6 Tdo 506/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák., § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák.



6 Tdo 506/2011-42

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněných M. B . , a F. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2010, č. j. 3 To 110/2010-870, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 5/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. o d m í t á.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2010, č. j. 3 To 110/2010-870, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných M. B. a F. D., státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a poškozené K. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2010, č. j. 37 T 5/2010-732. Tímto rozsudkem byli obvinění M. B. a F.D. uznáni vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009), jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému M.B. podle § 219 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému F. D. byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené K. B., , náhradu škody ve výši 8.413,- Kč.

Dovolání obviněný M.B. opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g) a l ) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítá, že v prvním stupni nebyl soud náležitě obsazen. Domnívá se, že přítomnost přísedících jako laiků v senátu u soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou, že podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Právě přítomnost přísedících a jejich většinový hlas však podle názoru obviněného způsobuje, že určují právní kvalifikaci skutku, rozhodují o vině a trestu a hodnotí důkazy, aniž by měli právnické vzdělání. Obviněný je přesvědčen, že většinový hlas přísedících odnímá obviněnému právo na zákonného soudce (profesionála). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje v tom, že neměl řádně ustanoveného obhájce. Obhájce mu měl být ustanoven opatřením okresního soudu učiněného soudcem, a nikoliv opatřením soudce okresního soudu. V tomto směru poukazuje na to, že podle čl. 40 odst. 3 listiny základních práv a svobod obhájce ustanovuje soud, nikoliv soudce. Z toho dovozuje, že obhájce mu byl ustanoven věcně nepříslušným orgánem, což činí ustanovení obhájce nezákonným a takto ustanovený obhájce nemá a nemůže mít práva a povinnosti obhájce. Dále obviněný brojí proti tomu, že v průběhu jednotlivých úkonů v trestním řízení se nechala ustanovená obhájkyně JUDr. Eva Červená zastoupit advokátem JUDr. Petrem Červeným. Obviněný však se zastoupením nevyjádřil souhlas. Pokud v přípravném řízení nevznesl proti tomu námitky, to ještě podle obviněného neznamená, že s takovým zastoupením vyslovil souhlas. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný domáhá právní kvalifikace skutku jako trestného činu opilství podle § 201a odst. 1 tr. zák. Tvrdí, že v době spáchání trestného činu se nacházel ve stavu prosté opilosti těžkého stupně až otravy alkoholem. V praxi se to projevuje tím, že člověk nemusí mít ještě problémy s chůzí, mluvou, vybavováním představ, s myšlením, a přesto již nemusí ovládat své jednání, neboť je zasaženo psychické centrum a odstraněny zábrany. Má za to, že v době činu již jeho ovládací schopnosti nebyly zachovány a podlehl vlivu alkoholu. Tzv. vypití na kuráž je u něho vyloučeno, když u tohoto je vyžadováno nejdříve pojmout úmysl spáchat trestný čin a následně samotné pití, nikoliv opačný postup. Dále uvádí, že důvody uvedené pro dovolání byly již vzneseny v řízení
o odvolání, přičemž odvolání obviněného bylo odvolacím soudem zamítnuto podle § 256 tr. ř. V tomto postupu obviněný spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Olomouci (myšleno Vrchní soud v Olomouci) ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 3 To 110/2010-870, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 37 T 5/2010, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. obviněnému přerušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody výkon rozhodnutí.

Obviněný F.D. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svou argumentaci v dovolání zakládá na tom, že mimo zranění v oblasti trupu poškozeného, tj. sériovou zlomeninu pátého až devátého žebra v podpažní čáře vlevo, poškozenému jiná zranění nezpůsobil. Dodává, že nebyl obut do pevné pracovní obuvi, ale do polorozpadlých kotníkových bot s gumovou podrážkou. Stopy krve na více místech jeho obuvi odůvodňuje tím, že se pohyboval v kaluži krve, ve které ležel poškozený, zejména v době, kdy s jeho tělem obviněný manipuloval v době tzv. druhého útoku za součinnosti svědka S. Zdůrazňuje, že nemohl poškozenému způsobit devastující zranění, která byla příčinou smrti poškozeného. Je přesvědčen, že nesprávně soudy vyhodnotily i následky způsobené smetákem, které nemohly vést ke smrtelnému zranění poškozeného. Na tomto základě dospívá k závěru, že svým jednáním nemohl naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy, protože jeho úmysl nesměřoval k usmrcení člověka. Podle jeho názoru k objektivnímu právnímu posouzení jeho jednání je nezbytné odstranit rozpory ve výpovědi svědka S. a výpovědi svědka V. Z. učiněné do protokolu o podaném vysvětlení. Návrh na provedení důkazu výslechem tohoto svědka byl však zamítnut s odůvodněním, že není známo, kde se zdržuje, příp. že se zdržuje na neznámé adrese ve slovenském pohraničí. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem se domáhá právní kvalifikace svého jednání jako trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu neposkytnutí pomoci. Navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení ve smyslu ust. § 265i odst. 3, 4, 5, § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám obviněného M.B. uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že o vadu, kdy obsazení soudu neodpovídalo příslušným ustanovením zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, půjde např. tehdy, jestliže rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když senát nebyl složen z předepsaného počtu soudců a přísedících. Podle § 31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. se senáty krajského soudu skládají z předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech. Senát Krajského soudu v Ostravě, který rozhodoval v předmětné trestní věci, zasedal ve složení předseda senátu: Mgr. Tomáš Tkačík, přísedící: Jaroslav Kožušník a Renáta Pavloková. Je tedy zjevné, že obviněný nenamítá nesprávné obsazení soudu, ale brojí proti platné právní úpravě zákona č. 6/2002 Sb., která v určitém rozsahu umožňuje účast laického prvku na rozhodování soudů. Takovéto námitky však podle státního zástupce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obsahově neodpovídají. I v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný brojí proti právní úpravě postupu při ustanovení obhájce obsažené v ust. § 39 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce je toho názoru, že i tyto námitky neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Pod tento dovolací důvod lze zařadit nanejvýše námitky týkající se údajné nepřípustnosti zastoupení ustanovené obhájkyně JUDr. Červené jiným obhájcem. V této souvislosti státní zástupce poukazuje na ustanovení § 26 odst. 1 zákonao advokacii, z něhož vyplývá oprávnění advokáta dát se zastoupit jiným advokátem a tuto skutečnost nepodmiňuje souhlasem obviněného. Dodal, že možnost advokáta nechat se zastoupit jiným advokátem nijak neomezuje ani ustanovení § 35 odst. 1 tr. ř., které pouze stanovuje podmínky, za nichž se může advokát nechat zastoupit koncipientem. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný domáhá právní kvalifikace skutku podle privilegované skutkové podstaty trestného činu opilství podle § 201a tr. zák. Jeho námitky však nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy. Podle těchto zjištění (viz zejména str. 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, str. 15 rozhodnutí soudu odvolacího) se v době spáchání souzeného skutku obviněný B. nacházel toliko ve stavu prosté alkoholové opilosti. Byla vyloučena komplikovaná i patická forma opilosti, obviněný netrpěl žádnou duševní chorobou ani poruchou. Požití alkoholu u něho vedlo k odstranění morálních a sociálních zábran, jeho rozpoznávací schopnosti však byly plně zachovány a ovládací schopnosti byly sníženy pouze nepodstatně. Podle státního zástupce učiněná skutková zjištění vylučují závěr, že by se v době spáchání činu obviněný nacházel ve stavu nepříčetnosti, do kterého se přivedl požitím alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky, jak to má na mysli ustanovení § 201a tr. zák. Vychází-li obviněný z toho, že v době spáchání skutku byla jeho psychika výrazně narušena v důsledku těžkého stupně opilosti až otravy alkoholem, jde o námitky primárně skutkového charakteru, které citovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Je-li obviněným uplatňován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., má státní zástupce za to, že řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo vadami uvedenými v ustanovení § 265 odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř., tudíž není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Rovněž obviněný F. D. se podle názoru státního zástupce pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhá jiné právní kvalifikace pouze formálně, neboť v rámci svých námitek nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy. Napadá úplnost provedeného dokazování a zejména na podkladě vlastního hodnocení důkazů bagatelizuje svoji účast na útoku proti poškozenému, když tvrdí, že poškozenému způsobil pouze zlomeninu žeber, nikoli další v tzv. skutkové větě popsaná zranění, což odůvodňuje tím, že neútočil proti částem těla poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány. Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě však plyne, že účast obou obviněných na napadání poškozeného byla prakticky rovnocenná. I přesto, že iniciátorem útoku byl obviněný B., do brutálního fyzického napadání poškozeného se aktivně zapojovali oba obvinění, když rovněž obviněný F. D. poškozeného razantně kopal do hlavy a udeřil do hlavy smetákem, pronášel výroky, kterými druhého obviněného vyzýval k usmrcení poškozeného (str. 13 rozhodnutí odvolacího soudu) a dokonce dupl poškozenému na hrudník v situaci, kdy se oba obvinění za přítomnosti svědka S.po určité době vrátili na místo činu a poškozený již ležel zcela bezvládně na zemi. Státní zástupce konstatoval, že za této situace též dovolací námitky obviněného F. D., kterými se snaží minimalizovat svůj podíl na napadání poškozeného, směřují primárně do skutkové oblasti a neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Způsob útoku, kdy se oba obvinění proti poškozenému po delší dobu dopouštěli brutálního likvidačního násilí směřujícího mj. proti hlavě a obličeji, svědčí o tom, že oba obvinění byli minimálně srozuměni ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. s usmrcením poškozeného. Není pochyb, že obvinění se dopustili společného jednání vedeni společným úmyslem poškozeného usmrtit, přičemž i v případě, že krvácení pod omozečnici, které bylo bezprostřední příčinou smrti, přivodil poškozenému obviněný B., odpovídá obviněný F. D. za smrt poškozeného společně s obviněným M. B. (srov. R 4532/1932). Z tohoto důvodu je nutno považovat námitky obviněného F. D. za nedůvodné. Státní zástupce uzavřel, že námitky obou obviněných z velké části neodpovídají formálně uplatněným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Obviněný M. B. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný namítá, že soud prvního stupně nebyl náležitě obsazen, neboť v senátu u soudu prvního stupně zasedali přísedící, tedy osoby bez vysokoškolského vzdělání.

Není-li soud náležitě obsazen jde zejména o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senátu soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. apod. Podle § 31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších právních předpisů, platí, že senáty krajského soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech.

Namítá-li tedy obviněný, že v senátu u Krajského soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně zasedali přísedící musí Nejvyšší soud uvést, že uvedenou problematikou se velmi podrobně zabýval již odvolací soud na str. 11 odůvodnění usnesení, na něž lze v plném rozsahu odkázat. Toliko ve stručnosti Nejvyšší soud dodává, že z ustanovení
§ 31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, plyne, že přísedící jsou legitimními členy senátu. Pro výkon této funkce zákon nevyžaduje, aby přísedící měl vysokoškolské vzdělání. Nesouhlasí-li obviněný s jejich účastí v senátu, nelze mu vyhovět už jen proto, že soud je při svém rozhodování vázán zákonem (srov. čl. 95 Ústavy ČR). Jedná se tedy o námitku zjevně neopodstatněnou.

Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Uvedený dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Nejvyšší soud však stran tohoto dovolacího důvodu shledal, že námitky obviněného M. B. vybočily z rámce tohoto dovolacího důvodu.

V dané věci považuje Nejvyšší soud za podstatné, že obviněnému byla obhájkyně JUDr. Eva Červená řádně ustanovena, a to opatřením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2009, sp. zn. Nt 7549/2009 (č. l. 8). Na základě substituční plné moci (č. l. 9) mohl tuto obhájkyni v trestní věci zastupovat advokát JUDr. Petr Červený. Podle § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se advokát v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem (souhlas obviněného se nevyžaduje). Obviněný v průběhu řízení nikterak nenamítal, že by důvěra mezi ním a obhájcem byla nějak narušena, ostatně nezmiňuje se o tom ani v podaném dovolání. Z takto uplatněné námitky obviněného je zřejmé, že nikterak nebrojí proti způsobu obhajoby vykonávané substitutem JUDr. Petrem Červeným a jeho námitky spíše vypovídají o tom, že se snaží jakýmkoliv způsobem napadat dosavadní průběh trestního řízení a zvrátit výsledek, k němuž soudy dospěly. Vrchní soud v Olomouci velmi důkladně vedl veškeré okolnosti související s obhajobou obviněného a s námitkami tohoto charakteru se v odůvodnění usnesení na str. 9 patřičně vypořádal a shledal je nedůvodnými. S touto argumentací odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Nejvyšší soud neshledal, že by bylo právo obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, příp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy porušeno. Za této situace nemohl Nejvyšší soud námitce obviněného přisvědčit, neboť jeho právo na obhajobu nebylo nijak dotčeno. Způsob obhajoby není soud oprávněn nijak hodnotit a nemůže do něho nijak zasahovat, protože jde výlučně o vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a klientem jako obviněným na straně druhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 19, pod T 455, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, svazek 17, pod T 806/I)). Zbývá dodat, že obviněný si také místo obhájce, který mu byl ustanoven, mohl zvolit obhájce jiného (§ 37 odst. 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný M.B. se domnívá, že v době spáchání trestného činu se nacházel ve stavu nepříčetnosti, což je podle jeho názoru důvodem pro posouzení jeho jednání podle § 201a odst. 1 tr. zák. Znalecký posudek MUDr. Svatopluka Sedláčka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zcela jednoznačně vyloučil, že by obviněný v kritické době trpěl nějakou duševní poruchou. I když se nacházel pod vlivem alkoholických nápojů, znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že mohl plně rozpoznat nebezpečnost svého jednání a jeho ovládací složka chování byla snížena nepodstatně. V kontextu s tímto znaleckým posudkem je i znalecký posudek RNDr. Petra Kůrky, znalce z oboru soudního lékařství se specializací toxikologie, podle něhož u obviněného s ohledem na způsob jeho chování popisované dalšími osobami, způsob pohybu chůze apod., se zjevně nejednalo o výrazně těžký stupeň opilosti, který se projevuje v psychické sféře ztrátou místní a časové orientace, velmi zpomaleným a utlumeným vybavením představ, v pohybové sféře pak silně vrávorající chůzí, spojenou s častými pády či neschopnostmi samostatné schůze. Nutno dodat, že např. z výpovědi svědka Z. S. vyplývá, že po spáchání trestného činu byli obvinění M. B.a F. D. veselí, chovali se normálně. Na dotaz, co se stalo, se smáli a tvrdili, že se pořezali, když otevírali pivo na benzinové pumpě. Asi po 10 minutách obviněný B. řekl, že někde u garáží zabili bezdomovce. Oba obvinění se vyjadřovali srozumitelně a nepotáceli se. Stejně vypověděl i svědek V. R. Obviněný M. B. mu dokonce oponoval, že nepil a podle svědka na něm skutečně nepozoroval zjevné známky požití alkoholu. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že obviněný se dokázal orientovat v prostoru i v čase a že se nenacházel ve stavu nepříčetnosti. Nejvyšší soud proto neshledal důvod pro použití právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu opilství podle § 201a odst. 1 tr. zák. Naprosto vyčerpávajícím způsobem se k této otázce vyjádřil odvolací soud na str. 15 17 odůvodnění usnesení.

Obviněný F. D. se dovolává právního posouzení svého jednání jako trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu neposkytnutí pomoci. Podstatu spatřuje v tom, že nemohl svým jednáním způsobit zranění poškozenému, která měla za následek jeho smrt. Je však zjevné, že vychází z odlišného skutkového zjištění, než bylo zjištěno soudy. Jeho podíl na trestném činu nebyl vůbec zanedbatelný. Naopak, byl stejně razantní jako útok spoluobviněného M. B. Navíc spoluobviněného povzbuzoval i verbálně slovy: Zab ho, zab ho! . Obvinění společně vedli útok proti tělesné integritě poškozeného, kopali ho do trupu, hlavy, a to velmi razantní silou, které se poškozený v žádném případě nemohl bránit. I když obviněný F. D. zpochybňuje, že údery způsobené smetákem nemohly přivodit smrt poškozeného, není tato skutečnost pro posouzení spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. rozhodná. Odvolací soud na str. 17 18 usnesení se velmi pečlivě věnoval této otázce. Zdůraznit lze především, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Jinými slovy řečeno, spolupachatelé odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. č. 41/1993/III Sb. rozh. tr.). Nebylo zjištěno, že by obviněný F.D. do jednání obviněného B. nějak zasáhl nebo že by se mu snažil v jeho útoku zabránit, právě naopak. Není pochyb, že svou přítomností při činu zesiloval účinnost prováděného násilí (srov. srov. č. 2/1980-12-I. Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky, trestní část). Z vysoce agresivního útoku spoluobviněného M. B., kdy cíleně proti obličeji poškozeného bylo vedeno nejméně deset úderů, rozsah zranění, mnohonásobnost útoku vedené především do oblasti obličeje, hlavy a do oblasti uložení životně důležitých orgánů s takovou razancí, která je i podle lékařů vykonávající dvouletou soudní lékařskou praxi při neozbrojeném útoku zcela neobvyklá, je zřejmé, že obviněný F. D. byl přinejmenším ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. srozuměn s tím, že mohou svým jednáním poškozeného usmrtit. Ke spoluobviněnému se připojil i v rámci tzv. druhého útoku, k němuž došlo, kdy už poškozený prakticky ležel v tratolišti krve a už jen chroptěl, avšak ani to obviněné neodradilo od toho, aby na něho znovu zaútočili. Obviněný F. D. mu přitom ještě dupl na záda (obviněný M. B. ležícího muže kopl do hlavy). Je tedy nerozhodné, že zranění, které konkrétně způsobil poškozenému F. D. nebyla v příčinné souvislosti se smrtí poškozeného, neboť věděl, jaký následek může za daných okolností nastat (a tento také nastal). Tím, že se aktivně nepostavil na obranu poškozeného, dal jednoznačně najevo, že sdílí záměr spoluobviněného M. B. (což projevoval i verbálně slovy Zab ho, zab ho ). Spolupachatelem může být i ten, kdo se sám nedopouští násilí, nýbrž jen svou přítomností při činu poskytuje druhému spolupachateli psychickou posilu, oporu a zajištění (srov. č. 67/1946 Sb. rozh. tr.). Není pochyb, že tuto psychickou podporu obviněný spolupachateli poskytl, neboť se podílel na brutálních útocích vůči poškozenému společně s ním. Lze tedy konstatovat, že obviněný jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák.

Shora uvedenou argumentaci považoval Nejvyšší soud za nezbytné uvést, přestože uplatněné námitky obou obviněných jsou převážně ryze skutkové povahy, stejně jako námitky, kterými obviněný F. D. brojí proti neúplnému dokazování, pokud se domáhá výslechu svědka V. Z. a konfrontace této jeho výpovědi s výpovědí svědka Z. S. I zde musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za přesvědčivá, že k nim není třeba ničeho dodávat a lze na ně v plném rozsahu odkázat.

Lze shrnout, že uplatněné námitky obviněných k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění. Za daného stavu, tj. kdy obvinění brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze říci, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněných) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s jejich obhajobou řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněnými v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnými k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Posledním důvodem dovolání u obviněného M. B. byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.. Tento dovolací důvod je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř. aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný se domnívá, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř., jeho námitky tedy směřují do první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná, protože rozsudek soudu prvního stupně byl po věcné stránce odvolacím soudem přezkoumán, přičemž není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v dovolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného (a ostatních oprávněných osob) podrobil meritornímu přezkumu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nenaplnil, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. uplatněné s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c), g), l ) tr. ř. odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ohledně obviněného F.D. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. § 265b tr. ř.)

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud u tohoto obviněného důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., tj. před rozhodnutím o dovolání přerušit výkon napadeného rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann