Podle jeho názoru při určení množství odcizených věcí soudy nesprávně vycházely pouze ze seznamu předloženém poškozenou R. D., přičemž toto pochybení vedlo k nesprávným závěrům ohledně posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Ke skutku pod bodem 3 v rozsudku okresního soudu obviněný namítá, že žádným důkazem nebyl prokázán jeho úmysl odcizit předmětný nakladač a v této spojitosti polemizuje s hodnocením provedených důkazů soudy (zejména týkající se výpovědi svědka V. a záznamu z odposlechu telefonního hovoru ze dne 26. 7. 2004). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní skutková tvrzení (s nakladačem se chtěl pouze naučit jezdit, nikoliv ho odcizit), prostřednictvím kterých předkládá závěr, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 tr. zák. Obviněný L. P. v mimořádném opravném prostředku poukazuje na výpověď spoluobviněného J. B. a na záznam z odposlechu telefonních hovorů s tím, že z těchto ale i dalších důkazů nevyplývá, že by se měl dopustit návodu k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 257 odst. 1 tr. zák., zejména pokud jde prokázání subjektivní stránky úmyslného zavinění v jeho jednání. Též vytýká procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného K. A. ve vztahu k své osobě.

Nutno zdůraznit, že všechny tyto obviněnými uplatněné výhrady, které jsou v dovoláních podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně dovozují vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Stejné závěry platí i o námitkách obviněných směřujících ke zpochybnění subjektivní stránky příslušných trestných činů. V této spojitosti je potřebné zmínit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, který ale musí vycházet ze skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu obecně spadá do kategorie námitek právních, tak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné, aby ji dovolatel též právně relevantním způsobem odůvodnil. I v tomto směru ovšem oba obvinění tvrdí, že jim určité skutečnosti nebyly prokázány a předkládají odlišnou skutkovou verzi svého jednání, než byla zjištěna soudy. Jak již bylo výše uvedeno, samotná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž obvinění J. B. a L. P. spáchali posuzované skutky tak, jak jsou popsány v příslušných skutkových větách výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Děčíně a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovoláních obvinění nenamítají, že tyto skutky, které shledal bezchybnými i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obou obviněných výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obou obviněných.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných J. B. a L. P. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k