6 Tdo 473/2011
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 242 odst. 1 tr. zák.





U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2011 dovolání, které podal obviněný L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 11 To 368/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 2 T 122/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 2 T 122/2008, byl obviněný L. K. uznán vinným, že
dne 1. 3. 2008 v blíže nezjištěné době, v rodinném domě, ul. Z. k., V., okres P. z., v místě svého trvalého bydliště pod přikrývkou na gauči v jídelně, po nezjištěnou dobu osahával na genitáliích nezletilou, která u něj jako u rodinného známého byla na návštěvě u příležitosti oslavy jeho jmenin, a to tím způsobem, že ji hladil ukazováčkem a prostředníčkem ruky nejprve přes spodní kalhotky, a poté i pod nimi, dále uchopil její ruku a tuto si přiložil přes oděv na místo svého pohlavního orgánu, kdy nezletilá si k němu lehla na gauč dobrovolně a bez vyzvání, neboť netušila, jak se k ní bude chovat, přičemž věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let.

Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle § 242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 11 To 368/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to všechny výroky, napadl obviněný L. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodl o odvolání jiný soudce, než který měl o něm rozhodnout a soudní řízení se nezabývalo otázkou naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání.

Obviněný shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Zrekapituloval, že ve věci třikrát rozhodoval okresní soud i krajský soud. Konstatoval, že o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 2 T 122/2008, měl správně rozhodovat senát JUDr. Heleny Urválkové, který rozhodoval v obou předchozích případech, kdy byl rozsudek prvostupňového soudu zrušen. Dodal, že jmenovaná soudkyně byla též podepsána pod vyrozuměním o konání veřejného zasedání dne 23. 9. 2010, kdy však odvolání zamítl s velmi stručným odůvodněním senát Mgr. Evy Rejchrtové. Uvedl, že si je vědom toho, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je pojímán jako ustanovení navazující na § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb. Je otázkou, zda nedošlo k porušení obecně závazné normy vyšší právní síly Listiny základních práv a svobod. V tomto směru poznamenal, že Komentář prof. JUDr. Václava Pavlíčka k Ústavě a ústavnímu řádu České republiky, Linde 1999, str. 306 a násl., uvádí, že toto základní právo nelze omezovat toliko na nesprávné obsazení soudů, ale je třeba je vztahovat i na libovolné měnění soudce.

Jak obviněný připomněl, byl odsouzen za pohlavní zneužívání, kterého se měl dopustit jiným způsobem, než souloží s osobou mladší než 15 let. Uvedl, že při výkladu pojmu jiným způsobem pohlavně zneužije se teorie i praxe shodují v tom, že se jedná o chování, které směřuje k sexuálnímu vzrušení pachatele (viz Trestní zákon komentář, Šámal P., Púry F., Rizman S., C. H. Beck 2004, str. 1418 - 1419, J. Jelínek a kolektiv, Trestní zákon a Trestní řád, Linde 2008, str. 307). Stejné skutečnosti uvádí i judikatura, např. rozhodnutí č. 34/1957, č. 31/1964 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr., na která odkázal.

V návaznosti na to obviněný namítl, že v projednávané věci nebyla otázka jeho sexuálního vzrušení prokazována a tato okolnost není zřejmá ani z odsuzujícího výroku, v čemž shledal porušení hmotného práva. Zdůraznil, že k jednání, pro které byl odsouzen, mělo dojít odpoledne v jídelně a místnosti, kterou neustále procházela manželka a rovněž se zde vyskytovala i dcera. Zmínil, že poškozená při výslechu dokonce uvedla, že při tvrzeném hlazení na pipince byla přítomna jeho manželka. Za absurdní označil, že by měl sexuální vzrušení konat před svou manželkou a postiženou dcerou, která by nepochybně jakékoli jeho nestandardní chování konzultovala s nejširším okolím. Z dokazování vyplynulo, že byl opakovaně s poškozenou sám doma nebo v přírodě, kde by měl lepší příležitost podlehnout zvrhlým choutkám, pokud by u něho existovaly, nikdy však k takovému jednání nedošlo. V této souvislosti obviněný odkázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který uvádí, že při jeho vyšetření nebyly zjištěny znaky svědčící o duševní chorobě, sexuální deviaci v pravém slova smyslu (tj. znaky o pedofilních preferencích), zvýšené agresivitě, tendencích ke konfabulacím či závažnějšímu narušení základních psychických funkcí. Z forenzně psychiatrického hlediska nebyly u něho prokázány žádné známky poruchy sexuální preference nebo sexuální identity, které by primárním a chorobným způsobem určovaly jeho jednání. Zvažované jednání nebylo v žádném případě chorobně ovlivněno či podmíněno, a to jak z motivačního, tak i z realizačního hlediska. Forenzně významný vliv aktuálního požití nebo déledobého užívání alkoholu či jiné návykové látky nebyl na posuzované jednání prokázán. Vlastní psychiatrické, psychologické a sexuologické vyšetření tedy nepřineslo žádné symptomy vedoucí k diagnóze pedofilie (str. 10 až 11 znaleckého posudku).

Podle obviněného měly jednoznačné závěry znalců vést soud ke zvýšené obezřetnosti při hodnocení provedených důkazů. Uvedl, že si je vědom toho, že otázka správnosti hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolání. K doložení svého tvrzení, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání činnost směřující k pohlavnímu vzrušení učinil několik poznámek. Konstatoval, že poškozená vyrůstá pouze s otcem, který nejeví zájem o práci, žije ze sociální podpory a neposkytoval dceři řádné rodinné zázemí. Postupně docházelo k jejich odcizování, poškozená stále častěji u nich hledala novou rodinu, zejména vztah k jeho manželce byl intenzivní. Obviněný vytkl, že se soudy nezabývaly možným motivem jednání otce nezletilé, který mohl využít bolestí dcery na přirození, vyvolaných nedostatečnou hygienou (lékařkou zjištěné opruzeniny), k přetrhání vazeb své dcery s obviněným a hlavně jeho manželkou a její připoutání k vlastní osobě. Za podstatné označil i to, že převážnou část dosavadního života strávila v dětském domově.

Podle obviněného nebyl výslech nezletilé poškozené, který je na videozáznamu a jenž označil za neúplný, spontánní, ale byl následkem přípravy výslechu přítomnou psycholožkou. Namítl, že svědkyně nevypovídala před soudcem o tom, co zažila a co si pamatovala, ale o tom, co s ní psycholožka připravila. Vyslovil přesvědčení, že pokud by poškozená popisovala nedávno prožité zážitky, reagovala by na kladené otázky jinak. Dodal, že o tak podstatné věci nehovořila spontánně, ale byla evidentně manipulována a v zásadě odpovídala to, co bylo od ní očekáváno. Vytkl, že soudy nezaujaly k těmto skutečnostem žádné stanovisko, což platí zejména pro usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010. Současně poukázal na názor znalce MUDr. Petra Navrátila, že Muž bez pedofilních sklonů se pedofilie nedopustí, neboť takové jednání je mu odporné, neláká ho, nevzrušuje ho.

V dovolání obviněný namítl, že vzhledem k velmi stručnému odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud nevěnoval věci větší pozornost, byť se jednalo o záležitost natolik složitou, že dvě předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena. Dodal, že z těchto zrušovacích usnesení vyplývá i pokyn vyslechnout psycholožku, která vedla výslech nezletilé. S poukazem na tento závazný pokyn žádal o doplnění dokazování výslechem této svědkyně, kterému však prvostupňový soud nevyhověl a krajský soud nezaujal k této otázce žádné stanovisko, byť na nezákonný způsob vedení výslechu v odvolání upozorňoval. Zdůraznil, že názor odvolacího soudu, že mohl jednat z důvodu náhradního uspokojení, experimentu či momentálního nápadu, se neopírá o žádné důkazy a je nesprávný. Upozornil, že žije řádným manželským životem a ani znalecké vyšetření neodhalilo nějaké touhy po sexuálních (ani jiných) experimentech. Občas se s manželkou sice pohádá, některým jeho zlostným výbuchům byla přítomna i poškozená a právě toto ošklivé chování bylo předmětem jejích výtek při svědecké výpovědi. K žádným fyzickým atakům nikdy nedošlo, pouze k občasným verbálním výbuchům, přičemž jen toto mu poškozená vytýkala, k ostatním otázkám byla manipulována. Úvahu soudu o momentálním nápadu obviněný označil za absurdní nejen vzhledem k tomu, co uvedl znalec MUDr. Petr Navrátil, ale i ke skutečnosti, že v místnosti se po převážnou dobu vyskytovaly jeho manželka a dcera. Zmíněná úvaha odporuje i výpovědi poškozené, že k jednání mělo dojít za přítomnosti manželky obviněného, přičemž v odůvodnění rozhodnutí krajský soud výpověď svědkyně zkreslil.

Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že soudním rozhodnutím se nespravedlivě dostal na úroveň lidí, kterých si nevážil. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Praze a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil věc znovu projednat a rozhodnout.

Předseda senátu Okresního soudu Praha západ nechal ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného L. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Soud nebyl ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Půjde o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodoval senát, dovolací důvod by naplněn nebyl.

Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon .

Před rozhodnutím Nejvyšší soud vyžádal od vedení Krajského soudu v Praze písemné sdělení, jakým způsobem byl určen senát (Mgr. Eva Rejchrtová, JUDr. Ladislav Koudelka a JUDr. Danuše Slouková), který rozhodoval dne 23. 9. 2010 o odvolání obviněného L. K. Z písemné odpovědi ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. Spr 478/2011, kterou vypracoval místopředseda krajského soudu JUDr. Stanislav Černecký, plyne, že obsazení senátu 11 To odpovídalo zásadám stanoveným rozvrhem práce. Předně JUDr. Helena Urválková, jež je předsedkyní daného senátu, čerpala předmětného dne řádnou dovolenou, a proto jednání předsedala Mgr. Eva Rejchrtová, která jmenovanou zastupuje. Dále Mgr. Ladislava Procházková, jež byla členkou senátu při předchozích rozhodnutích, rezignovala na soudcovskou funkci ke dni 30. 6. 2010. Místo ní se členem téhož senátu stal JUDr. Ladislav Koudelka, přičemž JUDr. Danuše Slouková je v rozvrhu práce zařazena mezi soudci, kteří v tomto senátě v případě nepřítomnosti některého jeho člena zastupují. S poukazem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci bylo postupováno v souladu s rozvrhem práce soudu, a tudíž nešlo o netransparentní určení soudního senátu, aby tím bylo popřeno právo na zákonného soudce, jak je zakotveno v ústavních předpisech (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto s příslušnými námitkami nelze souhlasit.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle Nejvyššího soudu obviněný L. K. uplatňuje v podstatné části dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi nezletilé poškozené, kterou označuje za zmanipulovanou. Dále klade důraz na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychologie a sexuologie. Rovněž poukazuje na přítomnost dalších osob v místnosti, kde mělo k jeho protiprávnímu jednání dojít, upozorňuje na možný motiv otce poškozené a tvrdí, že se žádného protiprávního činu nedopustil. Taktéž uvádí, že v soudním řízení bylo opomenuto provést důkaz výslechem psycholožky, která byla přítomna výslechu nezletilé poškozené a že se krajský soud náležitě nevypořádal s jeho odvoláním. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci se však o takovou situaci nejedná.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 2 T 122/2008, plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl jeho návrhu na provádění dalších důkazů (zde je nutno poznamenat, že svědecký výslech psycholožky, která byla aktivně přítomna svědeckému výslechu nezletilé poškozené, nebyl odvolacím soudem v žádném z předchozích dvou zrušujících usnesení soudu prvního stupně výslovně uložen). S těmito závěry ohledně skutkových zjištění se v dovoláním napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Praze.

V mimořádném opravném prostředku obviněný L. K. též tvrdí, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména znak jiným způsobem pohlavně zneužije , neboť v trestním řízení nebylo prokazováno a není to zřejmé ani z odsuzujícího výroku, že by jeho jednání směřovalo k tomu, aby se sexuálně vzrušil. Tato námitka obsahově důvod dovolání zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda v soudním řízení pravomocně zjištěný skutek byl správně právně posouzen.

Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije . Podle § 4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .

Lze připomenout, že objektem trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák. je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších než patnáct let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Nevyžaduje se, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jako např. orální pohlavní styk, ale i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození apod., které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele, aniž je rozhodné, zda a do jaké míry takového uspokojení dosáhne (srov. např. rozhodnutí č. 34/1957 a č. 31/1964 Sb. rozh. tr.). Naplnění tohoto zákonného znaku je potřebné spatřovat nejen v aktivní činnosti pachatele, ale i při aktivním jednání poškozené osoby.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud Praha západ (následně v napadeném usnesení Krajský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný osobu mladší patnácti let jiným způsobem pohlavně zneužil. Toto konstatování je důvodné. Pokud obviněný osahával poškozenou dívku ve věku šesti a čtvrt roku na genitáliích způsobem, že ji: hladil ukazováčkem a prostředníčkem ruky nejprve přes spodní kalhotky, a poté i pod nimi, dále uchopil její ruku a tuto si přiložil přes oděv na místo svého pohlavního orgánu , tak již očividně šlo o intenzivnější zásah do její pohlavní sféry s evidentním sexuálním motivem. Proto nelze souhlasit s argumentací, že by ve zjištěném jednání obviněného nebyl naplněn zákonný znak jiným způsobem pohlavně zneužije , jak je v dovolání tvrzeno. Protiprávní jednání obviněného bylo zjevně chtěné, a tudíž z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky daného trestného činu spáchané v úmyslu přímém [§ 4 písm. a) tr. zák.]. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, jinak osoby, která předtím jednoznačně žila řádným životem, je dán významem zájmu chráněného trestním zákonem, jenž byl porušen a že jednání směřovalo vůči osobě mnohem mladší než patnáct let.

Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného L. K. jako trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v napadeném usnesení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Praha západ též aplikovaná tzv. právní věta. Námitku obviněného, kterou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k