6 Tdo 477/2009
Datum rozhodnutí: 14.05.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 477/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2009 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 3 To 881/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 3 T 79/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 T 79/2008, byl obviněný P. G. uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že E. S., v měsíci lednu a únoru 2008 v bytě L., Č. K., nejméně v 10 případech daroval dávku pervitinu namísto placení nájmu, neboť v té době bydlel u ní v bytě,

M. R., v únoru 2008 v nočním klubu S. ve S., okres Č. K., daroval dávku pervitinu v hodnotě cca 500,- Kč a poté v průběhu měsíce února do 18. 3. 2008 na různých místech v Č. K., eventuelně v bytě L., Č. K., v 10-ti případech jí prodal či daroval dávku pervitinu a obdržel tak od ní nejméně finanční částku 1.000,- Kč,

F. L., od měsíce ledna 2008 do března 2008 v bytě L., Č. K., v 5 případech daroval dávku pervitinu, přičemž jedna dávka obsahovala 0,1 g,

H. L., v únoru 2008 v bytě L. v Č. K. prodal přesně nezjištěné množství pervitinu za 400,- Kč, a v druhém případě před domem čp. na Š. v Č. K., jí prodal za částku 200,- Kč přesně nezjištěné množství látky, kterou označil za pervitin, ale tuto dávku jmenovaná nepoužila, neboť se domnívala, že se nejedná o pervitin,

D. S., od listopadu 2007 do 18. 3. 2008 dvakrát v Č. K. a dvakrát v K. ve třech případech daroval a v jednom případě prodal za 500,- Kč pervitin v množství 0,2 g,

A. J., v měsíci prosinci 2007 v Č. K. na sídlišti M. daroval jednu dávku pervitinu v množství 0,2 g,

I. T., od konce srpna 2007 do konce roku 2007 jí v jednom případě daroval dávku pervitinu a ve třech případech jí prodal 3 dávky pervitinu, přičemž vždy si za jednu dávku účtoval 50,- Eur,

D. Š., v přesně nezjištěné době v listopadu či prosinci roku 2007 v Č. K. v bytě v L. ul. č. prodal dávku pervitinu za 500,- Kč, přičemž si byl vědom, že D. Š. nedosáhl ještě věku 18 let, neboť jej dobře znal,

přičemž pervitin (metamfetamin) je zařazen na seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů .

Za tento trestný čin byl obviněný P. G. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněného P. G. pro dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním v rozsudku specifikovaným, neboť pro týž skutek byl již odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 3 T 157/2007.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné E. S.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. G. a E. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 3 To 881/2008, k odvolání obviněného P. G. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celé odsuzující části týkající se tohoto obviněného a k odvolání obviněné E. S. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, jak byl uložen této obviněné. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. G. uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., neboť E. S., v měsíci lednu a únoru 2008 v bytě L., Č. K., nejméně v 10 případech daroval dávku pervitinu namísto placení nájmu, neboť v té době bydlel u ní v bytě,

M. R., v únoru 2008 v nočním klubu S. ve S., okr. Č. K., daroval dávku pervitinu v hodnotě cca 500,- Kč a poté v průběhu měsíce února do 18. 3. 2008 na různých místech v Č. K., eventuelně v bytě L., Č. K., v 10-ti případech jí prodal či daroval dávku pervitinu a obdržel tak od ní nejméně finanční částku 1.000,- Kč,

F. L., od měsíce ledna 2008 do března 2008 v bytě L., Č. K., v 5 případech daroval dávku pervitinu, přičemž jedna dávka obsahovala 0,1 g,

H. L., v únoru 2008 v bytě L. v Č. K. prodal přesně nezjištěné množství pervitinu za 400,- Kč, a v druhém případě před domem čp. na Š. v Č. K., jí prodal za částku 200,- Kč přesně nezjištěné množství látky, kterou označil za pervitin, ale tuto dávku jmenovaná nepoužila, neboť se domnívala, že se nejedná o pervitin,

D. S., od listopadu 2007 do 18. 3. 2008 dvakrát v Č. K. a dvakrát v K. ve třech případech daroval a v jednom případě prodal za 500,- Kč pervitin v množství 0,2 g,

A. J., v měsíci prosinci 2007 v Č. K. na sídlišti M. daroval jednu dávku pervitinu v množství 0,2 g,

I. T., od konce srpna 2007 do konce roku 2007 jí v jednom případě daroval dávku pervitinu a ve třech případech jí prodal 3 dávky pervitinu, přičemž vždy si za jednu dávku účtoval 50,- Eur,

přičemž pervitin (metamfetamin) je zařazen na seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů . Za to obviněného P. G. odsoudil podle § 187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že D. Š., v přesně nezjištěné době v listopadu či prosinci roku 2007 v Č. K. v bytě v L. prodal dávku pervitinu za 500,- Kč, přičemž si byl vědom, že D. Š. nedosáhl ještě věku 18 let, neboť jej dobře znal , v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl o trestu obviněné E. S. Jinak ve výroku o vině v části týkající se obviněné E. S. a ve výroku o zastavení trestního stíhání obviněného P. G. zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný P. G. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, když se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že i po provedeném dokazování existují důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho o správnosti právních závěrů o vině a trestu. Prohlásil, že spoluobviněné E. S. nikdy žádný pervitin nedaroval a že od ní nikdy žádný pervitin nekupoval ani nedostal, což podle něho během hlavního líčení potvrdila sama E. S., jež vypověděla, že pravdou je to, co uvedla při hlavním líčení s tím, že to co uvedla v přípravném řízení si vymyslela, neboť na něho (obviněného) měla vztek. Podotkl, že soud však na její výpověď u hlavního líčení nebral ohled a odsoudil ho na základě výpovědi z přípravného řízení. Dále poznamenal, že od M. R. pervitin kupoval nejen on, ale i P., J. a F. M. a že nikdy M. R. pervitin či jinou drogu nedal ani neprodal. V této souvislosti zdůraznil, že M. R. se k soudu nedostavila z důvodu, že proti němu na policii křivě svědčila. Poté konstatoval, že nikdy nic neprodával ani F. L., připustil pouze, že mu v jednom případě dal rozdrcený prášek, aby ho pořád neotravoval, to vše podle jeho mínění během hlavního líčení jmenovaný svědek potvrdil (mimo jiné na jeho dotaz odpověděl, že látka, kterou mu dal, neměla žádné účinky). Dále zmínil, že také H. L. dal v jednom případě rozdrcený prášek, aby ho neotravovala, a připomněl, že ona sama při hlavním líčení vypověděla, že od něho (obviněného) nikdy nic nedostala. Rovněž D. S. podle svých slov nikdy žádný pervitin neprodal ani nedaroval, přitom shledal, že dotyčný vypovídal před policií pod nátlakem, a že u hlavního líčení odmítl vypovídat, neboť si byl vědom, že na policii vypovídal křivě. Odmítl, že by kdy dal drogu A. J. a odkázal na její výpověď u hlavního líčení s tím, že tato mimo jiné uvedla, že na policii byla ve stresu a pod tlakem, a proto vypovídala tak, jak vypovídala. Uzavřel, že I. T. pak toliko v jednom případě prodal za 50,- Eur rozdrcený prášek, ale že drogu ji nikdy žádnou nedal ani neprodal.

Shrnul, že během dokazování došlo ke značným pochybnostem, když většina svědků vypovídala jinak než během výslechu v přípravném řízení na policii a že soud měl v pochybnostech přihlížet ve prospěch obžalovaného. K tomu ještě doplnil, že soudu se nepodařilo předvést svědkyni P., R. ani T. a vycházel pouze z výpovědí, které jmenované svědkyně učinily v přípravném řízení patrně pod nátlakem policie.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ( dále jen Nejvyšší soud ) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 3 To 881/2008, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uplatněný důvod dovolání a dovolací argumentaci obviněného, upozornil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody a že se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zdůraznil, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního, resp. že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo.

Následně seznal, že argumentace obviněného předložená v dovolání, v jejímž rámci tvrdí nesprávnost skutkových zjištění (a teprve z této skutečnosti následně dovozuje i nesprávné právní posouzení skutku), se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.

Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného, byť formálně se opírající o zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo v celém jeho rozsahu podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 3 To 881/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně), přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, upozorňuje, že spoluobviněná E. S., stejně jako většina svědků, vypovídala před soudem jinak než v přípravném řízení, namítá, že tato spoluobviněná a svědci M. R, D. S., A. J., K. P. a I. T. vypovídali v přípravném řízení nepravdivě, zdůrazňuje, že výpověď spoluobviněné E. S. u hlavního líčení a výpovědi svědků F. L. a H. L. u hlavního líčení potvrzují, že nikomu z nich nikdy drogu nedal ani neprodal, a uzavírá, že po provedeném dokazování existují důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění]. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní námitky.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinil soud prvního, resp. druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, která ve svém rozhodnutí vyjádřil odvolací soud, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. května 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý