6 Tdo 502/2009
Datum rozhodnutí: 21.05.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 502/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2009 o dovolání, které podala obviněná D. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 7 To 371/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 71/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 3 T 71/2008, byla obviněná D. O. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala společně s obviněnými M. B. a A. F. tím, že dne 9. 3. 2008 v době od 10.40 hod. do 10.55 hod. v P., prodejně T., S., po předchozí vzájemné domluvě odcizili z volného prodeje LCD televizor zn. Philips v ceně 14.999,- Kč, dva univerzální dálkové ovladače zn. Technika v celkové ceně 1.798,- Kč, PC hru zn. Medieval II v ceně 599,- Kč, PC hru Asterix a Obelix v ceně 799,- Kč, PC hru Jericho v ceně 999,- Kč, dvě PC myši zn. Microsoft s webovou kamerou v celkové ceně 5.798,- Kč, tím způsobem, že obžalovaný B. odcizené věci pronesl pokladní linií schované pod oblečením vyjma televizoru, který v krabici podsunul nohou kolem pokladny až za pokladní linii, zatímco obžalovaní F. a O., kteří platili u pokladny, jej přitom úmyslně kryli svými těly, čímž způsobili společnosti T. S. Č., a.s., se sídlem P., V. škodu v celkové výši 24.992,- Kč,

přičemž obžalovaná O. se tohoto jednání dopustila, ačkoli byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 12 To 473/2006, v právní moci dne 31. 1. 2007, odsouzena mimo jiné za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let .

Za tento trestný čin byla obviněná D. O. odsouzena podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. B. a A. F.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění D. O. A. F., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 7 To 371/2008, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná D. O. (dále jen obviněná ) dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že jejím jednáním byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu, který je jí kladen za vinu, zejména pak po stránce subjektivní, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, přijal závěr, že její obhajoba je vyvrácena a její vina jednoznačně prokázána toliko na základě pořízeného kamerového záznamu. Zdůraznila, že spoluobviněný B. se k trestné činnosti v plném rozsahu doznal, přičemž popřel, že by mezi ním, jí a obviněným F. existovala jakákoliv předchozí dohoda o rozdělení si rolí při spáchání trestné činnosti, ba naopak, jakoukoli předchozí dohodu, byť konkludentní, vyvrátil. Poté vyjádřila přesvědčení, že záznam kamerového systému sám o sobě neprokazuje tu skutečnost, že mezi ní a ostatními obviněnými existovala předchozí dohoda o spáchání trestné činnosti společným jednáním a se společným úmyslem, jenž by zahrnoval jak společné jednání, tak i společný cíl. Dodala, že žádný jiný přímý důkaz v této souvislosti nebyl soudu prvního stupně předložen. Poznamenala, že odvolací soud přijal závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se s prokázáním její viny pouze na základě nepřímého důkazu spočívajícího v záznamu z průmyslové kamery, který ovšem nezachycuje pohyb její osoby v prostorách prodejny T. po celou dobu od okamžiku jejího vstupu do prodejny, je bez jakéhokoliv zvukového záznamu a není podpořen žádným jiným přímým důkazem svědčícím v její neprospěch. Rovněž prohlásila, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na několika místech pouze odkazuje na činnost soudu nalézacího, jeho závěry a myšlenkové úvahy. V závěru svého dovolání vyslovila názor, že její jednání nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, aby bylo možné hovořit o trestném činu, když podle ní by přicházelo v úvahu posouzení podle zákona o přestupcích.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 7 To 371/2008, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Upozornila, že námitky týkající se subjektivní stránky lze v rámci zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádět, avšak je třeba striktně vycházet ze soudy učiněných skutkových zjištění. Následně konstatovala, že názor obviněné o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu krádeže je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněná ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. V této části námitek tedy obviněná podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, a deklarovaný dovolací důvod jimi ve skutečnosti naplněn není. Státní zástupkyně pro úplnost doplnila, že obviněná v dovolání jen opakuje námitky uplatněné předtím v řízení před soudy obou stupňů proti hodnocení kamerového záznamu jako důkazu, na jehož podkladě soudy zjistily její aktivní spolupráci se spolupachateli činu, že těmito námitkami se soudy zevrubně zabývaly a obsah záznamu hodnotily tak, že své úvahy logicky vysvětlily a přitom nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Skutečnost, že obviněná s tímto hodnocením soudů nesouhlasí, není dovolacím důvodem.

Dále státní zástupkyně uvedla, že pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze tu námitku obviněné, že souzený skutek není trestným činem, ale pouze přestupkem, protože zjištěné jednání nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Vzápětí však shledala, že uvedenou námitku nelze považovat za důvodnou. Připomněla ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že právní posouzení skutku spočívá jednak v úvaze soudu o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a jednak v úvaze o tom, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. Poté, co odcitovala dikci ustanovení § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., konstatovala, že tak jako i v ostatních případech uvedených v § 247 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák., jde o jednání, které zákonodárce považuje za natolik společensky nebezpečné, že obecně již při existenci daných okolností je krádež trestným činem. Přitom okolnosti uvedené v § 247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. natolik zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání pachatele, že se při jejich naplnění jedná o trestný čin krádeže bez ohledu na výši způsobené škody. Podotkla, že po vyhodnocení všech rozhodných okolností případu, které mají vliv na jeho společenskou nebezpečnost a jsou demonstrativně uvedeny v § 3 odst. 4 tr. zák., nebyly soudem zjištěny žádné skutečnosti, které by stupeň společenské nebezpečnosti daného činu snižovaly a že rovněž obviněná neuvedla žádné okolnosti, které měly být významné pro závěr, že stupeň společenské nebezpečnosti činu je nepatrný a že přes naplnění formálních znaků nejde o trestný čin (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Státní zástupkyně uzavřela, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost hodnotil nalézací soud v rámci úvahy o druhu a výši trestu, hodnocením podílu jednání obviněné v rámci dělby úkolů na spáchaném trestném činu tak, že existenci materiální podmínky trestnosti činu nepovažoval za spornou a že z podnětu odvolací argumentace obviněné neměl městský soud důvod splnění materiální podmínky trestnosti výslovně řešit, ale jeho stanovisko je zřejmé z toho, že akceptoval hodnocení okolností zvyšujících stupeň společenské nebezpečnosti činu, jak bylo provedeno nalézacím soudem.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 7 To 371/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části (téměř zcela) právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (záznamu z průmyslové kamery a výpovědi spoluobviněného M. B.) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry ve vztahu k provedeným důkazům (upozorňuje, že spoluobviněný M. B. se k trestnému činu v plném rozsahu doznal, přičemž popřel, že by mezi ním, jí a spoluobviněným A. F. existovala jakákoli předchozí dohoda o rozdělení si rolí při spáchání trestné činnosti, prohlašuje, že byla odsouzena pouze na základě nepřímého důkazu spočívajícího v záznamu z průmyslové kamery, který nezachycuje její pohyb v prostorách prodejny T. po celou dobu od okamžiku jejího vstupu do prodejny ani zvuk, není podpořen žádným jiným přímým důkazem svědčícím v její neprospěch a sám o sobě neprokazuje existenci předchozí dohody o spáchání trestné činnosti mezi ní a ostatními spoluobviněnými, a de facto tvrdí, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, nedopustila). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně řečeno, obviněná dovozuje názor o absenci formálních znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže, zejména subjektivní stránky, výlučně z uvedených procesních námitek, resp. z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy nižších stupňů. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován také (především) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Shora naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala také (převážně) z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud dále připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné. Jestliže tedy obviněná spatřuje nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení i v tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na několika místech pouze odkazuje na činnost soudu prvého stupně, jeho závěry a myšlenkové úvahy , pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.

Obviněná však také namítla, že její jednání není možné kvalifikovat jako trestný čin, neboť nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.

K této námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze nejprve v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96).

Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že okolnosti, jež tento skutek charakterizují, vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Jinak řečeno, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by za situace, kdy byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, stupeň společenské nebezpečnosti daného činu snižovaly až na stupeň nepatrný. Naopak, s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutku - zejména vzhledem k tomu, že obviněná se tohoto skutku dopustila ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami, přičemž způsobená škoda několikanásobně převýšila spodní hranici škody nikoli nepatrné (dosáhla téměř částky představující již škodu nikoli malou), skutek spáchala ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody uloženého jí i za zvlášť závažný úmyslný trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a má zjevné sklony k opakovanému páchání trestné činnosti - nelze soudům nižších stupňů vytýkat závěr o jeho výrazně vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti. Od věci přitom není dodat, že obviněná ve svém dovolání ani žádné konkrétní důvody, jež by měly opodstatňovat závěr o absenci materiální stránky předmětného trestného činu, neuvádí.

Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že formálně právně relevantní argumentace obviněné je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněné kvalifikovaly jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. května 2009



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý