6 Tdo 454/2005
Datum rozhodnutí: 02.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 454/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 67 To 368/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T 76/2003 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 4 T 76/2003, byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že od května 2000 do srpna 2003 včetně v P. a jinde úmyslně neplatil výživné na své syny M. B. a L. B. celkem ve výši 7.500,- Kč měsíčně na oba, jak bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 469/99 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 440, 441, 442/2002, za celé uvedené období zaplatil částku 500,- Kč v srpnu 2003 a dále částku 34.000,- Kč u hlavního líčení dne 27. 11. 2003, a dluží tak částku 265.500,- Kč k rukám matky oprávněných I. B. Za to byl odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil řádně platil během zkušební doby běžné výživné a pokusil se splatit dluh na výživném na své syny M. B. a L. B.

Naproti tomu byl tímtéž rozsudkem obviněný Ing. M. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že od 13. 11. 1999 nejméně do 14. 11. 2003 v P. Ú. n. L., ul. L., neoprávněně bránil své manželce oprávněné I. B., v přístupu a užívání domů a nemovitostí v katastrálním území Ú. n. L., zapsaných na listech vlastnictví č., které jsou dosud ve společném jmění manželů, tak, že vyměnil zámky u vstupních dveří , čímž měl spáchat trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená I. B. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. M. B., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 67 To 368/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 11. 2004 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9) podal obviněný Ing. M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Především namítl, že uvedeným usnesením Městského soudu v Praze i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl porušen zákon. K tomu uvedl, že podle usnesení Policie ČR sp. zn. bylo proti němu zahájeno dne 3.10.2003 trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy, protože od května 2000 do ledna 2003 neplnil svou vyživovací povinnost, zejména že ke dni sdělení obvinění neuhradil částku 247.500,- Kč. Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (sp. zn. 25 Nc 469/99) ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.2.2003, sp. zn. 14 Co 440/2002, 14 Co 441/2002 a 14 Co 442/2002, který nabyl právní moci dne 7.3.2003, mu sice byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 4000,- Kč na nezl. M. a 3.500,- Kč na nezl. L., avšak nedoplatek výživného od května 2000 do vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze byl povinen zaplatit teprve až dne 31.12.2003. Přesto proti němu bylo vedeno trestní stíhání za neplnění zákonné vyživovací povinnosti z důvodu, že dluží výživné ve výši 247.500,- Kč, již dne 3.10.2003. V této době však se zřetelem k možnosti zaplatit dluh do 31.12.2003 takto vysoký nedoplatek na výživném zaplatit nemusel. Vzhledem k těmto skutečnostem označil trestní stíhání za nepřípustné, neboť rozhodl-li opatrovnický soud, jak výše uvedeno, nemohou jej orgány činné v trestním řízení nutit k tomu, aby uvedený nedoplatek na výživném zaplatil ještě před soudem poskytnutou lhůtou splatnosti. Nezákonnost uvedených rozhodnutí shledal rovněž v tom, že trestní stíhání bylo proti němu zahájeno v říjnu 2003 pro skutek zahrnující období od května 2000 do ledna 2003, přesto však byl odsouzen za období od května 2000 do srpna 2003, ačkoliv za období od února 2003 do srpna 2003 mu již žádné sdělení obvinění nebylo předáno. Soud tak podle jeho názoru porušil zásadu obžalovací.

V další části dovolání dovolatel připomněl, že v rámci trestního řízení není soud vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla povinnému stanovena vyživovací povinnost, a při rozhodování o vině (trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák.) posuzuje rozsah vyživovací povinnosti samostatně. Soudům obou stupňů vytkl, že přehlédly v rámci hodnocení celé záležitosti jednu podstatnou okolnost. Jeho vyživovací povinnost vůči dětem byla pravomocně stanovena teprve rozsudkem Městského soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 7. 4. 2003. Teprve od této doby bylo rozhodnuto, komu jsou děti svěřeny do výchovy a jakou vyživovací povinnost má druhý z rodičů plnit. Soudy obou stupňů měly přihlédnout k tomu, že od roku 1999 vede s matkou velice rozsáhlý a komplikovaný spor ohledně úpravy práv a povinností k nezletilým dětem, v němž oba chtějí svěřit děti do své výchovy. V souvislosti s tím zmínil, kdo z nich v jakém období měl děti ve své výchově. Zdůraznil pak, že za situace, kdy není soudem určeno, komu budou děti svěřeny do výchovy, a není stanoveno výživné, nelze činit závěr, že jeden z manželů, který nemá možnost se s dětmi vidět (druhý rodič tyto děti z rodičovské dispozice záměrně odejme) se dopouští trestného činu zanedbání povinné výživy. Subjektivní stránka tohoto trestného činu může nastat až od okamžiku, kdy jsou děti do výchovy jednomu z rodičů svěřeny a druhému z rodičů stanovena vyživovací povinnost (v tomto případě od dubna roku 2003). Dovolatel pak uzavřel, že neměl být za popsané jednání odsouzen, neboť se jedná o úmyslný trestný čin a v době od roku 1999 do právní moci rozsudku, tj. dubna 2003, nevěděl, jakým způsobem bude sporná úprava práv a povinností k oběma nezletilým dětem ze strany soudu rozhodnuta.

Dále uvedl, že bylo povinností orgánů činných v trestním řízení po právní moci opatrovnického rozsudku zkoumat, do jaké míry byl povinen platit výživné (přitom odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II US 187/2002). Podle jeho názoru se soudy touto otázkou náležitě nezabývaly. Své výhrady podrobně rozvedl, přičemž se konkrétně kriticky vyjádřil k některým pasážím usnesení Městského soudu v Praze, jež označil za zavádějící a nepřezkoumatelné. Zdůraznil především (odmítl-li odvolací soud jeho obhajobu, že nemohl sehnat zaměstnání přiměřené jeho kvalifikaci), že se pokoušel sehnat zaměstnání, do současné doby však neuspěl, a tuto skutečnost prokázal před soudy obou stupňů. Za zavádějící označil tvrzení odvolacího soudu týkající se jeho daňového přiznání s tím, že soud především zaměňuje dobu, kdy (dovolatel) neměl s manželkou rozpory, s dobou, kdy manželka odvezla děti a sebrala všechny věci z jejich společného bydliště. Nepřezkoumatelnou je podle jeho slov část usnesení odvolacího soudu vztahující se k tomu, že od 4. 6. 2003 je (dovolatel) veden jako uchazeč o zaměstnání a od ledna 2004 je v částečném invalidním důchodu, a má zažádáno u OS v Nymburce o snížení výživného. Soud tyto okolnosti označil za irelevantní, z výroku rozsudku však vyplývá, že dovolatel byl odsouzen za období do srpna 2003, tj. za období, kdy od 1. 4. 2003 byl bez zaměstnání a od 4. 6. 2003 byl veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. V návaznosti na výklad pojmu výživného konstatoval, že nebylo přihlédnuto k tomu, že jeho manželka v rozhodném období odebrala z jejich společného účtu částku přes 500.000,- Kč, a zejména, že měla za pronájem jejich společného bytu příjem, který měl sloužit pro úhradu výživného. Protože tyto příjmy jsou společné, sdělil manželce, aby jeho část z daného příjmu použila na úhradu výživného na obě nezletilé děti. Uvedl rovněž, že má-li trestní soud zjišťovat rozsah jeho majetku, resp. společného jmění manželů, a jeho možností podílet se na vyživovací povinnosti, neměl by v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňovat závěry, které jsou v rozporu s civilním právem. V tomto smyslu označil za nesprávnou úvahu Městského soudu v Praze, podle níž se mohl svého nároku založeného nesouhlasem s tím, že svědkyně B. vybrala z jejich společného účtu částku 500.000,- Kč, domáhat cestou občanskoprávní. Městskému soudu dále vytkl nesprávné úvahy týkající se jeho námitky, podle níž nemůže disponovat se svými nemovitostmi kvůli exekuci. V návaznosti na to vyložil průběh exekuce s tím, že do tohoto řízení již povinný nemůže zasáhnout (nemá žádná dispoziční oprávnění s majetkem). K tomu dodal, že majetek, který mají, by sice rád prodal a uhradil výživné, to však objektivně nelze učinit, a tudíž mu tato skutečnost nemůže být kladena k tíži s odůvodněním, že se jedná o zavinění z jeho strany. Vyjádřil také nesouhlas s tím, že obdržel finanční prostředky z titulu výplaty jeho dědictví. Kdyby si podle jeho slov soud tuto skutečnost řádně ověřil a s neověřenými argumenty nespekuloval, musel by dospět ke zcela jinému závěru. Toto své tvrzení podrobně vyložil.

Konstatoval pak, že trestný čin zanedbání povinné výživy je úmyslný trestný čin, přičemž jeho zavinění se musí posuzovat z určitého jeho přístupu, jednání a zkoumat, zda za daného skutkového stavu, který soud zjistil, by vyplývalo, že měl dostatek finančních prostředků umožňujících mu v uvedené době platit výživné. Podle jeho názoru nebyl proveden ani jediný důkaz, že by se neoprávněně vzdal nějakého majetku nebo odmítl možnost zrealizovat finanční plnění, které by posloužilo k úhradě výživného. Bylo proto povinností soudu prvního stupně zabývat se tím, zda částka ve výši 34.000,- Kč, kterou za rozhodné období zaplatil, je se zřetelem k jeho majetkovým poměrům dostatečná, či zda mohl ze svých příjmů v době, kdy mu bylo známo, komu jsou děti svěřeny do výchovy a jakou vyživovací povinnost má stanovenu, našetřit a případně zrealizovat finanční prostředky ve statisícových částkách. V návaznosti na to zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by byl schopen s ohledem na všechny okolnosti případu poskytnout dílčí plnění, než jaké poskytl. Soud by v rámci rozhodnutí o výši výživného měl stanovit takovou povinnost, kterou je pachatel skutečně schopen splnit. Soudům obou stupňů vytkl, že v rámci svých rozhodnutí vůbec nezvážily, do jaké míry je schopen s ohledem na všechny skutečnosti výživné plnit, pouze akceptovaly rozhodnutí opatrovnického soudu, které však pro trestní soud není závazné, a tudíž bylo jejich povinností se reálnou výší jeho vyživovací povinností zabývat. Navíc nesprávně spočítaly celkovou úhradu jeho vyživovací povinnosti, neboť od částky, kterou uvedly do svého rozhodnutí, opomněly odečíst výživné, které matce dětí zaslal za období od dubna do srpna 2003.

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20.9.2004, č.j. 4 T 76/2003 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.11.2004, č.j. 67 To 368/2004 zrušil.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Konstatovala, že podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je možné dovolání podat tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné. Trestní stíhání je nepřípustné tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení poté, co důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání. V návaznosti na výše uvedený výklad dovodila, že námitky uplatněné dovolatelem lze vzhledem k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považovat za právně relevantní, i když zjevně neopodstatněné. Uvedla, že obvinění pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. odpovídalo zjištěné skutečnosti, že obviněný zaviněně tuto zákonnou povinnost neplní, a to po dobu delší šesti měsíců, přičemž rozhodnutím opatrovnického soudu, byť jím byla stanovena pozdější splatnost, se na této skutečnosti nic nemění. Zdůraznila pak, že v případě trestního řízení konaného o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. není soud vázán údaji obžaloby o rozsahu trestné činnosti, přičemž konečnou mez v délce doby páchání tohoto trestného činu tvoří okamžik sdělení obvinění. Pokud trestní stíhání bylo zahájeno v říjnu 2003, nic nebránilo tomu, aby rozsah vyživovací povinnosti stanovený v rozsudku zahrnoval i období od května 2000 do srpna 2003, neboť celé toto období předcházelo sdělení obvinění.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze přezkoumávat otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací anebo s jiným hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. Je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejedná anebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným, přičemž pro právní kvalifikace je rozhodující popis věty v tzv. skutkové větě výroku o vině. V návaznosti na výše uvedené pak konstatovala, že za právně relevantně uplatněnou námitku nelze považovat poukaz obviněného na nesprávné právní hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pod uvedený dovolací důvod je však možné zahrnout námitky obviněného směřující k tomu, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho schopnost platit výživné v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž posouzení této otázky je závislé na vyhodnocení hmotně právního posouzení ustanovení § 85 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění novel. Uzavřela, že v daném případě jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné, neboť soudy obou stupňů se s touto předběžnou otázkou řádně vypořádaly, přičemž zohlednily jak výši vyživovací povinnosti stanovenou v občanskoprávním řízení, tak ve věci provedené další důkazy, z nichž je zřejmé, výše výživného stanovená opatrovnickým soudem odpovídá ustanovení § 85 odst. 2 zák. o rodině. Závěrem dodala, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů i následnými právními závěry, z čehož je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť s výtkami obviněného uplatněnými v dovolání se již v rámci odvolacího řízení relevantním způsobem vypořádal odvolací soud. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ve neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný Ing. M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v § 11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán z některých důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle § 159a odst. 2 tr. ř. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., v hlavním líčení podle § 223 odst. 1 tr. ř., mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle § 231 tr. ř. a v odvolacím řízení podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku. Lze jej uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento důvod dovolání nezakládají (k této problematice srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004).

V návaznosti na popsané vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je na místě konstatovat, že námitky, jež dovolatel uplatnil ve svém dovolání, pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Tyto námitky totiž nezakládají žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. ř.

Nad rámec tohoto závěru je vhodné (zásadně ve shodě s názorem státní zástupkyně) uvést, že dovolatel byl obviněn pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. na základě důvodného podezření a odsouzen pro tento trestný čin na základě zjištění soudů, že zaviněně neplnil zákonnou povinnost vůči svým nezletilým dětem. Ve vztahu k možnosti trestního stíhání pro uvedený trestný čin bylo shora citované rozhodnutí opatrovnického soudu, byť jím byla stanovena pozdější splatnost dlužného výživného, irelevantní. Dále je na místě konstatovat, usnesením policejního rady Policie ČR, obvodního ředitelství P., ze dne 20. 8. 2003, sp. zn., které dovolatel převzal téhož dne (20. 8. 2003), bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že dovolatel od února 2003 do srpna 2003 včetně si v P. a jinde neplní svoji vyživovací povinnost vůči nezletilému M. B. ve výši 4.000,- Kč měsíčně a vůči nezletilému L. B. ve výši 3.500,- Kč měsíčně . Usnesením policejního rady Policie ČR, obvodního ředitelství P., ze dne 3. 10. 2003, sp. zn., které dovolatel převzal téhož dne (3. 10. 2003) bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že dovolatel od května 2000 do ledna 2003 včetně, v P. a jinde neplnil svoji vyživovací povinnost vůči nezletilému M. B., ve výši 4.000,- Kč měsíčně a vůči nezletilému L. B. ve výši 3.500,- Kč měsíčně . V obžalobě i v rozsudku nalézacího soudu byl pak skutek časově vymezen způsobem odpovídajícím citovaným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (došlo toliko k upřesnění, že jde o jediný skutek a trestný čin). K tomu lze ještě dodat, že v trestním řízení konaném o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., který je trestným činem trvajícím (srov. rozhodnutí č. 27/1969 Sb. rozh. tr.), není soud z hlediska rozsahu trestné činnosti vázán (pochopitelně při zachování totožnosti skutku) údaji uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, přičemž určující pro stanovení konečné meze v délce doby páchání tohoto trestného činu je okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části (s výjimkou níže uvedenou) primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů (skutečností z nich vyplývajících) a nesprávné skutkové závěry. Podstatou jeho námitek je, že soudy náležitě nezvážily, do jaké míry s ohledem na všechny skutečnosti je schopen výživné plnit (tedy patřičně nevyhodnotily provedené důkazy tak, aby objasnily rozsah jeho vyživovací povinnosti), a pouze akceptovaly rozhodnutí opatrovnického soudu, které však není v trestním řízení závazné.

Teprve sekundárně, v návaznosti na tyto výhrady a na základě jím akcentovaných skutkových okolností a hodnotících úvah vztahujících se ke skutkovým okolnostem (viz např. tvrzení, že nebylo prokázáno, že by byl schopen s ohledem na všechny okolnosti případu poskytnout dílčí plnění, než jaké poskytl) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení.

Pokud však soudy obou stupňů po zhodnocení důkazů dospěly k závěru, že dovolatel se dopustil skutku ve shora popsaném rozsahu, přičemž se jako předběžnou otázkou zabývaly - zvláště soud nalézací rozsahem vyživovací povinnosti dovolatele, a tento skutek kvalifikovaly jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., nelze konstatovat, že by tato právní kvalifikace byla s popsanými skutkovými zjištěními v extrémním rozporu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován především v porušení základních procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Podstatná část argumentace vztahující se k předmětnému dovolacímu důvodu tak má procesní a nikoli hmotně právní základ. Takovou argumentaci proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Stejně tak nelze se zřetelem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. za relevantní argumentaci považovat výhrady směřující vůči odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K rozvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Za právně relevantní [z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze označit námitku dovolatele, podle níž subjektivní stránka trestného činu zanedbání povinné výživy může nastat až od okamžiku, kdy jsou děti do výchovy jednomu z rodičů svěřeny a druhému z rodičů stanovena vyživovací povinnost, v důsledku čehož neměl být za popsané jednání odsouzen, jelikož se jedná o úmyslný trestný čin a v době od roku 1999 do právní moci rozsudku, tj. dubna 2003 (jeho vyživovací povinnost byla pravomocně stanovena teprve rozsudkem Městského soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 7. 4. 2003), nevěděl, jakým způsobem bude sporná úprava práv a povinností k oběma nezletilým dětem ze strany soudu rozhodnuta.

K této námitce se patří uvést následující skutečnosti. Otázku vyživovací povinnosti rodičů k dětem výslovně upravuje ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Případné soudní rozhodnutí tedy tuto vyživovací povinnost nezakládá. Bylo proto povinností dovolatele poskytovat svým nezletilým dětem výživné nezávisle na tom, zda soudním rozhodnutím došlo k úpravě práv a povinností obou rodičů k nim. Ostatně, ustanovení § 213 tr. zák. postihuje neplnění (příp. vyhýbání se plnění) zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Zejména je ovšem třeba zdůraznit, že uvedené skutečnosti jsou notorietou, tedy je obecně známo, že rodiče jsou povinni vyživovat své děti do té doby, než jsou děti schopny živit se samy, a to bez ohledu na to, zda v tomto směru bylo vydáno soudní rozhodnutí. Dovolatel věděl, že jeho nezletilé děti nejsou schopny samy se živit, a též vzhledem k tomu, že s matkou nezletilých dětí nesdílel společnou domácnost, musel si být vědom toho, že je povinen přispívat matce nezletilých dětí na jejich výživu. Uvedené námitce tak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody

(§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. M. B. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. srpna 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý