6 Tdo 501/2005
Datum rozhodnutí: 21.04.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 501/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2005 o dovolání, které podal obviněný T. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici H. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 10 To 147/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 24/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 1 T 24/2004, byl obviněný T. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 1. 4. 2004 kolem 6.45 hod. v T. n. V. v. S. baru N. v úmyslu získat peníze z tržby v podnapilém stavu ohrožoval loveckým nožem o délce čepele 17,5 cm barmanku V. P. se současnou výhrůžkou, že ji musí zabít, a po zápase, během kterého poškozená uchopila nůž, jenž obžalovanému vypadl, a vzájemném pádu na zem, se poškozené podařilo vyběhnout před vchod baru, kde ji obžalovaný dostihl a uvedeným nožem bodl do zad, poté se vrátil do baru, kde ke škodě firmy T. a. s. odcizil nejméně 3.665,- Kč a z místa činu utekl, přičemž poškozená utrpěla bodnořeznou ránu na zádech vpravo, pronikající do podpažní jamky s přerušením pravé podpažní tepny a vnitřního pažního nervu, řeznou ránu na dlaňové ploše třetího prstu levé ruky s úplným přetětím šlachy dlouhého ohybače téhož prstu, podkožní krevní výron v krajině pravého oka, tržnou ránu na levém boku a oděrky na obou kolenech s obvyklou dobou léčení nejméně 2 měsíce a poškozením oděvu jí způsobil další škodu ve výši nejméně 550,- Kč, přičemž bez včasné specializované lékařské péče byl bezprostředně ohrožen život poškozené . Za to byl obviněný T. H. odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí loveckého nože s pilkovým ostřím a střenkou ze zeleného plastu o celkové délce 30 cm s látkovým pouzdrem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti uhradit poškozené V. P., roz. S., škodu ve výši 550,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný T. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, rozhodl Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 10 To 147/2004, z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. H. uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spáchaným skutkem výše popsaným a za to jej odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí loveckého nože s pilkovým ostřím a střenkou ze zeleného plastu o celkové délce 30 cm s látkovým pouzdrem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti uhradit poškozené V. P., roz. S., škodu ve výši 550,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného T. H. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný T. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku připomněl, jaké skutečnosti vzal Vrchní soud v Praze v úvahu při právním hodnocení výše uvedeného jednání. K tomu zdůraznil, že v rozporu se závěrem jmenovaného soudu, podle něhož úmyslem obviněného bylo poškozenou usmrtit, je právě ta skutečnost, že obviněný, který měl jasnou fyzickou převahu nad poškozenou, mohl poškozenou po napadení v baru a pádu na zem, kdy na ní částečně ležel, byl nad ní a ona byla v podstatě bezbranná, snadno přemoci a uskutečnit úmysl, který mu přisuzuje odvolací soud, aniž měl nějakého svědka. To však neudělal, což svědčí o tom, že chtěl poškozenou zastrašit, ale ne jí ublížit. Stejně tak tomu bylo podle jeho slov i v situaci, kdy se poškozené podařilo utéci. Zpanikařil, běžel za ní, před barem ji dostihl a bodl nožem, aby nemohla křičet a přivolat pomoc. V rozporu se závěrem vrchního soudu nepokračoval v tomto jednání, když poškozená byla zraněná a nemohla se bránit a on ji mohl tedy snadno usmrtit, ale on ji tam nechal, vrátil se do baru a odcizil finanční hotovost, což byl jeho úmysl. V návaznosti na to vyslovil dovolatel názor, že s ohledem na uvedené skutečnosti jsou důvodné pochybnosti o jeho úmyslu poškozenou usmrtit, a tyto skutečnosti svědčí ve prospěch jeho obhajoby, že chtěl poškozenou zastrašit a vymoci tak finanční prostředky a tím byla motivována i jeho výhrůžka. Podle jeho přesvědčení tedy vrchní soud v napadeném rozsudku jeho jednání nesprávně posoudil jako pokus trestného činu vraždy, když mělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložen mu trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby podle § 234 odst. 2 tr. zák.

V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a sám ve věci rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný T. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Argumentaci, kterou dovolatel uplatnil v dovolání (namítl, že nebyl dán jeho úmysl poškozenou usmrtit), lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně relevantní.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a tento čin spáchá v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Tento trestný čin je trestným činem úmyslným, úmysl pachatele [postačí úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.] musí směřovat k usmrcení člověka. Pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém. U nepřímého úmyslu je třeba prokázat obviněnému jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (smrt člověka), a současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (viz rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s otázkou zavinění vyvstává otázka, zda za srozumění s následkem lze považovat vztah lhostejnosti k následku. Jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, pak lze dovodit jeho srozumění s takovým následkem ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. a z hlediska subjektivní stránky se tak jedná o nepřímý úmysl. S ohledem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně, místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden, jakož i zjištění, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit, vyjadřuje stav lhostejnosti pachatele k usmrcení poškozeného jeho srozumění s tímto následkem (viz rozhodnutí č. 590 publikované ve svazku č. 25/2004 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, části trestní).

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí odvolacího soudu zejména vyplývá, že obviněný T. H. v úmyslu získat peníze z tržby v podnapilém stavu ohrožoval loveckým nožem o délce čepele 17,5 cm barmanku V. P. se současnou výhrůžkou, že ji musí zabít, a po zápase, během kterého poškozená uchopila nůž, jenž obžalovanému vypadl, a vzájemném pádu na zem, se poškozené podařilo vyběhnout před vchod baru, kde ji obžalovaný dostihl a uvedeným nožem bodl do zad, poté se vrátil do baru, kde ke škodě firmy T. a. s. odcizil nejméně 3.665,- Kč a z místa činu utekl, přičemž poškozená utrpěla bodnořeznou ránu na zádech vpravo, pronikající do podpažní jamky s přerušením pravé podpažní tepny a vnitřního pažního nervu, řeznou ránu na dlaňové ploše třetího prstu levé ruky s úplným přetětím šlachy dlouhého ohybače téhož prstu, podkožní krevní výron v krajině pravého oka, tržnou ránu na levém boku a oděrky na obou kolenech s obvyklou dobou léčení nejméně 2 měsíce, , přičemž bez včasné specializované lékařské péče byl bezprostředně ohrožen život poškozené .

V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud uzavřel, že úmysl obviněného směřoval k tomu, aby jiného usmrtil, a to v úmyslu získat majetkový prospěch.

Z pohledu právní kvalifikace skutku je třeba náležitě hodnotit již průběh skutku, tedy že násilné jednání dovolatele vůči poškozené mělo výrazně gradující tendenci. Dovolatel se nespokojil s tím, že na poškozenou zaútočil v baru a způsobil jí (v kontextu dalšího vývoje skutku) méně závažné poranění, nýbrž poté, co se jí podařilo z baru uprchnout, ji pronásledoval a napadl uvedeným způsobem. Především je ovšem třeba zdůraznit, že útok byl uskutečněn takovou zbraní - nožem s délkou čepele 17,5 cm - jíž lze velmi podstatně zvýšit účinek násilí směřujícího proti lidskému tělu, přičemž byl cíleně (míněno v poslední fázi skutku) veden (směřoval) do zad poškozené, tedy do takové části těla, jejíž vážné zasažení znamená bezprostřední ohrožení života. V souvislosti s tím se patří konstatovat, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Z. Š. vyplývá, že popsaný útok byl (vzhledem k průběhu bodného kanálu) veden silou střední až větší intenzity a pravděpodobně sjetím nože po žebru či lopatce nedošlo k jeho proniknutí do dutiny hrudní, ale vzhledem k uvedené intenzitě působícího násilí došlo k jeho sjetí do pravé podpažní jamky. Pokud by nedošlo k sjetí nože do pravé podpažní jamky, s vysokou pravděpodobností by došlo k proniknutí nože do dutiny hrudní. Již samotné otevření dutiny hrudní bez porušení nitrohrudních orgánů by bylo z hlediska soudně lékařského poškozením důležitého orgánu, kterým by v daném případě byla hrudní stěna, neboť bez včasné a specializované lékařské pomoci by takovým poraněním byla poškozená ohrožena na životě zejména zavzdušněním dutiny hrudní. Mohlo by dojít též k zasažení plíce v pravé polovině dutiny hrudní, což by rovněž znamenalo bezprostřední ohrožení života poškozené vyjma již zmíněného zavzdušnění dutiny hrudní. Je tudíž zřejmé, že útok dovolatele byl způsobilý přivodit smrt poškozené, k níž nedošlo pouze z důvodů na jeho vůli nezávislých.

Rozvedené skutečnosti pak také nutně vedou k závěru, že obviněný uskutečnil útok vůči poškozené takovým způsobem a za takových okolností, že si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit smrt člověka (porušit zájem chráněný trestním zákonem). Současně z nich vyplývá, že obviněný pro případ způsobení takového porušení (následku), byl s ním minimálně srozuměn. Bylo proto ve vztahu k uvedenému následku dáno jeho úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) podle § 4 písm. b) tr. zák.

Se zřetelem k uvedený skutečnostem nemůže argumentace uplatněná v dovolání obstát. Závěr odvolacího soudu, podle něhož úmysl obviněného směřoval k usmrcení jiného není v extrémním rozporu s provedenými důkazy a z nich vykonanými skutkovými zjištěními.

Právně relevantním námitkám podaného dovolání proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. H. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2005



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý