6 Tdo 477/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 283 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 477/2011-72
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. dubna 2011 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Z. K . , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 7 To 386/2010-1240, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 224/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce
o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 7 To 386/2010-1240, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen v odsuzující části v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 4. 2010, č. j. 4 T 224/2008-1161, kterým byl obviněný Z.K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a za to byl odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; týmž rozsudkem byl dále zproštěn obžaloby pro skutky, které byly obžalobou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 5. 12. 2008, č. j. ZT 270/2008-211, kvalifikovány jako trestné činy podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterých se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl obviněný stíhán, a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, když pro dobu výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo odvolání spoluobviněného J. J. zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 7 To 386/2010-1240, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, když uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce úvahy soudu druhého stupně při posuzování příznivější právní úpravy nebyly úplné. Především soudu druhého stupně vytýká, že v případě rozsudku soudu prvního stupně, bylo přihlíženo k tomu, že se obviněný trestného činu dopustil nejen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., ale bylo také přihlédnuto k tomu, že skutek spáchal ve větším rozsahu [§ 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.]. Odvolací soud při svém rozhodování však aplikoval na rozdíl od soudu prvního stupně jinou okolnost, pro použití trestní sazby podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle státního zástupce však k ní (okolnosti) není možno přihlížet, neboť v době spáchání skutku nebyla za kvalifikační okolnost označena. Odvolacímu soudu státní zástupce vytýká, že se nevěnoval řešení otázky, zda jednáním obviněného nebyla naplněna okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy zda se obviněný nedopustil jednání ve značném rozsahu. V této souvislosti pak poukazuje na nařízení vlády č. 467/2009 Sb., či rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr., a upozorňuje na to, že skutek měl být posouzen jako zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve značném rozsahu vzhledem k době, po kterou se této trestné činnosti obviněný dopouštěl, dále množství látky, kterou předával další osobě a tomu, že určoval a hlídal cenu prodávaného pervitinu. Za nesprávnou označuje úvahu odvolacího soudu, že v případě aplikace trestního zákoníku by nemohl být trest mimořádně zvýšen podle § 59 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce je opačného názoru a vyslovuje svůj závěr, že pokud již odvolací soud aplikoval trestní zákoník, měl jej aplikovat v celé jeho šíři, tedy i za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud by postupoval důsledně podle např. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr. a dalších jím zmíněných rozhodnutí, musel by pak dospět k závěru, že nová právní úprava není pro obviněného příznivější, ale příznivější je pro obviněného úprava, která byla aplikována soudem prvního stupně, tedy posouzení jednání obviněného podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaný obviněným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a po zrušení tuto věc Nejvyšší soud přikázal k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Již shora bylo uvedeno, že obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Oproti tomu soud druhého stupně jednání obviněného kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podstata dovolání státního zástupce spočívá v tom, že nesouhlasí s použitím trestního zákoníku a domnívá se, že správně měl být obviněný uznán vinným podle trestního zákona podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista, když toto ustanovení považuje za příznivější pro obviněného. Vedle této námitky, kterou lze označit za právně relevantní, je obsahem podaného dovolání také celá řada dalších výhrad, které byť jsou vzdáleně vázány na již zmíněné použití zákona, mají svůj primární podklad v tom, že se podle mínění dovolatele soud druhého stupně nedostatečně vypořádal s otázkou zjištěného skutkového stavu. Takové námitky je třeba označit za irelevantní.

V souvislosti s uvedenou argumentací dovolatele je potřebné zmínit rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí Podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se použije jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Při posuzování otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy . Ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku pak uvádí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Za trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zák. (viz rozsudek soudu prvního stupně), bylo možno pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání dva roky až deset let. V předmětné trestní věci bylo dále skutkově prokázáno, že obviněný se jednání dopustil i přesto, že byl Okresním soudem v Litoměřicích ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 5 T 8/2004, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2004, uznán vinným trestným činem podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, z jehož výkonu byl Okresním soudem v Karlových Varech dne 23. 6. 2005 pod sp. zn. 40 Pp 174/2005, podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání tří let (předmětné trestné činnosti se dopustil od léta do podzimu 2007; od 30. 11. 2007 do 29. 2. 2008). Z uvedeného pak vyplývá, že šlo o trestný čin úmyslný zvlášť závažný, kterého se dopustil obviněný v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný zvlášť závažný trestný čin, a proto bylo třeba obviněného považovat za zvlášť nebezpečného pachatele (uvedená skutečnost měla svůj význam při ukládání trestu viz. § 42 tr. zák.), mj. i proto, že se jednalo o druhově shodnou trestnou činnost. Dále je vhodné zmínit, že obviněný byl uznán vinným podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť čin uvedený v odstavci 1 spáchal ve větším rozsahu. Soud prvního stupně své úvahy k právní kvalifikaci obviněného rozvedl na str. 12 13 svého rozsudku. Tato argumentace je obdobná té, kterou uvedl nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, tedy tvrzením, že při použití § 59 tr. zákoníku by se nejednalo o příznivější posouzení. Soud prvního stupně použití ustanovení § 59 tr. zákoníku vázal k možné kvalifikaci podle § 283 odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, oproti nejvyššímu státnímu zástupci, který ji váže již pouze k § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy pojmu značný rozsah . Pokud soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dovozuje závěr, že by byl naplněn pojem značného rozsahu ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, váže toto zjištění k uznávané judikatuře . V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit např. i rozhodnutí č. 12/2011 Sb. rozh. tr., byť toto nebylo soudům ve věci rozhodujícím známo.

Zásadním kritériem při posuzování dané věci byla skutečnost, a tou se netají ani ve svém dovolání státní zástupce, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, a to podle tr. zákona. Soud druhého stupně správně zjistil, že obviněný se dopustil činu, ač již byl za takový v posledních třech letech potrestán. Toto ustanovení dopadá na případy speciální recidivy pachatele a vyšší trestní sazba je společenskou odezvou na nutnost přísnějšího postihu pachatelů, kteří se dopouštějí trestného činu spojeného s výrobou nebo distribucí drog (§ 283 tr. zákoníku). Tato skutečnost vyplývá i z toho, že oproti základní trestní sazbě v případě těchto pachatelů je sazba zvýšena na dvojnásobek. Tuto skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud v souvislosti s argumentací nejvyššího státního zástupce o důvodnosti použití § 59 tr. zákoníku a tím i zvýšení trestu obviněnému, což ve svém důsledku by odůvodňovalo jím tvrzenou nutnost použití ustanovení trestního zákona. Jak správně uvedl soud druhého stupně již samo označení pachatele zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 tr. zák. muselo být vyznačeno ve výroku o vině a tato okolnost měla za následek postup podle § 42 tr. zákona. Oproti tomu ustanovení § 59 tr. zákoníku není spojeno se zvláštním označením pachatele ve výroku o vině, vztahuje se k trestu a zvýšení trestní sazby není obligatorní a záleží na zvážení soudu. Tedy již v tomto je ustanovení trestního zákoníku zvolené odvolacím soudem pro obviněného příznivější. Dále nelze přehlédnout, že pokud byl obviněný uznán vinným zvlášť nebezpečným recidivistou mohl být z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn až po dvou třetinách vykonaného trestu. Tím, že soud druhého stupně jednání obviněného kvalifikoval podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zohlednil tu skutečnost, že obviněný je v tomto směru speciálním recidivistou a právní kvalifikaci tím přímo spojil s přísnějším trestem, který je však stále v rámci stejné sazby jako v případě § 187 odst. 2 tr. zák. (pro obviněného je však použití nového zákona výhodnější, neboť již použitím této kvalifikace nepřichází v úvahu použití § 59 tr. zákoníku). Pokud již shora bylo zmíněno rozh. č. 11/1991 Sb. rozh. tr., je třeba brát v úvahu i skutečnost, jaký trest by obviněnému reálně hrozil . Dovolatel se snaží přesvědčit soud o oprávněnosti jeho závěru, že obviněnému reálně hrozil vyšší trest než trest, který mu je možno uložit, resp. byl uložen, jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi. Tuto úvahu je třeba s ohledem na již výše zmíněnou úvahu k aplikovatelnosti § 283 odst. 2 písm. b) tr. zák. označit za lichou. Za ničím nepodloženou je třeba ji označit i v souvislosti s alternativou jím zmíněného § 283 odst. 2 písm. c) tr. zák. při použití § 59 tr. zákoníku, neboť již výše bylo konstatováno, že toto ustanovení nezakládá obligatornost ukládání přísnějšího trestu, jako tomu bylo v případě § 41 tr. zák. Právě s ohledem na to, že pouze soud může uložit takto upravený trest z pohledu § 59 odst. 1 tr. zákoníku, nelze akceptovat námitku nejvyššího státního zástupce o nezbytnosti postupu uložení trestu podle tohoto ustanovení a tím ve svém důsledku konstatování, že pro obviněného je příznivější posouzení jeho jednání podle tr. zákona.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann