6 Tdo 505/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 2 tr. zák.




6 Tdo 505/2013-30


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. května 2013 o dovolání obviněněného J.
F.
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2013, č. j. 10 To 425/2012-174, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 137/2012, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného
o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :



Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2013, č. j. 10 To 425/2012-174, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. F. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2012, č. j. 1 T 137/2012-139. Tímto rozsudkem byl obviněný J. F. uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem 2) výroku rozsudku přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.


Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil s tím, že vztah mezi ním a osobami poškozenými je ryze občanskoprávním. Má za to, že došlo k zneužití institutu trestního práva na úkor občanskoprávních vztahů, neboť všechny poškozené osoby potvrdily, že peníze obviněnému předávaly jako půjčku. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znovu zopakoval, že jde o nesprávné právní posouzení skutku, neboť byl uznán vinným, ačkoliv se jednalo o ryze občanskoprávní vztah. Namítl, že pokud byl zavázán k povinnosti uhradit poškozené L. částku 150.000,- Kč, nebylo dokazováním prokázáno, že by poškozená mohla takovou částku půjčit, neboť ji nemohla mít fakticky k dispozici. Tvrdí, že obhajobou bylo prokázáno, že neměla dostatek peněz ani na své živobytí. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2013, č. j. 10 To 425/2012-174, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2012, č. j. 1 T 137/2012-139, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.


Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Jak státní zástupce uvedl, obviněný především buduje svou dovolací argumentaci na tvrzení, že byl postižen v trestním řízení za skutek, který spadá do oboru práva občanského. Dodal, že smlouva o půjčce sice podléhá režimu občanského práva, nicméně tato skutečnost ještě neznamená, že by jednání pachatele nemohlo být posouzeno podle trestněprávních norem. Spáchat trestnou činnost je totiž možné i právně dokonalým úkonem podle jiného právního odvětví, pokud jej pachatel činí obmyslně a za podmínek, které zakládají trestnost podle norem práva trestního. Státní zástupce je přesvědčen, že tak tomu bylo i v tomto případě, pokud pachatel
vylákal
od poškozených půjčku finančních prostředků nebo věcí určených k prodeji (svěření do zástavy v zastavárně) za účelem získání peněz k nepravdivému účelu. Z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že obviněný skutečně od poškozených vylákal zapůjčení peněz pod vědomě nepravdivou záminkou vyřizování fiktivního dědictví v Maďarsku, a činil tak způsobem, který lze téměř charakterizovat jako jednání sňatkového podvodníka. Státní zástupce uzavřel, že brojí-li dovolatel proti rozhodnutí o náhradě škody ve výši 150.000,- Kč, činí tak způsobem, který je z hlediska zákonem vymezených dovolacích důvodů irelevantní. Vznáší totiž námitky proti způsobu, jímž soudy hodnotily jeden z důkazů (výpověď poškozené), a tím napadá skutková zjištění, nikoli aplikaci norem hmotného práva. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.


Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


Z podaného dovolání je zjevné, že námitku, podle níž obviněného nelze trestně stíhat za ryze občanskoprávní vztah, obviněný uplatnil pod oběma dovolacími důvody, tedy jak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tedy jestliže ve věci existoval některý z důvodů vymezených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. V ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně. Jelikož obviněný uvádí v dovolání jako důvod pro zastavení trestního stíhání námitku, že se jednalo o ryze občanskoprávní vztah, je třeba konstatovat, že tento případ se ve výčtu důvodů pro zastavení trestního stíhání nenachází. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.


Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).


Podstatu dovolání obviněného tvoří námitka, že soudy dostatečně nezohlednily skutečnost, že mezi obviněným a poškozenými se jednalo o půjčky, čímž byl mezi nimi podle názoru obviněného uzavřen ryze občanskoprávní vztah. V tomto kontextu však nelze přehlédnout, že obviněný využíval důvěřivosti starších žen, s nimiž navazoval osobní a intimní vztah. Bylo prokázáno, že jakmile s nimi navázal bližší vztah, začal si od nich půjčovat peníze, zejména v souvislosti s vyřizováním svého dědického řízení v Maďarsku, přestože věděl, že žádné dědictví nezíská. Není pochyb, že tímto svým podvodným jednáním se obviněný snažil zakrýt pravý důvod svého jednání, kterým bylo použití získaných peněz pro vlastní potřebu. V omylu ohledně vyřizování dědictví poškozené ponechával delší dobu za situace, že všechny chtěly své peníze vrátit. Jakmile začaly naléhat a požadovat vrácení peněz, obviněný přestal se ženami udržovat kontakt a vrácení peněz se vyhýbal. Je zcela evidentní, že v dané věci již od počátku nešlo o občanskoprávní vztah, jak se snaží obviněný dovolací soud přesvědčit, neboť obviněný vstupoval do vztahu s poškozenými pod určitou záminkou, kterou bylo vylákání peněz, nikoliv tedy poskytnutí půjčky. Není pochyb, že tak jednal v přímém úmyslu si peníze ponechat, neboť věděl, že peníze z dědického řízení v Maďarsku nezíská, protože šlo jen o záminku pro získání důvěry poškozených a pro to, aby od nich peníze získal. Z toho důvodu Nejvyšší soud shledal námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou, neboť ve světle shora uvedeného je zřejmé, že obviněný svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podle § 250 tr. zák., příp. § 209 tr. zákoníku naplnil.


Nejvyšší soud zastává názor, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné, neboť trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe. Vzhledem ke zcela zištnému jednání obviněného je zřejmé, že použití trestně právních norem bylo na místě. V tomto směru lze plně souhlasit se závěrem, který ve svém vyjádření k dovolání vyslovil státní zástupce (viz shora).


Nejvyšší soud považuje také za nutné konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o
pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


Pokud obviněný namítá, že poškozená M. L. nemohla mít k dispozici částku, která byla předmětem jím tvrzené tzv. půjčky, je třeba odkázat na str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde se odvolací soud podrobně touto skutečností zabýval. Vysvětlil, na základě jakých skutečností vycházel z toho, že poškozená uvedenou částkou skutečně disponovala, o čemž svědčila řada ve věci předložených listinných důkazů (výpisy z účtu, výběry z vkladních knížek, vyplacení částek z penzijního připojištění). Vzhledem k tomu, že obviněný v této části dovolání koncipuje na jiných skutkových závěrech, než k němuž dospěly soudy na základě provedeného dokazování, nebylo možno jeho námitkám přisvědčit.


Uplatnil-li obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání námitky skutkové povahy, je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že
označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.




Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.


S ohledem na dovolací důvod uplatněný podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud posuzoval dovolání jako celek, a z tohoto důvodu dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 29. května 2013




Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann