6 Tdo 487/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 487/2011 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 dovolání, které podala obviněná J.Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 14 To 248/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 59/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. Š. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 1 T 59/2010, byla obviněná J.Š. uznána vinnou, že
dne 17. 9. 2009 kolem 09.00 hodin v Ú. n. O., okr. Ú. n.O., při jednání u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako svědkyně v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 164/2009 proti obžalovanému J. Š., po řádném poučení o povinnosti vypovídat pravdu a o možnosti odmítnout výpověď, vypověděla, že vozidlo v době, která byla jejímu manželovi kladena za vinu, řídila ona a manžel byl spolujezdcem, přestože dalšími důkazy bylo prokázáno, že vozidlo řídil po požití alkoholu J. Š. a její výpověď se proto ukázala jako nepravdivá.

Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a obviněnou odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců (poznámka: byl aplikován trestní zákon zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).

Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 14 To 248/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná J. Š. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřela o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 264/2007, podle něhož východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Současně označila výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za velmi restriktivní a odporující smyslu zavedení dovolání do trestního procesu.

Ve shodě s judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005) obviněná v podrobnostech připomněla, kdy je naplněn zákonný znak trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. V návaznosti na to namítla, že z obsahu rozhodnutí prvostupňového soudu je zcela zjevné, že její výpovědi, kterou učinila v procesním postavení svědka, nebyl soudem přikládán žádný podstatný význam a od samého počátku dokazování v hlavním líčení se k jejím vyjádřením stavěl jako k nevěrohodným. Vyslovila tudíž názor, že svědecká výpověď nebyla, a de facto ani nemohla být, tak zásadní a závažná, aby měla podstatný význam pro rozhodnutí. Současně poukázala na blízký příbuzenský vztah k odsouzenému J. Š., když i tato skutečnost má pro posouzení dané věci podstatný význam. Poznamenala, že z tohoto pohledu soud při provedení důkazu její výpovědí v procesním postavení svědkyně hodnotil její vyjádření jako nevěrohodná. Namítla, že soudy obou stupňů neučinily žádné vlastní zjištění, kromě svědecké výpovědi policistů M. a Z., kteří zasahovali proti jejímu manželovi (odsouzenému J.Š.) v rámci silniční kontroly prováděné dne 11. 7. 2009, jež by bylo podřaditelné pod zákonný znak uvede nepravdu ve smyslu trestného činu podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Vytkla, že ve výroku o vině i v odůvodnění rozsudku, resp. usnesení, chybí jakékoliv zjištění ohledně okolnosti, jaký byl skutečný stav toho, o čem vypovídala jako svědek v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 164/2009, resp. chybí zjištění, že je jednoznačně a bez pochybností vyloučeno to, co ve své svědecké výpovědi tvrdila.

Podle obviněné soudy obou stupňů shledaly naplnění zákonného znaku uvede nepravdu ve skutečnosti, že soudy, které rozhodovaly v trestní věci odsouzeného J. Š. označily její výpověď v postavení svědka za nevěrohodnou, ačkoliv výpověď, která je nevěrohodná, nemusí být bez dalšího nutně zároveň nepravdivá. Rozdíl je v tom, že pouhá nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení je v rozporu se skutečností. Připomněla, že předpokladem pro to, aby výpověď mohla být považována za nepravdivou, je zjištění skutečného stavu, tj. o čem byla výpověď učiněna, přičemž toto zjištění musí provést soud, který rozhoduje o vině trestným činem podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., což se v daném případě nestalo. Dodala, že soudy obou stupňů považovaly pravomocné rozhodnutí soudů v trestní věci proti odsouzenému J. Š. za závazné v otázce významné pro posouzení její viny. Tento postup označila v rozporu s posuzováním předběžné otázky za situace, kdy je o ní pravomocné rozhodnutí soudu. Zdůraznila, že podle § 9 odst. 1 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Z toho a contrario vyplývá, že pokud je posuzovaná předběžná otázka významná pro posouzení viny obviněného, tak orgány činné v trestním řízení nejsou vázány pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce a posoudí ji samy. Odvolací soud tudíž měl výhradně na podkladě vlastních zjištění posoudit, zda v postavení svědka v trestní věci svého manžela uvedla nepravdu. Obviněná označila zjištění, jež byla učiněna pouze z výpovědí slyšených svědků M. a Z., na jejichž tvrzení v dovolání odkázala, za rozporná a nedostatečná, aby bylo možno bez jakýchkoliv pochybností rozhodnout o její vině, a to navíc, pokud využila zákonného práva a ve věci odmítla vypovídat.

Dále obviněná uvedla, že principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci tvrzení proti tvrzení je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 532/01).

V dovolání obviněná shledala porušení základní zásady trestního řízení a svých ústavou garantovaných práv i v tom, pokud obecné soudy, za existence protichůdných skutkových zjištění, neprovedly veškeré v úvahu přicházející důkazy k odstranění případných pochybností z nich vyplývající. Jelikož v rámci řízení nebylo s jistotou dokázáno, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu, z něhož byla obžalována, došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vzniklé pochybnosti měly být vyloženy podle zásady in dubio pro reo v její prospěch a měla být podle § 226 písm. a), c) tr. ř. obžaloby zproštěna.

Závěrem podání obviněná dovodila, že se jednání, kterým měly být naplněny znaky trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., nedopustila, neboť z provedených důkazů není možné učinit závěr opačný. Skutek, v němž nelze spatřovat zákonné znaky tohoto trestného činu, byl tudíž odvolacím soudem nesprávně právně posouzen. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 8. 2010, č. j. 1 T 59/2010-49, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném podání ze dne 8. 4. 2011, č. j. 1 NZO 354/2011-8, uvedla, že po seznámení se s obsahem dovolání, se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k němu věcně vyjadřovat. Rovněž vyslovila souhlas, aby dovolací soud rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné J. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněná J. Š. uplatňuje v dovolání výhrady, které jí deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Obviněná tvrdí, že v soudním řízení nebyly zajištěny a provedeny důkazy, které by jednoznačně a hodnověrně prokazovaly, že se dopustila jednání, jímž byla uznána vinnou. Vytýká, že soudy neposuzovaly její vinu na podkladě vlastních zjištění. Konstatuje, že se odvolací soud nevypořádal se všemi skutkovými okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Namítá, že bylo vycházelo toliko z výpovědí svědků policistů J. M. a O. Z., které označuje za rozporné a nevěrohodné. Rovněž uvádí, že mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo a vytýká porušení zásady presumpce neviny. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněná dovozuje vady ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení především ve svědeckých výpovědích J. M. a O. Z. Soudy hodnotily usvědčující důkazy ve shodě s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vyložily. Podstatné je, že se nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Rovněž nelze shledat nedostatek v tzv. opomenutých důkazech. Současně je dána zjevná logická návaznost mezi jednak provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a jednak právními závěry soudů. Není možné souhlasit s tvrzením uvedeným v dovolání, že soudy neposuzovaly vinu obviněné na podkladě vlastních zjištění.

Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně poukázat na ve věci učiněná skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry.

Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny .

Z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ústí na Orlicí (viz její doslovné znění v úvodu tohoto usnesení) vyplývá, že obviněná J. Š. jako svědkyně v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 T 164/2009 proti obžalovanému J.Š. (svému manželovi), po řádném poučení o povinnosti vypovídat pravdu a o možnosti odmítnout výpověď, vypověděla, že vozidlo v době, která byla jejímu manželovi kladena za vinu, řídila ona a manžel byl spolujezdcem, přičemž dalšími důkazy bylo prokázáno, že vozidlo řídil po požití alkoholu J. Š., a proto byla její výpověď shledána jako nepravdivá.

Podle názoru Nejvyššího soudu je z připomenutého skutkového zjištění evidentní, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť jako svědek před soudem uvedla nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí . Již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 4 oprávněně konstatoval: Pokud jde o posouzení znaku, zda nepravdivá okolnost má podstatný význam pro rozhodnutí, je třeba poukázat na to, že J.Š. vypovídala o samé podstatě skutku, který byl jejímu manželovi kladen za vinu, nejednalo se tedy o zjišťování okrajové, méně podstatné okolnosti, ale snažila se zásadním způsobem změnit důkazní situaci tak. že J. Š. vůbec vozidlo neřídil. V tomto smyslu uvedla před soudem nepravdivou okolnost, která měla podstatný vliv pro rozhodnutí . Tuto argumentaci výstižně doplnil Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, když na str. 4 odůvodnění usnesení zdůraznil: Výpověď obžalované v pozici svědkyně měla zásadní vliv na rozhodnutí ve věci, neboť vyjasnění otázky toho, kdo vozidlo řídil, byla podstatná pro posouzení, zda a kdo bude stíhán a případně odsouzen pro úmyslný trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky. Tudíž pokud by se nepodařilo jinými důkazy vyvrátit nepravdivost obžalované v pozici svědkyně, musel by soud vycházet v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a nemuselo by se mu najisto postavit, kdo vozidlo řídil. Skutečnosti ohledně toho, kdo vozidlo řídil, jsou skutečnostmi natolik významnými, že mají nepochybně podstatný význam na to, zda se obžalovaný J.Š. dopustil trestného činu či nikoliv. Jelikož protiprávní jednání obviněné bylo zjevně chtěné, tak i podle Nejvyššího soudu je v jejím činu naplněn obligatorní znak subjektivní stránky předmětného trestného činu, a to úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., které ostatně náležitě vyhodnotily i soudy obou stupňů, jež zahrnuje všechny podstatné znaky daného trestného činu.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné J. Š., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k