6 Tdo 509/2011
Datum rozhodnutí: 21.04.2011
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 509/2011 - 16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2011 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného T. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 31 To 643/2010, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 176/2010, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 T 176/2010, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 31 To 643/2010, z r u š u j í .

Současně se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 T 176/2010, byla podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. s užitím § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 171 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněného T. L. (dále jen obviněný ) stíhaného pro skutek spočívající v tom, že v L. dne 28. 07. 2010 kolem 22.20 hodin v ulici L. a jinde řídil osobní motorové vozidlo zn. Suzuki Swift, přestože věděl, že ke dni 21. 1. 2010 dosáhl celkového počtu 12 bodů podle bodového hodnocení porušením povinností stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších právních předpisů, a podle § 123c odst. 3 tohoto zákona pozbyl dne 16. 2. 2010 řidičské oprávnění a svůj řidičský průkaz odevzdal , jímž se měl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postoupena Magistrátu města Liberec k projednání přestupku.

O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení v neprospěch obviněného podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci. Usnesením ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 31 To 643/2010, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tuto stížnost zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že s názory soudů nižších stupňů nelze souhlasit. Shledal, že tyto vycházejí z úzkého slovního výkladu, když zdůrazňují, že zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o silničním provozu ) v § 123c odst. 3 hovoří o pozbytí , nikoli o odnětí řidičského oprávnění. Zhodnotil, že tento slovní výklad není přesvědčivý, jelikož formulace pozbývá řidičské oprávnění zákon o silničním provozu používá i v § 94a odst. 1 týkajícím se ztráty oprávnění k řízení motorových vozidel v důsledku uložení trestu, resp. sankce zákazu činnosti, a kdy tedy nemůže být žádných pochyb o tom, že k tomuto pozbytí dochází na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci. Konstatoval, že soudy nižších stupňů zcela pomíjejí charakter a smysl úpravy bodového hodnocení porušení povinností řidiče stanovených zákonem podle § 123a a násl. zákona o silničním provozu, jakož i smysl § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Poté připomněl, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Prohlásil, že oproti úpravě platné do 31. 12. 2010 úprava trestního zákoníku umožňuje postihnout nejenom pachatele, kterému v trestním nebo přestupkovém řízení byla uložena sankce zákazu činnosti, ale i toho, kdo poté, co mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu, podmiňující možnost výkonu určité činnosti, tuto činnost vykonává. Následně odcitoval dikci ustanovení § 123b odst. 1 a § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu. Poznamenal, že zákonný proces, na základě něhož dochází k vybodování řidiče, není ničím jiným nežli specifickým procesem odnětí řidičského oprávnění, tedy odnětím příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle jeho názoru jestliže zákon o silničním provozu v § 123b stanoví, že řidiči motorového vozidla se v případě uložení sankcí za deliktní jednání v tomto ustanovení vypočtená zaznamená v registru stanovený počet bodů, a současně je důsledkem dosažení takto získaných a do registru zaznamenaných 12 bodů pozbytí řidičského oprávnění, pak je nutno zaznamenání bodů do registru řidičů chápat rovněž jako druh sankce uložené v jednotlivých řízeních, o nichž rozhodovaly příslušné orgány, byť právní následek pozbytí řidičského oprávnění nastane až po dosažení souhrnného počtu 12 bodů. Vyjádřil přesvědčení, že za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat ta rozhodnutí, na základě kterých došlo k odebrání bodů, a to ať už po uznání pachatele vinným trestným činem nebo přestupkem. V této souvislosti poukázal na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), sp. zn. Tpjn 302/2010, s tím, že odvolací soud argumentoval názorem obsaženým v návrhu tohoto stanoviska, zcela však pominul jeho konečnou podobu.

Nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že jednání obviněného vykazovalo všechny formální znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když nevznikají žádné pochybnosti o subjektivních znacích uvedeného přečinu. Je tak evidentní, že usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 T 176/2010, pokud jím bylo rozhodnuto o postoupení věci Magistrátu města L., protože souzený skutek není trestným činem, mohl by však být posouzen jako přestupek, trpělo vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., resp. že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který důvodně podanou stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, zatížil svoje rozhodnutí vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 31 To 643/2010, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 T 176/2010, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Pokud jde o postoupení věci, lze tento dovolací důvod spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V návaznosti na výše uvedené je možno konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů uplatněny relevantně.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., provedl přezkum ve smyslu ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá je však z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 tr. ř. a § 186 tr. ř. Podle výsledků přezkoumání samosoudce učiní některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř.

Podle § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud postoupí věc jinému orgánu, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 171 odst. 1 tr. ř.

Podle § 171 odst. 1 tr. ř. státní zástupce postoupí věc jinému orgánu, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.

Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že v posuzované trestní věci soud prvního stupně shledal, že : Trestní zákoník v § 337 odst. 1 písm. a) za trestné označuje pouze jednání, kterým pachatel maří výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost ... pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Obviněnému nebylo řidičské oprávnění podle silničního zákona odňato, ale ze zákona je pozbyl. Pozbytí řidičského oprávnění trestní zákoník neuvádí Protože trestní zákoník neoznačuje za trestné jednání toho, kdo vykonává činnost ... pro kterou příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu pozbyl, nelze toto jednání posoudit jako trestný čin. Rovněž není jasné, jaké konkrétní rozhodnutí by obviněný měl svým jednáním mařit, protože oznámení o dosažení 12 bodů nemá formu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Protože skutek nemůže být posouzen jako trestný čin, ale může naplňovat znaky skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, soud věc obviněného postoupil příslušnému orgánu státní správy k projednání přestupku.

Stížnostní soud pak v odůvodnění svého usnesení poznamenal, že : Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení vyčerpávajícím způsobem rozvedl, z jakých důvodů nelze učinit závěr, že se obviněný dopustil žalovaného přečinu. S těmito úvahami se krajský soud plně ztotožnil a pouze dodává, že stejný právní názor na danou problematiku zastává i Nejvyšší soud České republiky, jak je patrné z návrhu stanoviska kolegia tohoto soudu pod sp. zn. Tpjn 302/2010. I Nejvyšší soud zaujímá názor, že tzv. vybodovaný řidič nemaří svým počínáním (řízením motorového vozidla) výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci, protože takové rozhodnutí nebylo učiněno. Jednání obviněného by mohlo být posouzeno jako přestupek.

Odborná literatura k problematice, jež je předmětem dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, mj. uvádí, že podle převažujícího názoru je příkladem odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu odnětí řidičského oprávnění na základě dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem o silničním provozu. Za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podle tohoto názoru je třeba považovat ta rozhodnutí, na základě kterých došlo k odebrání bodů, a to ať už po uznání pachatele vinným trestným činem nebo přestupkem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2911).

Nejvyšší soud konstatuje, že s tímto právním závěrem se ztotožnilo též trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku přijatém ve dnech 21. 10. a 27. 10. 2010 pod sp. zn. Tpjn 302/2010. Podle tohoto stanoviska argument spočívající v tom, že není vydáváno žádné rozhodnutí, jehož výkon by mohl být mařen, neobstojí především proto, že ve věci je (resp. může být) vydáno i několik předchozích rozhodnutí o uložení sankce za trestný čin, za přestupek nebo za jednání vojáka označené za přestupek nebo mající znaky přestupku. Jsou tedy vydávána rozhodnutí o jednotlivých přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích, za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise anebo o trestných činech, na jejichž základě jsou body zapisovány a po dosažení dvanácti bodů řidič pozbývá ze zákona řidičského oprávnění. Dosažení dvanácti bodů a s tím spojené oznámení je řidiči doručováno společně s výzvou k odevzdání řidičského průkazu do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno (§ 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.).

V návaznosti na to Nejvyšší soud dovodil, že rozhodující z hlediska posouzení oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvy k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu jako rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 tr. zákoníku je skutečnost, zda tímto úkonem došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby, jinými slovy, zda individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci byl učiněn z pozice jeho vrchnostenského postavení. Z tohoto hlediska je zásadní, že v uvedené výzvě se řidiči podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. ukládá odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení, s tím, že řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno, nepodá-li proti němu námitky. Vedle toho teprve touto výzvou je tedy řidiči ukládána povinnost odevzdat řidičský průkaz a mezinárodní řidičský průkaz, a zákon výslovně v § 123c odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. stanoví řidiči povinnost tuto výzvu splnit, a proto je třeba tuto výzvu považovat za rozhodnutí materiální povahy. Přitom z hlediska posouzení, zda jde o takové rozhodnutí, má zásadní význam také to, že od doručení se odvíjí lhůta k podání opravného prostředku (námitek podle § 123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.) a marným uplynutím lhůty řidič pozbývá řidičského oprávnění. Ze všech těchto hledisek je proto nutno oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvu k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu považovat za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud pak v předmětném stanovisku uzavřel, že za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Z těchto skutečností vyplývá, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce je důvodná.

Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž tento soud současně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, resp. stížnostní soud posléze zamítl řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. d) tr. ř., ačkoliv byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Jinak řečeno, usnesení soudu prvního stupně trpělo vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. a usnesení soudu druhého stupně vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 T 176/2010, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 31 To 643/2010, a současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý