6 Tdo 494/2011
Datum rozhodnutí: 21.04.2011
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 494/2011 - 18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2011 o dovolání obviněného J. S . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 To 248/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 21/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 To 248/2010, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 8 T 21/2010, kterým byl J.S. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že byl nesprávně uznán vinným pro přečin, k jehož spáchání se přiznal někdo jiný. V této souvislosti upozorňuje na to, že do spisu byl založen úřední záznam o podání vysvětlení, ke kterému se přiznává jiná osoba , avšak tato osoba před odvolacím soudem odmítla ve věci vypovídat s poukazem na to, že by si mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání . Obviněný sám zdůrazňuje, že po celou dobu poukazuje na svoji nevinu, což mu potvrzují také tři svědci, avšak i přes tuto skutečnost byla věc posouzena v jeho neprospěch. Přiznává, že byl v předmětném vagonu metra, po určitou dobu měl dokonce dýmovnici u sebe, ale jeho vinou nedošlo k jejímu odpálení a ani k vyhození na nástupiště mezi cestující. Vzhledem ke všem skutečnostem, které v podaném dovolání uvedl, měl být podle svého přesvědčení obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal on. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc po zrušení přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť veškeré námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, neodpovídají dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný byl uznán vinným pro skutek spočívající v tom, že dne 27. 2. 2010 kolem 15.35 hod. v P., ve stanici metra M. na trase A v době, kdy ze stanice odjížděla vlaková souprava směrem do stanice metra S., z posledního vagonu soupravy vyhodil oknem na nástupiště mezi cestující dýmovnici, která po dopadu jasně červeně vzplála, a vypouštěla bílý dým, a po vyhoření byla předána Policii ČR . K uvedenému skutkovému zjištění dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování, kdy mj. vyslechl nejen obviněného, ale také svědky (viz str. 2-4 rozsudku). Obviněný u hlavního líčení uváděl stejné skutečnosti, které uváděl v rámci odvolání, a které jsou rovněž uplatněny v mimořádném opravném prostředku dovolání, tj. uváděl, že se jednání nedopustil a světlici zapálila a z vagonu vyhodila jiná osoba. Vzhledem k této obhajobě obviněného se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval jednotlivými výpověďmi a své hodnotící úvahy rozvedl na str. 4-6 svého rozsudku.

K otázce zjišťování skutkového stavu věci a představě obviněného je nutno upozornit na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Soud druhého stupně, který se pokusil dokazování doplnit o výpověď D. D. však konstatoval, že tento odmítl jako svědek vypovídat s poukazem na to, že by si svojí výpovědí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání, a proto odvolací soud mohl stejně jako soud prvního stupně hodnotit výpověď obviněného s výpovědí očité svědkyně, o jejíž věrohodnosti, na rozdíl od výpovědí svědků známých obviněného, neměly soudy pochybnosti, jak podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně.

K problematice čl. 36 odst. 1 Listiny a obsahu námitek uplatněných obviněným, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

V reakci na shora pouze formalistické uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z podaných námitek je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovují, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. Protože bylo dovolání obviněného odmítnuto, stalo se bezpředmětným rozhodování o žádosti obviněného o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann