6 Tdo 462/2011
Datum rozhodnutí: 21.04.2011
Dotčené předpisy: § 247 odst. 1,3 tr. zák.



6 Tdo 462/2011 - 25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2011 o dovolání obviněné V. S . , a obviněné S. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, č. j. 5 To 255/2010-445, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 8/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2010, č. j. 4 T 8/2010-279, byly obviněné V. S. a S. L. (společně s obviněnou H.S.) v bodě 1) výroku o vině uznány vinnými pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák., platného do 31. 12. 2009, v bodě 2) výroku o vině byla obviněná V. S. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., platného do 31. 12. 2009. Obviněné V. S. byl podle § 247 odst. 3 tr. zák., platného do 31. 12. 2009, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle § 75 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu dvou roků. Obviněná S.L. byla podle § 247 odst. 3 tr. zák., platného do 31. 12. 2009, odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro výkon tohoto trestu byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, č. j. 5 To 255/2010-445, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák. u všech obviněných pod bodem 1) napadeného rozsudku, a tím i ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákona. Za tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněné V. S. podle § 247 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle § 57a odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu dvou let. Obviněné S. L. uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněná V. S. podala dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. Má za to, že jednání popsané ve výroku napadeného rozhodnutí samo o sobě nelze hodnotit jako činnost organizované skupiny a že plánovitost a koordinovanost jednání zvyšující pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu krádeže neplyne ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je přesvědčena, že jí trestná činnost nebyla prokázána. Popírá, že by se s ostatními spoluobviněnými znala a že se na místě nacházeli společně. Kamerovým záznamem i ostatními důkazy provedenými v přípravném řízení bylo pouze zjištěno, že se na daném místě nacházela, což také nepopírá. Pokud se podle svědkyň měla s dalšími odsouzenými dorozumívat posunky a pohyby hlavy, svým tělem bránit ve výhledu na jednání obviněné L., tak nejde o svědectví, ale o pouhé hodnocení důkazů (či spíše jen domněnky) svědkyň. Podle jejího názoru svědkyně mohou vypovídat ke svým zrakovým a sluchovým vjevům, hodnocení těchto vjemů však již není svědectvím. Svědkyně navíc nemohly určit, komu jsou posunky či pohyby odsouzených určeny. Domnívá se, že jednání popsané ve výroku napadeného rozhodnutí mělo být správně kvalifikováno jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 dost. 1 písm. d) tr. zák. Namítá dále, že jednání obviněných je v napadeném rozhodnutí posuzováno podle tr. zákona , ačkoliv jejich jednání mělo být posuzováno podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., s platností ke dni 31. 12. 2009. V závěru dovolání poukazuje na porušení ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) , neboť odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřiměřenost trestu, avšak obviněné nebyl uložen výrazně rozdílný trest jak požaduje toto ustanovení (srov. rozhodnutí NS ČR 3/1976-30-III.). S ohledem na uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k ve spojení s ustanovením § 265m tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 5 To 255/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 T 8/2010, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněná dle ustanovení § 171 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2010, odsuzuje za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, a odsouzené uložil trest zákazu pobytu v obvodu městské části Prahy 2 na dobu tomuto trestnému činu přiměřenou .


Obviněná S. L. dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že odvolací soud nesprávně skutkový stav posoudil jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák., tedy jako trestný čin spáchaný organizovanou skupinou. Organizovanost skupiny není podle jejího názoru ve výroku o vině skutkově dostatečně vyjádřena, neboť obsahuje pouze slovní spojení po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů . Má za to, že organizovanost skupiny nelze spatřovat v tom, že se měla pokusit o krádež, zatímco ostatní bránily svými těly ve výhledu na počínání S. L., přičemž k odcizení věcí z batohu nedošlo, neboť obžalované a neztotožněný muž byli pozorováni členkami hlídky PČR... Je přesvědčena, že ze skutkového vymezení nevyplývá plánovitost a zejména koordinovanost skupiny, která by zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Domnívá se proto, že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. u ní nebyly dány. Soudům dále vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda znak organizované skupiny byl v jejím případě naplněn i po subjektivní stránce. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítá, že odvolací soud nebyl náležitě obsazen, a to proto, že na vyrozumění obhájce o konání hlavního líčení ze dne 11. 6. 2010 byl jako předseda senátu uveden jiný soudce, než který odvolacímu řízení ve skutečnosti předsedal, ačkoliv v pozici soudce se řízení účastnil. Z důvodů shora uvedených obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud s odkazem na § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a přikázal věc k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje obě dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná. Konstatoval, že citovanému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka neexistence organizované skupiny, neboť dovolatelky poukazují na to, že ze soudem vymezeného skutkového děje nevyplývá plánovitost a koordinovanost skupiny, která by zvyšovala pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a zaviněná účast jednotlivých aktérek na ní. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby lze přitom dle § 88 odst. 1 tr. ř. přihlédnout jen tehdy, pokud pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Podle soudem učiněných skutkových zjištění šlo v předmětné věci o pokus kapesní krádeže způsobem pro komunitu těchto pachatelů zcela typickým, kdy jeden z nich krade, zatímco zbývající jednak vytvářejí zeď a jednak zajišťují, aby jak odcizené věci, o něž má skupina zájem, tak i odcizené věci, které tvoří nezajímavý balast (např. samotné peněženky či taštičky, jejich nepoužitelná část obsahu apod.), urychleně zmizely z místa činu a nebylo je tak možno dát do souvislosti se skupinou. Podle státního zástupce ze shora uvedeného popisu je zřejmé, že páchání takové trestné činnosti je vysoce promyšleného charakteru a dopadení jednotlivých členů skupiny je mimořádně obtížné. Rovněž je z toho zřejmé, že existence organizované skupiny podstatně zvyšuje pravděpodobnost úspěchu a že též podstatně zvyšuje nebezpečnost činu pro společnost. Charakter činnosti organizované skupiny vylučuje možnost, že by se někdo na její činnosti podílel jinou formou nežli v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatněným obviněnou S. L. se státní zástupce s ohledem na nedostatek podkladů nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle učiněného skutkového zjištění se trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák. obviněné H. S., V. S. a S. L.měly dopustit tak, že společně s dosud neztotožněným mužem dne 16. 11. 2009, v době od 12.50 hod. do 13.00 hod, na eskalátorech ve stanici metra I. P. P. v P., ve směru k zastávce tramvaje K. náměstí, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů, využily nepozornosti poškozeného A. M. tak, že neztotožněný muž svým tělem bránil ve výhledu na obžalovanou S. L., která v úmyslu odcizit z batohu, který nesl poškozený na zádech jeho obsah, rozepnula zip, sáhla dovnitř, zatímco obžalované H. S. a V. S. bránily svými těly ve výhledu na počínání S. L., přičemž k odcizení věcí z batohu nedošlo, neboť obžalované a neztotožněný muž byli pozorováni členkami hlídky PČR, kterým se pak podařilo zadržet na místě obžalované H. S.a V. S., když neznámý muž a S.L. z místa činu odešli .

Obviněné v podstatě shodně v dovolání namítají, že skutek ve výroku o vině neměl být posouzen jako trestný čin spáchaný organizovanou skupinou podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť jejich jednání nemohlo naplnit znaky plánovitosti a koordinovanosti, které by zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. S tímto názorem však nelze souhlasit.

Ve skutkové větě jsou vyjádřeny znaky, které lze pod pojem organizované skupiny podřadit, neboť ve spojitosti s příslušnou částí odůvodnění obsahují vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných použitou právní kvalifikací skutku (srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).

Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedeného trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Soudní praxe vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. V dané věci se na trestném činu podílely čtyři osoby. Každá z nich měla předem vytýčen úkol. Není pochyb, že jednání obviněných bylo předem promyšlené s cílem zvýšit pravděpodobnost jeho úspěšného provedení. Jak vyplývá z výpovědí svědkyň policistek E. Z., L. L. a A. Č. a ze záznamu kamer v prostorách stanice metra, svou oběť si členové skupiny nejprve tipovali, potom se snažili vyhlédnutou osobu obstoupit tak, aby zabránili možnosti zpozorování jejich trestné činnosti. Nejen početní převaha osob, nýbrž také předchozí vytipování oběti trestného činu krádeže, způsob provedení (krytí hlavního pachatele) bezpochyby vypovídá o tom, že úlohy spolupachatelů byly předem rozděleny a svědčí o plánovitosti a koordinovanosti spáchání předmětného trestného činu (srov. č. 36/1995 Sb. rozh. tr.). Je-li tedy obviněnými namítáno, že uvedené znaky nejsou ve výroku o vině obsaženy, nelze jim přisvědčit. Skutková věta výroku o vině veškeré potřebné znaky vyjadřuje, neboť výraz po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů je následně konkretizován časově, tedy jednak tím, že poškozený byl prvotně vytipován jako osoba nepozorná, a jednak tím, jaké role měli jednotliví členové organizované skupiny, kdy hlavní úloha krádež věcí z batohu - byla přidělena obviněné S. L., přičemž úkolem ostatních členů skupiny bylo vytvářet kolem ní svými těly tzv. zeď, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. K těmto okolnostem proto bylo nezbytné přihlédnout jako k okolnostem ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšujícím stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Již samotný charakter této trestné činnosti vypovídá o tom, že sdružení uvedených osob nebylo náhodné, že svých rolí si pachatelé byli vědomi ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. a trestnou činnost chtěli spáchat předem dohodnutým způsobem. Podle názoru Nejvyššího soudu soudy správně vyhodnotily jednání obviněných jako jednání v rámci organizované skupiny a jejich jednání plně odpovídá právní kvalifikaci pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák.

Zvláště k dovolání obviněné V. S. považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že skutková věta výroku o vině neobsahuje domněnky svědkyň, jak uvádí obviněná V. S., nýbrž závěr soudů, k němuž dospěly na základě hodnocení důkazů. V této části je smyslem dovolání obviněné V. S. znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy (byť tak činí způsobem, který by mohl navodit dojem, že primárně jde o nesprávné právní posouzení skutku). Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Uplatnění námitek skutkové povahy je důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O charakteru námitek obviněné V. S. lze mít také pochybnost s ohledem na to, že uprostřed dovolání se domáhá právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák, avšak v závěrečném návrhu požaduje, aby byla odsouzena jen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák., navíc platného do 31. 12. 2010 . Nejvyšší soud k námitce obviněné dále poznamenává, že uvedení tr. zákona ve výroku o vině bez vymezení jeho účinnosti (nikoliv platnosti) ke dni 31. 12. 2009 není pochybením, aby jej bylo nutno napravovat, zvláště za situace, kdy použití zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, bylo pro pachatele příznivější. Konečně vytýká-li obviněná odvolacímu soudu nesprávný postup podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., lze konstatovat, že s ohledem na procesní povahu námitky jde o námitku vybočující z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že citované rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1976-30-III. se zabývalo otázkou, zda při nezohlednění polehčující okolnosti soudem prvního stupně, tj. při doznání obviněného podle § 33 písm. j) tr. ř. byl trest uložený podle hledisek uvedených v § 31 tr. zák. Je zřejmé, že na obviněnou V. S. toto judikatorní rozhodnutí nedopadá, neboť obviněné byl uložen výrazně přísnější trest (o šest měsíců delší), a to z podnětu odvolání státního zástupce.

Toliko nad rámec Nejvyšší soud dodává, že námitky, které obviněné uplatnily v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního stupně. I soud druhého stupně nemá pochyb o tom, že obviněné byly členkami organizované skupiny, jednotlivé úlohy byly mezi nimi rozděleny, když jejich cílem bylo páchat trestnou činnost majetkového charakteru. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně
a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).

Vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná S.L.uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněná namítá, že odvolací soud nebyl náležitě obsazen. Domnívá se, že pokud na vyrozumění o konání hlavního líčení ze dne 11. 6. 2010 , patrně měla na mysli vyrozumění o veřejném zasedání, byl uveden jiný soudce, než který ve věci následně předsedal, nebyla dodržena zásada zákonného soudce.

Soud není náležitě obsazen zvláště v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senátu soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. apod. Podle § 31 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších právních předpisů, platí, že krajský soud jako soud odvolací rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu a dvou soudců.

Nejvyšší soud zjistil, že v dané věci ve veřejném zasedání dne 13. 7. 2010 a dne 20. 7. 2010 zasedal senát Městského soudu v Praze ve stejném složení senátu, a to z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Strakové a dvou soudců Mgr. Jana Kareše a JUDr. Jaroslava Cihláře. Za tohoto stavu tedy nelze konstatovat, že by odvolací soud rozhodoval ve složení senátu, který by nebyl ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. náležitě obsazen, protože byl složen z předsedy senátu a dvou soudců. Jestliže obviněná brojí proti tomu, že věci předsedal jiný soudce, než který byl podepsán na vyrozumění o veřejném zasedání, je třeba konstatovat, že takováto námitka pod uvedený dovolací důvod nespadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 11 Tdo 747/2005). Pokud by obviněná neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by v této části její dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných V. S. a S. L. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí obou dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann