6 Tdo 491/2009
Datum rozhodnutí: 13.05.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 491/2009

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. května 2009 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 17. 12. 2008, č. j. 42 To 54/2008-224, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 93/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 17. 12. 2008, č. j. 42 To 54/2008-224, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 9. 2008, č. j. 2 T 93/2008-207. Tímto rozsudkem byl obviněný M. V. uznán vinným jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Vstoupil sice do bytu poškozeného, nicméně podle obviněného tento vstup nebyl vynucen násilným jednáním vůči poškozenému. Tvrdí, že ke vstupu do bytu poškozeného a k napadení poškozeného došlo až poté, co mu poškozený otevřel dveře. Namítá, že popis skutku neobsahuje žádné skutkové okolnosti trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., což ve svém důsledku způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Domnívá se, že z těchto důvodů výrok o vině trestným činem porušování domovní svobody není věcně správný. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 42 To 54/2008, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle obviněného nelze jeho jednání posoudit jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Namítá, že slovní popis skutku nevyjadřuje, jakým způsobem měl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., je podle jeho názoru obsahově shodný se znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, což vyvolává jeho nezpřezkoumatelnost.

Nejvyšší soud se s tímto názorem obviněného neztotožnil.

Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný neoprávněně vnikl do bytu nájemce J. M., kterého po otevření dveří silným odstrčením povalil na zem, kde ho kopl nohou do hlavy a dupnul mu nohou na hrudník a na ruku, čímž mu způsobil distorzi krční páteře lehkého stupně, zhmoždění měkkých tkání přední strany hrudníku vlevo a zlomeninu sedmého a osmého žebra vlevo v přední střední čáře bez posunutí úlomků s následným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů .

Jak je z tzv. skutkové věty výroku o vině zřejmé, obsahuje zjištění, že obviněný po otevření dveří silným odstrčením povalil poškozeného na zem. To znamená, že obviněný poškozeného ještě předtím, než ho povalil na zem, silně odstrčil ode dveří. Je zjevné, že vstup do bytu poškozeného byl neoprávněný. Motivem jednání obviněného bylo poškozeného fyzicky napadnout. Soudy neuvěřily tvrzení obviněného, že by poškozený dobrovolně pozval obviněného do svého bytu, neboť z výpovědi poškozeného vyplývá, že v předchozím telefonickém rozhovoru žádal obviněného, aby k němu neposílal žádné lidi a také aby sám nechodil . Obviněný přitom sám doznal, že do bytu poškozeného šel s úmyslem rozbít mu hubu . K bytu poškozeného se obviněný dostavil cca do 20 minut po telefonickém rozhovoru. Stěží si lze představit, že by hned po otevření dveří poškozený změnil názor (navíc ještě podle verze obviněného v okamžiku, kdy s někým telefonoval), tj. že by pár minut po telefonické rozepři prakticky ihned po otevření dveří obviněného dobrovolně vpustil do bytu. Jestliže obviněný pojal úmysl vykonat násilí v cizím bytě ještě předtím, než do uvedeného objektu vnikl, není pochyb, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (srov. č. 37/1988 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tedy nesdílí názor obviněného, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. V tomto směru popis skutku vyjadřuje veškeré znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.

S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann