6 Tdo 481/2011
Datum rozhodnutí: 21.04.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 481/2011 - 20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. S . , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 11 To 481/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 49/2010, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 17 T 49/2010, byl obviněný J. S. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 1. 10. 2005 v M. B. jako jednatel společnosti CHRISTIE PROMOTION, s.r.o., s úmyslem na úkor leasingové společnosti vylákat předmět leasingu a neplatit sjednané splátky leasingu uzavřel se společností MB Leasing, a.s. leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl leasing osobního motorového vozidla tovární značky BMW E39 M5, v prodejní ceně 960.000,­- Kč, přičemž uhradil první mimořádnou splátku ve výši 288.000,- Kč a vozidlo převzal, když následně dne 8. 11. 2005 uhradil jednu leasingovou splátku ve výši 27.850,- Kč, a to však jen proto, aby zakryl své podvodné jednání, načež již žádné leasingové splátky nezaplatil a vozidlo nevrátil, nýbrž ho převedl na jinou osobu nebo s ním naložil jiným způsobem, jenž společnosti MB Leasing, a.s., která byla jeho majitelem trvale znemožnil k vozidlu realizovat jakákoliv vlastnická oprávnění, čímž společnosti MB Leasing, a.s., způsobil škodu nejméně ve výši 644.l50,- Kč . Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené společnosti Raiffeisen Leasing, s.r.o. částku 644.150,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 11 To 481/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení celého případu.

Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nepodepsal žádnou leasingovou (úvěrovou) smlouvu ani protokol o převzetí vozu. Připomněl, že navrhoval vyhotovení znaleckého posudku z oboru grafologie ohledně pravosti podpisů na obou zmíněných listinách, ale orgány činné v trestním řízení jeho návrhu nevyhověly, a tudíž nezjistily stěžejní skutečnost, zda opravdu vstoupil do smluvního vztahu s leasingovou společností MB Leasing, a.s. Soudům rovněž vytkl, že nevyslechly svědka Ing. F. a že se nezabývaly okolností, že nikdy nebyl držitelem žádného řidičského průkazu. Podotkl, že evidentně padělaná kopie řidičského průkazu založená ve spise více nasvědčuje závěru o zásahu jiných osob do tohoto případu. Prohlásil, že orgány činné v trestním řízení v rozporu se svými povinnostmi tyto závažné skutečnosti nevyšetřovaly a neobjasnily celé pozadí případu a že soud nemohl vynést rozsudek, neboť všechny důležité okolnosti případu nebyly objasněny. Postavení svědka J. Š. v dané trestní věci označil za velice problematické a jeho výpověď za velice mezerovitou a nepravděpodobnou. Vyjádřil podiv nad tím, že si jmenovaný svědek tak dlouho pamatoval jednoho z mnoha desítek nebo stovek klientů, kteří projdou jeho autobazarem, poukázal na některé nepřesnosti v identifikaci jeho osoby ze strany tohoto svědka a zdůraznil, že by bylo proti zájmu svědka J. Š., kdyby v současné době řekl, že celá transakce byla velice nestandardní, že si leasingová společnost kupce ohledně jeho kredibility nijak neprověřovala, nenechala si předložit žádné doklady stran ekonomického postavení společnosti CHRISTIE PROMOTION, s.r.o. atd. Doplnil, že svědek J.Š. nepředložil žádné listiny ohledně prodeje svého původního automobilu, nebyl si ani jistý, zda automobil prodával jako podnikatel nebo jako občan a žádné doklady od automobilu neměl, i když se jednalo o poměrně drahý vůz s cenou kolem 1 mil. Kč. Ohradil se též proti tomu, že soudy k návrhu obhajoby nezjistily, z jakého účtu a kým byla zaplacena druhá leasingová splátka ve výši 27.850,- Kč, kterou od počátku popíral, stejně jako popíral i zaplacení akontace ve výši 288.000,­- Kč (viz též výpověď jeho družky M. H.). Upozornil, že s ohledem na možné uložení souhrnného trestu požadoval grafologický posudek ohledně jeho podpisů na dodejce Okresního soudu v Teplicích, jehož dopis měl převzít dne 29. 9. 2005, když obdobná dodejka Obvodního soudu pro Prahu 9 měla být převzata také 29. 9. 2005, přitom namítl, že soud návrhu obhajoby nevyhověl, čímž zkrátil jeho právo na obhajobu. Akcentoval, že obě dodejky jsou evidentně podepsány jiným tipem podpisu, který není jeho podpisem. Uzavřel, že oba soudy vydaly, s ohledem na stav a kvalitu provedených důkazů, nesprávné rozhodnutí, a že jejich právní závěry neodpovídají závěrům skutkovým provedeným v rámci důkazního řízení.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání sdělil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství, že se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 11 To 481/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. To platí rovněž pro spekulace obviněného stran možného uložení souhrnného trestu, neboť i ty jsou vystavěny na jiném skutkovém základě, než je ten, k němuž dospěly soudy dříve ve věci činné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutkových závěrů, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2011 Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý