6 Tdo 470/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 470/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání, které podala obviněná I. A. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 69/2003, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/2003, zrušují.

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/2003, byla obviněná I. A. M. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že v době od 6. 12. 2002 do 26. 12. 2002 a dne 31. 1. 2003 v Ostravě odmítala předávat nezletilého syna D. S., jeho otci F. S. ve stanovené době, ačkoliv jí tato povinnost byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Brně ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 9 Nc 184/99 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 20 C 475/2001, a tím znemožňovala styk nezletilého syna se svým otcem, když ve stanovených termínech k tomu určených soudem, odjela z místa bydliště, přičemž rozhodnutím Okresního soudu Brno-Venkov ze dne 15. 11. 2002, které jí bylo doručeno dne 27. 11. 2002, byla vyzvána, aby respektovala nařízení soudu ve věci styku otce s nezletilým dítětem . Za to byla

odsouzena podle § 171 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému F. S. částku 1.590,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná I. A. M. a poškozený F. S., rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě tak nabyl právní moci dne 4. 5. 2004 [§ 139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.].

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná I. A. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že nesouhlasí s uvedeným právním posouzením (shora) popsaného skutku, neboť podle jejího názoru toto jednání nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. Dále uvedla, že z rozsudku soudu prvního stupně ani z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, v čem její údajné protiprávní jednání spočívalo a z jakého důvodu lze toto jednání považovat za protiprávní. V popisu skutku především není přesně specifikováno, jakým konkrétním způsobem odmítala předávat nezletilého syna otci. Podle jejích slov formulace, že údajně ve stanovených termínech odjela z místa bydliště, neznamená, že se dopustila výše uvedeného trestného činu, neboť není zřejmé, kdy, kam a z jakého důvodu odjela, zda to oznámila otci nezletilého syna a zda lze toto její jednání považovat za protiprávní. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že podle rozsudku soudu prvního stupně porušila povinnost uloženou jí rozsudkem Okresního soudu v Brně, a v souvislosti s tím namítla, že podle jejího názoru zmíněný rozsudek neexistuje, neboť neexistuje Okresní soud v Brně, takže jí tímto rozsudkem ani nemohla být uložena žádná povinnost. Neexistující povinnost nemohla porušit. Za této situace jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze považovat za protiprávní, neboť zde chybí znak protiprávnosti. V další části dovolání dovolatelka připomněla, že trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. je trestným činem úmyslným, a v souvislosti s tím namítla, že v popisu skutku, jehož se měla dopustit, není žádná zmínka o tom, že by se předmětného jednání dopustila úmyslně, není zde tedy podle jejího názoru zahrnuta subjektivní stránka uvedeného trestného činu.

V závěru dovolání proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) postupoval ve smyslu ust. § 265k odst. 1 trestního řádu a napadená rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil a podle ust. § 265l odst. 1 trestního řádu příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K předmětnému dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zrekapituloval argumenty dovolatelky, konstatoval, že nelze přisvědčit její námitce, podle níž soud nekonkretizoval, jakým jednáním odmítala předat otci nezletilého syna, což má za následek neobjasnění subjektivní stránky trestného činu. Z materiálů, jež má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici totiž vyplývá, že obviněná v průběhu trestního řízení opakovaně deklarovala svůj úmysl nepředat otci F. S. nezletilého syna D. S., a to ani poté, co jí byla samosoudkyní Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. zaslána výzva podle § 272 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), aby nemařila styk otce s nezletilým synem, ani poté, co s ní byl na žádost samosoudkyně jmenovaného soudu proveden pohovor odborem sociálně právní ochrany Úřadu městského obvodu O., a ani poté, co jí byla usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 9 P 470/2002, uložena pokuta ve výši 800,- Kč za zmaření styku otce s nezletilým synem ve dnech 16. 8. 18. 8. 2002, 30. 8. 1. 9. 2002, 11. 10. 13. 10. 2002 a 22. 11. 24. 11. 2002. Je tedy zřejmé, že v daném případě byly jednáním obviněné naplněny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák., neboť obviněná poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte, úmyslně mařila výkon tohoto rozhodnutí, když v termínech stanovených soudem opakovaně a zcela cíleně se synem odjížděla z místa bydliště a tak znemožnila otci realizovat styk se svým nezletilým synem. Obdobně nelze přisvědčit námitce obviněné ve vztahu k absenci znaku protiprávnosti v jejím jednání, pokud soud ve výroku odsuzujícího rozsudku uvedl, že jí byla povinnost ohledně styku otce s nezletilým synem stanovena rozhodnutím Okresního soudu v Brně. V daném případě se jedná o písařskou chybu, neboť v odůvodnění rozsudku se opakovaně hovoří o rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 9 Nc 184/99, a z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 11. 2003 vyplývá, že byl jako důkaz přečten mj. právě uvedený rozsudek. K tomu státní zástupce dodal, že o úpravě styku otce s nezletilým synem bylo v daném případě rozhodováno v odvolacím řízení a v tomto směru již soud prvního stupně nepochybil a správně označil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 C 475/2001. V namítaném směru tudíž nejde o pochybení, které by mohlo obsahově naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na shora rozvedené skutečnosti státní zástupce dovodil, že námitky obviněné uplatněné v dovolání jsou zjevně neopodstatněné.

Dále státní zástupce uvedl, že pro úplnost považuje za potřebné vyjádřit se i ke zjištěnému pochybení soudů obou stupňů, byť nejde o vyjádření k dovolání obviněné ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. V návaznosti na citaci skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. vyložil s odkazem na rozhodnutí č. 19/1998 Sb. rozh. tr. obsah pojmu bezvýsledné použití opatření v občanském soudním řízení. Poté konstatoval, že soud pochybil, pokud ve výroku odsuzujícího rozsudku vymezil dobu spáchání trestné činnosti obviněnou po datu 27. 11. 2002, tedy po datu, kdy jí byla doručena do vlastních rukou výzva samosoudkyně Okresního soudu Brno-venkov podle § 272 odst. 2 o. s. ř. sp. zn. 9 Nc 184/99 ze dne 15. 11. 2002, aby nemařila styk otce s nezletilým synem, a kdy s ní byl na žádost samosoudkyně jmenovaného soudu proveden pohovor na Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih s tím, aby jí pracovníci odboru sociálně právní ochrany přiměli k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí o styku otce s nezletilým synem. Za rozhodující datum tedy nemělo být bráno datum 27. 11. 2002, nýbrž až okamžik, kdy nabylo právní moci již uvedené usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 9 P 470/2002, jímž byla obviněné uložena pokuta za zmaření styku otce s nezletilým synem ve shora uvedených termínech. O bezvýsledné použití opatření v občanském soudním řízení se totiž v případě obviněné z pohledu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. může jednat až tehdy, kdy zmařila výkon rozhodnutí upravujícího styk otce s nezletilým synem poté, co jí byla v této souvislosti pravomocně uložena pokuta, a nikoli poté, co převzala výzvu podle § 272 odst. 2 o. s. ř. či s ní byl proveden výše označený pohovor. K těmto skutečnostem státní zástupce poznamenal, že obviněná uvedené pochybení neučinila dovolací námitkou, a je proto zřejmé, že pokud by Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumával podle § 265i odst. 3 tr. ř., učinil by tak jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání obviněné, když uplatnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně nepřichází do úvahy s ohledem na uplynutí lhůty upravené v § 265e odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky uplatněné v dovolání obviněné hodnotí jako zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.

Obviněná I. A. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pod tento dovolací důvod nelze podřadit dovolací námitku, že dovolatelka podle rozsudku soudu prvního stupně porušila povinnost uloženou jí rozsudkem Okresního soudu v Brně, který ovšem neexistuje a neexistuje tudíž ani zmíněný rozsudek, takže jednání, jehož se měla dopustit, nelze považovat za protiprávní. V tomto směru totiž ve skutečnosti nejde o vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Je pravdou, že ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu se hovoří o rozsudku Okresního soudu v Brně ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 9 Nc 184/99, přičemž takový soud podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů neexistuje, ovšem současně je třeba konstatovat, že jde toliko o nepřesné označení Okresního soudu Brno-venkov. To je zřejmé z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž se opakovaně správně uvádí rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 9 Nc 184/99. Dodat lze, že právě tímto rozsudkem byl proveden důkaz při hlavním líčení ze dne 24. 11. 2003. Zejména je však třeba zdůraznit, že o úpravě styku otce s nezletilým synem bylo v posuzovaném případě rozhodnuto v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 C 475/2001, který soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí uvedl správně.

Zbývající argumentaci, kterou uplatnila obviněná v podaném dovolání, však je třeba označit z hlediska uvedeného dovolacího důvodu za právně relevantní.

Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Vzhledem k tomu, že obviněná vyjádřila nesouhlas s právním posouzením popsaného skutku, neboť podle jejího názoru nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák., byl Nejvyšší soud ve smyslu shora uvedeném oprávněn provést přezkum ve všech dále rozvedených směrech. Jelikož citovaná námitka byla shledána právně relevantní, byl tím vytvořen podklad pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu, a tudíž nic nebránilo dovolacímu soudu přezkoumat rozhodnutí i z hlediska vad, na něž upozornil státní zástupce.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí.

Citované zákonné ustanovení upravující úmyslný trestný čin chrání výkon soudních rozhodnutí nebo soudem schválených dohod o výchově nezletilých dětí i výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí (objektem tohoto úmyslného trestného činu je zájem na řádném výkonu soudních rozhodnutí nebo soudem schválených dohod o výchově nezletilých dětí i výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí). Rozhodnutí soudu o styku rodičů s dětmi je rozhodnutím o výchově nezletilých dětí ve smyslu citovaného zákonného ustanovení (srov rozhodnutí č. 4/1973 Sb. rozh. tr.).

Dovolatelce nelze přisvědčit, že by ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebylo konkrétně vyjádřeno, jakého konkrétního jednání se měla dopustit a z jakého důvodu lze toto jednání považovat za protiprávní, a že by zde nebyla vyjádřena subjektivní stránka uvedeného trestného činu (úmyslné zavinění).

Z popisu skutku je (i v kontextu s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu) zřejmé, že obviněná vědomě a záměrně nerespektovala pravomocné soudní rozhodnutí upravující styk otce F. S. s nezletilým synem D. S. a výkon tohoto rozhodnutí zcela znemožnila. Toto zjištění (ostatně podložené doznáním obviněné, která dala jednoznačně najevo, že nehodlá soudní rozhodnutí upravující styk nezletilého s otcem respektovat a odmítá syna otci ke styku předávat) tedy bylo vyjádřeno dostatečně jednoznačně a výstižně. Je tudíž zcela zjevné, že obviněná jednala protiprávně, přičemž nelze mít jakékoliv pochybnosti o tom, že toto jednání bylo úmyslné, a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Není přitom nezbytné výslovně vyjádřit ve skutkové větě úmysl ani protiprávnost jednání, jestliže tyto znaky vyplývají z popisu rozhodných skutkových okolností tak, jak tomu je i v posuzovaném případě.

Přes uvedené skutečnosti však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně obstát nemohlo.

Soud prvního stupně podle popisu skutku ve výroku svého rozsudku shledal, že dovolatelka naplnila všechny znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. proto, že znemožnila styk otce F. S. s nezletilým synem D. S. upravený shora uvedenými rozsudky, přičemž rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 2002, které jí bylo doručeno dne 27. 11. 2002, byla vyzvána, aby respektovala nařízení soudu ve věci styku otce s nezletilým dítětem. Za opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, jejichž bezvýsledné použití je předpokladem trestní odpovědnosti podle citovaného zákonného ustanovení, tedy nalézací soud považoval výzvu danou podle § 272 odst. 2 o. s. ř. dovolatelce, aby nemařila styk otce s nezletilým synem. Ostatně i v odůvodnění svého rozhodnutí tuto skutečnost výslovně vyjádřil, nadto ještě v tomtéž smyslu hodnotil pohovor provedený s dovolatelkou dne 27. 11. 2002 na odboru sociálně právní ochrany dětí Ú. m. o. P. na žádost Okresního soudu Brno- venkov podle § 272 odst. 3 o. s. ř., a právě se zřetelem k tomu vymezil ve výroku odsuzujícího rozsudku (odlišně od obžaloby) dobu, po kterou měla dovolatelka uvedený trestný čin páchat (po datu 27. 11. 2002, tedy po datu, kdy jí byla doručena do vlastních rukou citovaná výzva Okresního soudu Brno-venkov, a poté, co s ní byl na žádost tohoto soudu proveden zmíněný pohovor). Sice zde označil za opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí také pokutu podle § 273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zmínil, že dovolatelce byla usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 9 P 470/2002, uložena pokuta ve výši 800,- Kč za zmaření styku otce s nezletilým synem ve dnech 16. 8. 18. 8. 2002, 30. 8. 1. 9. 2002, 11. 10. 13. 10. 2002 a 22. 11. 24. 11. 2002, avšak tuto skutečnost (navíc neúplně skutkově podloženou nebyl objasněn okamžik, kdy předmětné rozhodnutí nabylo právní moci) ve výroku svého rozhodnutí nevyjádřil.

Z hlediska výkladu ustanovení § 171 odst. 3 tr. zák. je však nutno zdůraznit následující skutečnosti. Opatřením v občanském soudním řízení se rozumí mírnější způsob donucení, jenž lze použít k dosažení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí. Podle § 272 odst. 2 o. s. ř. před nařízením výkonu rozhodnutí soud písemně nebo ústně do protokolu vyzve toho, kdo odmítá podrobit se soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, aby se soudnímu rozhodnutí podrobil nebo aby soudem schválenou dohodu plnil. V této výzvě upozorní též na následky neplnění povinností stanovených v rozhodnutí nebo v dohodě. Podle § 273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zůstane-li výzva podle § 272 odst. 2 o. s. ř. bezvýsledná, nařídí soud výkon rozhodnutí, kterým tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí, popřípadě o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, uloží pokutu; výkon rozhodnutí uložením pokuty lze nařídit opětovně, jednotlivé pokuty nesmějí přesahovat 50.000 Kč a připadají státu. Tato opatření lze považovat za použitá bezvýsledně, jestliže i poté, co byla uložena pokuta, pachatel maří výkon rozhodnutí nebo neplní dohodu. Z hlediska trestní odpovědnosti pak stačí uložení jediné pokuty (srov. rozhodnutí č. 19/1998 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmového znaku bezvýsledného použití opatření v občanském soudním řízení směřujících k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí proto nepostačuje, že pachatel nerespektuje výzvu k podrobení se rozhodnutí nebo k plnění soudem schválené dohody. Jiný závěr by znamenal přepínání trestní represe (nehledě na fakt, že by ani formálně z hlediska slovního výkladu neodpovídal vymezení citovaného pojmového znaku), byl by v rozporu s principem subsidiarity trestní represe ( uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03). O bezvýsledné použití opatření v občanském soudním řízení se tak z pohledu ustanovení § 171 odst. 3 tr. zák. může jednat až tehdy, kdy pachatel zmařil výkon rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí (např. soudního rozhodnutí upravujícího styk rodiče s nezletilým dítětem) poté, co mu byla v této souvislosti uložena pokuta. V posuzovaném případě tak za rozhodující neměla být považována skutečnost, že dovolatelka se popsaného jednání dopustila poté, co převzala výzvu podle § 272 odst. 2 o. s. ř. či s ní byl proveden výše uvedený pohovor, nýbrž mělo být objasněno, zda tak jednala po nabytí právní moci usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 9 P 470/2002, jímž jí byla uložena pokuta za zmaření styku otce s nezletilým synem. Tím se ale nalézací soud, jak shora naznačeno, nezabýval.

Odvolací soud uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Výrok o vině rozsudku nalézacího soudu označil za zákonný a odůvodněný, přičemž odkázal na závěry tohoto soudu jako na správné (a to bez dostatečných skutkových podkladů - na základě neúplných skutkových zjištění týkajících se okamžiku právní moci rozhodnutí o uložení pokuty obviněné).

Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud učinil závěr, že skutek popsaný ve výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/2003, který byl shledán správným v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, nelze právně kvalifikovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák.

Dovolání obviněné I. A. M. proto bylo důvodné. Za tohoto stavu Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a také citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil. V rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předmětná trestní věc se tak dostala do procesního stadia po podání obžaloby. Úkolem soudu prvního stupně bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Přitom musí doplnit dokazování spisem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 9 P 470/2002, a to ke zjištění, kdy nabylo právní moci shora citované rozhodnutí o uložení pokuty obviněné za zmaření styku otce s nezletilým synem. Nelze pochopitelně vyloučit, že může vyvstat potřeba provedení i dalších důkazů. Pak bude na nalézacím soudu, aby i takové důkazy provedl. Po vyhodnocení provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistí skutkový stav v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a ten v souladu se zákonem právně posoudí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý