6 Tdo 460/2014
Datum rozhodnutí: 23.04.2014
Dotčené předpisy: § 161 odst. 1 tr. zákoník, § 161 odst. 2 písm. b) tr. zákoník



6 Tdo 460/2014-14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. dubna 2014 o dovolání obviněné N. N. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 9 To 291/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 99/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 9 To 291/2013, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné (a spoluobviněné N. P. T.) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 5. 2013, č. j. 25 T 99/2008-1156, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byla odsouzena podle § 161 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 9 To 291/2013, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Pod bodem II. dovolání je k odůvodnění použitého dovolacího důvodu argumentováno tím, že odsouzení obviněné bylo vybudováno na výpovědi svědka A. K. V. a svědka J. P. K výpovědi svědka P. je obviněná toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil možnost čtení protokolu o výslechu utajovaného svědka, jehož výslech byl proveden jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon již v přípravném řízení. Poukazuje na to, že protokol byl čten v odvolacím řízení podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., namísto podle § 211 písm. a) tr. ř. před soudem prvního stupně . Podle obviněné byla porušena zásada kontradiktornosti, neboť nebyla obviněné dána možnost zpochybnit svědectví utajovaného svědka kladením otázek, zjistit jeho věrohodnost či poměr k obviněné. Dále poukazuje na to, že ani protokol o výslechu zmíněného svědka neobsahuje zákonné náležitosti, ze kterých by bylo patrno, na základě jakých skutečností byl úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný. V souvislosti s výpovědí svědka A. K. V. soudům vytýká, že se nevypořádaly s hodnověrností zmíněného svědka, kdy oproti původní výpovědi u hlavního líčení následně vypovídal tak, že mu peníze dávala obviněná. Rovněž mělo být bráno v úvahu, že zmíněný svědek byl již pravomocně odsouzen pro trestný čin podplácení, což mělo být vzato v úvahu při posuzování jeho věrohodnosti a nikoli přičítáno k tíži obviněné. Vzhledem k absenci odůvodnění důvěryhodnosti zmíněného svědka považuje obviněná rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Jelikož výpověď svědka P. byla čtena, aniž by byl předvolán, byl podle mínění dovolatelky porušen čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen Úmluvy). S ohledem na shora uvedené skutečnosti závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení v části, která se jí dotýká a v návaznosti na tento postup pak také v části, který se jí dotýká odsuzující rozsudek soudu prvního stupně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z podaného dovolání je jednoznačné, že primární námitkou obviněné není námitka nesprávné aplikace hmotně právního ustanovení trestního zákona, ale její výhrady ke způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy a k jakým závěrům na základě zmíněného hodnocení dospěly. Zpochybňuje zjištěný skutkový stav tj. zjištění, že se dopustila jednání, které vykazuje znaky trestného činu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že zjištěný skutkový stav (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění (rozsudku podle § 125 odst. 1 tr. ř., usnesení podle § 134 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

V souvislosti s dovoláním obviněné je rovněž nutno uvést, že jí uplatněné námitky jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání. Soud druhého stupně ve svém odůvodnění popsal podrobně, které skutečnosti musel soudu prvního stupně vytknout a proč musel provádět v určitém směru dokazování (nesprávné použití ustanovení tr. řádu soudem prvního stupně). Pokud je obviněnou soudu vytýkáno, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť absentuje odůvodnění důvěryhodnosti svědka A. K. V., pak je třeba uvést, že jde o námitku skutkovou nikoli právní (tak jako celé dovolání obviněné), přesto však považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 4 považuje tohoto svědka za důvěryhodného s ohledem na další důkazy, které jeho výpověď potvrzují, což obviněná již v dovolání neuvádí. Také soud druhého stupně nestaví vinu obviněné pouze na výpovědi tohoto svědka, o čemž se snaží obhajoba Nejvyšší soud přesvědčit, ale zmiňuje (viz str. 3 usnesení) nejen před soudem prvního stupně usvědčující výpověď tohoto svědka, ale také provedenou rekognici, kdy v rámci fotorekognice v přípravném řízení svědek obviněnou označil jako osobu, která se skládala na úplatek pro celníka.

K výslechu utajovaného svědka a podmínkám pro čtení jeho výpovědi se pak vyjádřil soud druhého stupně na str. 4 svého usnesení s tím, že šlo o neodkladný úkon, který byl proveden na základě návrhu státního zástupce za účasti soudce, a proto považuje provedený úkon za procesně použitelný. Obviněná v této souvislosti poukazuje na to, že protokol o výslechu svědka neobsahuje zákonné náležitosti .

Z podaného dovolání vyplývá, že obviněná se v rámci své obhajoby snaží znevěrohodnit výpověď svědka A. K. V., neboť v případě, že by taková námitka ohledně věrohodnosti svědka byla shledána oprávněnou, zůstal by usvědčujícím důkazem výslech utajeného svědka P., který obviněná mj. zpochybňuje prostřednictvím Úmluvy. Uvedený závěr obviněné vyplývá již také z bodu III. dovolání, kdy v rozporu s odůvodněním soudu prvního stupně i soudu odvolacího konstatuje, že výpověď svědka P. byla rozhodujícím důkazem v neprospěch odsouzené . K okolnostem, pro které považovaly soudy nižších stupňů výpověď svědka A. K. V. za věrohodnou se tyto vyjádřily (viz shora) a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil. Pokud je obhajobou poukazováno na porušení čl. 6 Úmluvy, pak je vhodné uvést, že toto ustanovení hovoří o právu na spravedlivý proces. Obviněná sice odkazuje na odstavec první tohoto ustanovení, avšak Nejvyšší soud vedle tohoto ustanovení připomíná také odstavec třetí, který spíše odpovídá obsahové námitce obviněné. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti . Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě . Vzhledem ke shora uvedenému však musí Nejvyšší soud uvést, že zmíněný výslech utajovaného svědka nebyl stěžejním a jediným usvědčujícím důkazem, jak má na mysli obviněná. Základním důkazem, kterým je vina obviněné prokázána, je výpověď již zmíněného svědka A. K. V. (stejně jako soudy zmíněná fotorekognice, rekognice) a právě proto se obviněná svými procesními námitkami snaží tuto jeho výpověď znevěrohodnit, aby zůstal jediným důkazem o její vině právě výslech utajeného svědka P., a tento důkaz bylo možno zpochybnit právě prostřednictvím již zmíněného čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy. Nejvyšší soud však námitky uplatněné obviněnou k hodnověrnosti svědka A. K. V. nepovažuje za důvodné a ztotožňuje se se závěry soudů nižších stupňů. Pouze podpůrný důkazní význam byl přiznán výpovědi utajeného svědka (viz str. 3 usnesení v kontextu s výpovědí ).
V souvislosti s uvedenými úvahami v reakci na námitky obviněné lze zmínit Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. července 2011 sp. zn. IV. ÚS 569/2011, který mj. uvádí, že ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) TrŘ umožňuje, aby byl v hlavním líčení místo výslechu svědka čten pouze protokol o jeho výslechu, pokud byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a TrŘ, tedy ještě před zahájením trestního stíhání. Jedná se však o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) EÚLP . Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu.

Uvedený postup není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) EÚLP , lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.

Skutečnost shora uvedená ( Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny), byla Nejvyšším soudem záměrně zmíněna, neboť výpověď utajeného svědka zpochybňovaná obviněnou s odkazem na ustanovení čl. 6 Úmluvy, nebyla výlučným ev. rozhodujícím důkazem viny, jak má na mysli nejen výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu.

Za situace, kdy vina obviněné nebyla vybudována na jediném důkazu výpovědi utajovaného svědka, který je obviněnou zpochybňován, ale na dalších důkazech, které jsou rovněž zpochybňovány z hlediska hodnotících úvah soudů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., bylo nutno takové námitky posoudit jako skutkové, nikoli právní. Vzhledem k procesní námitce obviněné ohledně aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy považoval Nejvyšší soud za vhodné, byť uvedenou námitku nemohl pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, na ni výše uvedeným způsobem reagovat.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014

Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann