6 Tdo 496/2011
Datum rozhodnutí: 26.04.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.



6 Tdo 496/2011 - 14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2011 o dovolání, které podal obviněný P. L . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 9 To 411/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 2 T 22/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 2 T 22/2010, byl obviněný P. L. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že 1) dne 14. 4. 2009 v B.-K. P. inkasoval od osoby jménem Ing. K. N. (prostřednictvím jeho matky MUDr. O.) finanční hotovost ve výši 50.000,- Kč, kterou měl zaslat na účet věřitele Český inkasní kapitál, a. s., avšak této zaslal na účet pouze částku ve výši 20.000,- Kč a částku ve výši 30.000,- Kč na účet uvedené firmy nezaslal ani jinak nevyúčtoval, ale tuto si ponechal pro svoji potřebu, čímž firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., způsobil škodu ve výši 30.000,- Kč,
2) dne 27. 5. 2009 v obci B. inkasoval od osoby jménem P. S., finanční hotovost ve výši 137.496,- Kč, kterou měl zaslat na účet věřitele Český inkasní kapitál, a. s., avšak této zaslal na účet pouze částku ve výši 100.496,- Kč, a částku ve výši 37.000,- Kč na účet uvedené firmy nezaslal ani jinak nevyúčtoval, ale tuto si ponechal pro svoji potřebu, čímž firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., způsobil škodu ve výši 37.000,- Kč,
3) dne 28. 4. 2009 v P. inkasoval od osoby jménem V. P., finanční hotovost ve výši 90.000,- Kč, kterou měl zaslat na účet věřitele Český inkasní kapitál, a. s., avšak této zaslal na účet pouze částku ve výši 80.000,- Kč a částku ve výši 10.000,- Kč na účet uvedené firmy nezaslal ani jinak nevyúčtoval, ale tuto si ponechal pro svoji potřebu, čímž firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., způsobil škodu ve výši 10.000,- Kč,
4) dne 26. 3. 2009 ve V. inkasoval od osoby jménem A. G., finanční hotovost ve výši 70.000,- Kč, kterou měl zaslat na účet věřitele Český inkasní kapitál, a. s., avšak této zaslal na účet pouze částku ve výši 34.000,- Kč a částku ve výši 36.000,- Kč na účet uvedené firmy nezaslal ani jinak nevyúčtoval, ale tuto si ponechal pro svoji potřebu, čímž firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., způsobil škodu ve výši 36.000,- Kč,
5) dne 11. 6. 2009 v obci V. inkasoval od osoby jménem J. H., finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč, kterou měl zaslat na účet věřitele Český inkasní kapitál, a. s., avšak této žádnou částku na účet nezaslal ani jinak nevyúčtoval, ale tuto si ponechal zcela pro svoji potřebu, čímž firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., způsobil škodu ve výši 15.000,- Kč,
6) ve dnech 11. 6. 2009 a 26. 6. 2009 v obci V. inkasoval od osoby jménem M.B., finanční hotovost v celkové výši 50.000,- Kč (dne 11. 6. 2009 částku ve výši 30.000,- Kč a dne 26. 6. 2009 částku ve výši 20.000,- Kč), kterou měl zaslat na účet věřitele Český inkasní kapitál, a. s., avšak této žádnou částku na účet nezaslal ani jinak nevyúčtoval, ale tuto si ponechal zcela pro svoji potřebu, čímž firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., způsobil škodu ve výši 50.000,- Kč,
7) ve dnech 12. 2. 2009 a 19. 6. 2009 v sídle firmy Vymáhání pohledávek, s. r. o., inkasoval od osoby jménem L. M., finanční hotovost v celkové výši 64.000,- Kč (dne 12. 2. 2009 částku ve výši 500 Eur - nejméně 14.000,- Kč a dne 19. 6. 2009 částku ve výši 50.000,- Kč), kterou měl zaslat na účet věřitele Český inkasní kapitál, a. s., avšak této zaslal na účet pouze částku ve výši 20.000,- Kč a částku ve výši 44.000,- Kč na účet uvedené firmy nezaslal ani jinak nevyúčtoval, ale tuto si ponechal pro svoji potřebu, čímž firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., způsobil škodu ve výši 44.000,- Kč,
8) dne 27. 5. 2009 v obci B. p. L., okres U. H., inkasoval od osoby jménem K.M., částku ve výši 30.000,­- Kč, kterou měl zaslat na účet věřitele Český inkasní kapitál, a. s., avšak této zaslal na účet pouze částku ve výši 15.000,- Kč a částku ve výši 15.000,- Kč na účet uvedené firmy nezaslal ani jinak nevyúčtoval, ale tuto si ponechal pro svoji potřebu, čímž firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., způsobil škodu ve výši 15.000,- Kč,
a tak svým jednáním způsobil firmě Vymáhání pohledávek, s. r. o., škodu v celkové výši 237.000,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené společnosti Vymáhání pohledávek s. r. o. škodu ve výši 225.500,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 9 To 411/2010, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenal, že v předchozím řízení opakovaně uváděl, že ke skutkům tak, jak jsou uvedeny v obžalobě, nedošlo, neboť si nikdy svěřené prostředky neponechal pro vlastní potřebu, přičemž popřel způsob vyinkasování a předávání vymožených prostředků a jejich nakládání s nimi. Prohlásil, že také další zaměstnanci společnosti Vymáhání pohledávek s.r.o. potvrdili, že vymožená hotovost se běžně bez dalšího (bez písemného potvrzování) pokládala na pracovní stůl L. G. Podle jeho slov je neopatrností jmenované společnosti, že s ním ani s dalšími svými zaměstnanci neuzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti podle § 252 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., byť přicházeli skoro denně do styku s vysokými finančními částkami.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., obviněný zdůraznil, že na základě ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky jsou soudy prvního a druhého stupně povinny se vypořádat se všemi navrhovanými důkazy, popř. v případě, kdy dospějí k závěru, že provedené dokazování je dostatečné a další navrhované důkazy jsou pro objasnění skutkových okolností nadbytečné, jsou povinny jejich neprovedení řádně odůvodnit (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 244/08 či sp. zn. III. ÚS 511/05). Vzápětí shledal, že tuto povinnost řádného odůvodnění odvolací soud nedodržel, protože z odůvodnění jeho rozhodnutí vůbec nevyplývá, proč při rozhodování o vině a trestu neprovedl žádný z jím navrhovaných důkazů. V této souvislosti též poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 671/09 mj. v tom smyslu, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Následně prohlásil, že stejného pochybení se dopustil již soud prvního stupně, který neprovedl jím navrhované důkazy, při závěrech o vině a trestu vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí postavil na okolnosti, že jeho osoba není (s ohledem na trestní minulost), na rozdíl od poškozeného L. G., osobou důvěryhodnou. Rovněž seznal, že nalézací soud provedl mnoho výslechů a listinných důkazů, ale své závěry zcela nelogicky a účelově opřel pouze o výpovědi dvou svědků vypovídajících v jeho neprospěch. Akcentoval, že není pravdou, že v odvolacím řízení v podstatě jen zopakoval obhajobu již uplatněnou v řízení předchozím. Přitom uvedl, že v rámci odvolacího řízení navrhoval některé důkazy, které neprovedl soud prvního stupně a jejich neprovedení řádně neodůvodnil a dále navrhoval doplnění dokazování výslechem svědkyně Š. P., vyžádáním si kompletní zprávy České spořitelny, a.s. ohledně vyúčtování úroků těch pohledávek, které byly předmětem inkasa jednotlivých částek od osob slyšených v soudním řízení a v neposlední řadě, vyžádáním si zpráv Policie ČR stran jednotlivých vyšetřovacích spisů, jejichž obsahem jsou nesmyslná oznámení podávána L. G. a také provokace, kdy jej L.G. pod jiným jménem nabádal k neoprávněnému podnikání, aby měl následně možnost podávat výše uvedená trestní oznámení.

Dále obviněný podotkl, že namítal některé skutečnosti, jež nejsou zapsány v protokolu z jednání, ale jsou zachyceny na nosiči CD MP č. 63/2010 o průběhu veřejného zasedání o odvolání. Konkrétně uvedl, že napadený rozsudek je v zásadě nepřezkoumatelný, neboť v průběhu jednotlivých hlavních líčení bylo vyslechnuto mnoho svědků a bylo provedeno mnoho listinných důkazů, které ovšem nebyly soudem první instance zhodnoceny komplexně, neboť soud účelově vybral pro své závěry jen některé důkazy, a to pouhé dvě výpovědi jsoucí shodou okolností v rozporu s jeho výpovědí. Dále poukazoval na nepoužitelnost záznamu ze soukromé videokamery jako důkazu v trestním řízení z důvodů rozvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) sp. zn. 3 Tdo 593/2009. Hodnocením předmětného videozáznamu se ani jeden ze soudů nezabýval. Za závažnou vadu označil též skutečnost, že soud vyslechl jako svědka osobu, která se předtím po celou dobu účastnila probíhajícího řízení jako veřejnost. Soudu rovněž vytkl, že vzal jeho předchozí zahlazené podmíněné odsouzení jako jeden z důkazu jeho viny a považoval ho za recidivistu se sklonem k páchání trestné činnosti, přestože se na něj podle zákona hledí, jakoby nebyl odsouzen, že se vůbec nezabýval námitkou nevěrohodnosti L. G. a že k otázce majetkových poměrů L. G. nepřipustil otázky obhajoby a v tom směru neprovedl podrobnější dokazování. Následně vyjádřil přesvědčení, že L.G. vyváděl ze společnosti Vymáhání pohledávek s.r.o. finanční prostředky, ať již inkasem neoprávněného příslušenství pohledávek či neoprávněných cestovních náhrad zaměstnanců společnosti. Dospěl k závěru, že v jeho trestní věci byla porušena presumpce neviny a zásada in dubio pro reo a že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou stižena závažnými právními vadami a ve své podstatě jsou nepřezkoumatelná.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 9 To 411/2010, stejně jako rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 2 T 22/2010, zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, včetně provedení navržených důkazů.

Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství sdělil, že k tomuto dovolání se Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 9 To 411/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné a chybně provedené důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení presumpce neviny, zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo a vadná a neúplná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že si nikdy svěřené prostředky neponechal pro vlastní potřebu). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného a chybně provedeného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení presumpce neviny, zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo a vadných a neúplných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Jestliže obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku brojil proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak je třeba poukázat na to, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídá (viz shora).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý