6 Tdo 518/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 518/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 dovolání, která podali obvinění L. V., Mgr. R. Z., a D. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 373/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 126/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 91 T 126/2003, byli obvinění L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. uznáni vinnými, že:

obviněná L. V. (v bodě VIII výroku)

uplatnila u níže uvedeného pojistného ústavu nárok na výplatu pojistného plnění z úrazu levého kolena, ke kterému mělo dojít dne 22. 2. 1997, ačkoliv věděla, že ošetřující lékař FN B. spoluobžalovaný MUDr. O. V. lékařskou dokumentaci k úrazu zfalšoval a úraz se ve skutečnosti nestal; nároky z údajného úrazu levého kolena pak uplatnila u:

- G. P., a. s., sídlem P., B., kdy uplatnila 12. 3. 1997 nárok na výplatu denního odškodného, které bylo vyplaceno dne 1. 9. 1997 ve výši 40.875,- Kč, a dne 24. 2. 1998 uplatnila nárok na výplatu trvalých následků, které byly vyplaceny ve výši 120.000,- Kč dne 23. 4. 1998,

čímž získala neoprávněně ke škodě uvedeného pojišťovacího ústavu částku ve výši 160.875,- Kč.

obviněná Mgr. R. Z. (v bodě IX výroku)

u níže uvedených pojistných ústavů uplatnila nárok na výplatu pojistného plnění z úrazu páteře, ke kterému mělo dojít dne 27. 6. 1996, a z úrazu kolena, ke kterému mělo dojít dne 5. 12. 1996, ačkoliv věděla, že MUDr. O. V. lékařskou dokumentaci k úrazům zfalšoval a úrazy se ve skutečnosti nestaly. Nároky z údajného úrazu páteře, ke kterému mělo dojít dne 27. 6. 1996, pak uplatnila u:

1) Č. r. p., a. s., P., dne 26. 11. 1996 nárok na denní odškodné a čerpala tak jako denní odškodné částku 91.700,- Kč, která jí byla vyplacena dne 14. 2. 1997, a dne 8. 8. 1997 nárok na výplatu trvalých následků, které jí byly vyplaceny ve výši 175.000,- Kč dne 28. 1. 1998,

2) G. P., a. s., P., dne 15. 1. 1997 nárok na denní odškodné ve výši 124.000,- Kč, které však pro nespolupráci obžalované v rámci šetření pojistné události nebylo vyplaceno,

3) I. p., a. s., P., dne 8. 1. 1997 nárok na denní odškodné a čerpala tak jako denní odškodné částku 79.200,- Kč vyplacenou dne 21. 10. 1997,

čímž získala neoprávněně ke škodě uvedených pojišťovacích ústavů částku celkem 345.900,- Kč a pokusila se získat neoprávněně částku 124.000,- Kč.

Nároky z údajného úrazu kolena, ke kterému mělo dojít dne 5. 12. 1996, pak uplatnila u:

4) Č. r. p., a. s., P., dne 8. 8. 1997 nárok na denní odškodné a získala tak částku denního odškodného ve výši 140.000,- Kč, která jí byla vyplacena dne 28. 1. 1998 a dne 31. 10. 1997 uplatnila nárok na výplatu trvalých následků, které byly vyplaceny dne 28. 1. 1998 ve výši 85.750,- Kč,

5) Č. p., a. s., pobočky B., dne 19. 8. 1997 uplatnila nárok na denní odškodné, které bylo vyplaceno dne 26. 11. 1997 ve výši 8.840,- Kč,

6) M. k., a. s., B., dne 18. 8. 1997 uplatnila nárok na denní odškodné, které bylo vyplaceno dne 21. 8. 1997 ve výši 30.000,- Kč, a dne 10. 2. 1998 uplatnila nárok na výplatu trvalých následků, které byly vyplaceny ve dnech 13. 2. 1998 a 23. 4. 1998 v celkové výši 45.000,- Kč,

7) I. p., a. s., P., dne 19. 8. 1997 uplatnila nárok na denní odškodné, které bylo vyplaceno ve výši 67.200,- Kč dne 10. 10. 1997,

čímž získala neoprávněně ke škodě uvedených pojišťovacích ústavů částku celkem 376.790,- Kč.

obviněný D. Z. (v bodě X výroku)

u níže uvedených pojišťovacích ústavů uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění z úrazu pravého kolena, ke kterému mělo dojít dne 31. 7. 1995, ačkoliv věděl, že spoluobžalovaný MUDr. O. V. lékařskou dokumentaci k jeho údajnému úrazu zfalšoval a úraz se ve skutečnosti nestal. Nároky z údajného úrazu kolena, ke kterému mělo dojít dne 31. 7. 1995, pak uplatnil u:

1) Č. p., a. s., dne 2. 11. 1995 nárok na výplatu denního odškodného, které bylo vyplaceno ve výši 11.000,- Kč dne 8. 1. 1996, a dále uplatnil i nárok na výplatu trvalých následků, které byly vyplaceny ve výši 68.000,- Kč dne 5. 3. 1998,

2) G. P., a. s., dne 16. 8. 1995 uplatnil návrh na denní odškodné, které bylo vyplaceno ve výši 84.000,- Kč dne 7. 6. 1996, a dne 21. 5. 1996 uplatnil nárok na výplatu trvalých následků, které byly vyplaceny ve výši 306.000,- Kč dne 25. 3. 1997,

čímž získal neoprávněně ke škodě uvedených pojišťovacích ústavů celkovou částku ve výši 469.000,- Kč.

Takto popsaným jednáním podle prvostupňového soudu spáchali:

obviněná L. V.

- trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. (v bodě VIII výroku),

obviněná Mgr. R. Z.

- trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 3 tr. zák. (v bodě IX/1 3 výroku),

- trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (v bodě IX/4 7 výroku),

obviněný D. Z.

- trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (v bodě X výroku).

Za tyto trestné činy byli odsouzeni:

- obviněná L. V. podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku; podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila,

- obviněná Mgr. R. Z. podle § 250a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků; podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila,

- obviněný D. Z. podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků; podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných MUDr. O. V., R. L., J. S., O. V., R. Z. a MUDr. M. N..



Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání jednak obvinění J. S., L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. a jednak v neprospěch obviněného MUDr. M. N. státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 373/2008, bylo rozhodnuto:

I. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. S., L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. zamítnuta.

II. Podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl k odvolání státního zástupce napadený rozsudek týkající se obviněného MUDr. M. N. zrušen. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla ohledně tohoto obviněného věc vrácena soudu prvního stupně.

Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, a to výroku, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání, podali obvinění L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněná L. V. opřela mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k nesprávným hmotně právním závěrům.

V podání obviněná plně odkázala na svou obhajobu uplatněnou v soudním řízení. Konstatovala, že soudy nesprávně kvalifikovaly jednání popsané ve výrokové části rozsudku prvostupňového soudu jako trestný čin. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že dne 22. 2. 1997 utrpěla úraz levého kolene a podstoupila lékařský zákrok. Následně byla vyšetřena revizními lékaři pojišťovny, kteří uznali její nárok na pojistné a podstoupila i další odborná lékařská vyšetření. V průběhu trestního řízení však nebyly prokázány skutečnosti nasvědčující tomu, že by se dopustila trestného činu, kladeného jí za vinu a ani, že se úraz nestal. Zranění nohy byli přítomni i svědci, např. D. K.; soudy však tyto důkazy řádně nevyhodnotily. Naopak za klíčový důkaz označily znalecký posudek vyhotovený L. f. U. v P., v němž jsou obsaženy závěry z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ze dne 3. 11. 2002. Tento důkaz obviněná označila za nezákonný a jeho závěry za absurdní. Současně poukázala na výpovědi MUDr. V. A. a prof. MUDr. K., CSc., kteří potvrdili, že projevy zranění jsou ryze individuální záležitostí. Podotkla, že v průběhu hlavního líčení vyvstala jediná pochybnost stran lékařského vyšetření provedeného MUDr. P., který konstatoval diskrepaci mezi údajem operačního protokolu ze dne 23. 2. 1997 a klinickým nálezem kontrolního vyšetření provedeného MUDr. K. V této souvislosti uvedla, že subjektivní závěry lékařů, které se liší, mohou založit jen pochybnost, nikoliv však jistotu. Přitom jakákoli pochybnost musí být v duchu zásad trestního řízení vyložena ve prospěch obviněného. K prokázání viny existoval toliko zmíněný nepřímý důkaz, jenž je ale obestřen pochybnostmi. Důkazy provedené lékařskou dokumentací, které soudy hodnotily jako usvědčující, však nemohou vinu obviněné prokázat. Vyšlo najevo, že tato dokumentace byla rozporná, nebyla vedena tzv. lege artis způsobem a někdy i způsob provádění lékařských vyšetření nebyl řádný a precizní. Obviněná zdůraznila, že za způsob provádění vyšetření a vedení dokumentace není odpovědná, toto nemohla ovlivnit a případný důsledek jí nemůže být kladen k tíži. Je nepochybné, že její operace byla provedena, avšak jaký zákrok byl proveden, jí bylo sděleno lékařem. Má tudíž za to, že pokud se jedná o formální znaky trestného činu pojistného podvodu, nebyla jeho objektivní stránka prokázána. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že se úraz nestal, ani že uvedla vědomě nepravdivé údaje. Pokud nebylo prokázáno, že k úrazu nedošlo, nelze ani uvažovat o příčinné souvislosti s následkem, tj. vyplacením pojistného plnění, když vůbec nedošlo k jednání, které je předpokládáno v § 250a tr. zák. Je totiž zřejmé, že artroskopie levého kolene byla skutečně provedena a operace byla neplánovaná.

Dále obviněná připomněla, že trestný čin pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. má speciální skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. Při prokazování jeho subjektivní stránky je nutno prokázat, že pachatel úmyslně a vědomě předstíral okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (nepravdivým údajem ve smyslu § 250a tr. zák. však není každý nesprávný údaj, který žadatel uvede). Aby mohla být uznána vinnou, muselo by být prokázáno, že se osobně podílela na trestném činu, který jí je kladen za vinu. Ze zjištěného skutkového stavu ale nelze dovodit, že by byla prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu, resp. úmyslné zavinění, tj. úmyslné vyvolání pojistné události. Obviněná vytkla, že otázka úmyslu zůstala soudy obou stupňů nepovšimnuta. Bylo sice konstatováno, že jednání obžalovaných bylo vedeno úmyslem směřujícím k jejich obohacení , avšak tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Nebyl proveden jediný důkaz listinný nebo odposlechem či výslechem svědků, že by uvedla nepravdivé údaje a ani, že by došlo k jakémukoliv jednání, případně dohodě mezi ní a MUDr. O. V.

Podle obviněné nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť nebyla prokázána jeho objektivní a subjektivní stránka. Odsuzující rozsudek konstruuje její trestní odpovědnost chybně jako odpovědnost za následek a nikoliv odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Skutečnost, že uplatnila nárok na náhradu škody, neznamená, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Odvolací soud se dostatečným způsobem nevypořádal s jejími odvolacími námitkami.

Z popsaných důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 373/2008, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008, č. j. 91 T 126/2003-5471, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná Mgr. R. Z. v dovolání uvedla, že se skutků, které jsou jí kladeny za vinu nedopustila a soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily .

Podle obviněné spočívají soudní rozhodnutí především na znaleckém posudku F. n. v P., který však nenaplňuje potřebný stupeň odbornosti a nelze jej považovat za objektivní, stejně jako výslech znalců, kteří se na jeho zpracování podíleli. V řízení nebylo prokázáno tvrzení znalce prof. MUDr. K., CSc., že by odmítla klinické vyšetření, rentgen či magnetickou resonanci v P., což jmenovaný nepřímo potvrdil u hlavního líčení. Obviněná podotkla, že jediné, co odmítla, bylo sdělit anamnézu, protože si ji přesně nepamatovala a předpokládala, že ji má ve své dokumentaci. Tato skutečnost vyplývá i z listiny založené v soudním spise, kterou potvrdila svým podpisem a jejíž kopii přiložila. Rukou psané poznámky, že odmítla artroskopii, jsou zcela evidentně dopsané na listinu dodatečně, zřejmě prof. MUDr. K., CSc. Ten ji pouze z důvodu, že odkázala na anamnézu ve zdravotní dokumentaci, odmítl vyšetřit a vykázal ji z ordinace. Magnetická resonance nebyla v B. uskutečněna proto, že má po operaci v koleni dva kovové šrouby, které jsou kontraindikací tohoto vyšetření.

V další části podání obviněná v podrobnostech vznesla výhrady ke zmíněnému znaleckému posudku, jehož závěry zpochybnila a namítla, že znalci navíc prováděli též hodnocení důkazů a v podstatě řešili i právní otázky, což jim nepříslušelo. Podle jejího názoru nebylo dodrženo ustanovení § 107 odst. 1 věty druhé tr. ř. a soud mohl být tímto hodnocením důkazů a právními závěry znalců ovlivněn. Znalecký posudek tudíž shledala v rozporu s ustanoveními trestního řádu, neboť nebyl postaven na objektivním zjištění zdravotního stavu, a proto měl být zpracován revizní posudek. Podle obviněné nebylo v trestním řízení spolehlivě prokázáno a nebyl proveden řádný důkaz k tomu, že se jí úrazy opravdu staly či nestaly. K vypracování znaleckého posudku sloužila pouze dokumentace od ošetřujícího lékaře z B., která je současně napadána, přičemž za rozpory v této dokumentaci nemůže nést odpovědnost, protože ji nevedla a jako laik jí ani nerozumí.

Obviněná zdůraznila, že otázka pojištění a uplatnění nároku na pojistná plnění byly v režii jejího tehdejšího manžela J. Z., který pojištění sjednával a platil. Sama žádné pojistné smlouvy nesjednávala ani nepodepisovala a její pravé podpisy byly pouze na některých oznámeních o pojistné události. Ty ji předložil k podpisu bývalý manžel, kterému neměla důvod nedůvěřovat a dokumenty nepodepsat, navíc šlo o úrazy, které se jí skutečně staly. Též nepřebírala finanční plnění, částky byly zasílány na účet bývalého manžela, o jehož rukopisu svědčí i podpis u řady listin. Obviněná vytkla, že těmito skutečnostmi se soudy odmítly nezabývat. Současně dovodila, že Krajský soud v Brně věc nesprávně právně posoudil jako vědomý trestný čin, ačkoliv vždy pouze udělala to, co po ní požadoval bývalý manžel, pod jehož vlivem v té době byla. Rovněž zcela důvěřovala lékařům, v jejichž péči při úrazu kolene a páteře se nacházela. Nemohla jako laik předpokládat, že by do lékařských zpráv uvedli to, co by ohledně jejího úrazu neodpovídalo skutečnosti. Vyjádřila přesvědčení, že zcela chybí subjektivní stránka trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. zavinění v podobě úmyslu. Nikdy v životě by se vědomě nedopustila žádné trestné činnosti.

Závěrem dovolaní obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně její osoby usnesení Krajského soudu v Brně ve výroku pod bodem I a věc buď přikázal k novému projednání a rozhodnutí nebo sám rozhodl a podle § 226 písm. c) tr. ř. její osobu zprostil obžaloby. Současně požádala, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání podala, a to ohledně její povinnosti zaplatit škodu.

Obviněný D. Z. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při vědomí, že nemůže napadat hodnocení důkazů, obviněný nicméně podotkl, že ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tyto musí dávat logický celek a vina musí být, ať již přímými či nepřímými důkazy prokázána, což se v jeho případě nestalo. Obhajobou předloženými důkazy se nikdo, a to ani krajský soud, nezabýval. V odůvodnění zamítavého usnesení krajský soud uvádí, že se ztotožnil se závěry znaleckého posudku ústavu, podle něhož nebyl přijat k hospitalizaci a operaci s úrazem pravého kolene, ale že se jednalo o operaci plánovanou. Obviněný konstatoval, že do spisu založil novinové články týdeníku Z., podle nichž byl při zápase v U., a to tři dny před operací, skutečně zraněn; takže se nemohlo jednat o operaci plánovanou, ale nutnou. Poznamenal, že nebylo jeho věcí, z jakého důvodu jej MUDr. V. po nezbytném prvním ošetření vyzval k nástupu do nemocnice dne 2. 8. 1995, přičemž operace proběhla následný den, jak dokládá operační protokol. Namítl, že mu nemůže být dáváno k tíži, jakým způsobem jmenovaný lékař, ortopedická klinika a následně rehabilitační sestra vedli lékařskou dokumentaci. Rovněž nevypisoval diagnózu a nenese odpovědnost za rozdílnost v diagnóze jeho úrazu u lékařů MUDr. V. a MUDr. M. Posledně jmenovaný lékař po sedmi letech od úrazu zjistil, že k poranění kolene došlo a byla provedena operace. Podle vyjádření všech lékařů šlo o těžký a bolestivý úraz nosného kloubu s nutností operace. Jediný záznam o zranění kolene v dokumentaci je z inkriminované doby.

Obviněný vyslovil nesouhlas s tím, že v odůvodnění napadeného usnesení se konstatuje, že i v jeho případě se soud opíral o znalecký posudek ústavu. Upozornil, že prof. MUDr. K., CSc., u hl. líčení vypověděl, že se jeho osobou a jeho lékařskými zprávami vůbec nezabýval. Pokud byl zahrnut ve znaleckém posudku, posuzoval jej znalec patolog. Prof. MUDr. K., CSc., uvedl, že o jeho osobě nic neví, přičemž měl odmítnout lékařské vyšetření, což podle obviněného není pravdou. Pouze na radu svého obhájce v přípravném řízení odmítl popsat okolnosti svého úrazu s odkazem, že již vypovídal do protokolu a předpokládal, že znalec je s tímto důkazem i s lékařskou dokumentací, zaslanou mu policejním orgánem, seznámen. Vzhledem k šestiletému časovému odstupu by totiž nemusel přesně reprodukovat okolnosti úrazu. Obviněný zdůraznil, že se lékařskému vyšetření nevyhýbal. Sám se podrobil magnetické resonanci dne 24. 5. 2001, která ukázala, že u předního zkříženého vazu se jedná o stav po komplexním prasknutí staršího data. Závěry MUDr. M., který je předním odborníkem v tomto oboru, však nebyly ve znaleckém posudku prof. MUDr. K., CSc., vůbec vzaty v potaz.

Závěrem dovolání obviněný upozornil, že byl u Č. p., a. s., pojištěn úrazově na desetinásobek od svých patnácti let, takže pokud by měl takový úraz někdy jindy než v předmětné době, uplatnil by náhradu škody, což z dokumentace pojišťovny nevyplývalo. Vytkl, že se soud zabýval nepodstatnými údaji a daty, které si nelze po patnácti letech přesně zapamatovat, ale byly doloženy novinovými zprávami, a na tom postavil jeho odsouzení. Současně nebyly odstraněny rozpory mezi znaleckým posudkem ústavu a zjištěními vyplývajícími z magnetické resonance.

S poukazem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 373/2008, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Podle státního zástupce nesplňuje dovolání obviněné Mgr. R. Z. náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., neboť ve smyslu tohoto zákonného ustanovení neobsahuje odkaz na některé z konkrétních ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které by obviněná svůj mimořádný opravný prostředek opřela [nelze ho zjistit ani ze slovních formulací]. Za dané situace bylo povinností předsedy senátu soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 1 tr. ř. vyzval obviněnou, respektive jejího obhájce, k odstranění vad dovolání, a to ve lhůtě dvou týdnů, kterou by jim zároveň stanovil, s upozorněním, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Současně státní zástupce upozornil, že po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání lze v rámci dvoutýdenní lhůty poskytnuté za účelem odstranění vad podaného dovolání účinně napravovat jen ty nedostatky, jež se netýkají rozsahu, v němž dovolatel rozhodnutí napadá, a důvodů, ze kterých rozhodnutí napadá. Pro případ, že by obviněná a její obhájce na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě potřebným způsobem nezareagovali, respektive, že by zareagovali po lhůtě dvou týdnů, navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.

V případě obviněných D. Z. a L. V. státní zástupce poukázal na vymezení jimi uplatněného dovolacího důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákoně. Připomněl, že při jeho aplikaci Nejvyšší soud vychází ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na to hodnotí správnost hmotně právního posouzení. V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., Nejvyšší soud není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu první instance, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými (srov. znění § 147 až § 150 tr. ř., § 254 až § 263 tr. ř.).

Dále státní zástupce konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně (tj. materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03). Nelze postupovat opačně, tj. způsobem, že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu odvolacího, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené. V takovém případě není materiálně (ve skutečnosti) uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. To znamená, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Přípustné jsou jen právní námitky, nikoli skutkové.

Z odůvodnění předmětných dovolání je podle státního zástupce patrné, že obvinění D. Z. a L. V. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který má výlučně hmotně právní povahu, namítají vadné hodnocení důkazů soudy obou stupňů, polemizují s jejich skutkovými závěry a tak se fakticky domáhají jiných (příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým soudy dospěly. To je v rozporu s tím, že dovolací soud může při svém rozhodování výlučně vycházet z podoby skutku uvedené v pravomocném výroku o vině. V této spojitosti státní zástupce ocitoval konkrétní pasáže z dovolání obou obviněných. Současně zdůraznil, že se obvinění v mimořádných opravných prostředcích bezezbytku soustředili na zpochybňování šíře dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což nelze v rámci jimi uplatněného a ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř. akceptovat.

Uvedené námitky směřující proti výroku o vině z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, které byly v dovolání obou obviněných uplatněny, by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obvinění takový extrémní nesoulad odůvodněně namítli. Obvinění však tímto způsobem ničeho nenamítají. Navíc Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v trestní věci Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 126/2003 nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.

Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že obvinění D. Z. a L. V. nevytkli napadenému usnesení, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř. včetně toho, o který svá dovolání opřeli. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl s odůvodněním, že byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Obviněná Mgr. R. Z. sice v dovolání neuvedla, o který dovolací důvod je opírá, avšak z obsahu podání je patrno, že uplatnila dovolací důvod stanovený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mimo jiné namítla, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily .

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnými L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. uplatňují v dovolání výhrady, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obvinění zpochybňují znalecký posudek vypracovaný L. f. U. K. v P. a poukazují na rozpory v lékařské dokumentaci s tím, že jim nemohou být dávány v tíži. Tvrdí, že se soudy nezabývaly relevantními námitkami jejich obhajoby. Namítají, že o jejich vině neexistuje žádný důkaz. Uvádí, že se úrazy jejich osobám skutečně staly a odmítají, že by úmyslně a neoprávněně uplatnili pojistná plnění. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovoláních podrobněji rozvedeny, primárně vytýkají správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů (tj. nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní veze událostí obvinění dovozují vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. I v tomto případě však obvinění prioritně nesouhlasí se skutkovým zjištěním, jak bylo v soudním řízení učiněno.

V dovolání obvinění nenamítají, že předmětné skutky ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu (viz jejich doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich výtky směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Brně (následně též Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním spáchali, a to obviněná L. V. trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. (v bodě VIII výroku), obviněná Mgr. R. Z. trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 3 tr. zák. (v bodě IX/1 3 výroku) a trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (v bodě IX/4 7 výroku) a obviněný D. Z. trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (v bodě X výroku).

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání, jež obvinění podali.



Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných L. V., Mgr. R. Z. a D. Z. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněné Mgr. R. Z. na odklad výkonu rozhodnutí (v části ohledně povinnosti nahradit poškozeným způsobenou škodu), proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

¨¨

V Brně dne 26. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k