6 Tdo 487/2008
Datum rozhodnutí: 04.12.2008
Dotčené předpisy:




ák. a účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. na trestném činu krádeže podle § 247 tr. zák. Charakter pomoci má i dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. tr.).

V dovolání obviněný zdůraznil, že odmítá naplnění i formálního předpokladu pro aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., které předpokládá opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Vytkl, že při správném posouzení skutku pod bodem I. napadeného rozsudku se s ohledem na akcesoritu účastenství dopustil pomoci k trestným činům krádeže (jednotlivým skutkům) podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 247 odst. 1, 2 tr. zák. Za předchozí majetkovou trestnou činnost, které se dopustil demontáží odcizených vozidel, byl rozhodnutími, jež v podání blíže specifikoval, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 5. 3. 2003. Vzhledem ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, pro který byl dříve potrestán i výměře uloženého trestu, jehož polovinu takřka vykonal vazbou a ve výkonu trestu byl necelých osm měsíců, není podle obviněného předchozí potrestání pro zvlášť závažný trestný čin okolností, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V tomto směru shledal úvahy prvostupňového soudu za zcela přiléhavé. Obviněný konstatoval, že vrchní soud vyhověl odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch a v napadeném rozsudku předmětné jednání posoudil jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud na str. 32 vyložil, že jsou splněny formální i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, neboť se trestné činnosti dopustil ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V případě způsobu spáchání trestného činu upozornil, že pachatel oplotil vrakoviště vysokým plotem, čímž snižoval možnost odhalení trestné činnosti a na vozidlech likvidoval identifikační znaky. Podle soudu byl stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost zvyšován s ohledem na výši škody způsobené pokračujícím trestným činem krádeže. V návaznosti na to obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, ve kterém je uvedeno, že principům spravedlivého potrestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy běžné kriminality postihovány v mezích normálních trestních sazeb. Odchýlení se od obecné trestní sazby, jak v legislativě, tak v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi.

Obviněný taktéž konstatoval, že i při splnění formálních podmínek předpokládaných v ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., není naplněna zákonem vyžadovaná materiální stránka. Trestná činnost byla po celou dobu monitorována dvěma kamerami i audio prostředky (odposlechy telefonních hovorů). Minimalizace rozsahu trestné činnosti a ochrana občanů jejím včasným zamezením či její prevence nebyly cílem Policie ČR, když po celou dobu bylo pokračování v trestné činnosti zcela na její úvaze. Obviněným nelze vytýkat její rozsah odvislý od doby, po kterou byla pod dohledem policie páchána. Škoda byla majitelům odcizených vozidel způsobena jejich krádeží, když v úvahu nepřichází právní posouzení jejich jednání jako podílnictví toliko s ohledem na příslib odebrání aut daný před činem. Povaha jejich jednání, překoupení a demontáž odcizených aut, je činností, jíž je běžně dosahován neoprávněný majetkový prospěch překupníky, pro které jsou typické postupy, jako je chemické či mechanické odstraňování VINů. Způsob provedení činu proto nevybočil z běžných parametrů trestného jednání a nezvyšuje konkrétní stupeň nebezpečnosti pro společnost, jak předpokládá ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. V judikatuře bylo opakovaně zdůrazněno, že odchýlení se od obecné trestní sazby institutem zvlášť nebezpečné recidivy musí být podloženo zjištěním o tendenci páchat trestné činy typově stále závažnější, nebo stejné trestné činy, ale se závažnějšími následky vyjádřenými v jeho kvalifikované skutkové podstatě, aby se mohlo jednat o okolnosti mimořádné (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 747/06). Obviněný namítl, že u jeho osoby jde o opakované páchání trestného činu nezvyšující podstatně stupeň společenské nebezpečnosti činu a trestné jednání by nemělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou. Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísněji postihnout delikventy zcela mimořádně závažných trestných činů, ale současně rozhodnutí obecných soudů nesmí odporovat principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem, tj. ústavně garantovaným právům zakotveným v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i rozsudek soudu prvního stupně. Dále, aby dovolací soud zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhl, aby s přihlédnutím k ustanovení § 261 tr. ř. dovolací soud stejně postupoval ve vztahu k dalším obviněným.

K dovoláním obviněných K. T. a D. Z. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Státní zástupce v podrobnostech konstatoval, že námitky obviněných v dovoláních podaných prostřednictvím obhájce JUDr. J. O., CSc., kterými brojí proti správnosti právní kvalifikace skutku pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku, směřují primárně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Podle jeho názoru je možno za relevantně uplatněnou považovat toliko námitku obviněného K. T., jež směřuje proti aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě, kterou však shledal nedůvodnou.

Státní zástupce uvedl, že existenci formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy obviněný nijak nezpochybňuje. Pokud jde o materiální stránku, tak trestní zákon v ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. jako hledisko pro posuzování její existence výslovně, ovšem pouze příkladmo, zmiňuje délku doby, která uplynula od posledního odsouzení. Vedle této okolnosti je ale nutno hodnotit délku doby, která uplynula od skončení posledního výkonu trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel podstatně omezenou možnost páchat další trestnou činnost. Dále je nutno ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, způsob života mezi jednotlivými tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu atd. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce zdůraznil, že v předmětné trestní věci obviněný K. T. spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu opakoval necelé dva roky po právní moci odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin a asi šestnáct měsíců poté, kdy byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn. Jednalo se o speciální recidivu, když navíc dřívější trestná činnost byla spáchána za shodných skutkových okolností jako trestná činnost pozdější. Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný odsouzen v trestní věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 10/2001, se totiž dopustil krádežemi motorových vozidel a jejich následnou demontáží, přičemž způsobená, popř. hrozící škoda přesahovala 900.000,- Kč. Státní zástupce podtrhl, že krátkost doby, po jejímž uplynutí obviněný spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu opakoval, jakož i charakter dřívější a nově spáchané trestné činnosti, když trestnou činností nově spáchanou byla navíc způsobena výrazně vyšší škoda nežli trestnou činností dřívější, dostatečně opravňují k závěru o existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. To platí i za předpokladu, že by některé odvolacím soudem blíže nehodnocené okolnosti (např. chování obviněného ve výkonu trestu, které s ohledem na jeho podmíněné propuštění, bylo pravděpodobně bezproblémové) vyznívaly v jeho prospěch.

V případě doplněného dovolání obviněné D. Z., které bylo učiněno prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. K., státní zástupce zmínil, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka týkající se překročení rozsahu přezkumného oprávnění podle § 254 odst. 2 tr. ř. odvolacím soudem. Další výhrady označil z hlediska uplatněného důvodu dovolání za relevantní.



Důvodnými státní zástupce neshledal námitky směřující proti právní kvalifikaci skutku pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Uvedl, že je třeba se zabývat otázkou, zda se ze strany trestné činnosti obviněné jednalo toliko o účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., což fakticky sama připouští nebo o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož vymezení v zákoně a judikatuře připomněl. Podle státního zástupce je předmětná trestní věc z hlediska rozlišení mezi spolupachatelstvím a účastenstvím na trestném činu případem hraničním, neboť obviněná se stejně jako řada dalších obviněných na odcizování motorových vozidel fyzicky nepodílela. Její jednání a jednání obviněného K. T., který po dohodě s obviněnou D. Z. vozidla objednával a kdy tito obvinění současně poskytli technické zázemí pro páchání trestné činnosti, neboť k účelům vylíčeným v tzv. skutkových větách rozsudečného výroku poskytli autovrakoviště v T., bylo možno ve smyslu judikatury k ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. považovat za článek řetězu činností směřujících k přímému vykonání trestného činu. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by původně spoluobviněný P. C. S. někdy odcizoval motorová vozidla bez součinnosti s obviněnými K. T. a D. Z., resp. že by je odcizoval k jiným účelům než k jejich následnému rozebrání na náhradní díly. Za této situace podporovalo poskytnutí technického zázemí pro rozebírání automobilů nejenom činnost, kterou realizoval P. C. S., jako je tomu u účastenství ve formě pomoci, ale bylo nezbytnou podmínkou k tomu, aby mohl v odcizování vozidel po dobu několika měsíců pokračovat. Státní zástupce podotkl, že za popsané situace by posouzení jednání obviněné (a obviněného K. T.) jako účastenství ve formě pomoci, která je považována za nejméně závažnou formu účastenství na trestném činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., nevystihovalo skutečný charakter a význam jednání obviněných pro úspěšné páchání trestné činnosti. Současně poznamenal, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu podílnictví, ke které patrně směřovaly některé ne zcela jednoznačně formulované námitky obsažené v dovolání vypracovaném JUDr. J. O., CSc., nepřicházela v úvahu s ohledem na předchozí dohodu obviněných K. T. a D. Z. s P. C. S., který fyzicky odcizení vozidel prováděl.

Dále státní zástupce konstatoval, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Zdůraznil, že dělba činností mezi jednotlivými obviněnými popsaná v tzv. skutkových větách rozsudečného výroku, nepochybně vykazovala znaky plánovitosti a koordinovanosti. Tuto skutečnost připustila do určité míry i obviněná s tím, že k ní docházelo až ve stadiu destrukce motorových vozidel. V tomto směru státní zástupce poukázal na skutečnost, že členem skupiny byl i původně spoluobviněný P. C. S., který fyzicky prováděl odcizení jednotlivých motorových vozidel a činnost dalších obviněných probíhala na základě předchozí dohody s jeho osobou. Plánovitost a koordinovanost činností jednotlivých obviněných současně přispěla k tomu, že trestná činnost mohla být úspěšně páchána po poměrně dlouhou dobu.

Za důvodnou státní zástupce shledal námitku obviněné D. Z., která směřovala proti aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. v případě skutku popsaného pod bodem II. 1) 4) výroku o vině. V této spojitosti poukázal na zákonem stanovené vymezení zmíněného trestného činu v zákoně. Podle jeho názoru lze obviněné přisvědčit, že výrok o vině obsahuje právní větu odpovídající toliko základní skutkové podstatě trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Uvedl, že ze spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nevyplývá, že by šlo o nesprávnost zhojitelnou postupem podle § 131 tr. ř. Nicméně jde o vadu formálního charakteru, která by ke zrušení napadeného výroku neopravňovala. Státní zástupce označil za částečně důvodnou výhradu obviněné ohledně zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 2 tr. zák. spočívající v získání značného prospěchu. Podotkl, že při stanovení výše prospěchu získaného tímto trestným činem, lze v zásadě vycházet z hodnoty věci, kterou na sebe pachatel převedl, a to i v případě, že pachatel v zájmu zastření původu věci ji následně částečně znehodnotí, např. její demontáží. Za bezpředmětné označil složitě formulované a ne zcela jasné námitky obviněné, týkající se převedení peněz, které jsou prospěchem tohoto podílníka z hodnoty získané jiným podílníkem za věc získanou hlavním trestným činem . Při posuzování naplnění znaku značného prospěchu však nelze z hodnoty věci, kterou na sebe pachatel převedl, vycházet mechanicky, a v případě, že pachatel musel na její opatření vynaložit určitou finanční částku, je nutno ji od hodnoty převedené věci odečíst (srov. rozhodnutí č. 1/1999 Sb. rozh. tr.). Současně státní zástupce odkázal na str. 80 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, kde se v případě skutku pod bodem II. 1) 4) výroku o vině konstatuje, že obvinění K. T. a D. Z. odcizená vozidla po vzájemné dohodě koupili . Ve výroku o vině ani v odůvodnění soudních rozhodnutí nejsou obsažena skutková zjištění o částkách, které obvinění za vozidla zaplatili. Lze samozřejmě předpokládat, že šlo pouze o zlomek skutečné hodnoty vozidel. Výše prospěchu stanovená odvolacím soudem v částce 788.815,- Kč však příliš výrazně nepřevyšuje spodní hranici značného prospěchu (500.000,- Kč). Je tudíž reálné, že při zohlednění částek vynaložených na opatření vozidel by spodní hranice značného prospěchu nebyla překročena. Státní zástupce poznamenal, že obviněný K. T., byť v poněkud jiné souvislosti, vypověděl, že vozidla byla vykupována za částky 120.000,- Kč až 130.000,- Kč. Za této situace vznikají pochybnosti o tom, zda výše prospěchu obviněné, a to při zohlednění částek vyplaceným osobám, jež vozidla odcizily, skutečně překračovala spodní hranici značného prospěchu ve smyslu ustanovení § 251 odst. 2, § 89 odst. 11 tr. zák.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o který obvinění opřeli dovolání podaná prostřednictvím obhájce JUDr. J. O., CSc., státní zástupce připomněl jeho vymezení v zákoně. Zdůraznil, že základním procesním předpokladem pro jeho aplikaci je existence rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. V předmětné trestní věci však Vrchní soud v Praze neučinil rozhodnutí podle § 253 odst. 1, 3 tr. ř. a ani podle § 256 tr. ř., když z výroku rozsudku vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil též k odvolání obviněných K. T. a D. Z., neboť jejich odvolání shledal částečně důvodnými. Proto použití zmíněného dovolacího důvodu nepřicházelo v úvahu.

Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí:

- podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného K. T. jako zjevně neopodstatněné,

- podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil na podkladě dovolání obviněné D. Z. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 6 To 78/2006, ve výroku o vině trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a ve výroku o trestu,

- podle § 265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Současně navrhl, aby dovolací soud učinil rozhodnutí o obou dovoláních v souladu s ustanoveními § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných K. T. a D. Z. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolá
ní uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněných K. T. a D. Z. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku odvolání jmenovaných rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož odvolací soud učinil u obou obviněných nové výroky (po předchozím částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně), které následně napadli dovoláním, nelze v daném případě důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. aplikovat.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění K. T. a D. Z. vznáší v části svých dovolání námitky, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Jde o tvrzení, jimiž zpochybňují odvolacím soudem učiněná skutková zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Tak je tomu zejména v případě, když v podrobnostech uvádí, že o trestné činnosti nevěděli, zpochybňují průkaznost pořízeného videozáznamu i odposlechů telefonních hovorů a konkrétní podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti včetně objednávání odcizení vozidel. Dále jde o námitku obviněné D. Z., že z důvodu odvolání státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch její osoby pouze do výroku o trestu, odvolací soud přezkoumával i správnost výroku o vině v bodě II. napadeného rozsudku. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru ohledně tvrzených procesních nedostatků nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

V dovolání oba obvinění též v podrobnostech namítají, že skutek pod bodem I. výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze byl nesprávně posouzen jako trestný čin krádeže u D. Z. podle § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a u obviněného K. T. podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., který navíc tvrdí, že bylo chybně aplikováno i ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě. Obviněná D. Z. rovněž vytýká nesprávné právní posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu jako trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. s tím, že nebylo možno aplikovat kvalifikovanou skutkovou podstatu. Tyto výhrady obsahově uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzené právní vady.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Týž trestný čin podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podle § 89 odst. 11 tr. zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.

Zákon v § 9 odst. 2 tr. zák. stanoví, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem,

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Věc nemusí mít objektivní hodnotu (např. osobní poznámky či korespondence poškozeného), neboť krádež je trestná i při způsobení škody nižší, než je škoda nikoli nepatrná, pokud je tu zároveň některá z okolností uvedených v § 247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo jiného faktického držitele a jestliže si zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Pachatel se věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě pod bodem I. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, vyplývají skutečnosti, které byly připomenuty v úvodu tohoto usnesení. Z nich je zřejmé, že obvinění K. T. a D. Z. se na vlastním odcizování motorových vozidel na místě činu nepodíleli, přičemž tuto činnost realizoval samostatně trestně stíhaný P. C. S. Je zjevné, že v případě těchto tří osob a dalších obviněných šlo o organizovanou skupinu ve smyslu trestního zákona. V tzv. skutkové větě rozsudečného výroku se uvádí, jak bylo postupováno po dovozu odcizených automobilů na vrakoviště v T. ( obžalovaný T. s obžalovaným J., který vedl běžný provoz vrakoviště a jemuž byl znám uvedený způsob získávání vozidel, organizovali okamžité rozebírání těchto vozidel na díly, přičemž J. postupoval podle pokynů obžalovaného T. a zajišťoval další osoby na rozebírání vozidel, na základě výzev obžalovaného T. a obžalovaného J. po předchozí dohodě a s vědomím role jednotlivých osob se na rozebírání vozidel podíleli kromě obžalovaných T. aj. dále obžalovaní Z. K., P. V., J. K., P. K. a další neztotožněné osoby, jímž obžalovaný J. podle pokynů obžalovaného T. vyplácel 200,- Kč za den, obžalovaný J. dále zajišťoval třídění a ukládání dílů, které následně obžalovaný T. prodal nebo zamýšlel prodat, obžalovaná Z. zejména spolurozhodovala s obžalovaným T. o ceně vyplácené za vozidla samostatně stíhanému S., podílela se na likvidaci nálepek na vozidle a identifikačních čísel vozidel ). Toto zjištění by ale pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými, nepostačovalo. Současně se však v úvodu tzv. skutkové věty téhož výroku konstatuje: obžalovaný T. po dohodě s obžalovanou Z. objednával od samostatně stíhaného P. C. S. vozidla určitých továrních značek zejména Volkswagen Transporter, na základě těchto objednávek a s dohodou o odcizení a dodání těchto vozidel byla vozidla P. C. S. nebo dalšími neztotožněnými pachateli odcizena a S. dovezena na autovrakoviště v obci T., které provozovala na své živnostenské oprávnění a na základě smlouvy o pronájmu obžalovaná Z. . Činnost těchto tří osob i dalších obviněných se tudíž vyznačovala určitou dělbou úkolů včetně plánovitosti a koordinovanosti, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestné činnosti, a tím i její nebezpečnost pro společnost.

Již soud prvního stupně poukázal na záznamy odposlechů prokazující domluvy jednak mezi obviněným K. T. a P. C. S. o konkrétních odcizovaných vozidlech, jednak mezi jmenovaným obviněným a obviněnou D. Z. (str. 51 rozsudku). Pokud jde o úlohu obviněného K. T. v případě předmětných automobilů, tak Vrchní soud v Praze zdůraznil: masově mohly být odcizovány jen, pokud předem byla zajištěna i poslední fáze spočívající v odstranění identifikačních znaků a úplné demontáži spojené s úschovou a prodejem jednotlivých součástí, což spolu se zajištěním vhodných prostor a lidí, bylo v hierarchii ostatních pachatelů právě jeho úkolem a spoluobžalované Z. Odvolací soud připomněl též telefonické domluvy obviněného s P. C. S. ohledně výše finančních prostředků požadovaných při převzetí vozidel, které představovaly pouze zlomek ceny vozu, a konzultace s obviněnou D. Z. na toto téma. Podtrhl, že obviněný K. T. dokonce v noci dne 21. 10. 2004 požadoval po P. C. S. dodání vozidla, který chtěl po neúspěchu u dílčího skutku (útoku) pod bodem I. 23) rozsudečného výroku zjevně z opatrnosti nějakou dobu počkat (vše na str. 30 rozsudku soudu druhého stupně). Přitom právě v okolnostech, a to objednávání odcizení motorových vozidel určité specifické tovární značky včetně jejich dodání za dohodnutou cenu a ve vytvoření zcela nezbytného technického zázemí pro tuto několik měsíců páchanou činnost, kde byla předmětná vozidla nejen ukrývána, ale okamžitě rozebírána včetně odstraňování jejich identifikačních znaků, je nutno spatřovat u dovolatelů naplnění zákonných znaků trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. [v případě obviněného K. T. konkrétně podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., neboť navíc byl za takový trestný čin v posledních třech letech potrestán]. Jednání obviněných vykazuje znaky spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněných K. T. a D. Z. bylo minimálně článkem řetězu a objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvořil spáchaný trestný čin. Lze připomenout, že k naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu úmyslného zavinění obvinění jednali v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť cíleně porušovali vlastnictví k cizí věci, tj. chtěli porušit zájem chráněný trestním zákonem. V této spojitosti je možno poznamenat, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák., v daném případě ohledně způsobení značné škody, postačuje ve smyslu ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti. Jednání obviněných K. T. a D. Z. je nebezpečné pro společnost, přičemž skutečnosti spočívající v promyšlenosti i organizovanosti trestné činnosti a výši způsobené škody podstatně zvyšují ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. nebezpečnost jejich činu pro společnost a plně odůvodňují aplikaci kvalifikované skutkové podstaty. Správnému právnímu posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu odpovídají ohledně obou obviněných i příslušné tzv. právní věty na str. 10 rozhodnutí.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v § 41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 tr. zák.

Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v § 41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle § 41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.

Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v § 41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.

V soudním řízení bylo zjištěno, že obviněný K. T. byl v minulosti rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 56 T 10/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. 6 To 33/02, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., přičemž byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. Pp 13/2003, byl obviněný z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání šesti let.

S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný K. T. se v nyní posuzovaném případě dopustil trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle § 41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.

V rámci posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy vzal Vrchní soud v Praze v úvahu, že se obviněný K. T. opětovně dopustil zvlášť závažného úmyslného trestného činu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., a to prakticky na počátku zkušební doby podmíněného propuštění (zhruba po patnácti měsících na svobodě) z trestu odnětí svobody za stejný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že předchozí trestná činnost byla rovněž spáchána více útoky se způsobenou škodou a bezprostředně hrozící škodou přesahující celkem 900.000,- Kč. Šlo o přímé pachatelství krádeží motorových vozidel a po jejich převezení došlo k provedení následné demontáže. To znamená, že se v závěrečné fázi způsob trestné činnosti dřívější a nyní posuzované trestné činnosti nelišil. Odvolací soud taktéž poukázal na výrazně vyšší závažnost nyní posuzované trestné činnosti, zejména na její rozsah a celkový objem odcizených vozidel včetně zajišťování jejich odbytu, provedení demontáže a odstraňování identifikačních znaků. Současně obviněný učinil opatření ke znesnadnění odhalení trestné činnosti, neboť byl pronajat objekt opatřený vraty a neprůhledným vysokým plotem. Soud druhého stupně zdůraznil, že škoda způsobená nyní posuzovanou trestnou činností se blíží hranici škody velkého rozsahu (vše na str. 32 a 33 rozsudku odvolacího soudu).

Z konstatovaných skutečností je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, bylo u obviněného K. T. přihlédnuto jak k délce doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení, tak byly brány v úvahu i další okolnosti.

Nejvyšší soud považuje za potřebné výše popsanou argumentaci doplnit. Předně je nutno uvést, že obviněný K. T. je osobou, která má výrazné sklony k páchání majetkové trestné činnosti, neboť kromě výše popsané trestné činnosti se v minulosti mimo jiné dopustil též trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (viz opis Rejstříku trestů na č. l. 1172 spisu). Dále nelze pominout, že v případě trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 56 T 10/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. 6 To 33/02, byl organizátorem a iniciátorem trestné činnosti, jak je zřejmé z odůvodnění na str. 31 prvně označeného rozhodnutí. Přitom i v nyní posuzovaném trestném činu krádeže, který byl navíc páchán po dobu několika měsíců, je zjevná vedoucí úloha obviněného (domluvy s P. C. S. ohledně odcizování vozidel konkrétních továrních značek včetně výše peněžních částek pro jmenovaného, zajišťování činnosti při jejich následném rozebírání na náhradní díly a jejich prodej). V případě obou trestných činů krádeže, a to jak v minulosti spáchaného, tak i nyní posuzovaného, obviněný jednal ve vyšší formě zavinění v úmyslu přímém podle ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. S ohledem na dřívější trestnou činnost obviněného, ale i spáchání dvou přestupků proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (vyhrožování jinému občanovi násilím a případně další újmou dne 2. 9. 2003 a dne 3. 12. 2003), které byly řešeny ve správním řízení pokutou (č. l. 1171 spisu), nelze jeho osobu hodnotit kladně, byť z důvodu příznivého hodnocení z předchozího výkonu trestu odnětí svobody byl dne 5. 3. 2003 z jeho výkonu podmíněně propuštěn.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když skutek pod bodem I. 1) až 23) rozsudečného výroku kvalifikoval tak, že obviněný K. T. spáchal trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je namístě. Shledaná speciální recidiva, celková závažnost předchozí i nynější trestné činnosti, dále vyšší míra zavinění v protiprávním jednání, které svým rozsahem i způsobenou škodou vykazuje výrazně narůstající závažnost a krátká doba mezi odsouzením (propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody) za zvlášť závažný úmyslný trestný čin a spácháním dalšího (v pořadí již třetího) zvlášť závažného úmyslného trestného činu včetně zjištěných nedostatků v chování jeho osoby v roce 2003 jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou a získá-li takovým činem značný prospěch (trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2006).

Objektem trestného činu podle § 251 tr. zák. je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Věc musí být získána trestným činem jiné osoby než podílníka. Při ukrytí pachatel jedná tak, že věc odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění u pachatele, spolupachatele, účastníka a jinde a získá tak nad věcí dispoziční moc. Převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem a směřuje k realizaci užitku z věci, ať již pro sebe, nebo pro jiného. Jde o převedení s vědomím nebo se souhlasem osoby, která má takovou věc u sebe. Užíváním se rozumí disponování s věcí za účelem využití její užitné hodnoty.

Z popisu skutku pod bodem II. 1) 4) výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývají k jednání, jež spáchala obviněná D. Z., skutečnosti, které znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, naplňují. Předně je nutno připomenout v rozhodnutí učiněné zjištění, že jmenovaní obvinění včetně D. Z. na autovrakovišti v T. od nezjištěných osob přebírali motorová vozidla s vědomím, že byla odcizena, vozidla okamžitě rozebírali na náhradní díly za účelem jejich dalšího prodeje, přičemž obžalovaní T. a Z. takto získali vozidla . Je tudíž zjevné, že obviněná svým jednáním naplnila znaky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, neboť ukryla a na sebe převedla věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. V tomto směru ani dovolání napadenému rozhodnutí nic nevytýká. Současně však naplnila i zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu podle § 251 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, tj. získala takovým činem značný prospěch.

Při posuzování značného prospěchu u trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. nelze mechanicky vycházet z hodnoty věci, kterou na sebe pachatel převedl. To platí především v případě, kdy se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věc získal, a nelze proto vyloučit, že na její opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po jejímž odečtení od hodnoty převedené věci by nešlo o značný prospěch (srov. rozhodnutí č. 1/1999 Sb. rozh. tr.).

V rozsudečném výroku je hodnota čtyř vozidel s věcmi, jež byly předmětem podílnictví a které jsou specifikovány pod bodem II. 1) 4) rozhodnutí, uvedena celkovou částkou 788.815,- Kč. To znamená, že za prospěch, který obviněná trestnou činností získala, Vrchní soud v Praze považoval toto finanční vyjádření. Krajský soud v Praze v odůvodnění rozsudku na str. 80 k jednání obviněných K. T. a D. Z. sice uvedl: odcizená vozidla k tomuto účelu (rozebrat je a část prodat a zbytek zlikvidovat) po vzájemné dohodě koupili , avšak z téhož rozhodnutí a ani z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá skutkové zjištění, že by v případě zmíněného skutku někdo z obviněných pachatelům krádeže poskytl za předmětná vozidla konkrétní peněžní částky či jiné plnění.

Není možno akceptovat tvrzení vyslovené v dovolání, že obviněný K. T. za všechna vozidla řádně zaplatil, přičemž je poukazováno na str. 28 odůvodnění napadeného rozsudku. Naopak, ve zmíněné části rozhodnutí odvolací soud mimo jiné konstatoval: je namístě připomenout, jak detailně rozvedl již soud prvního stupně, že v bodě II. 3) napadeného rozsudku bylo bezezbytku obsahem svědecké výpovědi V. S. vyvráceno tvrzení obžalovaného T., kterým reagoval na skutečnosti prezentované svědkem v hlavním líčení a sice, že stejně jako ve všech případech, pro které je stíhán, předmětný vůz řádně vykoupil . S ohledem na způsob použití odcizených vozidel, tj. k prodeji dílů zejména motorů, soud prvního stupně na str. 68 rozsudku u skutku pod bodem I. rozsudečného výroku vyloučil, aby obžalovaný T. vykupoval vozidla za jím uvedené ceny (120.000,- Kč až 130.000,- Kč). Ke stejnému účelu sloužily i automobily pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně. Z odposlechů telekomunikačního provozu, byť se týkají skutku pod bodem I. výroku o vině, plyne, že obviněný K. T. platil za vlastní odcizení některých jednotlivých vozidel finanční částky 15.000,- Kč a 20.000,- Kč. Maximální peněžní částka, kterou chtěl za automobil [v bodě I. 20) výroku, jenž byl v trestním řízení znalcem ohodnocen částkou 310.550,- Kč] zaplatit, byla 35.000,- Kč (srov. argumentaci na str. 62 a 64 v rozsudku prvostupňového soudu). I v případě, že by byla za každé ze čtyř odcizených vozidel, jak jsou popsána pod bodem II. 1) 4) rozsudečného výroku (v trestním řízení znalcem ohodnocena částkami 298.500,- Kč, 60.500,- Kč, 85.000,- Kč a 343.315,- Kč), pachateli krádeže poskytnuta zmíněná maximální částka či dokonce částka dvojnásobná, tak po jejím odečtení od hodnoty jednotlivých automobilů, by stále šlo o značný prospěch ve smyslu trestního zákona.

Z popsaného výkladu je zřejmé, že není možno důvodně namítat, že by předmětnou trestnou činností obviněná D. Z. nezískala značný prospěch, tj. ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. částku nejméně 500 000 Kč, když na jeho určení se vztahuje obdobné výkladové pravidlo, jako pro určení výše škody. Jednání o
bviněné, které naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, vykazuje znaky spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Je očividná vzájemná součinnost její osoby s činností ostatních obviněných, její jednání bylo objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvořil spáchaný trestný čin. Po subjektivní stránce obviněná jednala úmyslně [prvostupňový soud, z jehož skutkových zjištění v podstatné části vycházel i odvolací soud, shledal minimálně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. str. 80 rozsudku]. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, tj. k získání značného prospěchu, přitom postačuje zavinění z nedbalosti.

Odvolacímu soudu lze vytknout, že právní věta, jež se vztahuje k obviněné D. Z. a bodu I. 1) 4) výroku o vině napadeného rozsudku, neobsahuje slovní vyjádření, které by vystihovalo i použitou kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, jak je namítáno v dovolání. Současně je nutno zdůraznit, že jde o zcela formální nedostatek, který nezpochybňuje správné právní posouzení skutku.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných K. T. a D. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněné D. Z. o odklad (správně o přerušení) výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k