6 Tdo 479/2013
Datum rozhodnutí: 29.08.2013
Dotčené předpisy: § 80 tr. zákoník



6 Tdo 479/2013-I.-92
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2013 o dovoláních, která podali obvinění K. T. T. , a L. V. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 7 To 127/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 22/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. T. T. a L. V. T. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 T 22/2012, byl obviněný K. T. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný K. T. T. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to konopí o hmotnosti 11,420 g. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního automobilu tov. zn. BMW 530 D, s osvědčením o registraci vozidla a osvědčením o měření emisí. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl dále obviněný L. V. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný L. V. T. odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to konopí o hmotnosti 4,785 g. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Samsung GT-E1170, se SIM kartou Vodafone Czech republic, mobilního telefonu Nokia 1800, se SIM kartou Vodafone Czech republic a mobilního telefonu Nokia 1208 se SIM kartou Vodafone Czech republic. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných T. T. T. a N. T. S. a dále bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vysloveno zabrání věci, a to samonabíjecí pistole zn. ČZ, mod. 45, ráže 6,35 mm Br. bez výrobního čísla, se zásobníkem a 5 pistolovými náboji ráže 6,35 Br.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění K. T. T. , L. V. T. , T. T. T. a N. T. S. , rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 7 To 127/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. T. T. uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnou T. T. T. tím, že dne 27. 1. 2011, kolem 18,00 hodin na základě předchozí telefonické dohody odebrali na adrese L. , P. , za účelem další distribuce, 11.450,8 g vrcholových částí rostlin konopí obsahujících 1.714,8 g psychotropní látky 9 - THC (delta-9-tetrahydrocanabinol), a to v p ěti sáčcích z aluminiové folie uložených v nákupní tašce, i když věděli, že se jedná o omamnou látku konopí a jejich jednání je protizákonné, když nemají povolení k zacházení s psychotropními a omamnými látkami, po té obžalovaní naložili tašku s konopím do zavazadlového prostoru automobilu tov. zn. BMW, a odjeli po dálnici D5 směrem na P. , část cesty doprovázeni T. D. N. , a M. T. H. , , jedoucími ve vozidle VW Passat, na 18. km dálnice D5 ve směru na P. , v okrese B. , byli obžalovaní kontrolováni a následně zadrženi hlídkou Policie ČR, přičemž konopí je jako omamná látka zařazeno do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a citováno v příloze 3 zákona č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, látka 9 - THC (delta-9-tetrahydrocanabinol) je jako psychotropn í látka zařazena do seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách a citována v příloze 4 zákona č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů . Za tento zvlášť závažný zločin obviněného K. T. T. odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to konopí o hmotnosti 11,420 g. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to osobního automobilu tov. zn. BMW 530 D s osvědčením o registraci vozidla a osvědčením o měření emisí. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění na dobu deseti let.

Dále uznal obviněného L. V. T. vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněným N. T. S. dne 29. 1. 2011 kolem 15,00 hodin na základě předchozí dohody odebrali na adrese L. , P. , za účelem další distribuce 4.805,8 g vrcholových částí rostlin konopí obsahujících 685,9 g psychotropní látky 9 - THC (delta-9- tetrahydrocanabinol), a to ve čtyřech sáčcích z aluminiové folie uložených ve sportovní tašce, i když obžalovaní věděli, že se jedná o omamnou látku konopí a že jejich jednání je protizákonné, když nemají povolení k zacházení s psychotropními a omamnými látkami, po té obžalovaný L. V. T. naložil tašku s konopím na zadní sedadlo automobilu tov. zn. Audi A6, kterým oba obžalovaní odjeli po dálnici D5 směrem na P. a na 37. km dálnice D5 ve směru na P. , v okrese B. , byli kontrolováni a následně zadrženi hlídkou Policie ČR, přičemž konopí je jako omamná látka zařazeno do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách citováno v příloze 3 zákona č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, látka 9 - THC (delta-9-tetrahydrocanabinol) je jako psychotropn í látka zařazena do seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách a citována v příloze 4 zákona č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů . Za tento přečin obviněného L. V. T. odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to konopí o hmotnosti 4.785 g. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Samsung GT-E1170, se SIM kartou Vodafone Czech republic, mobilního telefonu Nokia 1800, se SIM kartou Vodafone Czech republic a mobilního telefonu Nokia 1208 se SIM kartou Vodafone Czech republic. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění na dobu pěti let.

V neposlední řadě Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněných T. T. T. a N. T. S. a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyslovil zabrání věci, a to samonabíjecí pistole zn. ČZ, mod. 45, ráže 6,35 mm Br. bez výrobního čísla, se zásobníkem a 5 pistolovými náboji ráže 6,35 Br.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění K. T. T. a L. V. T. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Obviněný K. T. T. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudům nižších stupňů vytkl, že nepřipustily žádné jím navrhované důkazy, aniž by odůvodnily, proč tak učinily, čímž mu znemožnily obhajobu. Prohlásil, že při takovémto způsobu vedení trestního řízení musí být rozhodnutí nepřezkoumatelné a věc nelze správně hmotně právně posoudit. Podle jeho názoru nalézací soud učinil své závěry bez důkazů, pouze na základě domněnek. Dále podotkl, že protokol o sledování není důkaz ve smyslu trestního řádu, a připomněl, že společně se státním zástupcem navrhl výslech policistů, kteří protokol sepsali, ale tento důkaz byl bez jakéhokoli odůvodnění zamítnut. Konstatoval, že tímto mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Podle něho soudy pochybily, pokud uvěřily, že policisté H. , M. a D. mají nadpřirozené vlastnosti, včetně rentgenového vidění, vidění ve tmě na velké vzdálenosti a vyvinutý čich, který cítí pach i přes alufolii. Přesto, že tito svědci před soudem nemluvili pravdu a soud je z tohoto usvědčil, jsou považováni za důležité svědky.

Obviněný K. T. T. rovněž namítl, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. K tomu poznamenal, že soudy dříve ve věci činné se vůbec nezabývaly tím, zda jsou u jeho osoby dány podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Zdůraznil, že mu trest vyhoštění neměl být uložen, neboť má trvalý pobyt na území České republiky, má dceru ročník 1996, která žije se svoji matkou (jeho družkou) v České republice a navštěvuje zde obchodní akademii. Dodal, že jeho matka trvale žije v Německu, tj. v Evropské unii a že pro Českou republiku není nebezpečný, jelikož není žádným teroristou a v České republice nebyl dosud trestaný, byť zde žije od roku 1992.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný K. T. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 T 22/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 7 To 127/2012, a aby následně podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný L. V. T. ve svém dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Vyslovil domněnku, že po změně právní kvalifikace odvolacím soudem mu, vzhledem k absenci přitěžujících okolností a dosavadnímu bezúhonnému životu jeho osoby, nebylo možno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. V této souvislosti poukázal na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku a na příslušné závěry prezentované v komentáři k trestnímu zákoníku autorů Šámal a kol. (nakladatelství C.H.Beck) a poznamenal, že soud odůvodnil jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu v podstatě pouze odkazem na generální prevenci, což (nejen) výše uvedené ustanovení trestního zákoníku a priori vylučuje, resp. že odůvodnění uložení nepodmíněného trestu v rozhodnutí zcela absentuje. Akcentoval, že byl osobou dosud netrestanou, v projednávaném případě nešlo o souběh trestných činů a ani u něj nebylo lze nalézt kumulaci více přitěžujících okolností. Podle jeho názoru postupoval odvolací soud nezákonně, neboť nesprávně právně posoudil otázku interpretace a (ne)aplikace omezujícího ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku.

Dále uvedl, že odvolací soud se měl, vzhledem ke změně právní kvalifikace ze zločinu na přečin, a tedy k daleko menší společenské nebezpečnosti jeho jednání, řádně vypořádat s jeho námitkami vůči trestu vyhoštění, a to zejména s námitkou hrozícího uložení trestu smrti v zemi původu a s námitkou jeho postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie (je biologickým otcem občana České republiky, viz test paternity založený ve spise). Seznal, že odvolací soud jeho argumenty vůbec nereflektoval, v odůvodnění rozsudku se s nimi nevypořádal a pouze - poněkud zmatečně - konstatoval, že mu za odsouzení za drogový delikt v České republice v žádném případě trest smrti nehrozí (to však nikdy netvrdil). Odvolací soud nenapravil pochybení soudu první instance, který mu neuvěřil, že má na území České republiky družku. Připomněl, že se opakovaně domáhal výslechu své družky, neboť jím měly být prokázány nejen jeho vazby k ní a nezletilému dítěti, občanu České republiky, jehož je otcem a o něhož před zadržením řádně pečoval a žil s ním ve společné domácnosti, ale i důvody, pro které by případný trest vyhoštění znamenal přímé ohrožení jeho života ve smyslu § 80 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Dodal, že jestliže soud prvního stupně nebyl z důvodu jeho procesní taktiky detailně informován o důvodech, pro něž mu v zemi původu reálně hrozí udělení trestu smrti, pak v rámci veřejného zasedání byly tyto skutečnosti odvolacímu soudu zcela explicitně sděleny. Postup odvolacího soudu, který při vědomí výše uvedených skutečností bez provedení základních důkazů rozhodl o trestu vyhoštění za pouhý přečin, označil za nepřípustný a svědčící o nedůkladném a paušálním rozsudku, jenž z hlediska právních předpisů nemůže obstát.

Z těchto důvodů obviněný L. V. T. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu či soudu první instance věc znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu vyhoštění do meritorního projednání dovolání, neboť (vyjma dalších okolností spojených s nemožností trest vyhoštění uložit) mu v zemi původu hrozí uložení trestu smrti s tím, že je připraven s Nejvyšším soudem plně kooperovat a v rámci svých možností mu k výše uvedenému poskytnout veškeré informace. Připomněl, že v minulosti nebyl soudně trestán, na území České republiky pobýval legitimně a žádné další závadové jednání u něj zjištěno nebylo, přičemž byl pravomocně odsouzen toliko za výše specifikovaný přečin.

Ve výpovědi k doplnění dovolání obviněný L. V. T. uvedl, že mu ve Vietnamu hrozí trest smrti, že zde byl stíhán v souvislosti s obchodem s heroinem. Vzápětí ovšem dodal, že ve Vietnamu žádné trestní řízení, přesněji, že by probíhal nějaký soud, neměl. Zdůraznil přitom, že se ničeho nedopustil, byl do věci pouze zapleten svým švagrem. V souvislosti s tímto případem ve Vietnamu policií vyslýchán nebyl. Dozvěděl se, že někteří pachatelé vypovídali proti němu, že jeho příbuzní toto četli v obžalobě. Nemá žádné informace, jak tento případ ve Vietnamu dopadl, nezná přesně jména těch obviněných, jméno švagra odmítá sdělit. Má strach, že by ve Vietnamu byl odsouzen, přestože nic neprovedl. Dále uvedl, že v případě vyhoštění by byla rozbita jeho rodina s družkou, kterou má v České republice. Doložil pak prohlášení paní T. T. T. , z něhož se podává, že jmenovaná je jeho družkou, vychovávají ve společné domácnosti dvě děti (obě jsou občany České republiky), přičemž obviněný je biologickým otcem mladšího z nich.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Shledal, že uplatněným důvodům dovolání odpovídá pouze část námitek obviněných.

Konkrétně uvedl, že z dovolání obviněného L. V. T. lze za relevantní považovat námitky, že mu byly uloženy tresty, které zákon nepřipouští. Ohledně uloženého trestu odnětí svobody jako trestu nepodmíněného takto obviněný odkazuje na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, jež představuje hmotně právní omezení podmínek pro uložení nepodmíněného trestu, a tím ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybňuje přípustnost tohoto trestu. Uvedenou námitku však státní zástupce považuje za neopodstatněnou, jelikož uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody tomuto obviněnému bylo správné a zákonu odpovídající. Z odůvodnění výroku o trestu odnětí svobody v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze lze dovodit, že tento soud přihlédl ke všem hlediskům rozhodným pro určení druhu trestu a jeho výměry. Takto vrchní soud přihlédl ke způsobu spáchání trestného činu, kdy iniciativa tohoto obviněného byla v případě jemu přisouzeného jednání vyšší, než v případě spoluobviněného, čímž obviněný manifestuje vyšší míru svého narušení. Zároveň je takováto forma trestu zcela adekvátní i povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, který lze považovat z hlediska závažnosti na samé horní hranici pomyslné škály trestných jednání obdobného druhu v rámci aplikované skutkové podstaty. K tomu nelze neuvést, že vrchní soud rozhodoval ještě před tím, než Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 vydal rozhodnutí sjednocující výklad jednotlivých druhů rozsahů pro účely trestné činnosti spojené s neoprávněným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami, v jehož světle by bylo na místě pohlížet na jednání obviněných přísněji.

Pokud jde o námitky proti uloženému trestu vyhoštění, obviněný L. V. T. uplatňuje obsahově relevantně, i když to výslovně neuvádí, zákonné výluky uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. d) a e) tr. zákoníku. Ani této argumentaci však podle mínění státního zástupce důvodnost přiznat nelze. Zákonnými podmínkami uložení trestu vyhoštění se ve věci zabývaly soudy obou stupňů, přičemž však dovodily, že existence některé ze zákonných výluk u obviněného dána není. Začal-li se obviněný až v průběhu trestního stíhání zmiňovat o existenci družky, nelze dovodit, že by družský poměr sám o sobě zakládal překážku uložení trestu vyhoštění. Pokud jde o námitku otcovství k občanovi České republiky, s nímž žil ve společné domácnosti, lze opětovně odkázat na skutková zjištění soudu, který dovodil, že se jedná na straně tohoto obviněného o účelový argument, když jeho zakotvení ze zjištěných skutečností nijak nevyplývá. Za zcela irelevantní lze považovat i námitku obviněného, že mu v souvislosti s uložením trestu vyhoštění hrozí uložení trestu smrti. V podaném dovolání přitom sám obviněný popírá, že by toto riziko mělo vyvstávat ze samotného faktu jeho odsouzení pro drogový trestný čin. Zároveň však nijak blíže nekonkretizuje, v čem jím tvrzené nebezpečí uložení trestu smrti spočívá a toto tvrzení je tak třeba hodnotit jako pouhou účelovou spekulaci. Pokud v této souvislosti odkazuje obviněný toliko na zvukový záznam veřejného zasedání konaného o odvolání, nelze to z hlediska obsahových náležitostí dovolání akceptovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Tvrzená hrozba uložení trestu smrti v jeho domovském státě v podstatě zůstává toliko v rovině hypotetické i na základě nové výpovědi obviněného, a to vzhledem k značné nekonkrétnosti jeho údajů a absenci podkladů skutečně relevantní povahy. Obdobný závěr lze učinit též ohledně dalších, obviněným uváděných skutečností, jež se dotýkají jeho soužití s družkou T. T. T. , což má být doloženo sepsaným prohlášením této osoby. Ani z těchto dodatečných podkladů podle názoru státního zástupce nelze dovodit existenci konkrétní skutečnosti bránící uložení trestu vyhoštění tomuto obviněnému, když údajná družka obviněného toliko podporuje dřívější tvrzení obviněného.

K dovolání obviněného K. T. T. státní zástupce uvedl, že námitky, jimiž poukazuje na údajně nedostatečná skutková zjištění soudů, v jejichž důsledku bylo jeho jednání nesprávně právně posouzeno, obsahově jím uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. Pokud obviněný namítá existenci údajně opomenutých důkazů, je třeba uvést, že za takové důkazy lze považovat pouze důkazy, jejichž neprovedení nebylo adekvátním způsobem odůvodněno. V nyní projednávané věci se přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací důkazními návrhy zabývaly, když dovodily, že provedení dalších navrhovaných důkazů je nadbytečné. Podle názoru státního zástupce bylo zamítnutí důkazních návrhů obhajoby adekvátní a o opomenuté důkazy se nejedná. V odmítnutí navržených důkazů tak nelze spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Pakliže následně obviněný cituje některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, k nimž připojuje své hodnotící komentáře, je třeba připomenout, že dovolání proti důvodům rozhodnutí je výslovně nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Ve věci nelze shledat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními.

Za obsahově odpovídající rovněž uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však lze podle státního zástupce považovat námitky, jimiž obviněný K. T. T. brojí proti uloženému trestu vyhoštění. Rovněž tento obviněný tak obsahově uplatňuje existenci zákonných výluk pro uložení tohoto druhu trestu ve smyslu § 80 odst. 3 tr. zákoníku, ani jemu však přisvědčit nelze. Obviněný sice namítá existenci družského poměru a svého trvalého pobytu na území České republiky. Sama tato podmínka však uložení trestu vyhoštění nebrání, když k podmínce trvalého pobytu přistupuje dále podmínka pracovního a sociálního zázemí, přičemž (kumulativně) by bylo uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin. Takové okolnosti, z nichž by bylo možno rozpor se zájmem na spojování rodin dovodit, však obviněný ani relevantně netvrdí, když existence družského poměru a otcovství k osobě trvalého pobytu na území České republiky takovému zájmu sama o sobě nesvědčí. Stejně tak nelze relevanci přiznat i té skutečnosti, že obviněný má na území České republiky dceru, když ani z tvrzení v podaném dovolání nevyplývá, zda s touto dcerou žije skutečně ve společné domácnosti. Ani tato námitka tak není způsobilá založit existenci zájmu na spojování rodin. Irelevantními jsou i další, obviněným uplatněné skutečnosti, jako je tvrzený pobyt jeho matky na území Evropské unie. Splněním podmínek pro uložení tohoto druhu trestu se přitom soudy obou stupňů zabývaly, avšak existenci zákonných výluk nezjistily. I v tomto případě lze podle názoru státního zástupce uzavřít, že námitky obviněného jsou ve vztahu k výroku o uložení trestu vyhoštění zjevně neopodstatněné.

Na základě uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň s tím shledal bezpředmětným i podnět obviněného L. V. T. k rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti trestu vyhoštění. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 7 To 127/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného K. T. T. vztažené k předmětnému důvodu dovolání směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko pochybení v důkazním řízení, především neúplné dokazování - opomenuté důkazy, nesprávné hodnocení důkazů, potažmo vadná skutková zjištění. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným K. T. T. ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nad tento rámec lze k námitce opomenutých důkazů poznamenat, že v nyní projednávané věci se soudy obou stupňů důkazními návrhy zabývaly, přičemž dovodily, že provedení dalších navrhovaných důkazů je nadbytečné. Tento závěr je sice v obou rozsudcích odůvodněn poměrně stručně, avšak je třeba jej vnímat v kontextu dalších ve věci učiněných hodnotících závěrů, vztahujících se k provedeným důkazům. Nejedná se proto o opomenuté důkazy. V odmítnutí navržených důkazů tak nelze spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž obviněný zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah soudy provedeného dokazování. Ve věci nelze shledat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný K. T. T. namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného pochybení v důkazním řízení, především neúplného dokazování - opomenutých důkazů, nesprávného hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný K. T. T. , musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, a to i se zřetelem k faktu, že obviněný L. V. T. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně v souvislosti s výhradami vůči výroku o trestu, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v nyní § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů) , která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Byl-li tedy uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nezakládají tento dovolací důvod námitky, které se týkají jen otázky přiměřenosti uloženého trestu.

Dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen
a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným společně (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007).

Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem.

V § 52 odst. l tr. zákoníku jsou stanoveny druhy trestů s tím, že podle § 52 odst. l písm. a) tr. zákoníku je druhem trestu jen odnětí svobody. Výčet druhů trestů je taxativní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z tohoto výčtu pak vyplývá, že podmíněný trest odnětí svobody není samostatným druhem trestu odnětí svobody. Podmíněný trest odnětí svobody a nepodmíněný trest odnětí svobody jsou jen různými formami odnětí svobody jako jediného druhu trestu, a nikoli dvěma druhy trestů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012).

Obviněný L. V. T. byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět let. Pokud mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na třicet měsíců, jde o přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby. Námitky obviněného L. V. T. stran nepřípustnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody (jež měly ve skutečnosti charakter výhrad vůči přiměřenosti tohoto trestu) jsou tedy nepodložené a nelze je pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze konstatovat, že v dané věci byly zjištěny okolnosti, pro něž nelze výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody považovat za vadný. Jednak je na místě hodnotit aktivnější přístup obviněného L. V. T. k páchání trestné činnosti prokazující vyšší míru jeho narušení. Přitom je nutno také odmítnout tvrzení tohoto obviněného o jeho dosavadním bezúhonném životě. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že v době před spácháním předmětného trestného činu vůbec nerespektoval (mařil) správní rozhodnutí, jímž mu byl zakázán pobyt na území České republiky. Dále je třeba mít na zřeteli, že spáchaný trestný čin byl z hlediska závažnosti (škodlivosti) na samé horní hranici aplikované skutkové podstaty. Nadto lze poznamenat, že skutek, jehož se obviněný dopustil, dokonce, s ohledem na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, vlastně již vykazoval znaky přísnější právní kvalifikace podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (se zřetelem k zákazu reformationis in peius však nepřicházela v úvahu změna rozhodnutí o vině v tomto smyslu). S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem je možno dovodit, že uložení trestu odnětí svobody obviněnému L V. T. jako trestu nepodmíněného bylo správné a nekolidovalo s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku.

Naproti tomu je třeba uvést, že námitky obviněného L. V. T. , stejně jako námitky obviněného K. T. T. , směřující proti výroku o trestu vyhoštění formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné (v tomto směru se plně ztotožnil s názorem státního zástupce, včetně jeho argumentace).

Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

Podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku může soud s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.

Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností.

Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.

Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku.

Mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění náleží, jak výše uvedeno, mj. okolnosti, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem republiky ani azylantem trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí existovat zároveň.

Jak výstižně vyložil státní zástupce, obviněný K. T. T. sice namítá existenci družského poměru a svého trvalého pobytu na území České republiky, sama tato podmínka však uložení trestu vyhoštění nebrání, když k podmínce trvalého pobytu přistupuje dále podmínka pracovního a sociálního zázemí, přičemž (kumulativně) by bylo uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin. Takové okolnosti, z nichž by bylo možno rozpor se zájmem na spojování rodin dovodit, však obviněný ani relevantně netvrdí, když existence družského poměru a otcovství k osobě s trvalým pobytem na území České republiky takovému zájmu sama o sobě nesvědčí. Nehledě na uvedené, patří se doplnit, že tvrzení obviněného o jeho osobních poměrech na území České republiky nelze považovat za věrohodné, neboť v průběhu trestního stíhání měnil své výpovědi stran této problematiky. Stejně tak nelze relevanci přiznat i té skutečnosti, že obviněný má na území České republiky dceru, když ani z tvrzení v podaném dovolání nevyplývá, zda s touto dcerou žije skutečně ve společné domácnosti. Ani tato námitka tak není způsobilá založit existenci zájmu na spojování rodin. Z hlediska zákonných podmínek uložení trestu vyhoštění je pak irelevantní tvrzení obviněného že jeho matka trvale žije v Německu, tj. v Evropské unii. Tvrzení obviněného o existenci negativních podmínek uložení trestu vyhoštění je tedy zjevně neopodstatněné. Vzhledem k charakteru a závažnosti spáchané trestné činnosti a faktu, že obviněný není občanem České republiky, přitom nelze pochybovat o splnění zákonných podmínek ve smyslu § 80 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění.

Rovněž argumentaci obviněného L. V. T. důvodnost přiznat nelze. Družský poměr sám o sobě nezakládá překážku uložení trestu vyhoštění. Pokud jde o námitku otcovství k občanovi České republiky, s nímž žil ve společné domácnosti, lze poznamenat, že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů takové zjištění nevyplývá. Nehledě na to, je nutno ve vztahu k naznačeným negativním podmínkám trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku konstatovat, že v tomto směru nepostačuje sama skutečnost, že pachatel je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, neboť mj. tato podmínka musí být splněna kumulativně s tím, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, což obviněný nesplňuje a v rozhodné době v době rozhodování soudů nižších stupňů ani nesplňoval. Obviněný zde také neměl pracovní a sociální zázemí. V souvislosti s tím je nutno opětovně připomenout, že z hlediska ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku splnění podmínek povolení trvalého pobytu na území České republiky a pracovního a sociálního zázemí musí být dáno kumulativně s podmínkou, že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ani tato další implicitně uplatněná negativní podmínka trestu vyhoštění tedy nebyla námitkami obviněného naplněna.

Za zcela nedůvodnou lze považovat i námitku obviněného, že mu v souvislosti s uložením trestu vyhoštění hrozí uložení trestu smrti. V podaném dovolání přitom sám obviněný popírá, že by toto riziko mělo vyvstávat ze samotného faktu jeho odsouzení pro drogový trestný čin v České republice. Zároveň však nijak blíže nekonkretizuje, v čem jím tvrzené nebezpečí uložení trestu smrti spočívá. Pokud v této souvislosti odkazuje obviněný toliko na zvukový záznam veřejného zasedání konaného o odvolání, nelze to z hlediska obsahových náležitostí dovolání akceptovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Nutno pak zdůraznit, že ani skutečnosti, jež obviněný uvedl ve své výpovědi k doplnění dovolání, nesvědčí (nelze interpretovat do) závěru, že obviněný je reálně ohrožen trestem smrti, tedy trestem, jaký má na mysli ustanovení § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Jde totiž o okolnosti, jež nejsou dostatečně konkrétní pro závěr, že se obviněný měl dopustit na území mateřského státu (Vietnamské socialistické republiky) natolik závažné drogové trestné činnosti, kterou tamní trestní zákon sankcionuje též trestem smrti, a že by zde byl pro takovou trestnou činnost vůbec stíhán (přiléhavě státní zástupce poznamenal, že údaje obviněným uváděné ohledně jeho účasti v další trestní věci na území Vietnamu jsou pouze v poloze nejasných zmínek o tom, že jeho jméno v jakési trestní věci figuruje, z jeho výpovědi však není ani patrné, v jakém procesním postavení, a i tyto okolnosti přitom obviněný ví pouze z doslechu). Hrozba trestu smrti jako trestu nelidského však musí mít zcela reálný charakter, nestačí, že v obecné rovině trestní zákon státu, do něhož má být obviněný vyhoštěn, uložení takového trestu umožňuje.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obou obviněných v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý