6 Tdo 466/2005
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 466/2005



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 dovolání, které podal obviněný S. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 3 To 616/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 198/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 74 T 198/2003, byl obviněný S. S. uznán vinným, že v době od 28. 6. 2003 do 23. 7. 2003 v O. B. bránil J. S. v užívání domu, i když je jeho spoluvlastníkem a má v něm trvalé bydliště, a to tak, že uzamkl vstupní branku zahrady na řetěz s visacím zámkem a odmítal ji vpustit dovnitř, přičemž jí dne 20. 7. 2003 a 23. 7. 2003 navíc vyhrožoval, že ji zabije a probodne vidlemi, kdy s ohledem na situaci pronášené výhrůžky vzbudily u jmenované obavy z uskutečnění.

Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 249a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 3 To 616/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný S. S. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že z hlediska skutkového nenaplnil znaky obou trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu.

V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že z hlediska skutkového je nesporné, že poškozená se dostavila na adresu jeho bydliště celkem čtyřikrát, přičemž ani v jenom případě neměl vůli ji do domu nevpustit. Žádal pouze o přítomnost další, nestranné osoby, jež by v případě soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů, které probíhalo v návaznosti na zánik jeho manželství s poškozenou, dosvědčila, které věci si poškozená z domu odnáší. Již dříve se totiž stalo, že si z domu odnesla věci, které tvořily součást doposud nevypořádaného společného jmění manželů a nadto i věci, které byly v jeho výlučném vlastnictví. Podle názoru obviněného se dopustil nezákonného jednání pouze v tom směru, že neumožnil vstup poškozené do domu ihned, ale vždy až po asi 15-20 minutách, tj. do doby, než se dostavili jím volaní nestranní svědci, manželé V., popř. příslušníci policie. Namítl, že předpokladem naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu je vzhledem k materiálnímu pojetí stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který musí být vyšší než nepatrný. Vzhledem k okolnostem případu, kdy pouze trval na přítomnosti další osoby při vstupu poškozené do domu, přičemž tento požadavek nebyl nepřiměřený, nelze podle obviněného hodnotit stupeň nebezpečnosti jednání jako vyšší než nepatrný. Tím, že podmiňoval přítomnost poškozené v domě přítomností další nezávislé osoby, chránil jednak své vlastnické právo k věcem, které tvořily součást již zaniklého společného jmění manželů a dále i k věcem, které jsou v jeho výlučném vlastnictví. Navíc dne 14. 7. , 20. 7. a 23. 7. 2003 dům poškozené za přítomnosti svědků zpřístupnil; v jednom případě poškozená odmítla čekat na příchod volaných osob a od návštěvy domu upustila. Proto je přesvědčen, že ve vztahu k trestnému činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru nedošlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť zde absentuje materiální znak, kterým je nebezpečnost činu pro společnost, popřípadě je tento znak přítomen ve zcela nepatrné míře.

Podle obviněného nelze ze skutkových okolností, jak jsou popsány ve svědeckých výpovědích, dovodit ani naplnění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Upozornil, že ve dnech, kdy mělo dojít k výhrůžkám usmrcením, popř. způsobením jiné těžké újmy, hovořil s poškozenou vždy skrze zamknutou branku za přítomnosti další osoby. Obviněný nevyloučil, že v rámci hovoru mezi ním a poškozenou padla izolovaně hrubší slova, ale současně zdůraznil, že poškozené nikdy nevyhrožoval fyzickou likvidací či těžkou újmou na zdraví. K naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je nutno v poškozené osobě vzbudit důvodnou obavu z uskutečnění jednání, kterým je vyhrožováno. V jeho případě však nelze hovořit o vzbuzení důvodné obavy, neboť mezi ním a poškozenou byla při všech jednáních právě překážka v podobě uzamčené ocelové brány a navíc v bezprostřední blízkosti byla přítomna vždy další osoba mužského pohlaví. Žádný ze svědků, kteří byli s obviněným v kontaktu ve dnech 20. 7. a 23. 7. 2003, zejména příslušníci policie, ani náznakem nepotvrdili, že měl budit důvodnou obavu ze zabití poškozené. Obviněný zopakoval, že přítomností svědků se chtěl bránit nejen před nekontrolovatelným vynášením majetku z domu, ale i případnému křivému obvinění ze strany poškozené, která by ho bez přítomnosti dalších osob mohla obvinit z fyzického útoku na svou osobu. Pokud svědci vypovídali o tom, že chtěl manželku probodnout vidlemi, jedná se zcela jistě z jejich strany o nechtěnou fabulaci. Podle obviněného svědci pouze viděli, že má vidle spolu s ostatním nářadím opřeny o dům, neboť je používal při práci na zahradě, a v době, kdy mělo k údajným výhrůžkám dojít, byly od něho i poškozené vzdáleny nejméně 30 metrů. Zdůraznil, že není žádný násilník , nikdy v minulosti nebyl trestán, ani projednáván pro přestupek. Nikdy nevztáhl na bývalou manželku ruku, o čemž svědčí i rozvodový spis vedený u Okresního soudu v Ostravě - Porubě pod č. j. 25 C 103/2002. V tomto směru obviněný dodal, že v předchozích fázích řízení navrhoval výslechy policistů, kteří měli dosvědčit, že poškozené žádným způsobem nevyhrožoval. V rámci hlavního líčení však byli slyšeni jen dva z celkem osmi navrhovaných zasahujících policistů. Tímto postupem soudu se cítí zkrácen na svých právech na obhajobu. Uzavřel, že v dané věci došlo ze strany soudu po zjištění všech okolností případu k nesprávnému posouzení skutku (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Obviněný konstatoval, že uložený trest sice není vysoký, nicméně i takový trest, pokud je nespravedlivě uložen, by měl být zrušen. Navíc má důvodnou obavu, že poškozená se bude snažit všemi prostředky dosáhnout toho, aby se v uložené zkušební době neosvědčil.

V návaznosti na výše rozvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud k podanému dovolání napadená rozhodnutí zrušil, sám ve věci rozhodl rozsudkem a zprostil ho obžaloby.

K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že námitky obviněného se soustřeďují na tvrzení, že skutkový stav popsaný ve výroku rozsudku sice z formálního hlediska definici předmětných trestných činů vyhovuje, avšak chybí zde míra společenské nebezpečnosti nezbytná k tomu, aby mohlo jít podle § 3 odst. 2 tr. zák. o trestné činy. Uvedl, že toto tvrzení se objevilo již v odvolání obviněného, kterým se dostatečně zabýval soud druhého stupně. Z jeho zjištění plyne, že se soud prvého stupně důkladně zaobíral otázkou, zda jsou naplněny všechny znaky obou trestných činů včetně nezbytné míry společenské nebezpečnosti a dospěl k závěru, že tomu tak je. Podle státního zástupce ze skutkových zjištění plyne, že obviněný odmítal vpustit svou bývalou manželku do domu, jehož jsou spoluvlastníky a náleží jim k němu stejná práva. Podvolil se vždy teprve v situaci, kdy k tomu byl přinucen přítomností dalších osob, tedy ve chvíli, když již trestný čin podle § 249a odst. 2 tr. zák. dokonal, přičemž i z materiálního hlediska byly všechny předpoklady k tomuto konstatování naplněny. Pokud jde o druhý trestný čin, i zde soudy důvodně uzavřely, že došlo k naplnění všech nezbytných předpokladů k jeho dokonání. Výhrůžky obviněného na adresu bývalé manželky musely být do té míry věrohodné, aby ji odstrašily od dalšího docházení do společně vlastněného rodinného domu a musely tudíž být způsobilé vyvolat v ní důvodnou obavu, bez ohledu na případnou mentální rezervaci obviněného. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného S. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Z tohoto důvodu nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jejichž existenci spatřuje v neúplnosti dokazování (neprovedení obhajobou navrhovaných svědeckých výslechů všech na místě zasahujících policistů) a způsobu hodnocení soudem provedených důkazů (tvrdí, že poškozené nikdy nevyhrožoval fyzickou likvidací či těžkou újmou na zdraví, přičemž v této souvislosti poukazuje na nechtěnou fabulaci ze strany svědků). Je zřejmé, že tyto výtky dovolatele jsou primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci. Vady skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu. Pokud by v mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil jen tyto námitky, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný S. S. rovněž namítl, že skutek byl nesprávně posouzen předně jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., neboť absentuje materiální stránka zmíněného trestného činu. Dále jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., a to z důvodu nenaplnění znaku vzbudit důvodnou obavu . Tyto námitky jsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětný skutek obsahuje obviněným vytýkané vady.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Ve stručnosti lze připomenout, že objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobu. Oprávněnou osobou je především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň uživatelem. Dále je takovou osobou nájemce nebo podnájemce. Neoprávněným bráněním v užívání domu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem dům užívat, např. znemožnění přístupu do domu uzamčením nebo jiným uzavřením, popř. takové zásahy do užívacího práva, které podstatně narušují nebo znemožňují jeho výkon. Domem se rozumí nejen bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada včetně objektů, které se zde nacházejí. Jde o úmyslný trestný čin a subjektivní stránka je naplněna, jestliže úmysl pachatele směřoval k tomu, aby oprávněné osobě bylo v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně bráněno.

Ze skutkových zjištění plyne, že obviněný S. S. byl společně s poškozenou J. K., dříve S., spoluvlastníkem předmětného rodinného domu. Dům byl součástí společného jmění manželů, tj. obviněného a poškozené. Z tohoto titulu byla poškozená oprávněna předmětný dům užívat. Toto oprávnění poškozená vykonávala tak, že v domě skutečně bydlela až do 8. 1. 2003, kdy se z důvodu neshod s obviněným a s ohledem na probíhající rozvodové řízení z domu odstěhovala. Na postavení poškozené jako osoby oprávněné ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák. se však nic nezměnilo, a to ani tím, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 25 C 103/2002, bylo manželství obviněného a poškozené rozvedeno, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 6. 2003. Vypořádání společného jmění manželů totiž nebylo v době posuzovaného skutku, tj. v období následujícím po právní moci rozvodového rozsudku, provedeno. Ostatně jak uvedl na str. 2 odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, zmíněnou otázku řešil soud prvého stupně jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Jednání obviněného v době od 28. 6. 2003 do 23. 7. 2003, které spočívalo v tom, že nechtěl poškozenou vpustit do společného domu a za tímto účelem na vstupní branku zahrady upevnil řetěz s visacím zámkem, od něhož poškozená neměla klíč, evidentně směřovalo k tomu, aby se nemohla do domu dostat. Soud prvého stupně proto dospěl k důvodnému závěru, že po formální stránce došlo k naplnění znaků trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.

Námitku obviněného, že byla nesprávně posouzena společenská nebezpečnost trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., když podle jeho mínění vzhledem k okolnostem případu intenzita posuzovaného jednání nemohla dosáhnout zákonem požadovaného stupně, aby šlo o trestný čin, nelze akceptovat.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněného S. S. jeho jednání dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) či nikoli, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Pokud ale v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost nedosahuje potřebného stupně, který by odpovídal dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu určité skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin, přestože byly naplněny formální znaky jeho skutkové podstaty.

V kontextu těchto argumentů soudy obou stupňů učinily důvodný závěr, že jednání obviněného v daném případě dosahovalo předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti ve smyslu trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. V tomto ohledu považovaly za bezpředmětné tvrzení obviněného S. S., že vstup své bývalé manželky do jejich společného domu podmiňoval přítomností svědků z jeho strany, neboť se obával, že by ho poškozená mohla křivě obvinit, popřípadě si z domu odvést věci náležející do doposud po rozvodu nevypořádaného společného jmění manželů nebo do výlučného vlastnictví obviněného. Vzhledem k tomu, že poškozená byla v rozhodné době oprávněna dům užívat, obviněný nesměl jakýmkoliv způsobem realizaci jejích práv bránit, a to ani podmiňováním vstupu do nemovitosti kladením zmíněných podmínek. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že obviněný poté, co na místo dorazili jím přivolané osoby, popřípadě příslušníci policie, umožnil poškozené vstup do domu. V odůvodnění usnesení odvolací soud na str. 3 zdůraznil: jak obžalovaný, tak i svědkyně S. měli stejná práva a povinnosti k domu a oběma občanský zákoník poskytoval stejnou ochranu. Obviněný celkem ve čtyřech případech bránil své bývalé manželce v přístupu do domu tím, že vstupní branku uzamknul visacím zámkem s řetězem, popřípadě vstup své bývalé manželky podmiňoval přítomností svědků z jeho strany. Jde o jednání, které po formální i materiální stránce naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., neboť oprávněné osobě neoprávněně bránil v užívání domu. Nejvyšší soud proto shledal zmíněnou výhradu ohledně právní kvalifikace jako zjevně neopodstatněnou.

Soudy obou stupňů rovněž nepochybily, pokud zjištěné jednání kvalifikovaly i jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Nutno uvést, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, přičemž důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu apod. Také je nutno přihlédnout k tomu, jak výhrůžku subjektivně pociťuje ten, komu je adresována.

Podstatnou otázkou bylo, zda výhrůžky obviněného pronášené na adresu bývalé manželky byly způsobilé vyvolat důvodnou obavu, že je uskuteční. Okresní soud v Ostravě dovodil naplnění zákonného znaku ze zjištění, že obviněný za přítomnosti svědků vyhrožoval poškozené, že ji zabije a probodne vidlemi, přičemž předmětné vidle se nacházely přímo na místě činu. Podkladem pro závěr okresního soudu o důvodnosti obavy z výhrůžek obviněného bylo zjištění, že poškozená za daných okolností, kdy jí obviněný bránil ve vstupu do domu a s ohledem na problematické vztahy mezi ní a obviněným v souvislosti s rozvodovým řízením a otázkou úpravy majetkových vztahů mezi bývalými manžely, tyto výhrůžky subjektivně vnímala tak, že může dojít k jejich naplnění. Poškozená sama uvedla: z výhrůžek obžalovaného měla opravdu strach, věří, že obžalovaný by byl schopen je splnit. (str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). K naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu postačuje, aby vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž by taková obava musela reálně vzniknout. S poukazem na tyto skutečnosti prvostupňový soud oprávněně uzavřel, že pronesené výhrůžky obviněného byly způsobilé vzbudit u poškozené obavu z jejich realizace. Z hlediska posouzení společenské nebezpečnosti předmětného jednání obviněného lze připomenout, že nešlo o ojedinělé vyhrožování, přičemž v obou jeho případech ze skutkových zjištění vyplývá zjevná souvislost s již výše popsaným protiprávním jednáním.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z popisu předmětného skutku a jeho rozvedení v odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný S. S. zjištěným jednáním naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestných činů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídají i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně obě aplikované právní věty. Proto nebylo možno relevantní námitky obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného S. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák