6 Tdo 480/2009
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 480/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2009 dovolání, které podal obviněný B. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 475/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 39/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2008, sp. zn. 88 T 39/2008, byl obviněný B. A. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že

ačkoli dne 29. 11. 2004 převzal rozhodnutí P. Č. r., O. ř. s. c. a p. p. B., O. p. a k. pobytu, z téhož dne, sp. zn., o správním vyhoštění z území Č. r. s dobou platnosti do 29. 11. 2009, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2004, a byl mu vydán výjezdní příkaz k vycestování z území Č.r. do 10. 1. 2008, do tohoto dne nevycestoval a nadále se nelegálně zdržoval na území Č.r. až do 6. 4. 2008.

Takto popsané jednání prvostupňový soud právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území Č. r. na dobu tří roků.



Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 475/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolání dovolatele bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

S odkazem na citaci skutkové věty obviněný konstatoval, že podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž byl uznán vinným, musí mimo jiné přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Uvedl, že ze základních ustanovení trestního zákona vyplývá, že trestným činem může být pouze zaviněné nebo nedbalostní jednání pachatele.

Podle obviněného je z hlediska zmíněných ustanovení zákona skutková věta v rozsudku prvostupňového soudu nezákonná, neboť popisuje způsob spáchání trestného činu jeho osobou tak, že převzal rozhodnutí, nevycestoval v době platnosti výjezdního příkazu do 10. 1. 2008 z území Č. r., a od toho dne se nelegálně zdržoval na jejím území až do 6. 4. 2008. Zdůraznil, že žádné z těchto tří jednání, ať již samostatně či ve vzájemné souvislosti, není spácháním žádného trestného činu popsaného v trestním zákoně. Podotkl, že převzetí rozhodnutí sice může mít význam z hlediska subjektivní stránky trestného činu, ovšem nevycestování v době platnosti výjezdního příkazu nikterak nesouvisí s rozhodnutím o správním vyhoštění. Dodal, že podle § 118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. se lhůta pro vycestování stanovuje přímo v rozhodnutí o správním vyhoštění a nikoli výjezdním příkazem, který je samostatným institutem upraveným v § 50 téhož zákona. Vydání výjezdního příkazu a nevycestování v době jeho platnosti je proto zcela irelevantní z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Dále obviněný uvedl, že pokud se jedná o závěr skutkové věty, podle níž se nelegálně zdržoval na území Č.r. od konce platnosti výjezdního příkazu 10. 1. 2008 do 6. 4. 2008, ani tímto jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Vyjádřil tudíž názor, že nelegální pobyt na území Č. r. není trestným činem, ale přestupkem podle § 157 odst. 1 písm. m) zák. č. 326/1999 Sb. Ze skutkové věty není zřejmé, jaký význam má z hlediska jeho trestní odpovědnosti nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění dne 7. 12. 2004. Pro trestní odpovědnost cizince je rozhodná nikoli právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění, ale jeho vykonatelnost. Z hlediska hmotně právního posouzení musí skutková věta obsahovat údaj, od kdy bylo rozhodnutí vykonatelné. Za situace, kdy proti rozhodnutí o správním vyhoštění je podána žaloba, má tato skutečnost podle § 172 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. odkladný účinek. Rozhodnutí o správním vyhoštění je rovněž nevykonatelné po dobu řízení o azylu podle zák. č. 325/1999 Sb.

V dovolání obviněný namítl, že vzhledem k tomu, že pro spáchání trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. je zapotřebí zavinění ve formě úmyslu, je též významné, že tzv. skutková věta neobsahuje žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno úmyslné jednání dovozovat. Úmysl obviněného není soudem prvního stupně tvrzen dokonce ani v právní větě. Jelikož v případě rozhodnutí o správním vyhoštění je trestným jednáním neplnění povinností a omezení uložených ve výroku rozhodnutí, musí být tento výrok jako jeden ze znaků skutkové podstaty ocitován ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, což v napadeném rozsudku prvostupňového soudu chybí.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 475/2008, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2008, sp. zn. 88 T 39/2008, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

V podání státní zástupce připomněl dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné námitky. Konstatoval, že návrh na rozhodnutí dovolacího soudu uvedený v petitu dovolání není úplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup soudu podle § 265l § 265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. Jelikož nejde o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a návrh obviněného nemá žádný dopad na rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, nejde o takovou vadu, která by opravňovala k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle státního zástupce odpovídají námitky obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nejsou důvodné. Poznamenal, že obviněný se dopouští trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. opakovaně. Pro stejný trestný čin, který se týkal maření výkonu téhož rozhodnutí o správním vyhoštění, byl obviněný již odsouzen ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 92 T 118/2006, ve které Nejvyšší soud rozhodoval o jeho dovolání usnesením ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 928/2007. Některé závěry tohoto rozhodnutí zřejmě obviněný nevzal na vědomí.

Dále státní zástupce připomněl, že již ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo konstatováno, že obviněný mařil výkon nepochybně pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož vykonatelnost, která původně byla stanovena lhůtou patnácti dnů od ukončení zajištění, byla opakovaně posunuta výjezdními příkazy. Pokud se týká obviněným zmiňovaného řízení o azylu, tak řízení skončilo již dne 17. 2. 2006. Podle státního zástupce lze závěry, které jsou obsaženy v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 928/2007, a vztahující se k vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, v celém rozsahu vztáhnout i na věc Městského soudu v Brně, sp. zn. 88 T 39/2008. Současně poznamenal, že soud prvního stupně postupoval maximálně ve prospěch obviněného, když při stanovení doby, kdy počal trestný čin páchat, vycházel z data, do kterého měl obviněný z území Č. r. vycestovat podle naposledy vydaného výjezdního příkazu. Výhrady obviněného, jež se týkaly vykonatelnosti předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění, tudíž shledal bezpředmětnými.

Za nedůvodné státní zástupce označil i další námitky obviněného. Skutková věta v rozsudku, kterým je pachatel odsuzován za trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., musí obsahovat údaje o rozhodnutí, jehož výkon pachatel mařil, a to včetně údaje o jeho právní moci, nemusí však obsahovat doslovnou citaci výroku mařeného rozhodnutí. Z okolností popsaných v tzv. skutkové větě rozsudku prvostupňového soudu ve spojení s okolnostmi rozvedenými v jeho odůvodnění evidentně vyplývá existence přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.] na straně obviněného, který mimo jiné setrvával na území Č. r. dokonce i poté, kdy již byl za trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. opakovaně pravomocně odsouzen. Státní zástupce podotkl, že úmysl na straně obviněného nemusí být v tzv. skutkové větě vyjádřen výslovně. V právní větě musí být výraz úmyslně uveden pouze tehdy, je-li tento termín součástí zákonného znění příslušného ustanovení trestního zákona (např. u trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák.) nebo u trestných činů, které lze spáchat úmyslně i z nedbalosti (např. trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák.). Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. k takovýmto trestným činům nepatří. Ustanovení § 157 zák. č. 326/1999 Sb., které postihuje celou řadu deliktních jednání, nepostihuje však jednání cizince, který nelegálně pobývá na území Č. r., ačkoli mu bylo uloženo správní vyhoštění. K postihu takovéhoto jednání je určeno právě ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Závěrem vyjádření státní zástupce zdůraznil, že tzv. skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně v souvislosti s navazujícími částmi odůvodnění soudních rozhodnutí obsahuje skutkové okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný v podrobnostech namítá, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně nenaplnil znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tato námitka uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda toto rozhodnutí, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Brně, vykazuje tvrzenou právní vadu.

Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zdržuje se na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Citované ustanovení zákona poskytuje trestněprávní ochranu nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Znak maří nebo ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Pojem zákazu , obsažený v dikci ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., je nutno vykládat v souladu se zjevným záměrem zákonodárce tak, že jde o jakoukoliv formu zákazu, která nejenže nemusí mít povahu trestu, ale nemusí mít charakter ani žádné jiné sankce. Povahu takového zákazu má zcela nepochybně i správní vyhoštění, kodifikované a vymezené zákonem č. 326/1999 Sb., neboť nejen nedobrovolně ukončuje pobyt cizince na území Č. r. ze sankčních důvodů, ale navíc vymezuje i dobu, po kterou bez splnění zákonem výslovně stanovených podmínek nesmí cizinec na území Č. r. vstoupit. Z hlediska obsahu tohoto správního opatření je tedy po tuto dobu pobyt cizince na území Č. r. zakázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 7 Tz 11/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, pod 3/2001 T 72).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, posoudil jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Podle § 50 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále v tomto odstavci jen zákon ) výjezdní příkaz je doklad, který uděluje policie z moci úřední po zrušení platnosti víza, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení nebo zániku platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k trvalému pobytu, po zrušení přechodného pobytu občanu Evropské unie, zrušení platnosti průkazu o pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, po ukončení přechodného pobytu na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, k němuž se vízum nevyžaduje, po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu nebo při správním vyhoštění.

Podle § 50 odst. 3 zákona výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území.

Podle § 50 odst. 6 zákona výjezdní příkaz obsahuje údaje o totožnosti cizince, číslo cestovního dokladu a dobu, ve které je cizinec povinen z území vycestovat; v zájmu ochrany bezpečnosti státu, udržení veřejného pořádku nebo ochrany veřejného zdraví anebo v zájmu plnění mezinárodní smlouvy může být vycestování vázáno podmínkou spočívající v určení hraničního přechodu pro vycestování z území.

Podle § 118 odst. 2 věty třetí zákona je cizinec povinen vycestovat z území v době stanovené výjezdním příkazem.

Z citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že výjezdní příkaz je dokladem, který opravňuje cizince, mimo jiných případů, i za situace, kdy byl na základě správního řízení vyhoštěn z území Č.r., na jejím území po přesně vymezenou dobu přechodně pobývat, aby si během této doby mohl vyřídit nezbytné a neodkladné záležitosti spojené s vycestováním z území republiky. Rovněž zakotvují pro cizince povinnost vycestovat z území Č. r. v době stanovené výjezdním příkazem. S ohledem na zákonné vymezení má výjezdní příkaz charakter úkonu, který zákon spojuje se započetím výkonu správního vyhoštění (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2003 Sb. rozh. tr.).

V tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jsou obviněnému kladeny za vinu skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že povinnost obviněného vycestovat z území Č. r. založilo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie B., Oddělení pátrání a kontroly pobytu ze dne 29. 11. 2004, č. j. , o správním vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti do 29. 11. 2009, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2004. Toto rozhodnutí, ačkoliv je obviněný dne 29. 11. 2004 převzal, po odkladu realizovaném příkazem k vycestování z území Č.r. do 10. 1. 2008 mařil tím, že z jejího území, jak byl povinen, nevycestoval a nadále se na něm zdržoval. Současně nebyla dána žádná z okolností, v dovolání zmiňovaných (žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 172 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb.; řízení o azylu podle zák. č. 325/1999 Sb.), která by v daném případě vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, které nemusí být ve výroku rozsudku doslovně citováno, ale postačí uvedení rozhodných skutečností, bránila.

Lze připomenout, že stejný názor, a to ohledně právní moci a vykonatelnosti totožného správního rozhodnutí, byl již vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 928/2007, kterým bylo rozhodnuto o dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 118/2006. Ve zmíněném usnesení na str. 7 dovolací soud mimo jiné upozornil, že vykonatelnost předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění (doba k vycestování z území České republiky, původně stanovená do 15 dnů ode dne ukončení zajištění), byla posunuta výjezdními příkazy i obviněným vyvolaným azylovým řízením, jež bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 4 Azs 102/2005, o zamítnutí kasační stížnosti, s právní mocí dne 31. 3. 2006.

Městský soud v Brně poukázal v odůvodnění rozsudku, sp. zn. 88 T 39/2008, na dobu, která uplynula od pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění obviněného. Zdůraznil, že byly opakovaně vydávány výjezdní příkazy, které obviněnému ukládaly, aby území Č. r. ve stanovených termínech opustil, což ale neučinil. Tímto chováním již dvakrát mařil výkon rozhodnutí, které mu pobyt na území Č. r. zakazuje (viz odsouzení pro trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 92 T 118/2006, a trestním příkazem téhož soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 99 T 125/2007). Dále prvostupňový soud k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: dopouští se jej v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., jak to vyplývá především ze způsobu jeho chování, když opakovaně přes veškerá vydaná rozhodnutí a příkazy, které obžalovanému ukládají opustit území Č. r., se zde nadále zdržuje. Současně podtrhl: Obžalovaný velice dobře ví, že existuje rozhodnutí, které mu pobyt zakazuje, je seznámen s účinky takového rozhodnutí a vědomě a cíleně se chová v příkrém protikladu s účelem a smyslem rozhodnutí Policie České republiky o jeho správním vyhoštění. Taktéž poukázal na společenskou nebezpečnost jednání obviněného, která se odvíjí nejen od typové nebezpečnosti předmětného trestného činu (narušení zájmu na řádném výkonu rozhodnutí státního orgánu), ale i od skutečnosti, že pro stejný trestný čin byl již dvakrát odsouzen, což jej však nevedlo k respektování rozhodnutí státního orgánu (vše na str. 3 rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutku, jak je popsán v rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 88 T 39/2008, a rozveden v jeho odůvodnění, je zjevné, že v posuzovaném případě obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. včetně úmyslného zavinění. Obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu tím, že se zdržoval na území republiky, ačkoliv mu byl pobyt na území republiky zakázán. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v napadeném usnesení důvodně ztotožnil Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i aplikovaná právní věta. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Dovolací soud připomíná, že v právní větě musí být výraz úmyslně uveden pouze tehdy, je-li tento termín součástí zákonného znění příslušného ustanovení trestního zákona (např. u trestných činů podle § 179 odst. 1, § 221 odst. 1 tr. zák.) nebo u trestných činů, které lze spáchat úmyslně i z nedbalosti (např. trestných činů podle § 201 odst. 1, § 213 odst. 1 tr. zák.), jak na tyto skutečnosti oprávněně upozornil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. k takovýmto trestným činům nepatří.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k